Bylo by lepší kdybys tady nebyla

„Bylo by lepší kdybys tady nebyla“: Moje poslední slova naší hádky s maminkou. Tehdy jsem netušila ,že tyhle slova budou jednou osudný .

Jsem Nikola a tehdy mne bylo 13 .Byla jsem nejšťastnější človíček na světě ,měla jsem skvělého brášku ,kterého jsem milovala , bezvadnou maminku , která byla pro mě nejdůležitější na světě , nejdůležitější človíček ,kterého jsem potkala.Jedině jsem měla odstěhovaného taťku ,ale to mi nevadilo ,protože jsem za ním jezdila na relax od brášky , mno je to bráška ,lezl mi často na nervy . S mamkou jsme měli nádhernej vztah , můžu říct ,že i sesterský , mohla jsem jí říct cokoliv a toho jsem si moc vážila.Jenže , jednou jsme se s mamkou moc chytli o úplné kravině , už ani nevím co to bylo ,ale v návalu vzteku jsem na ni vyprskla ,že ji nesnáším a bylo by lepší kdyby tu nebyla  . Moje největší chyba jaké jsem se dopustila , bylo mi to strašně moc líto a večer jsem vůbec nespala , brečela jsem a byla úplně zoufalá . Za celou noc jsem ani nezamhouřila oči , a byla jsem strašně unavená a ubrečená . Vypadal jsem hororově , ve škole jsem se nemohla soustředit . Když jsem došla domů ,tak jsem se rozhodla ,že se mamince omluvím . Čekala jsem ,ale pořád nic . Bylo mi to divný , 7hodin pryč a mamka nikde . V tom zazvonil zvonek . „Že by mamka zapomněla klíče“ : podivila jsem se . Ale otevřu a koho nevidím . POLICIE . Co ti tady můžou chtít , řekli ať si sednu ,tak jsem si sedla a oni se rozvyprávěly . „ Maminka se zrovna bavila s paní ,které roznášela poštu ,ale v tom se ze zatáčky vyřítilo auto,vjelo na chodník a tvoji maminku srazilo , nemohli jsme pro ni už nic udělat . Na místě zemřela „ ,po těch slovech jsem se nejdřív rozbrečela a pak jsem omdlela . Probudila jsem se po týdnu v nemocnici . Byla jsem tak strašně nešťastná ,po dalším týdnu jsem šla konečně domů ,ne to nebyl domov ,to byl tátův domov ,můj DOMOV byl s mámou ,nejdůležitější osůbkou na světě . Asi rok jsem vydržela , ale chodila jsem jak tělo bez duše , za celý rok jsem se ani jednou neusmála ,natož zasmála . Brečela jsem skoro pořád , žalostný život .

Teď tu sedím ,  dopisuji tenhle příběh . V ruce žiletku , a ubrečenýma očima se koukám na má dosud tepající žíly .Řízla jsem poprvé a cítím bolest a zároveň uvolnění  , začíná mi po ruce stýkat krev a mně se pomalu zatmívá před očima , zase říznu a to už mně spadne poslední slza a já omdlím a umírám .