Krásy fauny a flóry aneb pohádkový myslivec

Opravdu taková blbůstka no...

     Jednoho krásného nedělního odpoledne jsem se přes moderní komunikační přístroje domluvil se svým kamarádem (můžeme mu říkat S.) na vycházce do přírody. To ovšem neznamená, že bychom byli tak obrovští příznivci fauny a flory, ale účel naší procházky byl zcela jiný. Již po dlouhou dobu jsem totiž zvyklí brát kus dřeva (kterému se odborně říká kytara) a snažit se splynout s přírodou a hrát a užívat si volnost. Jak krásná fráze....
    Naším největším problémem bylo sehnat padesát korun českých a jelikož po víkendových nocích byli naše kapsy zcela vypleněné, byli jsme velmi smutní. Možná se zeptáte: na co padesát korun českých? Znalci jistě už tuší: potřebovali jsme sehnat zmíněnou hotovost na zakoupení cigaret značky Start (vím, není asi vhodné zmiňovat zde takovou událost, ale nemohu jinak).
Tento palčivý problém jsme nakonec vyřešili hledáním padesátihaléřů na chodníku. V povznesené náladě jsme se vydali k luhům a hájům českým. To jsme nevěděli, co nás ještě čeká...
    Šlo se nám krásně. Prošli jsme okolo hřbitova a pohled na staré hroby nás velmi povzbudil. Po dalším kilometru jsme už tolik povzbuzení nebyli, protože se naše plíce začaly hlásit o svá práva a museli jsme jim teda dopřát chvíli klidu. Konečně. Svým skvělým zrakem jsem našel krásné, romantické místo u potůčku. Rozbalili jsme nástroje a už to jelo...
    Naše kytary v psychedelickém opojení vyluzovaly zvuky, které byly velmi lahodné naším uším. Složili jsme novou skladbu, povídali si o problémech rozvojových zemí a vyřešili zapeklitý spor týkající se kvantové fyziky. Slunce se opíralo do našich zbídačených zad, ale my byli spokojení.
    V okamžiku největší spokojenosti se ale slunce skrylo za mraky, začal se zvedat silný vítr a ještě k tomu jsme ztratil baterku do mého MP3 přehrávače, což už byl vrchol všeho. S. začal panikařit a já jsem neměl daleko k tomu, abych zbaběle prchl z toho hrozného místa. V tom jsme se oba naráz otočili a uviděli strůjce všech těchto pekelných jevů. Byl to myslivec s kýblem v hrozivém zeleném úboru. Jeho předpotopní čepice skrývala velkou část obličeje, zelený kabátec byl tak dlouhý, že bych se do něj mohl třikrát zabalit kolem dokola a boty jen podtrhovaly jeho hororový vzhled. Přesto jsem čekal příjemné uvítání...žel, šeredně jsem se zmýlil.
    „Vy haj....., vy hov..., jděte do pr....“ uvítal nás s otevřenou náručí neohrožený ochránce lesa a zvěře (omlouvám se za nevhodné výrazy, zvlášt dětem, kterým bych mohl narušit jejich slušné vychování, ale nemohu jinak) a začal máchat kyblíkem. „Co si dovolujete hrát zde v přírodě, vždyť je to hrůza, co si o sobě vůbec myslíte? Kdybyste to aspoň uměli, ale vy to ani neumíte!“ S lehkou úklonou hlavu jsme přijali tuto nezaslouženou pochvalu a chtěli jsme se ho optat na pár záležitostí týkající se krmení zvěře v říji, ale bohužel jsme se k tomuto ožehavému tématu nedostali. „Okamžitě táhněte odkuď jste přišli a už se nikdy nevracejte!“ medovým hlasem nás odpálkoval statečný zelený muž a odešel za svojí milovanou přírodou.
    Pomalu, ale jistě jsem si sbalili své nástroje, smutně jsme se podívali na místo, které už zřejmě nikdy neuvidíme, utřeli slzu a sedli jsme na mez. Když v tom, co nevidíme: myslivec se vrací...v našich hlavách se začala rodit krutá myšlenka. Zapálíme si cigaretu a počkáme, jestli nás myslivec zastřelí, nebo ne.
    S rámusem, jaký dokáže udělat snad jen stádo splašených slonů se před námi zastavil. Zakoulel očima, podrbal se za uchem a smutným hlasem řekl: „Kdyby jste se místo těhle volovin šli raději učit anlgličtinu.“ A odešel. Chtěl jsem sice ještě zlehka s ním anglicky pokonverzovat o podnebí v Mexiku, aby viděl, že anglicky umím, ale zřekl jsem se tohoto potěšení a odešel jsem také. Pomyslel, jsem si, že nakonec vše dobře dopadlo, protože jsem také mohl ležet pod zemí v rakvi. Ještě, že si myslivec nechal brokovnici v autě.

---