Na pustém úbočí pusté hory

Na pustém úbočí pusté hory,

pod modrou oblohou, pod temnými doly.

Spatřit tam poutníka, pak je to div,

Vždyť v těchto krajích máš dívat se líp.

 Zakopneš, upadneš, sejdeš z cesty,

nebo si strhneš květinu z vesty.

Potom tvá mysl se zatáhne tmou,

A temné doly tě k návštěvě zvou.

Zadují větry a ohne se kmen.

Jak chtěl bys jít pryč, jak chtěl bys jít ven!

Tak nohy tě nesou, však úprk je marný.

Za tebou ozve se cizí hlas kárný.

„Kam bys chtěl člověče, kam bys chtěl běžet?

Sedni si na zem a zůstaň zde ležet.

Dej trochu klidu, jak tělu tak duši.“

Člověk však stojí a zradu už tuší.

Hlasy se množí a člověk má strach.

Jak dlouho potrvá zvrátit se v prach?

Jak dlouho potrvá tlukot srdce?

Člověk se třese a má chladné ruce.

Náhle se naproti rozsvítí světlo.

Zdá se mu, nebo jak by tam cos kvetlo?

Snad bájná květina chce mu dát sílu.

Náhle ho chladný vzduch zamrazí v týlu.

Utíká tunelem, stíny se čeří.

Nakonec zhroutí se u zlatých dveří.

Člověka nadzvedne poslední síla,

A tam, kde nebyla, je náhle víla.

Krása až přechází, magický třpyt,

od jejích očí šíří se svit.

Člověk je vězněm vábivých tůní.

Vede ho dovnitř, on chce být jen u ní.

Když poté květina přijala krev,

A síní zazněl ten magický zpěv.

Pak člověk.hlupák na zem si leh,

A vedle květiny s bolestí zdech.

Tak končí příběh člověka-hlupáka,

Lepší je přemýšlet hlavou než přes ptáka.

Lepší je nespatřit pustou horu,

Ani krok přes bránu pustého dolu.