Anteville

 

Anteville

 

Otvírám oči.

Šeří se – vypadá to, jako bych nechal oči přimhouřené a ze své ulity pozoroval, co se bude dít.

Vítr si pohrává se šedivými chuchvalci trávy, které odhalují lány vydřené až na hlínu, kde se ukrývají blátivé dozvuky deště. Podzim v plné kráse a slunce ztracené pod nánosem dní, řeklo by se.

Já jsem rád i za to.

 

Míjíme plechovou ceduli s hranatými písmeny, které rez vydrolila do trojrozměrné zdravice:

 

ANTEVILLE VÁS VÍTÁ

 

„Jsme doma mladej.“ říká šofér s hadím obličejem, co mě vzal na milost, zachránil mě a vytrhl severu prolezlého starobou sem na jih, kde na jaře zrají hrozny, když se povede sezóna.

 „Měl by na tebe kouknout doktor.“

„Uvidím, jak to bude bolet. Děkuju,“ řeknu.

Hlava se mu ztrácí mezi rameny, jak se mezi ně přikrčí:

„Moje věc to není,“ řekne a zmizí v labyrintu uliček.

Ovane mě studený vichr. Opřu se o opěradlo lavičky, aby mě to neodfouklo, jak sotva stojím na nohou.

Kromě brýlatého mužíka v baloňáku je náměstí vylidněné. Má svoje trable a já zas svoje, řeknu si, tak ho nechám plavat, jenže jemu to nedá a přistoupí ke mně s rozžhaveným doutníkem, který na sebe upíná všechnu pozornost.

„Pane, promiňte, že vás takhle přepadám, ale vy sotva stojíte na nohou.“

„To takhle nejde. Ne v Anteville,“ říká za pilného popotahování z doutníku.

Hraje to dobře na obě strany a aby pošimral svoje ego: pak šup domů a namlouvat si, jak se těší – žena čeká s večeří.

„Porazilo mě auto. Šedivý sedan.“ řeknu popravdě.

„Hlásil jste to?“

„Hele, tak to ne. Jeden chlápek mě vytáhnul ze škarpy a hodil do města,“ řeknu.

Podlomí se mi kolena tak, že málem spadnu na toho roztřeseného mužíka, ale pohled na něj mi dodá potřebnou stabilitu: narovnám hřbet.

„Tady v Anteville dodržujeme předpisy. Jednou porazí auto vás. Podruhé mě nebo mou ženu a naše děti.“

Mlčím, a tak si vede dál svou.

„Nikdo nechce problémy. Navrhuji udělat jen to, co je nutné: zavolat doktora, policii a sepsat protokol. Potom už vám nebude nic bránit v odchodu.“

Já na to nic: únava a bolest mi vystřelují z levého lýtka do celého těla, nevím přesně, o čem to ten člověk mluví.

Bere mé zdraví za občanskou povinnost ? Spíše se bojí.

Tyto úvahy potvrzuje úředníčkův obličej, strnulý a napjatý zároveň. Snažím se z něj číst, vidím mu až do žaludku, ale ty oči… nedokážu jimi proniknout.

Stojí v budce a listuje telefonním seznamem, který mu spadne dvakrát na zem.

Stočím pohled na půdorys města: Tvarem připomíná věž. Jsem teď tak v 1. patře. Většina domů se tyčí ve veliké výšce, že vypadají jako miniatury pro turisty. V klikatých uličkách se to množí malinkatými obyvateli. Takhle z dálky to vypadá, jako by byli součástí jednolitého organismu.

 

Houkačky.

Ten zvuk – měl by mi nahnat strach, kdyby nebyl tak důvěrně známý.

Zkontroluju budku. Ten mizera se vypařil!

Nevsadil bych si na ani pětník na jeho poctivost, ale tímhle mi vyrazil dech. Když mě doběhnul i tenhle, jakou cenu má vzpírat se státní moci?

Už jsou tady: dva strážníci.

„Zase jeden zatracenej vagabund,“ řekne ten ryšavý.

„Tohle, pane, není možné takhle se potloukat po městě,“ řekne ten blonďatý.

 „Jsem v tomhle městě necelou čtvrthodinku a do půl hodiny…,“ začnu se obhajovat.

Pak se střetneme očima a v těch očích nevidím ani nápovědu člověka. Pochopím, že slova, aby z nich něco bylo, musí mít k sobě uši rozumné bytosti, že se tu snažím nadarmo.

