Retrospektivní

Včera mě trochu lákal ten svět za oknem (ctím metafory), otevřela jsem to okno a nechala se na chvíli unést ostře střízlivým vzduchem. Dívala jsem se na vločky, které mi padaly do cizího pokoje, v každé kousek osamění, dívala jsem se, jak si poletují v záři lampy, co mi stojí před okem, a pak tiše a samy umírají dole na chodníku. Lehnout si k nim, nechat se zavát, bavit se lhostejností lidí, co jdou kolem a myslí na to, co koupit letos babičce k Vánocům (když ty papuče dostala už dvakrát za sebou, a taky peníze letos nejsou, ale co, když stavěj Veselejch tak proč ne my, a pak mladej by rád do světa, ale to tak, ještě aby tam něco proved, bude aspoň pomáhat doma a přestane myslet na blbosti – a jednou pochopí, že pro něj děláme to nejlepší). Nechat se rozpustit v každodenních banalitách, vzpomínkách na to, co nebylo, stát se pramenem světa…

Vločky si poletují za oknem, z komínů se kouří, peče se první cukroví…všechno je jak má být, s vteřinovou přesností ladovské poetiky. Budou Vánoce. Po třech letech první osamělé. Ulevilo se ti, i když to sám nevíš... tvůj klíč mi visí doma nad stolem, pořád máš povlečeno a v koupelně kartáček, jen tvoje trička už mi neleží v peřinách a málokdy jsou cítit jablka… V noci se vrací vzpomínky na první taneční, na nejmodřejší oči v čajovně, na spaní pod širákem, na ranní nevstávání, na společně promrzlé ruce a čekání na vlak…taky vzpomínky na jednu noc a jedno ráno a nejčernější oči v mojí duši.

 

 

Intro

„Zahraju ti….

toto jsou květiny pro Tebe

předané při zavírání

sedmkrát sedm krásných dívek…

……….lidé Ti nosí květiny, ale ty je nedostaneš, bojí se Ti je dát…..a proto jsi výjimečná.“

„Chtěl bych si s bratry holuby……zemřít za letu a spadnout ti do dlaní“

 

I.

 „…a myslíš, že bys tu mohla být se mnou?“ …   

„Mám tě rád…“                                                                    „Budeš mě mít rád i zítra?“

 

„Promiň, byl to omyl.“

„Já se nikdy pro nikoho neobětuju.“

 

II.

 „Dej mi packu.“

 „Terinko…“

„Zkusíme to ještě jednou…“

 

Intermezzo I.

 „Asi tě chci políbit.“

                                                                                             „Určitě chceš jít nahoru?“

„Bylo to pěkný a od zítřka zas kamarádi, jo?“

 

Intermezzo II.

„Řekl jsem mu to…“

 

II. (posté)

„Došlo mi, že  ty nikdy nebudeš rodinnej typ…“

 „Kdybys někdy něco….“

Poté

 

zaklapl dveře. (v momentě kdy se mi zářijová obloha cpala do postele a chystala se procedit něco málo krve)

 

Zdálo se mi, jako bych dole pod námi v promrzlé trávě zahlédla Bukowskiho kočku, kráčejíc napříč staletími…

 

 

---