Dokonalost

Příjemný letní vánek ho laskal po tvářích. Odpočíval v pohodlném křesle, nohy natažené - měl pocit, jakoby se ani nedotýkaly země. Mramorová podlaha nasávala teplo slunečních paprsků a on, přestože zde seděl jen pár minut, měl pocit, že tu strávil snad celý den.Bylo mu to příjemné a věděl, že má spoustu času. Z balkonu horního patra své honosné haciendy měl rozhled na celou krajinu, přímořskou vesničku i nedaleké vinice, přesto měl zavřené oči – příliš lenivý je otevírat. Stejně by to bylo zbytečné, protože v hlavě mu běžel mnohem krásnější obraz než mohla poskytnout zdejší příroda. Vůni jejích vlasů, stejně jako slunce, které i přes zavřené víčka silně cítil ve své hlavě, hltal plnými doušky. Skoro cítil, jak se ho zezadu dotýká,objímá ho a šeptá mu do ucha slova,které mu rozlévají horkost po celém těle. Na chvíli však opustil svou múzu a zamyslel se. Nebyl právě tohle ten okamžik, není to až příliš dokonalé ? Pocit který v něm začal vzrůstat ho přiměl zcela zahnat obraz ladné siluety své překrásné milenky. Rozmrzelost, která se přikrádala následkem zhroucení jeho snu ho zcela sevřela. Otevřel oči a pocítil, jak ho po tváři lechtají slzy. Jeho vlastní slzy. V několika vteřinách si uvědomil absurditu celé situace. Jak může na tomto místě brečet? Zdrcení se mísilo z dezorientací, a tak se donutil vstát. Po dlouhém sezení cítil silné mravenčení v nohách, když se narovnal, noha mu vypověděla službu. Zhroutil se na naleštěnou, drahými kameny ozdobenou podlahu. Teď už nehleděl na bolest v noze, protože pocítil mnohem silnější . Bolest, u níž věděl, že si ji sám dobrovolně zvolil. Čím víc se snažil s tímto pocitem bojovat, tím víc si uvědomoval, že tento prožitek je jako jediný v tomto světě jeho opravdový a jemu zcela vlastní. Už nic nezabránilo, aby se jeho oči zahalily mlhavou clonou a propukl v hořký pláč. Přidržoval se balkónového zábradlí, hlavu klesnutou do hlína, brečel a štkal jako malý kluk, který dostal od rodičů pokárání. Jenže mu právě táhlo na 400 let a pokáráním pro něj byl jeho vlastní život a jeho svědomí, se kterým bude muset navždy žít. Nyní v jeho očích už ta perfektní rozmazaná krajina neměla svůj původní uklidňující štych.

 

Jako každé všední ráno se mu do mysli zařízl ostrý zvuk budíku. A jako každé ráno si i dnes usmyslil, že tu krvelačnou nestvůru musí co nejdříve vyměnit. Nemusím nejspíš vysvětlovat, jak otravný dokáže být po ránu pocit stereotypu,povinnosti a rutiny, zvlášť když se vám zdál překrásný sen.

A teď si představte, že si tu slastnou nevědomost, jemnou hřejivou fantazii vytvořenou vašimi nejtajnějšími myšlenkami a touhami můžete podržet, prožít kolikrát chcete a pak se v ní ztratit.

