Moje malá kulka

Stojím tady. Mezi proudy částic, svištícími si to někam do nekonečna. Až ke svému konci. Stojím tady a čekám, až se stanu součástí toho proudu. Posvištím někam do nekonečna. Až ke svému konci. Jaké to asi bude? Co budu cítit? Jaký to asi bude pocit?

            Je rok 1942. Do bojů, krveprolití, výbuchů a výkřiků války jsem se dostal dobrovolně. Chtěl jsem být hrdina, který bude zachraňovat Evropu před Hitlerem a jeho krutou armádou. Jenže už před pár týdny jsem ztratil iluze o hrdinství a zachraňování starého kontinentu.

            Ležím v blátě, smíšeném s krví mých spolubojovníků. Vpravo ode mě se na zemi válí Jimmy Kormorán. Má ženu, dítě a plánovali koupit dům. Jimmy se drží za prostřelené břicho a v bolestech, v agónii a uvědomění si blízkosti vlastní smrti proklíná Boha. Nikdy předtím jsem ho neslyšel křičet tak sprostě.

O pár desítek metrů dál třeba zrovna nějaký nácek míří přesně na moje místo. Prostě jen tak, protože si nenašel lepší, na které by mohl mířit. Ještě vzpomínka na Annie. Na mou krásnou Annie, která si den co den píše do deníčku mé jméno spolu se smutnými větami o odloučení a stesku a samotě.

            Jdu si pro svou kulku. Vyskakuju tak rychle a tak nízko, jak to jen jde. Na moje místo nikdo nemířil. Zato na Timovo ano. Svobodný mladík z Texasu. Vždycky nám ve stanu vyprávěl o tom, jak bude orat své nekonečné akry půdy a při západu slunce odjíždět na mustangovi, černém jako noc, k horizontu, aby se každý den znovu podíval na své pozemky, zalité rudým světlem. A my jsme se mu pokaždé smáli. Jenže on se nedal. Smál se pro změnu nám: „Klidně se smějte zmrdi, ale texasani ve válkách neumíraj.“

            Asi ses spletl, Time. Měl jsem tě rád.

            Běžím vpřed tak rychle, jak to jen jde, a sleduju, jak se přede mnou zamotává jeden mladý kluk do ostnatého drátu. Znám ho jen od vidění. Dělali si vždycky legraci z jeho jemného obličeje. Teď už na něm má o pár vrásek víc.

            Nohy se mi zabořují do bahna. Pár metrů ode mě vybuchuje mina. Tlaková vlna mě jenom složí na zem. K nohám mi dopadá něčí ruka. Rychle skáču zpátky na nohy. Nezůstávat na jednom místě. Běžet vpřed. Uniformu mám promočenou a nasáklou odpornou směsicí krve a bahna. Šlapu nemilosrdně na toho mladíka, zamotaného do ostnatého drátu. Promiň, brácho. Z posledních sil ještě zasténá a pak už mu kulka proráží žebra a proniká do plic.

            Běžím dál. Už jenom kousek a budu u protitankových ježků. Za ty se dá schovat. Za jednoho skáču. Opírám se o tvrdou, kovovou konstrukci a poslouchám, jak o ni cinkají kulky. A co když teď na moje místo míří nějaký nácek a čeká, až vylezu. Jen tak, protože nenašel lepší místo, kam mířit. Ještě vzpomínka na Annie, na mou krásnou Annie, která si právě píše do deníčku, jak mě miluje. Že se bojí, abych nepadl v boji. A já se snažím.

            Odjišťuju granát a přes rameno ho hážu na ty bastardy, kteří se mě snaží zabít. Hned, jak slyším výbuch, stisknu pažbu svého Thomsona o trochu pevněji a vybíhám dál. Koukám vpravo na Larryho. Fajn kluk z Miami. Ještě před pár týdny byl idealista, stejně jako já. Teď to byl fajn kluk, co se snaží ochraňovat svoji prdel líp než nepřítel. Vidím, jak se v zákopu něco hýbe. Mačkám spoušť a posílám do pytlíků s pískem pořádnou dávku kulek. Krok, dva, tři a střílím znova. Tentokrát mě už potěší cinknutí. To moje malá kamarádka kulka potkala něčí helmu. V běhu vytahuju zásobník a zasunuju si nový, plně nabitý.

            Boty se mi zabořují do bahna. Snažím se, Annie. Běžím si pro svou kulku.

