Recyklační

CESTOVATELKA

Špičkami bot jsem si hrnula listí před sebou. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že podzimní chodníky nejsou jen plné listí, ale že se po ulici projde sem tam i nějaký pes. To mi došlo až v předsíni, když jsem se zouvala. Vrátila jsem se z nákupu a těšila se na instantní břečku, která má podle reklamy chutnat jako od maminky. Moje maminka vaří jen poctivé domácí polévky. Ale moje maminka je daleko a studentka v cizí zemi to nemá se sháněním potravy lehké. Po pár soustech ulovené konzervy jsem si uvědomila, že maminka nejenže nevaří z pytlíku, nikdy nevaří ani takzvaný Eintopf. „Uvařit takovej ajntopf,“ to říkává moje babička a nikdy to nemyslí dobře. Odnesla jsem talíř do kuchyně a za stálého míchání přilévala do koše. Přesněji řečeno do koše na bio odpad. V kuchyni máme asi pět různých odpadkových košů, každý na něco jiného.
„Au! To pálí!“ ozvalo se v jednom z nich. Znovu jsem se nahnula nad směs fazolí, hrachu a brambor, které jsem nehodlala trávit. Vykoukla na mě PET lahev a otřela si polívku z čela. „Co tady děláš, to mi teda vysvětli.“ Zeptala jsem se česky mluvící lahve a dala ruce v bok, jako to dělají lidé, když chtějí být důležití. „Tam se to nedalo vydržet. To je tak umělý prostředí! Tak neosobní! Cítila jsem se hrozně prázdně,“ odvětila lahev a z pod víčka jí ukápla poslední slza vody, podle reklamy ze skal u Teplic. „A já budu vysvětlovat spolubydlící, že jí na to její slavný třídění kašlu? Nepřipadá v úvahu. Patříš do plastů, zůstaň si tam.“ Zmáčkla jsem ji pod krkem, aby viděla, že to myslím vážně a položila ji mezi kamarádky s cizími etiketami. Člověk má svejch starostí dost a ještě mu bude dělat scény PET flaška. To tak. Zabouchla jsem dveře od kuchyně a vrátila se k vínu a televizi.
Abyste věděli, že předměty, které se označují neživými, cestují, to už vím náhodou od malička. Když jsem byla ještě dítě, skočilo mi v krámě do kapsy Pedro. Na gymnáziu se mi telefon, zřejmě zmožený mými alkoholovými výpary, přestěhoval do kamarádčiny kabelky. Poučena cestovatelskými manýry těchto VĚCÍ jsem se vrátila znovu do kuchyně. Aby mě náhodou nikdo neviděl, že chodím jen tak koukat do odpadků a táhne ze mě víno, vzala jsem na výlet slupku od banánu, s níž už nebyla řeč. Odhrnula jsem květovanou oponu skříně, za kterou se skrýval celý odpadkový ansámbl našeho bytu. A co myslíte, že jsem tam našla?
Papírový pytlík od pečiva, snášející se na mou bačkoru, nasměroval můj pohled rovnou mezi odpad obsahující celulózu. PET lahev si dřepěla smáčknutá mezi stohy Allgemeine Zeitung a myslela si, jak je hrozně nenápadná. Musela jsem se jí začít smát. Taková troufalost. Vyvedla jsem ji z omylu a vrátila znovu k umělým kamarádkám. Víno, ačkoli je občas také neživé, sápalo se mi do krku, aby se mohlo dočasně rozplývat v žaludku.
Ještě jednou jsem se od srdce zasmála naivitě některých polyvinylchloridových lahví a pohladila tu svou skleněnou nádheru s ubývajícím Ryzlinkem. Pak v kuchyni někdo promluvil. Už jsem chtěla jít znovu násilně recyklovat. Hlasy však patřily mým spolubydlícím, kteří se zrovna obviňovali, kdo co nesprávně vyhodil. Na chvíli utichli, to asi když viděli etiketu české stolní vody. „No a slupka od banánu mezi papírem. To je fakt skvělý,“ uzavřela ona. Ať jí to vysvětlí lahev-chytračka-noviny si už určitě přečetla. Pomyslela jsem si a zapálila cigaretu. Doby, kdy pan Vajíčko vysvětloval výhody umělé hmoty, jsou ty tam. Já jim tak budu vyprávět, že máme v Čechách lahve, které si sami určují, kam se zrovna chtějí podívat. Nikdo jim nezakazuje odpočinout si v parku pod lavičkou, nasbírat nové recepty mezi zbytky jídla, či se snad trochu ohřát v kamnech. Pche. Zbytek večera utekl jako víno, nebo se nekonal vůbec, to už byste po mě chtěli moc. Ráno jsem našla všechny členy ansámblu za květovanou oponou prázdné. Byl čtvrtek a vyvážely se popelnice různých barev. I ty žluté. Bylo mi to líto. Chtěla jsem jí ještě vysvětlit, kolik užitečných věcí se z ní dá recyklací vyrobit. Vracela jsem se do svého pokoje, když jsem v předsíni o cosi zakopla. „Au! To bolí!“ vyhrkla nakopnutá lahev. „Co ty tady děláš? Jak to, že tě nevyvezli?“ pohladila jsem její barokní tělo. „Ale, vždyť mě znáš!“ zamrkala spiklenecky. Naplnila jsem jí rumem s kolou a šla ji seznámit s ostatními lahvemi svých přátel do parku. Nápoje kupuji už jen ve skle a drzé Petky je jen půlka. Vysedává celé dny na okně a vyrůstá v ní z hlíny máta.

Kdo chce kam, pomozme mu tam, říká české přísloví a teta Kateřina. V Německu takové přísloví nemají, ale stejně se tu najde spousta PET lahví, které mají svou hlavu a vybafnou na vás tam, kde je nejméně čekáte.

Až dosloužím, chci do sběru, dodal by sešit.

Amen.