Nelaskavá láska u některých.......

   Verunka sedí schoulená pod urousanou dekou. Chlupatý cár připomíná mnohem více hadr pro psa, než měkkou, hřejivou přikrývku. Do oken se plíží šero z ulice a zvolna začíná halit do tmy strohý nábytek v místnosti. Přítmí pohltí i plno prázdných plechovek, prázdných krabic a kupu nemytého nádobí. Děvčátko položí na zem zažloutlé módní časopisy, které si už nespočetněkrát prohlíželo. Pak si přitiskne k tělu hadrovou panenku a běží ke koupelně. Musí na záchod, dokud je v bytě aspoň trochu vidět. Je malá a nedosáhne ještě na vypínač.  Jedině, když vyleze na židli, ale ta se ve tmě špatně hledá. A máma se asi dnes hned tak brzy nevrátí... To už Verunka pozná. Když se máma upravuje před zrcadlem a bere si tu černou taštičku s dlouhým uchem, ví, že ji čeká noc plná strachu ze tmy a samoty.

„Hraj si, nikam nechoď a nikomu neotvírej, já se vrátím,“ říká máma.

Někdy jí to trvá dlouho. Celou noc a někdy i další den. Když přijde, divně se potácí k posteli a hned usne. Je z ní cítit, že pila z těch flašek, ze kterých si nalévá i když jsou spolu doma.  Ale vždycky se vrátí, přece ji má ráda a nenechala by ji tady....... Dnes je Verunce obzvlášť smutno. Odloží hračku na vanu.“Nikam nechoď, počkej tu na mě,“ promlouvá k ní dospěle.

Spláchne. Proud studené vody rachotem zaplní mísu a stačí zchladit i nahé tělo děvčátka. Verunka rychle seskočí  na postříkanou zem. Vytáhne ošuntělé punčocháče s dírou na koleni k vyhublým bokům. Stáhne k nim zapranou fialovou mikinu. Celá se otřepe chladem. V bytě se netopí, máma říkala, že jim odpojili plyn.

„A bude ještě hůř, nebudeme mít za chvíli ani vodu a elektriku.Kdo nemá peníze, na toho si dovolují,“ hartusila nedávno.

Verunka něžně vezme panenku a vydá se do kuchyně. Zkoumavě prohlédne stůl s hrnkem od kávy, popelníkem plných nedopalků a s několika prázdnými sklenicemi. Stále více jí kručí v bříšku. Ráno snědla poslední tvrdý rohlík. Máma nevařila, celý den jen kouřila a s někým dlouho telefonovala. Verunka už skoro za tmy prošmejdí všechny šuplíky a skříně, na které dosáhla. V koutě, za neumytou kupou nádobí našla zastrčený piškot. Rychle ho vložila do úst. Pak si přistrčila židli a napustila do upatlané sklenice vody. Naštěstí uměla zastavit kohoutek.

Bříško se na chvíli utišilo. Vrátila se na válendu, panenku si posadila na klín, prsty jí hladila namalovanou pusu,  jakoby ji prosila o vlídné slovíčko. Slepené, dlouho nemyté vlásky jí padaly na bledý obličej a vlhly hořkými slzičkami.

„Musíme tu spolu vydržet, víš,“ vemlouvala se tmavá očka, která ji zatím nikdy neopustila. Byla s ní pořád. Od chvíle, co si Verunka pamatuje.

„Jen, abych se zase nepočurala, to by se máma moc zlobila,“ zašeptala do ucha své věrné přítelkyni. Z toho mámina zlobení jí ještě teď bolí zadek a noha. Máma měla na trestání připravenou velkou vařechu v šuplíku a ta se s ní moc nemazlila.

 Při té vzpomínce se celá zachvěla. Vklouzla i s pannou pod přikrývku. Zavřela oči a s napětím poslouchala zvuky v domě. Bouchání dveří se střídalo se zvukem jezdícího výtahu, v bytě nad ní hlasitě hrála televize, na chodbě slyšela mluvit sousedy. Otupělá stejnou, monotónní kulisou, hladová a zesláblá se přece jen po chvíli vnořila do snu.

     V zámku dlouho rachotily klíče. Pak se ozvalo notné bouchnutí dveří, které ji vytrhlo ze spánku. Tma už byla pryč, do oken se tlačil den. Upnula zrak k blížící se postavě. Oči přivykaly světlu. Instinktivně se skrčila do kouta.

„Ty už jsi vzhůru?“ blekotala máma ztěžklým jazykem a nemotorně vrávorala k posteli. Pach alkoholu promísený potem se tlačil za ní.

„Doufám, že nemáš v posteli mokro?“ vysoukala z úst a svalila se na pelest. Nikdo jí neodpověděl. Jen malá postava rychle vběhla do koupelny.

„Ještě spi, až se vzbudíme, něco dobrého si uvaříme,“ stačila ještě dodat než zavřela oči. Verunka k ní přiskočila, opatrně jí  vyzula boty a pak vklouzla do svého, vyhřátého pelíšku. Byla vylekaná, ale přece jen se jí ulevilo--------máma je zase doma, už nebude sama.

   Markéta měla v hlavě kolotoč. Chtělo se ji spát, ale myšlenky ji tepaly jedna za druhou. Ta mrška svědomí ji začalo hryzat a probouzet staré resty. Ale dnes konečně kápla na majetnějšího kunšafta a vydělala si nějaké peníze. Aspoň jídlo musí koupit malé. To je život na draka. Už pět let se v něm brodí a takhle potácí. Ale zavinila si to sama. A začíná ji to pořádně dusit. Když se rodiče rozvedli, strašně pospíchala od mámy, aby nemusela snášet ty její avantýry. Utekla s Petrem do Prahy. Našli si malou garsonku a zpočátku jim to spolu i docela klapalo. Než si sehnala práci, byla v jináči.  Najednou byl konec. Z Petra se vyklubal pěkný zbabělec. Jednou se nevrátil z fabriky. Čekala dlouho, stále doufala, že to byl jen takový malý úlet. Ale byl  pryč. Nikdo nevěděl, kam zmizel.  Zůstala s Verunkou sama v cizím městě.  Protloukaly se, jak se jen dalo. Peníze přestávaly stačit na slušné živobytí. Nezvládala samotu, ani tíhu odpovědnosti. Začala si dodávat odvahu pitím. Napřed jednou skleničkou a teď musí mít nejméně flašku denně. Začala si půjčovat. Dluhy narůstaly. Tak se vydala na hotel. Tam se vždycky našel nějaký dobrodinec, který ji objednal frťana. Vždycky se našel někdo, kdo jí za „lásku“ zaplatil.

Hlasitě vzdychla a otočila se na bok. Žaludek měla jako na vodě. Chtělo se jí zvracet.....

„Tak už to dál nejde! Musí nechat pití, musí se starat o dceru! Je to přece její dítě a má ji ráda. Ale, když je to tak těžké..... ..“

„Zítra, zítra určitě vstanu, půjdu nakoupit, budu vařit, najdu si pořádnou práci, zavedu dcerku do cukrárny.....“    

„Zítra, určitě zítra.......