Poslední hra se nevydařila...

“Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!”

Konečně zvoní! Mrknu na Marťu a namířím k Adamovi. Rukou si prohrábnu své kudrnaté blond vlasy a sladce zamrkám. Adam ztuhne. Vím, že se mu líbím a tahle hra mě baví.

”Ehh…ah…ahoj Míšo…Jaksetivede?”

zakoktá se má oběť a já s potěšením zaregistruji, že jeho oči si mne prohlížejí od hlavy až k patě. Vyšpulím hrudník a vtáhnu břicho, div se neudusím. Pak nasadím podle mého mínění svůdný úsměv a spustím.

“Víš…už dlouho se mi líbíš…nechtěl bys zajít třeba do kina?”.

Sklopím oči a předstírám stud, ale v duchu se usmívám. Né, já se přímo směji! Je mi k smíchu to, že on přikývne a domluví si se mnou schůzku. On vůbec neví, že je mi úplně ukradený. Proč to dělám? Já ani nevím…Prostě mě to baví, tak je to.

Po Adamově odchodu se připojím k mé nejlepší kámoše Martině, která už na mě čeká a spokojeně se na ni zazubím. “Tak to vyšlo?” zeptá se Marťa.

“Jo, vyšlo!” přikývnu nenuceně “čekalas snad něco jiného?”

Marťa se rozesměje a já se jako vždy nakazím. Společně vyjdeme ze školy a řehtáme se ještě celou cestu domů. U bytu od Martiny se musíme rozloučit a já slibuju, že jí zavolám, jak to dopadlo. Vlastně by to bylo zbytečné, stejně to vždycky skončí stejně. Nejdřív předstírám, jak se mi ten kluk, se kterým mám smluvené “rande” líbí, ale když mi chce dát pusu na rozloučenou, odstrčím ho a vmetu mu do očí, jaký je naivní debil. Vždycky se pak bavím jeho reakcí.

Konečně nastane ten den. Už dlouho jsem se totiž nepobavila, takže tohle “randíčko” potřebuju jako sůl. Adam na mě ve škole pořád potutelně mrkal. Nechtělo se mi zrovna nic předstírat, tak jsem dělala, že ho nevidím. Jen ať si je ještě nejistý!

Oháknu se svůdně jako vždy, minisukně s krátkým topem a botičky na podpatku to jistí. Pak ještě přetřu rty leskem a řasy řasenkou a vyrážím. U kina už Adam netrpělivě přešlapuje a kouká na hodinky. Přišla jsem totiž zcela úmyslně o 10 minut později.

“Ahoj!” vítá mě nadšeně už z dálky.

“Čau Adámku!” topím se v medu.

Pravda, poněkud falešném medu, ale to mne ani v nejmenším netrápí. Nakloní se ke mně a chce mne políbit. Rychle vyklouznu a zavrtím hlavou.

“Víš, je to ještě moc brzo…A já ještě nikdy…” hraju naivní holčičku.

Adam vykulí oči : “Tolik se toho o tobě říká, já myslel, že už jsi měla plno kluků!”

“To jsou všechno jen pomluvy…” povzdechnu si a nasadím výraz raněného štěněte.

Adam mne k sobě přitiskne. “Nic si z toho nedělej, zlatíčko!”

A já se divím. Ještě nikdo na to nešel tak rychle. Možná že by…Blbost! Všichni chlapi jsou prostě stejní, a proto si zaslouží jen to nejhorší. “Všichni…stejní…” zašeptám si spíš jen v mozku, ale Adam to postřehne.

“Co jsi to říkala?” zamračí se.

“Nic, Ádo. Jenom mám chuť na popcorn.” zahraju to do outu.

Podívá se mi upřeně do očí a já si připadám, jakoby mě hypnotizoval. Jeho oči mají zorničky tak malé, že skoro nejsou vidět a teď se mi dokonce zdá, že se mu duhovky zbarvují do ruda…

Rychle uhnu pohledem a poznamenám: “Už bychom mohli jít dovnitř, co ty na to?”

Adam nepřítomně přikývne a následuje mne do budovy cinestaru, kde si nejdřív koupíme popcorn, a pak pokračujeme do promítací místnosti. Tam se pohodlně usadíme i se dvěma sáčky žlutobílé pochoutky.

“Míšo?” pohlédne na mě Adam. “No?” “Je pravda to, co se o tobě říká? Jestli jo, nemusíš si se mnou hrát, já to poznám.”

Dívá se na mne tak divně…A něco se v mém mozku hne.

“Jo…” přiznám.

Náhle zhasne světlo v celé místnosti a já si uvědomím, že jsme tu jen my. Začíná film. Chvíli se oba díváme, jakoby se nic nestalo. Je to o dívce jménem Míša, kterou opustil kluk a ona pak začala všem dělat naděje a nakonec je odkopla. Vše mi bylo až osudně strašidelně povědomé. Sledujeme plátno, do té doby, než se na něm objeví kluk jménem Adam.

“Přetočit.” ozve se Adam.

Udiveně sleduju, jak se film posouvá dopředu, objevuji se v něm já svádějící Adama, mé přípravy i naše schůzka.

“Tohle všechno už oba známe.” obrací se ke mně a já zjišťuji, že jeho duhovky jsou celé rudé a panenky úplně zmizely.

Krutě se usměje. V ústech mu přibyly dva dlouhé zahnuté špičáky. Zálibně se ke mně nakloní a prudce mi stiskne zápěstí.

Hladově pozoruje pulzující žílu, ale ovládne se a pokračuje v řeči : “Teď si to znovu pustíme…”

Postavy na plátně se začnou pohybovat normální rychlostí a já sleduji to, co se událo před pouhými několika minutami až do teď. Najednou cítím něco na svém krku. Jsou to Adamovy rty. Sleduji obrazovku jako zhypnotizována, nemůžu se pohnout. Náhle Adam vycení zuby a…Na plátně sleduji, jak mne kousl a teď saje krev. Cítím to, ale nemůžu se ani hnout. Sleduji vlastní smrt až do úplného konce. Slyším hlasy všech těch, které jsem podvedla.

“Do pekla, do pekla!” skandují…

“Pomoc…”vydechnu naposledy…