Ten blonďatý nadzvedne obočí.

„Pane, byla tu na vás stížnost od ctihodného občana, pana Štuka. Půjdete s námi.“

„Nic jsem neudělal,“ řeknu.

„A máš doklady?“ vyjede na mě ten ryšavý.

„Ne.“

„Takže udělal,“ řekne ten ryšavý, „nejsi schopen prokázat svou totožnost.“

„My už si ho najdeme v rejstříku trestů,“ řekne ten ryšavý, sepne mi ruce do pout a strčí do auta.

 

Vytržen z ticha je vůz uveden do chodu. Ten blonďatý pustí rádio:

 

„… se jako každoročně uskuteční 25. dubna ve výstavním sále radnice. Sýrařské umění tu bude oproti minulému ročníku soutěže předvádět o deset šlechtitelských rodin více. Velkolepá akce se bude konat opět pod laskavým patronátem madam Skraňské, jakožto představitelky vedoucí firmy Antevillu, která zajistí…“

 

„Buď si jistý, že to už budeš dávno v lochu,“ řekne ten ryšavý, když se ke mně nakloní.

Projíždíme klikatými silničkami. Několik minut mírně stoupáme.

Vezou mě jak koňským povozem do šatlavy po hrbolaté silnici.

Nevím, co budu dělat dneska večer, natož pak zítra. Jedno ale vím jistě: nechci strávit večer na dřevěné pryčně. Jen tak se rozvalit do trávy…

Další hrbol mě nadzvedne zadek, div se nepraštím do hlavy. Nic jsem neudělal, tak proč?

Jak už tam budu, zabouchnou za mnou bránu a sbohem živote. Vězení je jako černá díra, pohlcuje, ale nepouští ven.

Na kalhotech mám spínací špendlík.

Myšlenky nechávám stranou a zbavuji se pout.

Oranžová se vyhoupne na červenou. Po pravé straně ulice, která se svažuje v prudkém svahu.

Vyskočím z auta a začnu se rolovat dolů.

 

Kroky.

Slyším kroky!

V šeru se mi míhají stíny za zády a když se otočím, mizí. Z vysokých a úzkých okýnek se linou příběhy dnešního dne v kostce, které odstartuje známá znělka..

Promnu si oči: Po zdi protějšího domu klape stín za zvuku sirény.

Pustili maják. Vykláním hlavu, ale nedohlédnu až na vrcholek ulice.

Zas zmizet někam pryč a bude to dobrý. Ztratit se ve spleti uliček.

Někde tady musí být odbočka, někde tady…, říkám si za poklusu do rytmu, abych vydržel tu bolest v noze.

Dvoupatrový dům s balkónkem ukončuje legraci: ulice dál nevede.

Lýtkem mi projede pichlavá bolest, která mi rovná myšlenky do latě.

Jak jsem se rozhodl, bude hned zřejmé, jenže v tu chvíli jsem měl před sebou lehkou volbu.

Zůstanu tu stát a mají mě. Zapomenu na to, kým jsem byl a jaký jsem, půjdu a zaklepu na ty dveře.

 

Po kratším šramocení otevře mladá dívka. Má hnědé vlasy a hned mě upoutá její pletený svetr.

„Už tu na tebe čekáme,“ usměje se dívka. „Já jsem Eva.“

„My? Kdo tu čeká na mě?“ cuknu sebou.

„Pojď dál. Trošku slavíme.“

Pohlédnu jí zpříma do očí a risknu to.

„Nemůžu tu zůstat. Jde po mně policie.“

Eva pokrčí nosík.

„Co jsi provedl?“

„Srazil mě šedý sedan. Ztratil jsem vědomí a ležel tam ve škarpě. Pak mi zastavilo auto.“

„A co jsi udělal?“

„Nic, jen jsem hledal pomoc. Nechci rušit,“ řeknu.

Dívka zavrtí hlavou.

„Pojď dál. Věřím ti.“

Pro změnu přestanu věřit já jí. Tohle – to prostě není možné, aby mě jen tak pozvala dál.

Nakloním se k ní.

„Budou mě tu hledat.“

„Nebudou tu hledat nikoho. Jsem občan Antevillu,“ zasměje se dívka.

