Parfém okvětních lístků

 

Parfém okvětních lístků

Traduje se, že dřív mívaly činžáky srdce, jejichž tep svolával opozdilce do přístavu.

Přikrčení, napůl plešatí, ale nezlomní čtenáři denních zpráv, shrbení a usměvaví, bránící se vichru koženou aktovkou spočinuli v bezpečí svých kajut.

Byla to doba ručně psaných papírků lepených na dveře či úřední desku.

Do domu vstupuje asi pětapadesátiletá žena s nákupní taškou.

Při čekání na výtah se ohlíží za sebe.

Z opuchlého obličeje si otírá kapky potu a počítá.

Teď už bude ve druhém. Ne, stále ve třetím.

Příště… Vchodové dveře se zaklapnou.

Ty kroky… Nebohé ženě spadne čelist: Pan L.!

„Ty…!“ pan L. spolkne slovo „smrade“.

Armáda sešikovaných schodů brání mohutnému muži sejít k ženě.

Oči mu těkají po nazelenalé chodbě.

O paní Polákovou se opře pohledem:

„Ty se budeš divit, ty bestie!“

Překoná dva schody a pak zavrávorá.

„Sem se už… nevejdete,“ řekne paní Poláková.

Zabouchne za sebou dveře a roztřesenými prsty zmáčkne 5.

Odměnou je jí kopanec do dveří, který se roznese po celém domě.

V bytě hned napravo vedle výtahu mizí záda pana Stožického.

Paní Poláková odemkne dveře.

Na nakloněném botníku sedí její syn Petr. Ruce v dlaních.

Prý někdo přešlapoval kolem bytu od té doby, co matka odešla.

Matka pokrčí rameny. Vyloží na stůl nákup– dvě vejce, pytlík mouky, kostka másla a hrst krupice.

Ze samočinného rádia se začne linout hlas komentátora připomínající monarchovy narozeniny. Monarcha právě obědvá nadívaného krocana na svém letním zámku.

Připravím večeři, vysílání stejně nemůžu vypnout.

„Byl to Stožický a ještě jeden chlap, kterého jsem neznal,“ řekne Petr.

Vyčerpaně si sundává kšiltovku s emblémem cizí mocnosti.

Matka vyšle k synovi tázavý pohled.

„Stožický sice je podivín, ale pokud mi paměť slouží, s tatínkem vycházel dobře.“

„Budeš nám vyprávět, jaké to bylo dřív?“ zašeptá Petr nakloněn těsně k matčině hlavě.

„Nám?“ matka nadzvedne obočí.

„Mluvil jsem s ní – “

„S Viven? Myslíš, že je to dobrý nápad?“ nasměruje na Petra ukazováček zalepený od těsta.

„Nevím,“ ošije sebou Petr, „ale říkala, že přijde v sedm.“

Paní Poláková sjede hodiny.

„Máš proti ní něco? Kamarádíme spolu už od školky,“ řekne Petr.

Matka se opře lokty o pomoučený kuchyňský pult.

„Víš, kdo ji chce dostat?“

„Vivien? To ne – “

„L.,“ přeruší ho matka.

„L. má ženu,“ řekne Petr.

 „Dnes jsem ho potkala. Byl opilý. Víš, co to znamená?“

„A není on – “

„Občanům je zakázáno konzumovat alkohol pod hrozbou oběšení,“ zvýší hlas matka, „víš, co to znamená?“

„Že si na něj mám dávat pozor?“

„To znamená,“ paní Poláková bere syna za paži a tiskne ji, „že se od ní budeš držet dál.“

 

 

Hromotlucký dům o třinácti patrech. Na první pohled netečný k městu.

Obklopen pohasínajícím říjnem, zahalen do ticha.

V bytě č. 28 mladá žena zkontroluje hodiny.

V kabelce nahmatá lesk na rty. Tentokrát s příchutí jahody.

Podruhé se podívá, kolik že to je hodin, a podruhé to zapomene.

Čísi ruka přitlačí zvonek ke zdi.

„Lidové milice. Otevřete dveře!“

Nastal zmatek: Odhalené útroby kabelky vyvrhly osobní doklady V. B. na denní světlo.

Bolest ovládla chod mozkového aparátu. Tok myšlenek mizel za hranicemi mlhy, z níž se drala potřeba učinit nevyhnutelné: Přežít.

