Umývám podlahy...

A tři tečky

Umývám podlahy.

Smývám Buddhu a jeho učení.

Lásky.

Umývám nihilistu jarem.

Ždímám hadr existence,

nechávám ladem,

Atíšu.

Stahuji z podlahy Friedrichovi

uši z proseb lidí.

Povrchní zvratky moderní doby,

člověka bolí lokty, sotva vykoukne z nory.

A pak se diví. Všichni.

Do kanálu liju Já.

Nucený úsměv, nemám co

říct, tatínku budoucí Já.

I tvoje máma bude chtít Má.

Ty mluvíš o dětech.

Nebaví přetvářka.

Zmačknout kozu, polechtat v rozkroku. Než řeči.

Jinde šluky, trip, pokus o světlo.

Čirá nezůstane ani voda v kýblu.

A zas myju podlahy, zas píšu…

Blbosti.

A zas tři tečky.

K večeru obvykle kreslím.

Drážkovanou hřídel.

Z červeného vosku, co stéká po skříni a

Koukám na sebe.

Fousatá mátoha – vypadáš jak Houmles.

Smích.

Tak upřímný.

To mi postačí. Jen

Na vždy.

(…)

---