Malá toulka čokoládové slepičky končinami hořkosladkého spánku těhotné malérečky Pýrky Bolenkové

Nebe bylo podmračené iluminací nerozhledna tak hustě, že z něj vajíčka padala jako ve zpomaleném filmu. V rádiu hlásili, že vejce blíže nespecifikovaného tvora zasypala ohraničené plochy různých rozloh po blíže neurčeném území až do výšky jednoho metru.  Jisté bylo, že v jednom z nich se právě nacházel mladý muž Milek Bosinek.
Vejce byla lehká jako písmenka z polévky. Při dotyku odskakovala a ignorujíce gravitaci poletovala kolem. Přestože rádio varovalo před kalamitou, nedbal a nechal se unášet pocity, které mu současný okamžik přinášel. Nebyly špatné.
Mlžně tlumivé světlo babských loučí šermujících s neónovými zářivkami propouštělo různé objekty: “knihovna plná vín s příběhem”, “nafukovací lední medvěd s měděnýma očima”, “polstr... .”
“Nebudu teď myslet na houby,” zaplašil Milek podivnou asociaci  a bez rozmýšlení sáhl po přilbě s ornamentálně provedeným symbolem, jež v tu chvíli nerozluštil. Neodskočila jako vajíčka, stejně tak ani sáňky lité z tenkých soplí sáňkařů, lyžařů, lopaťáků a dalších sněhu sjezdařů. Nasedl a z nádrže začal usrkávat kondenzované mléko rozprovázkované v rumu s antiperlemi.  Jednu nosní dírku měl momentálně ucpanou.
“A sákryš, nějak se to rozjelo,” rozfičel kuloběžnicí. Vzedmuvší oblaka prášku rozháněly zástěry pradlenek, které se zde náhle, jakoby právě pro tento účel, zjevily.
“Lyžnice přeci měla být podle návodu přiměřeně jemná, zas jen další cancy na ozdobu. ........Nebo, že bych nečet pořádně? Byl tam vůbec nějaký návod? I kdyby byl, určitě bych jej nečet.......”
Pradlenky prášek jen tak bezúčelně nerozháněly, vháněly jej do připravených mís, do směsi na koláč.  Vlasy měly svázané do copů, voněly mýdlem. Půlkopečky bílých prsou pohupávaly jezdci na pozdrav. Jejich pohledné tváře vysílaly za malebného pobrukování líbezné úsměvy. Milka zaplavil mohutný proud mateřského tepla, který bezútěšné přemýtání odvanul.
“Budou to dobré koláče,” pomyslel si a oplatil ženám vstřícná gesta. Idylická scéna však netrvala dlouho. Z ničeho nic mu povolila nosní dírka a zaštípalo  v nose, až se rozepčíkal. Jeho sáně stále lehce smirkovaly tu podivnou nadílku, ale ženské už měly pro své koláče prášku dost. Všiml si, jak jedné z nich praskla u copu, přehozeného přes rameno, mašle. Vlasy jí vystřelily kolem hlavy v celé své ohromné délce, rozšířené panenky divoce pulzovaly a duhovky zbledly. Náhle popraskané rty začaly chrlit nesrozumitelné skřeky. Jednu po druhé, nepřestávaje mávat zástěrami,  začaly takto v běsnící bestie propukávat všechny ženy. Máváním vzedmuly vír dostatečně silný na to, aby jezdce, omotaného do zbytků sáněk, vtáhl.
........... Na pozadí šumění rádia vykružovaly částečky skořápkového prachu žetonově skřípavé: “tatíííííííííííííííí.”