Za dveřmi stojí manželé L.

Zavalitý L., jak jsme ho poznali, voní lihem.

Paní L. se ztrácí za jeho ropušími zády.

„Vy?“ zeptá se Vivien.

„My – osobně,“ zasměje se Leknín, „lidové milice dorazí, až to tady vyřídíme.“

Paní L. si proklestí cestu poloprázdným plastikovým soudkem až k rudé pohovce.

„Víno?“ řekne Vivien.

„Víkno,“  šlápne si na jazyk pan L.

„Napít se poď, dělej,“ řekne paní L.

Ruce L. ženy přistanou na Vivieniných ňadrech.

Viven zrudne.

„Ty, mrcho, koukej si sednout… Patříš nám jako ta pohovka,“ řekne L.

„Pomoc,“ křičí Vivien, slzy na krajíčku, „pro lásku boží.“

L. uhodí dívku dlaní do tváře.

Za zápěstí ji zvedá brečící z kolen.

„Nech ji, dámičku,“ vloží se do toho paní L., „nejdřív ať nám kouká uvařit pořádný kafe, který sem neměla ani nepamatuju.“

„Nemám cukr,“ vysouká ze sebe Vivien, „ale paní P…“

„…Odkud by ta mrcha vzdala cukr?“ řekne L.

„Má ho. Přísahám. Včera jsem si půjčovala do čaje,“ řekne Vivien.

„Tak padej,“ řekne paní L.

Pan L. dovleče Viven ke kuchyni, ve které dříve stával ručně malovaný stojan na květináče.

Přiloží jí k hrdlu nůž.

„Budu čekat. A budu počítat…,“ říká L.

Viven se třese, strnulá.

Být tak daleko od trápení, či lépe nebýt.

Trápila jsem se kvůli pýše… sledovala holou zeď, i s hodinami holou, přežívala.

 „…Odsud se nehnu,“ trhne L. dívce za vlasy, „promuv o nás a je s tebou konec. S tebou i s celým bytem č. 33. Rozumíš?“

L. vystrčí Vivien na chodbu.

Cítím se odhalená. To je to pravé slovo.

Více než ponížená, odhalená.

Viven polkne slzy: Jsem jako oni.

Celý náš dům, nevěřím mu.

Štítek na zvonku: Polákovi.

Viven zazvoní. Ten ostrý zvuk ji k smrti vystraší: sterilní zvuk, ohlašující stejně přátele jako smrt.

Ve dveřích Petr.

Za ním paní Poláková se zástěrou. Kdepak, od ní se dočkat cukru.

Petr, vystrašený Petr, copak to jde, hledat u něj zastání?

„Pomoc,“ zařve Vivien, „to mi nikdo nepomůže?“

Prosba se vytrácí do ticha.

Mumlá si pro sebe: „Chtějí mě zabít.“

Stále hlasitěji.

Klopí oči k zemi. Když ucítí Petrův pohled, zvedne hlavu.

Ten úsměv mě děsí.

„Petře, ty nikam nepůjdeš!“ ozve se hlas matky jako doznívající dopad hromu.

Petrovy smysly odhodí ostych: Ta vůně, silný parfém z okvětních lístků. To je Vivien.

Srdce opustí rytmus spánku a rozbuší se naplno.

„Chtějí mě zabít.“

Vivienin hlas se žene jako ozvěna.

Ty jeho oči. Hřejí.

Jiskřičky pekla, ale bála bych se jich, kdyby v nich nebyl ten odstín něhy.

„Tak, Petře..,“ řekne matka.

 „Petře, celý se třeseš. A ten tvůj hlas,“ pohladí ho Vivien po dlani.

„Nešahej na ni,“ řekne paní Poláková, „víš, co…“

Petr odstrčí matku s nepřítomným výrazem: „Teď ne.“

„Petře…“

Petr je ve vteřině zpátky. S basebalovou pálkou.

Nezapomenu na to, jak mě políbil.

Zůstala jsem tam stát, neschopna pohybu. Vzrušená.

 

Poslední, co jsem zahlédl, byl dutý dopad pálky, který roztříštil L. hlavu.

 

***

 

Ve čtyři hodiny odpoledne v tento čas se nepropustná šeď z oblak zformuje do kruhu a zploští na minimum. Z druhé strany probuzená temnota opisuje tento kruh, až z šedi vyskáčou hvězdy a usadí se na obloze.

