Putování Davida, Dominika a psa

Na světě se bojím tří věcí.

Bojím se návštěv u kadeřnice. Mé vlasy padají, oči mi slzí, ona se ďábelsky směje a jediné na co se zmůžu já, je slabé kňourání...

Bojím se nafukovacích balónků. Ten neodbytný strach nečekaného prasknutí následovaný zaskočením mého jazyka v důsledku mého leknutí či v horším případě jeho překousnutí...

A nejvíce, nejvíce se bojím Sydney Bennetové...

Sydney Bennetová je zpropadená mrcha a zaslouží si zemřít.

 

                                                                                                Dominik Bennet, 15 let

 

  PUTOVÁNÍ DAVIDA, DOMINIKA A PSA

 

 

PROLOG

 

„Měli bychom ji zabít!“ navrhl David.

 

Dominik byl jeho nejlepší přítel. Na rovinu, Dominik a David se hledali. Jedna duše, jedno tělo.

 

„Jak to myslíš zabít??“

„Zabít. Ta holka si to zaslouží, dělá ti ze života peklo, sám jsi říkal, že by se ti bez ní dýchalo lépe, tak...“

„Tak nic Davide! Je to moje sestra! A nemůžeš jen tak ukončit cizí život.“

 

Sydney. Dívčí tělo, úsměv lehce povadlý kontrastoval s jejími ženskými přednostmi, které se za povadlé rozhodně považovat nedaly.

Ano, Sydney byla jeho sestra. Něco na způsob ďábelských dvojčat. Když něco provedla, trpěl za to on. Když něco provedl on, odnesl to také on.

Život není fér, a ten jeho doslova smrdí.

 

„Ale, dívej... Kdo určuje, co je správné a co ne? Ty. A lidé, kteří ti komplikují život, si podle mě zaslouží zemřít. Samotnému ti to život usnadní. Moji rodiče nejsou do konce týdne doma, máme ideální příležitost. Takže?“

„Davide, ty rozhodně nemluvíš jako patnáctileté předpubertální dítě.“

„Řekněme, že jsem předčasně vyspělý.“

„Řekněme, že jsi pošuk.“

„Takže??“

„Takže zabme ji.“

 

Když plánujete vraždu, dokonalou vraždu, musí být i váš plán dokonalý. Ale když je vám patnáct let, nic není dokonalé.

Měli ji překvapit, omráčit, svázat, umlčet, tělo nechat zmizet a žít pokojným životem.

Omráčili ji a svázali, ale poté se to zvrtlo, a teď trčí v lese za městem a společnost jím dělá jen uřvaný špinavý pes.

 

„Ať ten hafan už proboha drží hubu!“ zařval zoufalý David. Dominik se třásl.

 

 

                           

 

 

DEN PRVNÍ

 

Dominik nechápal. Co tu děláme? A jak se sem sakra dostal ten špinavý čokl??

Těkal pohledem napravo, nalevo, ze psa na Davida, z Davida na psa, oční tenis, podání, volej, smeč!

 

„Kurva do piči Davide!“

„Měl by jsi volit slovník, na to kolik je ti let, je tvé vyjadřování pozoruhodné.“

„Kurva do piči, řekněme, že jsem předčasně vyspělý. Davide, co budeme dělat? Uvědomuješ si vůbec, jaký máme problém? A všechno, všechno je to tvoje vina!“

 

Nastalo ticho přehlušované jen štěkáním psa. David se díval Dominikovi přímo do očí, usmál se a klidně odpověděl.

 

„Dominiku, ano, vím, jaký máme problém, tak mi tady nenaříkej jak malé dítě. A už nikdy, nikdy neříkej, že to byla má vina, jinak...“

„Jinak co? Zabiješ mě, jako jsme chtěli zabít mou sestru? Ty experte na zabíjení, ty Leone všech Leonů, brutální Nikito všech Nikit, ty Hitlere!“ vysmíval se mu Dominik.

„Nebyla to ničí vina. Já tedy nemůžu za to, že se mí rodiče vrátili o pár dní dřív...“

 

Zájezd rodičů Davida se nevydařil dle jejich představ. Hotel nebyl ideální, lednička prázdná a postel se rozpadala. Davidova matka si vynutila návrat domů o pár dní dřív.

Jaké bylo překvapení rodičů, když otevřeli dveře bytu a v pokoji našli svého syna a jeho kamaráda v přítomnosti zhruba patnáctileté dívky, svázané v jejich manželské posteli. Jaké bylo jejich překvapení? Inu, nemilé.

David a Dominik zmizeli za doprovodu křiku Davidovy matky a vyhrožování Davidova otce.

 

Dominik měl zlost. Chtěl Davida udeřit, ale byl si vědom jistých nedostatků v konstrukci svého těla, nedostatků svých svalových proporcí. Potlačil svou zlost a raději položil otázku.

 

„Co budeme dělat?“

„Vrátit se nemůžeme, alespoň ne hned, jestli vůbec někdy. Půjdeme pryč, na sever, má rodina má chatu, opuštěnou. Tam počkáme, než se to přežene, a uvidíme, co dál.“

„A pes?“

David se koukl na psa.

