Záchvěv paranoi

Je za tebou když jdeš temnou  ulicí domů. Z věčně zatažený oblohy se snáší  jemný déšť a chlad  pálí všude kam dopadnou kapky. Jako malinkatý a ostrý jehličky... Slabý pohyb někde na okraji zorného pole. Ale když otočíš hlavu, nic tam není. Vtlačí se s tebou i do bytu. Sedí tam v tom temnym koutě. Plíží se kolem. Strachem a panikou  rozšířený  oči marně pátraj ve tmě. Nevidíš ho, ani neslyšíš, ale je tam. Víš to. Nemůžeš proti tomu nic dělat – co taky? Je pod  postelí když se snažíš usnout. Divnej tlak na hrudníku. O každý nadechnutí musíš bojovat. Nejde ani zavolat o pomoc.  Jednak by tě nikdo neslyšel... A hlasivky vypověděly službu - tak jako každej sval tvýho těla v takovejch chvílích... Každá vteřina trvá roky a roky a roky... Jenom matně bílý světlo měsíce, nebo blikající zářivka tušená na ulici za oknem. Tam někde venku, ve světě najednou tak vzdáleném a nedostupném...

Tyhle dětský děsy. Noční můry…

Ale jednoho dne vyjdou slunce a ty z jejich paprsků vykováš zářivý brnění a meč ostřeší břitev. A koukneš pod postel. A smích bude to poslední, co tenhle děs uslyší.

Tvůj smích...