Světla z daleké silnice protínají obzor. Putuji s nimi, než se zarazím o stěnu pokoje, který nemohu opustit.

Pozoruji je každý den a nikdy se mi nedostává stejného obrazu: Klanící se vrcholky stromů, vždy prodchnuté jiným kouzlem.

Přes den je les plný stínů, ale ani jediné zvíře. Není to les, jaký si pamatuji ze svého mládí, hluboký a vlahý, ale navátý na planinu jako plevel. Nejdříve ho tvořilo pouze klubko stromů, a nyní se les, připomínající zástup mrtvých, rozkládal na ploše několika desítek metrů čtverečních.

Tolikrát jsem si přál vrátit se o třicet let zpátky, neposlechnout vnitřní hlas, který mě sem vehnal.

Sedí proti mně a vypráví mi o životě. O životě, který mi ukradla.

Stalo se, jak jsem předpokládal: manžel se s ní chce rozvést.

Nemiluje tebe. Miluje tu část sebe, kterou jsi v sobě opatrovala.

Nikdy nepoznám, jaké je to se ženou.

„Bude mě mít rád. I bez dítěte, tím jsem si jista,“ řekne Vivien, celá se třese.

Nepamatuji si už chuť ženských rtů ani vlahost jazyka, spíše ten pocit mnohovrstevnatého štěstí, který je nenávratně pryč.

Naklání se ke mně, už už chytá za ruku.

Pak, kvůli skleněné stěně, musí vzít zavděk malým kulatým otvorem:

„Nevím, jestli dokážu někoho milovat.“

 

Celý týden mám noční můry.

Dr. Vitner, můj obhájce, často užíval jednoho slova: amok. Formálně se zdálo být vše v pořádku, kdyby…

V L. hlavě zadunělo tak, že se mi rozklepaly ruce.

Bil jsem ho dál bez jediného pohledu stranou.

Když spadl na kolena, přetáhl jsem ho znovu přes hlavu.

Zůstal tam ležet jako vyřazená figurína.

Paní L. tam stála. Bez obličeje, zdálo se mi.

Nadvakrát jsem ji domlátil až oknu. Nepřestával jsem bít, nerozlišujíc ženu od skla.

Když mi od mlácení rozbolely ruce, vystrčil jsem ženu ven. Pozoroval jsem s klidem, jak si L. naštípla páteř o betonový obrubník.

Formálně se zdálo být vše v pořádku, kdyby dr. Vitner skutečně usiloval o mou obhajobu, kdyby nevynechal závěrečnou řeč a nepodal odvolání s několikadenním zpožděním. Obhájce je státní zaměstnání jako každé jiné, jak jsem se mohl mýlit.

Z cely předběžného zadržení mě vytáhl modrooký žalobce, který mě obvinil z úkladné vraždy.

Vlastního trestu jsem se nebál. Mlátili mě obuškem přes obličej, div jsem nevypustil duši. Pálili mi prsty, šlapali do rozkroku. Nechali mě ležet v louži krve a vlastních výkalů.

Přál jsem si, abych už nebyl schopen cítit bolest

Vivien za mnou přišla v úterý, kdy byly povoleny návštěvy.

„Počkám na tebe,“ řekla Vivien.

„Plácáš nesmysly,“ odbyl jsem ji, „dostal jsem trest smrti.“

 

Po pětačtyřiceti letech je Vivien stále nádherná.

Snad hezčí než v ten den, kdy jsem kvůli ní zabil dva lidi.

„Dnes by mu bylo šestnáct,“ řekne Vivien. Ty její prašné oči..

Rád bych řekl slova útěchy.

I když si s přibývajícími léty připadám klidnější, stále jsou témata, která mě naplňují nenávistí. Nenarozené dítě mé první lásky je jedním z nich.

Femme fatale stačí jediný pohled, aby pochopila.

„Vypadá to s tebou teď líp. Jsi rád?“

„Odsud se nikdy nedostanu. Na věci to nic nemění,“ řeknu.

Podívá se na mě s porozuměním.

„Už mě nedávají na samotku.“

„To jsem ráda, Petře.“

Hned se zalekne.

Náznak roztomilosti.