Dominik se koukl na psa.

Ten jim vrátil jejich pohledy pohrdavým štěkotem.

„Pes... pes půjde s námi.“

 

 

 

 

 

 

DEN DRUHÝ

 

Putovali, ne, bloudili lesem již druhým dnem.

Putováním se nazývá činnost, kdy se lidé pohybují z jednoho místa na druhé, z počátku na konec, cesta poznání.

Ale oni šli od nikud nikam, z někud do někud... Oni bloudili.

 

Nedostatek potravy a spánku, přebytek stresového faktoru.

David a Dominik ale měli na starosti závažnější záležitost.

 

„Proč se nemůže jmenovat Al??“

„Nejde o to, že se nemůže jmenovat Al. Ten čokl se může jmenovat klidně Prasečí prkýnko, ale jde o to, že Al i Prasečí prkýnko jsou jména na podobné kvalitativní úrovni, chápeš?“

„No, mnohem lepší než Benedikt.“

„Benedikt má styl, což je slovo, které ti asi moc neříká.“

 

David si byl vědom záležitostí týkajících se nedostatku spánku, jídla a tepla.

Dokud ale zaměstnával Dominika debatou o budoucnosti jména jejich vyjímečného psího kamaráda, udržoval ho v relativním klidu.

 

„Promiň, že slovo styl mi nic neříká. Pokud sis nevšiml, jsme uvězněni v pitomém lese...“

David si všímal...

„... a pochybuji, jestli víš kudy máme jít!“

David nevěděl...

„Jestli vůbec nějaká chata existuje.“

Popravdě neexistuje.

„Jasně, že existuje!“ namítl David. „Dej nám den, nanejvýš den a půl, a jsme tam.“

 

Dominik byl bledý, Dominik byl zelený, prostě Dominikova barva byla jakákoliv, jenom ne zdravá. Ucítil tlak v patě. Slabé píchání v oblasti břicha, žaludek se mu sevřel. Oči se mu zaleskly. Zavřel je a žaludek se mu rozevřel. Předklonil se a hodil kosu, kosu majestátní, kosu velikou, kosu specifickou, kosu jeho.

 

„Je ti dobře?“

„Je mi skvěle!“ odpověděl a otřel si ústa.

„Okej okej, klid, dáme si pauzu, a odpočineme si. Nabereme síly a až ti bude lépe, vyrazíme.“

„Nebude mi lépe dokud neseženeme něco k jídlu!!“

„Dobrý postřeh, okej. Já a BENEDIKT seženeme něco k jídlu, ty si odpočiň.“

„Jasný...“, oddychoval Dominik.

 

David zpanikařil. Neměl rád zvracející lidi.

Dominik si už zvykl. Kdysi byl na letním táboře a řekněme, že strava tam prošla řádným očistcem. Každý večer se měnil v symfonii kos. Vzpomněl si na to a usmál se. Byl rád, že je s ním David. Byl rád, že není sám.

David se vrátil.

„Máš jídlo?“

„Mám.“

„Tak se pochlub.“

„Nebude se ti to líbit.“

Dominik zpozorněl. „Kde je pes??“ zeptal se vyděšeně.

Pes vyběhl zpoza stromů, Dominik si oddychl.

„Není to horší než pes, ale je to přibližně na stejné úrovni...“

„Tak už to vyklop!!!!“

 

Oheň hořel, maso se opékalo. Vypadalo to jako kuře, ale nebylo to kuře.

David odtrhl nohu, zakousl se. Bylo to křupavé a chutnalo to... Tedy nechutnalo to nijak, ale účel to splnilo. David a Dominik zažehnali hlad a o té noci již nikdy nepromluvili.

O noci, kdy jedli veverčí maso.

 

První hvězdy na obloze. David a Dominik usínali v objetí. Nešlo o projev jejich romantické duše, šlo o udržení tepla během chladné noci.

 

„Už vím, jak se bude jmenovat...“, zašeptal David.

„Jak?“

„Bude se jmenovat Al a Benedikt“, usmál se David.

 

 

DEN TŘETÍ

 

Třetí den se pomalu měnil v třetí noc.

Dominik ten den s Davidem nepromluvil, cítil, že chata neexistuje, a Davidovo zmatené chování mu dávalo za pravdu. Musíme jít napravo, musíme jít nalevo, na sever, na jih, sem a tam.

Nervy mu tekly měrou vrchovatou.

 

„Už tam budeme...“, řekl David omluvným tónem.

To byla Dominikova Ká dvojka, Dominikův vrchol. Nevydržel to, a rozběhl se na Davida.

Zezadu, dřív než stačil David zareagovat, leželi oba na zemi v blátě.

Vyděšený pohled se skýtal v tvářích obou našich protagonistů. Dominik, nacházejíc se v lepší výchozí pozici, udeřil první jak slovně, tak doslovně, systém rána-slovo-rána-slovo.

 

„Ztratil-jsem rodinu-ztratil-jsem-naději-ztratil-jsem-vše-tak-si-už-přestaň-vymýšlet-a-krmit-mě-řečmi-o-tvé-imanigární-chatě.“

 

Ticho. Přestal. David se nehýbal, všude byla krev.