Když Sebastian vyběhl z domovních dveří, vrazil do zatrpklé a škodolibé sousedky, která samým překvapením vyjekla. Stařenka, která bydlela o pár poschodí nad ním, vlastnila psíka – nějaké chlupaté stvoření s pocitem méněcennosti, jehož původ je více než pochybný. Využivši situace se malý hlídač pustil do spěchajícího studenta. Trvalo pak ještě hodnou chvíli, než mohl Sebastian pokračovat ve zrychlené chůzi na autobusovou zastávku.Když se pohodlně uvelebil na předním sedadle za řidičem a konečně nabral dech, tak se nad ranní situací dokázal i pousmát. Kdo se však nesmál byl neurotický přednášející. Každý asi zná pocit, kdy si začne vyčítat svoje včerejší nevinné posezení, které se protáhlo do brzkých ranních hodin.Do postele se dostanete až ve chvíli, kdy jste začali zvažovat má-li opravdu cenu ještě chodit spát. Přesně takhle se cítil i tento 20letý chlapec. Energii, kterou spotřeboval na to, aby se mu jeho víčka nezavřela v průběhu výkladu, mu pak výrazně scházela v kabinetě profesora Tichánka. Po přednášce byl zavolán na kobereček do pracovny jednoho z nejzásadovějších a nejzarytějších kantorů vůbec.Zatímco si Tichánek vyřvával plíce, Sebastian zápolící s viditelnými příznaky kocoviny, se snažil tvářit zahanbeně a zpytujíc své svědomí se zamyslel.

Ticháčkův hlas se ztrácel, vše kolem něj se začalo mlžit a rozplývat, podlaha pod ním rozhoupala celou místnost a on pocítil nepopsatelně svůdný pocit. Jakoby se vše kolem něj halilo do sametu a nebylo důležité proč se to děje, teď už záleželo jen na samotném pocitu. Zamotala se mu hlava.

Když procitl z nečekaného euforického zážitku zjistil, že leží na zemi a profesor, který ho zprvu peskoval ho nyní popleskává po tváři. Ticháček usoudil, že už není třeba dále studenta napomínat, že vše nejspíše pochopil a co nejrychleji ho vyprovodil ze svého kabinetu.

Sebastian už neměl sílu dále se vzdělávat a vydal se na svou nejmilejší cestu – cestu ze školy domů.

Když za sebou zavřel domovní dveře, padla na něj obrovská únava. Nebránil se a skočil na  gauč. Najednou uslyšel domovní zvonek. Za dveřmi stála sousedka se psem. Povaha obou by se dala popsat jako pocit, když vám ráno v automatu dojde káva. Babice byla kdysi provdaná za sympatického chlapíka, který měl jedinou smůlu, že kdysi zamlada udělal osudovou chybu a nepochopitelně se provdal za ženu, která i v době, kdy ještě neměla křečové žíly a vrásčitou kůži, byla silnou hříčkou přírody. Po pár letech útrap to muž vzdal a poté, co ho černá vdova pochovala, si pořídila náhradu v podobě malé třepetající se vyzábliny, kterou právě držela v náruči. Něco ovšem bylo jinak. Starší dáma držela kromě zvířete i plech vlastnoručně vyrobených větrníků. Na tváři vykouzlila hřejivý úsměv a zmatenému chlapci podala zákusky. Najednou Sebastian ucítil lahodnou nasládlou vůni ještě teplých větrníků. Karamelová poleva se mísila s vůní santálového dřeva a vanilky parfému postarší paní. Chlapec pozval návštěvu dál a uvařil kávu. Posadil se k proutěnému stolku v obývacím pokoji a nabídl místo i dámě. Malé, sotva dýchající stvoření se mu choulilo na klíně, zaposlouchal se do jeho spokojeného oddychování a občas ho něžně podrbal za ušima. Zapředli hovor na téma škola, a při té příležitosti Sebastian nevynechal nepříjemnou školní příhodu. Sousedka se nečekaně rozpovídala, nešetřila peprnými poznámkami na účet kantora a až do pozdního odpoledne se příjemně bavili. Chuť kávy i charakteristická vůně elegantní dámy mu připomínala něco známého. Věděl, že to na co vzpomíná nikdy nezažil, a proto to nemůžou být jeho vlastní vzpomínky, i přesto si ten pocit zamiloval. Při odchodu paní Unky práskly dveře.

