Dobrodružství Davida B.Lafoura

Dobrodružství Davida Balfoura… …by se moje pohádkově dobrodružná slátanina mohla jmenovat, kdyby v rozsáhlé knihovně světově uznávané literatury útlý svazek totožného jména ještě neexistoval. Jenže, jak známo, kdo pozdě chodí, sám do ní padá, a tak mě věhlasný autor o několik století předběhl. (Problém je, že si nemohu vzpomenout, kdo přesně to byl, ergo s tou mou sečtělostí, na které si tak zakládám, to nebude až tak žhavé :-( Teď ovšem nevím, co mám dělat, neb můj hrdina se skutečně jmenuje David Balfour. A prožil za svůj život mnohá dobrodružství, o kterých bych už herdek fridek konečně mohla začít vyprávět, ale nemůžu, protože přece nevyšlu do světa své literární dítko nepojmenované! Na druhou stranu přece mě od psaní neodradí přes sto let mrtvý spisovatel!! Ono totiž s těmi jmény se to má tak: Davidův švihácký otec se jmenoval Benjamin Balfour. Nesmírně si zakládal na svém vzhledu a pověstný byl až pedantskou posedlostí svým monogramem. Složitě propletené obliny svého BB stavěl na odiv, kdykoliv měl k tomu příležitost; na kapsičce u saka, na kapesnících, na ubrusech a ručnících, na nádobí, jako intarzie na karetním stolku, na manžetových knoflíčcích i sponě na kravatu. Nepřekvapí tedy, že nekompromisně trval na tom, aby jeho syn nosil stejné jméno, stejná saka, kapesníky, manžetové knoflíčky a na stejných kravatách stejné spony. Ono by vůbec bylo nejlepší, kdyby byl stejný jako já, uzavíral často své úvahy Benjamin, zálibně pozorujíc svůj obraz v zrcadle. Kde by nebohého Benjamina napadlo, že většina jeho věcí s BB monogramem se nakonec dostane do rukou slavné Brigite Bradot! Tedy snad až na ty manžetové knoflíčky, které její tehdejší partner celkem pochopitelně odmítal nosit řka, že skutečnosti, že patří k té Bláznivé Blondýně, si stejně každý všimne. Hned po synově narození však bylo všem jasné, že z tohoto človíčka druhý Benjamin rozhodně nevyroste. Byl po všech stránkách pravým opakem svého otce. Celé dětství ho matka s guvernantkou - na Davidově výchově se nepodílela praštěná a nezodpovědná au-pairka, anobrž staromódní guvernantka, což od jeho otce nebyl zrovna nejmoudřejší tah, když uvážíme, že ze syna chtěl mít lva salónu. Leč zpět k našemu vyprávění. Tedy matka s guvernantkou celé dětství udržovali Davida v tom, že je urostlý. Ve skutečnosti však jeho nechuť k pohybu pramenila z přílišné oblosti jeho trupu i končetin. Nedostatky vzhledu nahradí hbitost jazyka, utěšoval se zpočátku Benjamin. David však povětšinou mlčel. Ne snad proto, že by neměl co říct. Jen mu přišlo nesmyslné plýtvat slovy na banality, jež však tehdy stejně jako dnes tvoří základ společenské konverzace. Nejraději se utíkal do světa úvah a myšlenek. A tak zatímco ostatní chlapci stříleli z praku, kradli sousedovi hrušky a soutěžili, kdo nejdál dočůrá, kultivoval si David mluvu s Ciceronem, rozvíjel důvtip se Sokratem a tříbil cit pro krásu s Dantem a Šalamounem. Četl prakticky všechno. Když bylo nejhůř, vzal za vděk i Průvodcem rozličných prací domácích pro dívky a paní, kterou našel v matčině psacím stolku. Kdyby celé toto vyprávění nebylo vyprávění, ale film, přehoupl by se režisér s největší pravděpodobností přes časový horizont Davidova dětství v rámci krátké klavírní etudy. Ducatý pihovatý kluk, sedící pod rozložitými větvemi stařičké lípy, by náhle zvedl zrak od knihy do koruny stromu. Nebo by se zadíval do dálky. Nebo na slunce. Nebo tak něco. A kamera a s ní chtě nechtě i divák by se zadíval do dálky nebo na slunce nebo tak něco. A až by kameraman opětovně zabral výchozí bod, neseděl by pod stromem pihovatý tlouštík, ale mladý muž ve stejném saku a s týmiž brýlemi. A divák by si domyslel, že uplynulo několik let. Anebo by byl střih na nový obraz, na úplně jiné místo a na spodu obrazovky by stálo FEW YEARS LATER… I když ne. Takovýto způsob překlenování časového horizontu ve svém příběhu nedovolím! Ono vůbec nejlepší asi bude napsat prostě: Takto tedy ubíhalo Davidovo zádumčivé dětství. A teď by měla následovat druhá kapitola. Ale nenásleduje. Sice jsem už zaplnila celou stránku, ale pořád jsem se ještě nedostala k tomu, proč se David jmenuje David a ne Benjamin a jak tedy si máš pojmenovat soubor, kam si jednotlivé kapitoly budeš ukládat. Je to vcelku prozaické. David dostal jméno po svém prastrýci z matčiny strany, který jej zdědil po svém dědovi, kterého sice pokřtili Hermenegildus, ale který o sobě tvrdil, že je král David a aby to vypadalo věrohodně, nosil hermelínový plášť a harfu, která měla jenom tři struny, které jakž takž souzněly v akordu. Myslím, že D-dur. Benjamin žádného ze emiňovyných neznal, snad proto trpěl zvláštbí slabost své ženy pro své vzdálené příbuzné. A proto se nevzpíral, když za druhé jméno jejich syna zvolila právě David. Jak šel čas a synáček rostl, podobal se stále více svému strýci. A dál už to snad nemusím rozvádět - je celkem logické, že kloučkovi říkali Davide místo Benjamíne a on sám se později začal místo Benjamin D. Balfoul podepisovat David B. Balfour. A odtud není daleko k David B. Lafour. A kterak David pozbyl ve svém přijímení několik písmenek, si povíme příště.

---