Nirvána smrti

Se zatemnělou myslí
a s pocitem viny,
vcházím do dveří,
kde šedé noviny,
zobrazují poslední stránku života.

Nesmírný zápach,
kralující v této místnosti,
ukazuje na tu beznaděj,
jež mi darovali mocnosti,
velkého zla.

Odpadní roury jen naznačují,
kde skončí má památka,
až chladnými žilami začne
proudit smrtelná látka,
a já nevědomky přestanu vnímat.

Kde jsi má Gothická královno,
kde jsi v tento ponurý den.
Ach jak já jsem tě miloval,
vždyť jediné, co chtěl jsem jen,
je vzájemná láska.

Bože, proč na mne tak krutý jsi.
Proč opustil si moji duši,
když já teď tu osamocen sedím
a smrt drží vražednou kuši,
směřujíc k mé hlavě.

Proč ženu mého srdce,
tu vílu věčné něhy,
nevpustil si ke mně
a zaplavil si břehy,
našich společných chvil.

Vzpomínám si na tebe,
na tvé černé vlasy,
jak při svitu měsíce,
si ohýbala klasy,
na tom poli lásky.

A teď tu stále sedím,
jen já a můj smutek
a již v dáli vidím,
ten poslední plůtek,
co na konci života se tyčí.

Depresivní ticho
a chladný pocit sebezáště,
když schovávám se před světem,
do sebevražedného pláště,
v noci na Valentýna.

Jak mohl jsem být tak naivní
a o tvém těle snít,
když předurčeno je mi,
na tomto místě shnít,
navždy.

Kouř mi hladí tváře
a oddaluje chvíli,
kdy zlatá rána zasáhne
a odebere síly,
z mé škaredé duše.

Žil jsem špatný život,
však pozdě já to vím,
ale můj Pane nebeský,
proč nechal jsi mne zlým,
když nechtěl jsem jím být.

Proč nezměnil si osud
a naše různé světy,
neprolnul si společně,
do jediné věty:
„Miluji tě navěky, má lásko.“

K čemu je dál žít,
nyní v této černé době,
když jsem se já neodhodlal,
ani jednou říci tobě,
že tě mám rád.

Zvony bijí, hlásí půlnoc
a teď právě žílou vnikla,
ta ledová, tvrdá jehla,
co sebrala mi naději,
aby zase někdy vznikla,
avšak trochu vlídněji,
radost plná Hospodina.