 

Ve dveřích se srazím s tím mužem v saku, který si sebou vede ženu v nejlepších letech oblečenou do saténových šatů. Muž mi tiskne ruku a představuje sebe i svou choť

„Vážený pane, nebudeme rušit vás ani slečnu pana starosty. Naše debata postrádá takové důležitosti,“ řekne muž za oba a neslyšně se vzdálí.

 

V krbu, který byl postaven přímo proti dveřím, praskají polena a ze stařičkého gramofonu se line orientální hudba. Uprostřed místnosti se vyjímá obrovský stůl s prostřenými prkýnky a servírovacími talíři, na kterých jsou naaranžované sýry nejrůznějších barev a velikostí kam se podíváš.

Zralá žena v podobných šatech, jaké jsem spatřil před chvílí, sedící v čele stolu zamíří pohled vstříc příchozím.

Červené pupeny jí raší po celém krku. Kouká se mi do očí a pohledem neustupuje ani o píď.

Přistoupím k ní. Políbím ji na ruku.

„Dojdu do sklepa pro červené víno,“ řekne Eva.

„Snad nás nejprve představíš,“ řekne žena.

„To je moje matka,“ zasměje se Eva.

„Skraňská, těší mě,“ řekne žena.

Sýry. Madam Skraňská, představitelka firmy, která zajistí…

„To jsou vaše sýry?“ zeptám se, aby řeč nestála.

Žena mě probodne očima.

„Ale jistěže, jen ochutnejte,“ řekne a ukáže na tučný sýr.

 „Pojmenovala jsem ho Gordon – Bleu. Podle své oblíbené zpěvačky.“

„Je vynikající,“ řeknu popravdě.

„Výtečný,“ opraví mne, „jeho chuť se plně otevře v kombinaci s…

„Frankovkou,“ řekne Eva. Právě přišla s lahví v ruce.

Madam Skraňská se zvedne od stolu.

„Mám ještě nějakou práci,“ řekne.

Eva mi pokyne jít nahoru do prvního patra, kde je její pokoj.

 

Evin pokoj je polepený plakáty s rockovými idoly mého mládí, které jsem neměl příležitost si poslechnout. Novinové výstřižky a nejrůznější obrázky a fotografie lemují stěny jako neodbytné pavučiny.

„Sedni si sem,“ Eva ukazuje na postel, přes kterou je přehozena deka s obrázky hvězdiček.

„Podívej, co mám,“ řekne a vyndá z kapsy od kalhot obinadlo.

„Ukaž, stáhnu ti to.“

Přikývnu a vyhrnu si nohavici.

„Proč se usmíváš?“ zeptá se mě mile.

„Je mi s tebou dobře.“

Bere mě za ruku.

„Řekla jsem, že ti věřím. Věříš ty mně?“

„Nevím, co za tím je,“ zakroutím hlavou.

Eva pokrčí nosík.

„To tu všichni krčíte nosy?“ nedá mi to.

V jejích očích je vidět výčitka.

„To máme v rodině. Nos krčí táta i máma.“

Dodám si odvahy a pohladím ji po dlani.

„Proč se zlobíš?“

„To, co říkáš, není důležité.“

„Tak se nezlob.“

„Věřím ti,“ její hlas se sníží na hranici slyšitelného šepotu, „protože nejsi odsud.“

Pokývám hlavou, jako že nemusí nic dodávat.

„Zítra, až odjede máma, odsud odejdu. Půjdeš se mnou?“

„Proč?“ zeptám se, i když to vím. Že jí chci pomoct. Že chci něco změnit.

Vezme mojí ruku a přiloží mi ji na krk, kde nahmatám pupeny.

„To abys věděl proč.“

Sýry. Ve vězení se tomu říkalo jinak, trkne mě.

„Ta vyrážka…,“ řeknu bezděčně.

„Buď zticha,“ okřikne mě, „nemáš ani tušení, s čím si zahráváš.“

Když nic neříkám, dotkne se mých prstů.

„Promiň,“ zašeptá, „to jsem nechtěla. Ale nechci tě mít na svědomí.“

„Je to… ta droga, že ano?“ zašeptám.

„Je potřeba,“ nahlas polkne, „je potřeba nabourat to zvenku. Zevnitř to nejde.“

Pokývám hlavou.

„Ustelu si na koberci.“

„Zhasni a pojď si lehnout ke mně,“ řekne Eva.

V potemnělém pokoji si dodám odvahy a zajedu jí rukou pod blůzu, kde nahmatám cosi kovového.