Nebyly to ovšem dveře, ale hluk způsobený dopadem Sebastianova těla z pohovky na tvrdou zem. Po chvíli pochopil, že to k čemu došlo bylo příliš ideální, než aby to byla pravda. Tahle událost ho rozmrzela natolik,že se nedokázal soustředit a jen tupě hleděl do nekonečna. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo jak bolestné prozření to je. Tolik si v tu chvíli přál, aby ta sympatická paní s větrníky a roztomilým chlupáčkem byla jeho sadistická sousedka. Promnul si obličej a uvědomil si, že má na tvářích celkem slušné strniště. Dal by ruku do ohně za to, že se holil teprve včera. Jenže čas velmi rychle ubíhá….

Udělal si opulentní večeři a posadil se k oblíbenému večernímu programu. Tomu všemu ovšem nejdřív předcházelo krátké, ale o to napínavější zápolení mezi ním a televizí. Nejdříve to vypadalo, že vyhraje černobílá blikající obrazovka. Pak to ovšem převzala do vedení rychle se mihotající černá okénka, avšak nakonec zpocený Sebastian přece jen zvítězil a po pár minutách se k jeho triumfu přidal i zvuk! Byl ovšem tak unaven peripetiemi celého dne, že po chvíli usnul. Spánku se nikterak nebránil. Proč taky?!

Blondýnka sklánějící se nad ním se smála zvonivým smíchem a nepřestala, dokud ji vášnivě nepolíbil. Poté se znovu ztratila ve zkušební kabince luxusního nákupního centra. Za pár nekonečných vteřin stydlivě vykoukla a zase se rychle schovala. Sebastian rozhrnul závěs a spatřil to nejkrásnější stvoření na světě. Když psal Nezval o jeho sladké Manon, ani zdaleka se nepřiblížil obrazu Mercedes. Byla to éterická bytost podobná elfům, se vznešeností mystických bohyň, se smíchem povznášejícím do nebes, nikdy nic nepředstírala a nepovyšovala se nad ostatní. Byla opravdu taková, jak působila navenek. Vyzařoval z ní klid a životní nadhled. Bezprostřední a impulsivní, měla v sobě ovšem i kousek neznáma a tajemství, což ji činilo ještě přitažlivější. Sebastian si ne náhodou vybral oddělení dámského spodního prádla. Chtěl ji vybrat nějaký krásný dárek pro jejich první společné výročí. Po roce jejich vztahu byli stále stejně zamilovaní jako na začátku. Jiskra, která se obvykle vytrácí, tady stále byla a prozařovala jejich lásku jako neuhasitelné zářící světlo! Zadíval se jí do očí a poprvé v životě pocítil absolutní štěstí. Měl po boku ženu, kterou obdivoval, miloval a činilo mu potěšení se o ní starat.

Tmavý závěs se rychle zatáhnul a zase se ozval ten známý laskavý smích. Smích se najednou změnil v řehot, a ten v ohlušující řinčení domovního zvonku.

Slunce už bylo dávno na obloze a v televizi běžela doktorka Quinnová. Na Sebastiana padla nepříjemná tíha. Vstal, ale zamotala se mu hlava a znovu se sesunul do křesla. V bytě bylo nepříjemné dusno. Nasládlý zápach tlejícího listí se mísil se odérem hniloby. Znovu se pokusil postavit. Tentokrát byl úspěšnější, ovšem i přesto mu vrávoravá chůze neposkytovala záruku, že bude schopný dojít až ke dveřím. Přidržoval se stěn pokoje až došel do kuchyně. Obraz, který se mu namanul, byl jako rána do obličeje. Po zemi se promenádoval jakýsi neznámý okřídlený hmyz. Na stole se hrozivě vzdouvalo neumyté nádobí a nesnědené jídlo z minulé večeře, které poznal jen díky odloženému příboru. Musel odvrátit hlavu, protože pocítil silnou nevolnost. Znovu se ozval zvonek, avšak tentokrát naléhavěji a nervózněji. Cítil, jak mu pomalu, ale jistě, odchází síla v nohách a svaly po celém těle začínají neúprosně pálit. Došel tak akorát k hlavním dveřím, aby stačil otevřít, a poté se kostrbatě sesypal k zem. Oba jeho rodiče, společně s příslušníky policejní služby a jeho viditelně rozrušené přítelkyně, mu pomohli na nohy a položili ho do postele. Ten strašlivý zápach! Ti neomalení lidé, kteří ho táhli proti jeho vůli zpět do místnosti. Slyšel, jak na něj jeden přes druhého mluví a kladou mu nesmyslné otázky. Nechtělo se mu odpovídat. Neotevřel ani oči, aby je spatřil. Věděl, jak vypadají, a ani jeden z nich se nepodobal překrásné Mercedes. K tomu všemu ten zvracení vyvolávající zápach! Chtěl zpět. Tolik toužil po její přítomnosti.