            Krok, dva, tři a skáču přímo do zákopu. Rozhodně nejsem první. Pár kluků už si napíchává Němčoury na bajonety. Další skupina odbočuje směrem do spleti chodbiček a malých místností, vykopaných pod zemí. Dneska se k nim nepřidám. Přišlapávám jednoho skopčáka do bahna a střílím mu do hlavy. Tři kulky stačí. Vidím, že náš úsek už je čistý. Sedám si a opírám se zády o stěnu zákopu.

            Blacku, zakřičí na mě velitel a mávne rukou. Žádný odpočinek. Poklepávám na rameno knězi. Říká se mu „Go Go Harry,“ protože vždycky běží s mužstvem do boje, místo aby se schovával v zázemí, než bude po všem. Právě zuřivě bodá do německého důstojníka, který už před minimálně dvaceti ranami musel být mrtvý. Harry zabíjení prostě miluje. Krvavé, hnusné, brutální zabíjení. Jeho oči nikdy nezářily tak jasně u ničeho jiného, než právě u vrážení bajonetu do masa.

            Běžíme teď spolu zákopem dál, míjíme další odbočky, zalité kouřem, zasypané mrtvými těly a vojáky, prosícími o smilování. Jenže my smilování nemáme. Dnes už ne. Na prosby odpovídáme probodnutím srdce, krku, vražením bajonetu skrz oko až do mozku. Bez slitování. Bez pocitu viny. Bez pocitu hříchu. Bez váhání.

            Velitel mi ukazuje, že máme běžet s ním. Zabočujeme vpravo. Trochu zpomalujeme, protože tady jsme první. Ještě tady musí být spousta skopčáků. Spousta hýbajících se adeptů na mrtvoly. Je to krátká, slepá chodba. Když přicházíme na její konec, zjišťujeme, že v ní nejsou žádné další odbočky ani místnosti. Nic. Je naprosto prázdná. Velitel si sundává helmu a z čela stírá pot. Hluboce oddychujeme, ale pak mezi výkřiky, výbuchy a střelbou slyšíme něco, co nám prožene páteří mráz. Nenápadný zvuk, který se ani nesnažíme rozpoznat. Dívám se na zem a upozorňuju velitele a Harryho, že tady nejsou žádné nástroje, kterými by snad mohli mít v úmyslu pokračovat v práci. Rozhlížíme se a velitel si všímá kousku olivově zelené celty, trčícího z bahna. Ustupujeme trochu stranou. Připravuju si granát a Harry svým kvérem vystřílí celý zásobník do jediného místa. Kulky se zabodávají do bahna a letí někam dál, do temnoty, ze které se teď ozývá dušené sténání. Do vzniklé díry hážu granát. Kněz se schovává na stranu. I já a velitel pro jistotu ustupujeme. Dušená rána, záblesk a hlínou vylítá několik střepin. Na rychlo zahrabaný vchod se bortí a v oblaku zplodin se váli pár vojáků, roztrhaných šrapnely. I tihle prosí. Naivní bastardi. Jenže my smilování nemáme. Dnes už ne. Na prosby odpovídáme probodnutím srdce, krku, vražením bajonetu skrz oko až do mozku. Bez slitování. Bez pocitu viny. Bez pocitu hříchu. Bez váhání.

            Teď už si můžeme odpočinout. Zbytek musí zvládnout ostatní. Vynášíme ohořelá a roztrhaná těla ven, ať máme uvnitř co nejčistší ovzduší. Zapalujeme si cigarety a prohledáváme mrtvoly. Pár šperků, nějaké marky, dopisy z domova, cigára, polní výbava. Všechno se hodí. I granáty a brousky. Mě nejvíce těší, že nacházím pár archů dopisního papíru a velký kus tužky. Říkám si, že je na čase napsat Annie. Teď, když jsem v bezpečí.

            „Má drahá Annie,“ začínám psát a uvědomuju si, že už nevím, co dál. Kdyby tak šlo tohle považovat za dopis. Je v něm řečeno to, co říct chci, ale přeci to je trochu málo. Potahuju si kouře, chutnajícího tak trochu jako spálená guma, olizuju špičku tuhy a pak si pro mě přichází má kulka. Vůbec nevím odkud ani proč. Asi prostě proto, že si nenašla lepší místo, kam se zavrtat.

            Prohrál jsem. Celou dobu jsem se snažil zachránit sám sebe a teď jsem prohrál. Ani mi to nevadí. Stejně mi už poslední dobou nevadilo vůbec nic.

            Stojím tady. Mezi proudy částic, svištícími si to někam do nekonečna. Až ke svému konci. Stojím tady a čekám, až se stanu součástí toho proudu. Posvištím někam do nekonečna. Až ke svému konci. Jaké to asi bude? Co budu cítit? Jaký to asi bude pocit?

            Nijak zvláštní.