Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKritikům
Autor
IVO
Nevím, kolik pravidelných návštěvníků Písmáku si už povšimlo rozsahem nevelké, ale významem pravděpodobně důležité rošády na hlavní stránce serveru: z lišty sekcí zmizeli Redaktoři a místo nich se objevila sekce Kritici. Jejich seznam zahrnuje jména notoricky známá – někteří prostě převlékli redaktorský kabát za kritický, ale objevují se i nové osobnosti. Říká se, že nové koště dobře mete, proto je zvědavost namístě. Co přinese kritická plejáda Písmáku a jeho autorům?
Každý, kdo si odfajfkuje pod svým novým dílem rubriku „autor stojí o hlubší kritiku“, musí nutně počítat s tím, že metodou volného výběru k němu dříve nebo později některý z kritiků dorazí. A nemůže se vůbec divit, když kritik nachytá zvoleného autora na švestkách, jinými slovy se mu nebude líbit nepříliš povedená báseň nebo próza a pokud chce dostát svému poslání, sdělí svůj názor celé komunitě písemně a veřejně. Taková kritika totiž pomáhá strhnout růžové brýle mámení, které si jako autoři nasazujeme pod dojmem přehršle tipů a kladných posudků od spřízněných duší nebo kamarádů z mokré čtvrti. Repliky na negativní kritiku bývají různé – od ostrých výhrad a vymezení se vůči kritice (a pohříchu někdy spíš vůči kritikovi) až po téměř servilní díky za kritiku. Řeknu rovnou, že právě těmto nevěřím ani ň. Za kritiku přece neděkujeme, nanejvýš ji akceptujeme, respektujeme, případně se podle ní v další tvorbě řídíme.
Osobně mám k většině zdejších kritiků důvěru. Jen výjimečně se setkávám s těmi, kteří negují absolutně všechno, co nenapsali oni sami nebo jejich oblíbenci. Kritik, který a priori přistupuje k autorovi z pozice síly a nadřazenosti,. není kritik, nýbrž blb. O takových napsal již před několika desítkami let mistr parodie moudrá slova: „Kdo umí číst, ale neumí psát, může se stát literárním kritikem.“ Naštěstí jsem zde četl mnohem více kritik sice ostrých, ale psaných se znalostí podstaty věci a někdy viditelně se snahou pomoci autorovi (autorce), kteří mnohdy ještě nepřekonali ani všechny peřeje puberty.
Autor, který v kritikovi a priori vidí skrytého nebo otevřeného nepřítele, by neměl kritiku od něj vyžadovat. A pokud ji vyžaduje a setká se s arogantním odsudkem, měl by reagovat uměřeně. Hněv je špatný rádce a tak bych mu poradil nejdříve počítat do sedmi tisíc a dvou set (tolik vteřin mají dvě hodiny) a pak teprve psát repliku. Bývaly doby, kdy do kulturních redakcí deníků přiběhli rozzuření básníci a prozaici, kteří si to chtěli s redaktorem vyřídit ručně. Adresa redakce byla v tiráži novin a vrátný nás někdy nestačil varovat včas. Doba internetová je v tomto směru podstatně ohleduplnější k oběma stranám, buďme proto i my ohleduplní k sobě navzájem. Což neznamená jen hladit po srsti, samozřejmě.
Nuže, páni kritici, chutě do díla. Řečí už bylo dost.