Když ji znovu spatřil, působila dezorientovaně, byla vyděšená a rychle k němu běžela. Objal ji a utíral jí slzy. Když se ho vyptávala, kde celou tu dobu byl, štkala a skoro na něj křičela. Utěšoval ji a sliboval, že už ji nikdy neopustí. Proč by taky měl? Na tomto místě bylo vše klidné a dokonalé. Ráno společně posnídali a jeho krásná přítelkyně ho vyprovodila na autobus. Měl času kolik chtěl. Procházeli se po nábřeží a líně směřovali na zastávku. Řidič, kterému kývnul na pozdrav, na něj již čekal, stejně jako zbytek posádky autobusu. Vystoupil z vozidla právě včas, aby v klidu došel na hodinu jeho oblíbeného předmětu. Tichánek vplul do třídy houpavým krokem, otevřel všechna okna ve třídě a nechal z přilehlého parku proudit lechtající, povzbuzující a cypřišem vonící proud čerstvého letního vzduch. Venku bylo teplo, ale nebylo to nepříjemné červencové dusno, které každého rychle unaví a otráví. Starší muž za katedrou usedl na svou židli a začal vyprávět teorii relativity. Sebastian to byl schopný sledovat jen pár prvních minut, a potom se v náročném tématu ztratil. Ve chvíli, kdy ho výklad omrzel, jako mávnutím proutku zazvonil školní zvonek. Další hodiny uběhly doslova jako voda. Už byl znovu na cestě domů. Čekalo ho příjemné popovídání si se sousedkou Unkou a jejich společným psím mazlíčkem. Opíral se o zábradlí schodiště a nasával atmosféru tohoto dokonalého odpoledne. Stejně dokonalého jako bylo to včera i  to před měsícem. Zábradlí se zničehonic začalo stávat nepohodlným, přestože tento pocit Sebastian už velmi dlouhou dobu nezažil. Ucítil v zádech ostrou pichlavou bolest a prudce sebou škubnul.