Dominik byl zaskočen svou potlačovanou nenávistí k jeho nejlepšímu příteli a pocítil strach, že o něj právě přišel navždy. ¨

Ale nepřišel.

 

„Nemůžu uvěřit, že se biješ jako holka.“, vyšlo s výsměchem z Davidových úst.

„A teď, mohl bys ze mě, prosím, slézt?“

 

Utřel si rukávem krev, popošel o pár kroků a zastavil se...

„Já, promiň...“, začal Dominik větu, ale David ho umlčel mávnutím ruky...

Zpozorněl a uvědomil si, co upoutalo Davidovu pozornost. Hudba, zpěv, světlo.

 

Vydali se směre ke zdroji této velké trojky. Byli to skauti, byli to trempové nebo to byl jen nějaký výlet? To nevím, ale přijali je mezi sebe.

Z ohně sálalo teplo. Konečně, pomyslel si Dominik.

Dostali fazole, dostali vodu, megalomansky-královské pohoštění.

 

A pak nadešel jeden z nejtypičtějších momentů táborových ohňů, ten okamžik, kterého se moderní děti (kterými David a Dominik byli) bojí zdaleka nejvíce. Nejmohutnější táborník vzal do rukou kytaru a ostatní se shlukli kolem ohně a začali zpívat ty nádherně ohrané písně, nad jejímiž texty zůstával rozum stát.

 

Středně velký podsaditý plnovousovitý táborník se otočil na Davida. Ukázal na jeho obličej.

„Bolí?“ zeptal se.

David se zamyslel a po chvilce váhaní připustil: „Bolí.“

„Tak tady máš tlumič bolesti.“ usmál se plnovousovitý táborník, a předal Davidovi hořící předmět, jehož identita je mezi lidmi známá jako tráva. David instinktivně potáhl a poslal tlumič dál. Bolest ustala.

Za chvíli kolovalo davem více tlumičů bolesti.

 

David viděl náhle svět jasněji, ale tělo mu ztěžklo a usnul.

Dominik viděl svět také jasněji, ale neusnul. Jeho noc bude ještě dlouhá.

 

Svět se smršťuje, svět se roztahuje, svět se točí, svět stojí a Dominik s ním.

Síla gravitace ho táhne dolů. Oheň hoří, oheň hřeje, oheň se na něj směje.

Tělo jeho sestry ochabuje, hlava padá, přestává dýchat. Je to jen vize, ale on jí nechce nechat zemřít.

Oni, táborníci-pekelníci, smějí se na něj, mračí se na něj, jsou hodní, jsou zlí, mají na to právo. Ale nikdo si nezaslouží zemřít.

Upadl, letěl. Dobře, upadl, ale cítil, jakoby letěl, jakoby padal, jakoby plaval, jakoby se topil.

Dýchal H2O.

Al a Benedikt promluvil, Davidův hlas se linul z jeho psích úst: „Měli bychom ji zabít. Zabme tu mrchu. Mrtvá lepší než živá, věř mi, příteli. “

Mluví, štěká. Říká to, co chce Dominik slyšet, či to, co nechce?

„Já nejsem vrah!“ zakřičel Dominik a hodil po psovi kamenem. Ten zakňučel, utekl.

„Já NEJSEM VRAH! Já NEJSEM VRAH!“

Křičel na všechny, křičel na stromy, křičel do vzduchu, křičel do tmy.

Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal. Utíkal.

 

                                                                     TMA

 

 

 

 

 

Epilog : O rok později

 

Pozastavme se nad klišoidností a nesmyslností epilogů na způsob “o rok později”.

Přeskočení časového úseku tři sta šedesáti šesti dnů (máme-li štestí tak jen tři sta šedesáti pěti) se jeví jako literární faux-paus.

Ale v našem příběhu nám toto literární faux-paus bohatě vystačí, časové posuny nám neuškodí.

 

Přátelství našich hrdinů začalo prvním setkáním, prvními slovy a trvalo několik let.

Toto přátelství skončilo takzvaným Putováním Davida, Dominika a psa, přesněji čtvrtým ránem jejich putování.

 

Čtvrté ráno se Dominik, osamocen, probudil na silnici.

Dobří lidé mu zastavili a předali ho jeho dobrým rodičům. Dobrým rodičům, kteří byli ovšem příliš povrchní, aby si připustili, že jejich dokonalý syn má problém.

 

Rok psycholog, rok terapie, Dominik je v pořádku a jejich rodina šťastně žije.

 

Ale on nebyl v pořádku. Byl sám. Každý den vyhlížel Davida, on se však již nevrátil.

 

A jeho sestra?

Sydney... Sydney se nezměnila. Dělala z jeho života peklo. Ničila ho. Psychicky ho nadeptávala, a vychutnávala si každou sekundu této její činnosti.

A víte proč??

 

PROTOŽE SYDNEY BENNETOVÁ JE ZPROPADENÁ MRCHA A ZASLOUŽÍ SI ZEMŘÍT!

---