V zahradě

Taková obyčejná zahrada...

Stála nahá uprostřed zahrady pod bělostnou břízou
Pod bělostnou břízou a vedle smrkového stromu
V očích jiskřily plameny vášně, na čele linuly se vrásky strachu
Ústa v bolestném výkřiku, ruce v žehnající póze
Mramorově bílé tělo odráželo se v kapičkách první rosy
Dýchalo ve světle ranního měsíce
Vítr ovanul její temně hnědé vlasy
Snad doufal jsem, že se pohne či uslyším její výkřik
Koneckonců proto ve čtyři hodiny ráno vstávám
Nestalo se tak a já se znovu položil do zbylého snění
Přešlo ráno...
Slunce doputovalo již nad komíny a střechy domů okolních vesnic
Ta zlatavá poleva se nezastavitelně rozlévala údolími
Přetékala přes hory
Zaplavovala nížiny
Uprostřed zahrady stála stále
Neměla šatu a její gesta zůstávala naléhavá a nepochopená
Chvíli jsem se koukal s despektem skrz sklo okna s okenicemi
Po stranách skleněné tabulky zrcadlilo se její tělo
Ruce, nohy, ňadra
Koho mi jen připomíná?
Zeleň listů světlala a nabírala odstínů oné bývalé zlatavé polevy
Ta měnila se v krvavý opar
Stála s očima upřenýma na mě
Znám tebe!
Blednoucím trávníkem proskákal kos
Ty mě přeci také znáš!
Němý pohled, hluchý výkřik, nešikovné ruce
Tělo čistě bledé, bílé nebo bez barvy?
Prázdné zvuky padající jinovatky
Déšť, bouřka...
Zamlžené okno... začal jsem doma topit
Pojď se ohřát! Venku je počasí pod psa!
Ticho...
Stojí, ani se nehne
Kráska, vlčice, zmije, anděl bez křídel
Již nevím jak dlouho jsem ji přemlouval
Bříza čněla holá, smrk bělejší než čistý papír
Slunce zapadlo a tisíce střibřitých teček vystřídalo jeho stráž
Zem pokrylo vše, co za poslední rok stihla uplést
Věděla, jaká ji asi bude zima
Při pohledu z okna byste nedokázali vyjádřit ten klid a mír, co já jsem na zahradě viděl
Ježto opět celá vypadala tak jak by měla...

                                  ...pořád tam stála

---