Dívka chystajíc se na rande

Ležela ve vaně. Vařicí voda se odpařovala a pára ji zahalovala. Mlhou a vůní pomerančové pěny byla v malé místnosti královnou. Byla mořem, pohyby svých boků vytvářela vlny. Byla sněhem, bílou pěnou si sněžila a tímto pocitem uspokojení roztávala. Vůně pomerančů vháněla sny do rozšířených očí. Viděla sebe uprostřed rozkoše mezi pomeranči, pila a polykala oranžovou vláhu. Měsíček pomerančového slunce se k ní snášel z nebe. Otvírala svá chtivá ústa. Zakousla se, jako když srdce zvonu udeří a odbije. A rozbije ticho krásné chvíle. I ona rozbila svůj oranžový sen. Nepříjemná lepkavá tekutina jí stéká po bradě. Snaží se zachránit zbytky naděje, ale šťáva protéká z dlaní do rukávů. Nesnáší to, nepříjemnost se jí dostává pod kůži. Chce se umýt. Opatlává kohoutek i kliku. Je bezradná. Připadá si jako malé dítě, co má nudle z nosu rozmazané po celé tváři, okolo rtů fousy od kakaa a vlasy slepené lízátkem.

Znovu si vzpomněla na pomeranč. Vidí shnilé nahnědlé koule, cítí nechutnost. Dlaní vytvoří tsunami, které zničí sníh, co jí zakrývá. Prohlédne si své tělo. Celulitida a uhry.

Natáčela si vlasy, čistila zuby a stříhala nehty. Nechápala se. Ještě před chvílí byla královnou a teď je ježibaba, která by se měla stydět žít. Natož jít mezi lidi, milovat a užívat si výhod let, které jí trápí. Lakovala si nehty a z očí udělala dvě studny, ve kterých se přece musí někdo utopit. Nemá doma prázdné hrnečky pro utopené dušičky. Má jenom jeden. Pro něj, až budou spolu popíjet odpolední kávu. Hrneček ze silných stěn, který vydrží vařicí čaj i studené mléko, každé ráno čeká u snídaně a večer u večeře, nikdy se neztratí. A i když bude otlučený a starý, bude ho mít ráda. Už nebyla ježibabou. Ani královnou. Byla hvězdou, co hledá cestu k měsíci. Jednou z tisíce. Každá jiná, ale pro měsíc všechny stejné. Ne. Všechny stejné, ale ona je jiná. Stala se sama sobě lživým zrcadlem. Oblékla si výstřih. Věděla, že bude společníka znervózňovat a dráždit. Kalhoty zářivé barvy, jako září ona. Hvězda. Zrcadlo lhalo dál a ona se na něj usmívala. Zkoušela úsměv se zubama, bez zubů, hurónský smích i lehké pochechtnutí.

Poslední kousek jejího zbylého rozumu se vzbouřil. Silou normálnosti rozbil hadí zrcadlo. Jeho střepy pořezaly hvězdu. Otevřenými ranami nechala vytékat falešnost.

Udělala pár dřepů a radši si povolila pásek. Poskočila a jidášský výstřih vyměnila za oblečení, které ji nezradí. Políbila papírový kapesník, obtiskly se rudé rty, zapálila je žhavostí srdce. Spálila královnu, ježibabu i hvězdu. Stala se Šípkovou Růženkou. Láska jí byla mečem, který prosekával trnitou cestu k princi.