„Jsem ale hloupá. Když tě bili, budila jsem se z hrozných snů.“

Naše pohledy jsou zas jako dvě vlny odlišné frekvence: i tak na okamžik spočinu vevnitř jejích krásných očí.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o Jindřichovi?“

Zvednu obočí, jinak nic.

„Jsem teď moc sama. Zažívám příšerné stavy, nemůžu dál,“ řekne Vivien, třesoucí se více, než je obvyklé.

Mlčíme.

Rozhodnu se jí to ulehčit.

„Chceš si ho vzít?“

„Ano. Tedy..“

„Máš ho ráda.“

„Mám. Ale nemiluju ho, to není možné.“

„Škoda,“ proklouzne mi ven, když se mi vybaví její dívčí vůně.

Pokusím se o úsměv, i když jsem jistý tím, že to Vivien prokoukne.

„Je to můj život. Můžu s ním naložit, jak se mi zlíbí.“

Vivien prudce vstane.

„Přijdu zase v úterý. Přinesu ti svatební koláče.“

 

„Přinesla jsem ti kakaovou bábovku,“ řekne Vivien.

Řev revolverů a houkání majáčků.

Od rána jsou slyšet exploze, výstřely z tanků.

Vojenské cvičení? napadlo mě, když jsem po ránu drhnul podlahu.

Kde jsou ty časy, kdy se za Vivien na ulici otáčeli chlapi? Je jí přes sedmdesát a dívčí vnady má ukryté v duši, říkám si.

Za těch padesát let se stalo tolik věcí.

Zemřela mi maminka. Poslední léta života strávila v sanatoriu, odkud mi posílala vždy vánoční pozdravy a přáníčko k narozeninám. Vybavuji si pouze několik jejích návštěv. Když mi onehdy V. přinesla zprávu o matčině smrti, nebyl jsem tím pohnut více než četbou dopravních nehod v lokálních novinách.

Vivien se vdala, rozvedla, potratila kluka, znovu se vdala a nyní ovdověla.

Vzpomněl jsem si na naše sídlištní pískoviště. Jak jsme si na něm hráli a vše nám připadalo krásné a trošku tajuplné.

Vzpomínky se dotkly i střední školy. V té době jsem si byl jistý, že vím, co je správné a co není.

Trest za probuzené svědomí byl však příliš velký.

Dnes vídám pouze stíny původních věcí.

O nic jsem vlastně nepřišel, napadne mě.

Pak se jí kouknu do očí a hned se napomenu.

„Máš krásné oči,“ řeknu.

Ještě že tě mám, pomyslím si.

„Že se nezajímáš o ten rachot, co doléhá až sem?“ obrátí Vivien.

„Měl bych?“
Ten zvuk se mě přece netýká. Mohu si ho poslechnout pouze do té míry, co mi povolí čtyři stěny mé cely.

Vivien se nakloní ke sklu, téměř se ho dotýká rty:

„Dnes není úterý.“

„Cože!“ povyskočím na židli.

Úterý, můj jediný dotyk s vnějším životem. A ono není?

Vivien pokyne rukou a já si sedám.

„Brána věznice je zničena. Můžeš proklouznout ven.“

Ven? Co to znamená ven?

Už se nestačím zeptat.

Do našeho patra vtrhnou vojáci v červených uniformách se samopaly. Jsou to dva důstojníci a jeden poručík.

Monarchova osobní garda.

Konec nablízku, je téměř cítit.

Poručík otevírá dveře cely.

Zdraví mě zatnutou pěstí ve výši očí.

„Občane, vězni číslo 2854, jste volný. Jménem lidu a z pravomoci Svobodných brigád.“

„Jak je tohle možné?“ vyhrknu.

„Vojenský převrat, občane,“ řekne poručík, „víc nemůžu říct.“

Gardisté se rozloučí se zatnutými pěstmi. Pokračují chodbou, ve kterých jsou cely dalších těžkých zločinců.

„Jak je tohle možné?“

Zapotácím se.

Vivien mě pohladí po vlasech.

Vůně okvětních lístků. A jara.

Políbím ji.

Náš druhý polibek, který dělí od prvního životy nás obou.

Cítím, že Viven je na tom stejně, že mi to chce říct…

Položím ji prst na rty s tím, že to není třeba.

„Nelituju toho,“ řeknu.

 

 

 

 

 

 

---