Monolog IX

volné pokračování monologu VIII

 

Voda ustoupila, hladina klesla

Mohl bych se tě zeptat, květino:

"Stálo ti to za to?" Veškeré naděje které jsi vkládala,

byly zbytečné...měla sis to uvědomit.

Přesto znám odpověď - Ano stálo, přestože jsi

padal přes okraj

 

Usycháš již řadu dní, opadávájí okvětní lístky

jeden za druhým a druhý za jedním

věšíš květ, listy sedají -

-nemají sílu zůstat ku světlu,

ztrácíš barvu, smích zní dutě, falešně

 

Co z tebe ještě zůstalo??

Budeš chřadnout dál? Lze ještě??

Bývalas krásná, plná života, smíchu, radosti

a zpropadených nadějí

Ty tě o vše připravily, měla jsi se povznést

nad všechno, zachovávat si odstup, nebrat

si nic k tělu, ale tos neudělala,

nedokázala jsi to, hloupá květino

 

I teď, když visíš nad vzdálenou hladinou, jsi hloupá

Díváš se na vodu, na dalekou, nedostupnou vodu

a v duši ti zní otázka:

"Proč ustoupila, co jsem udělala špatně?"

Nedáváš vinu vodě, ale sobě,

vždycky jí dáváš sobě

Nedokážeš nikoho nenávidět,

buď miluješ nebo se vyhýbáš

máš strah z nenávisti,

přesto nenávidíš - ale jen sebe

Sebe za svou otevřenost, víru, lásku, ideje, trpělivost

a zas tu naději

 

Vyrostla jsi ve špatné době květino,

ani jsi nestihla vykvést...

---