„Moment, jenom uklidím ten přívěsek,“ řekne Eva a vidím, jak ho zandavá do nočního stolku, který zamyká.

Obejmu ji zezadu.

Zítra musím vstát první.

 

Probouzím se už v pět ráno.

V pokoji je tma a není nic slyšet: pod kůži se mi zaryje tikání hodin.

Nemám ani potuchu, kde jsem a jak jsem se tu octl.

Kouknu na dlaně. Mám je spálené jako od provazu.

V ústech pachuť plísně.

Zatřesu s Evou, ale její tělo mi zůstane ležet v rukou. Je neforemné, ztuhlé a studené.

„Evo…,“ zkusím to ještě, i když to není první mrtvá žena, kterou držím v ruce.

I když – je to jiné, či spíše bylo to jiné a teď je to pryč.

Po hmatu nacházím vypínač.

Eva má vytřeštěné oči, zmodralé tváře a krk znetvořený neviditelnou smyčkou. Noční stolek je vybrakovaný a šuplík s přívěskem je vylomený a ten přívěsek… Na zemi leží vypodobenina červeného mravence se zlatým řetízkem.

Políbím Evu na její bledé a tváře pokroucené pohledem na věčnost.

Rozrazí dveře. Ryšavý a blonďatý polda s namířenými revolvery.

Před takovými neuteču nikam, projede mi hlavou.

„Ruce nad hlavu,“ vyštěkne ten ryšavý.

Dám je nad hlavu. Umíním si, že je to naposledy.

Když mi dává pouta ten blonďatý, zkroutím ho před sebe.

„Tak střílej,“ řeknu posměšně ryšavému.

Jenže ryšavý to začne mačkat jak o život. Jeho výraz se stále více podobá rozžhavené hlavni.

Vytrhnu blonďatému revolver z pouzdra a ze zákrytu jeho pohasínajícího těla vypálím na ryšavého.

Oba spadnou k zemi takřka naráz.

Dolu po schodech nemůžu.

Vyskočím oknem a dopadnu na trávník.

Náhody se nedějí. Ne v Anteville, řeknu si, když uslyším cvaknutí pojistky.

Otočím se. Z přítmí bambusovníku, který se rozlézá po celé zahradě, vychází tři muži.

Jako první je to on. Přece ten… stále stejné brýle a baloňák. Vedle něj stojí ten muž v saku ze včerejška, jak on se sakra jmenoval? Věděl bych aspoň, kdo mě dostal. Po chvílí poznávám ve třetím muži řidiče šedivého sedanu. Ten jeho výraz ve tváři, vzpomenu si na něj… všichni mají stejný výraz! Tahle se tvářil, když do mě najel. Žádná nehoda!

Řidič mi ukazuje odznak komisaře se zbraní v pozoru.

Pohlédnu do jeho odhodlaných očí a do hlavně pistole, která mi míří na hlavu.

Proč musím stále volit mezi špatným a ještě horším?

Setkání s Evou mi dodalo naději žít, ale ta umřela s ní – už nežije a já jsem její vrah a na tom už nic nezměním.

Pomalu, velice pomalu zvednu ruce nad hlavu.

„Až po vás, pane starosto,“ dává si komisař přednost se starostou, zatímco mi ten muž v saku spoutá ruce lýkovým provazem.

Provedou mě domem k připravenému autu. Mineme balkón, nad kterým se zaskví znak mravence.

Znak červeného mravence. Anteville. Klikaté uličky hemžící se malinkatými obyvateli. Sýry. Pupínky po krku. Šofér s hadím obličejem.

Najednou mi to sepne.

 

 

 

 

 

 

 

 

Antevillský případ

 

P.T. (42) byl dnes krátce po páté hodině ranní  zadržen policí. Je podezřelý z brutálního uškrcení a znásilnění Evy Skraňské (22) a z vraždy dvou zasahujících policistů (23) a (27).

 

Vrah, který se ve městě zdržoval již od včerejšího odpoledne, pronikl téhož večera do domu pana starosty, když se vydával za oběť automobilové nehody. Poté zneužil pohostinnosti madame Skraňské (52), počkal až dům upadne do ticha a v brzkých ranních hodinách spáchal ohavnou vraždu.

Další informace policie nezveřejnila vzhledem k právě probíhajícímu vyšetřování. Pikantní na celé události je fakt, že P.T. je čerstvě propuštěný recidivista, který pykal za dvojnásobnou vraždu.

---