Sestra pustila jehlu na zem a leknutím vykřikla. Sebastian se začal prudce zmítat a vykřikovat nesouvisející slova. Sestra snažíc se ho uklidnit, obdržela několik facek a šťouchanců. Přepadl z nemocničního lůžka, a jako právě narozené zmatené hříbě se chtěl postavit na vlastní nohy. Všechnu svou sílu se snažil dát do tohoto z přirozenosti vyplývajícího pohybu postavit se, ale ani po několika marných pokusech se mu to nepodařilo. Byl naprosto bezmocný a dezorientovaný. Nemyslel na nic a přitom na všechno. Myšlenky mu vířily v jeho bolavé hlavě – Mercedes, sousedka, ten podvraťák, škola, letní vánek, otec a matka a jeho přítelkyně, kterou kdysi tak moc miloval. Přivolaní doktoři mu pomohli zpátky do jeho bílého vězení s ohrádkou. Cítil jak mu do žil vstřikují látku utlumující jeho spravedlivé rozhořčení. Když pomalu upadal do deliria a realita, pokud ji ještě dokázal nějak obejmout, se mu rozplývala v mlhovině, uvědomil si, že všechno to bylo jeho rozhodnutí. Kdykoliv si to přál , mohl se ocitnout ve svém dokonalém světě s mercedes a větrníky. V tuto chvíli, kdy se znovu vytrácel, nebylo jeho poslední přání, jeho poslední myšlenka, aby až znovu otevře oči, spatřil mercedes a pocítil ten známý voňavý vánek na svém obličeji, ale aby mohl jen ležet. Ležet a nevědět, co se právě kolem něj děje. Nebýt přítomen ničemu, žádné realitě ani jiným dimenzím svého bytí. Když se probudil, cítil se po dlouhé době konečně odpočatý. Naproti jeho lůžka seděla jeho přítelkyně Josephine. Ve chvíli, kdy ji spatřil, pocítil silný náraz na realitu. Díval se na ni a každá její nedokonalost byla zvýrazněna a podtržena jako viditelná nálepka na jejím těle. Potom, co poznal Mercedes, již nemohl milovat tu bytost před sebou, tolik omezenou svou existencí. Ona nemohla pochopit jeho pocity, touhy a vpít se do jeho duše, aby tak jako Mercedes s ním utvořila ze dvou neúplných částí jednu dokonalou, spojenou v naprosté harmonii. Najednou Josephine po tváři začala stékat slza. Jedna za druhou. Stále se ovšem upřeně až zhypnotizovaně dívala před sebe na svou lásku. A teprve v tu chvíli se i on podíval sám na sebe. Jakoby mu dlouhá ostrá jehlice projela celým tělem od paty až k hlavě. Bylo to mnohem rychlejší než jeho myšlenky. Cítil hroznou křeč až v samotném mozku. Hlava se mu rozpůlila a začala se dělit dál a dál. Už se ani nesnažil zadržovat slzy. Slzy, které mu stékaly po jeho vrásčité tváři. Každá slaná kapka vody putovala z koutku jeho skoro slepého oka až k roztřesené bradě a nevynechala přitom jedinou rýhu na obličeji, jako výsměch jeho marnivosti a nespokojenosti.Jeho tělo spíše připomínalo zkostnatělou učební pomůcku do hodin biologie než lidskou bytost. Josep ho něžně vzala za seschlou flekatou ruku a s tou největší něžností jakou nedokonalá lidská bytost může být schopna ho políbila a odešla.

Potřeboval si dojít na záchod ale každý pohyb mu v těle odpověděl zdrcující bolestí. Zůstal v sedě napůl cesty k toaletám a pomočil se. Bylo to tak ponižující. Ještě nikdy v životě tak bolestně neplakal. Došlo mu, že už není cesty zpět, není už místo pro výmluvy a ospravedlnění. Pokaždé, když tak radostně odcházel za svou Mercedes, si byl plně vědom, že přichází o to nejdražší co v životě má. O svou rodinu, o přítomnost své laskavé partnerky, kterou miloval, a se kterou chtěl žít do konce života, o nevrlou sousedku i boj s tím hloupým zvířetem, každodenní běh na autobus a vyčerpání, se kterým šplhal do horních pater své „alma mater“, úsměv, když vycházel z hodiny pana Ticháčka, o svůj život a o čas, který nám byl dán. O tu špetku koření našeho života skýtající stres, nevědomí a adrenalin, bez kterého by náš život postrádal náboj. Celé jeho stařecké tělo spalovala nesnesitelná a neutuchající bolest. Věděl, že už neexistuje lék, který by ho zachránil a zvrátil neštěstí, které on sám nechal dojít tak daleko.

Každý člověk na tomto světě touží po dokonalosti. Pro Sebastiana měl tento splněný sen příchuť hořkosti a bezmezné bolesti. Položil se na zem, a ještě než usnul, ucítil pach svých vlastních exkrementů – poslední pocit a dotek vlastní lidské nedokonalosti.

V jeho komfortně zařízené vile, v zelení překypující zátoce, ho přivítala Mercedes čerstvě napečenými větrníky. Sám si je v duchu přál. Ale existovala ještě jedna věc, kterou by si přál víc.  

Aby ho Mercedes překvapila a upekla třeba bůček.