Ztracená

Ztracená

Kráčím ulicí temnou,

Nikdo nejde se mnou.

Sama se bojím jít dál,

Co je tam v dáli sama sebe se ptám.

Světla loučí se po mně sápou,

Jako stovky špinavých rukou.

Snažím se jim uniknout,

Do jejich černé duše proniknout.

Za každým rohem na mě smutek číhá,

Každá lampa jako oko se na mě dívá.

Jsem pro ně jen cizinka pošetilá,

Pustým okolím a zvuky ustrašená.

Několik let už cestu hledám,

Snažím se přijít na kloub hloupým hádankám.

Proč zůstanu vždy na rozcestí

A nikdo mi nikdy neporadí?

Doprava či doleva se dát?

Sama sobě musím se smát.

Dopředu vím, že cesta nevede,

Ale zkusím, kam mě má mysl zavede.

Je to jako bludiště,

Všechny ty černé ulice.

Žádné světlo, zvuk ani pohyb

A já už nemám času nazbyt.

Nikdy už se odtud nedostanu,

Myšlenkami jinou cestou se neuberu.

Zůstanu navždy ztracená,

Sama v sobě vězněná.