Čokoládová srdce

Přiznávám ... jsem tak trochu grafoman ... snad to bude odpuštěno ...

            Hladová noc, lehce protkaná pavučinově nežnou krví měsíčního stříbra, padá s každou další hořce spolykanou vteřinou hlouběji do očí a já sleduji, jak se svlékáš ze šatů, jak sladce kovovými střípky, co zbyly z dávno překonané víry na lásku, nalháváš vlastní duši, jemně roztrhané špičkami mých studených prstů, že někdy možná zas budu mí rád.
            Svými měkce letmými doteky se ti snažím říct, že ta bláhová naděje, trochu pravda a trochu lež, je jen falešné teplo v srdcích a že z jeho krásně upřímného lhaní, které si místo vyznání kreslíme po tělech a z hořkoslaného deště, co ti zůstal na řasách, ze smutku a trápení splétám slůvka do pár bezvýznamných vět, co ti bolením z rozpraskaných rtů vpisuji pod kůži.           

            Skrz průhlednou noční tmu vykreslují studené paprsky hvězdného světla linky naší horké kůže, ale už to nejsme my, kdo zapaluje svíčky a pije lásku plnými doušky z krvácejících rtů, už ne jedno srdce tlukoucí uprostřed dvou těl, to se rozpadlo na dvě, vězněná v jediné hrudi, a srdce nejsou sušenky, abychom je krví slepili jako čokoládou.
Proto nám oči vlhnou těžkou solí, proto se bolíme, že s každým dotekem, každým polibkem, je nás míň o kousek sebe sama, ale my už neumíme být jeden bez druhého, vždyť i střepy z jednoho kusu skla zůstávají věčně spolu.

            Už napořád budeme krvácet z jednoho těla, protože my byli jedním a i když už to dávno neplatí, i když se  nejde vrátit k opatrně letmým polibkům, něžným dotekům a slovům, němě šeptaným do noci, pořád tu bude vzpomínka, pořád nás k sobě bude pevně poutat bláhově hloupá naděje, že jednou třeba budeme zas milovat.

            Až zhasnu světlo a přitisknu své tělo pevně k tvému, protože pořád ještě trochu voní bezpečím a slabě po šeříku, až vtisknu, jen tak ze zvyku, letmý polibek, snad dotek motýlích křídel, na tvou spící tvář, podívám se naposled z okna stříbrného pozdní nocí a možná před usnutím zapomenu, že jsem si slůvky kreslil po papíře a ty jej pak ráno najdeš složený v mé dlani a nevzbudíš mně, až mi bříšky prstů budeš nepřítomně bloudit po těle, zatímco oči se budou vpíjet do trochu uplakaných písmen

Na záda ti nakreslím
křídla andělů,
pro bolest v duši
a pro něhu snů
zamčených
do krásných lží ...

Chtěl jsem milovat,
dýchat, žít ...
pro sebe, tebe, nás ...

Jenže slova bolí,
v očích pálí pláč
a srdce
se lámou ...

Slepil bych nás,
potrhané duše,
navždy k sobě
a je jedno,
jestli krví,
nebo čokoládou,
ale už jsme stejně rozbití ...

Ne, neplač lásko,
to se stává ...

---