Óda na bolest

Óda na bolest

Proč? Proč musím se stále ptát

zda skončí vůbec ten můj žal

proč necítím své srdce tát

by oheň lásky znovu vzplál

vroucí kus ledu, žádný cit

jen tisíce jehel tkají

skrze mne bolestivou nit

neb ostré meče z řeckých bájí.

Jak plamen svíčky mizí v dál

i já se musím pořád ptát

jestli si osud se mnou hrál

když nechal skrz mne řeku hnát

mne den za dnem láká touha

skončit to bolestné hoře

jeden čin by stačil zpouha

z rudé řeky vzniklo moře.

A tak se stále sebe ptám

co užírá mi úsměv z úst

nač dále vinu klást si mám

a nechávám svůj smutek růst

pravda jest, za činy platím

to já jsem vrah, já třímám zbraň

teď mohu jen počítat s tím

že zaplatím nejvyšší daň.

Jak jsem se tak pořád ptal

kam zmizela má naděje

kdosi uvnitř mi našeptal

když v očích měl slz krůpěje:

tvá mysl obrací se v prach

ze srdce zbyl jen prázdný krám

ztratil jsi vše, zůstal jen strach

v hloubi temnot jsi jen ty

sám.