Hospodská povídka

„Tak jsem tady Liduško. Dnes je to deset let, cos mi odešla. Donesl jsem gerbery, jak si to vždycky chtěla. Ani dnes jsem nezapomněl. Vzpomínám na tebe, ženuško moje, každičký den. Je to jako včera. Vždycky si už v sedm ráno vstávala a připravila mi snídani. Chlebíček se sýrem a kakao, pamatuješ? Já si vždycky rád pospal trochu dýl. Akorát jednou jsem vstával první. Tys už nedýchala. Moc mi chybíš. Není dne, kdy bych se netěšil za tebou. Co tady na světě má ještě blbnout, takovej starej trouba. Už mi taky nic nejde. Stále mě mrzí, že jsme se ani nerozloučili. Nikdo se na nic neptal a jsem tady sám.

V jedenáct jdu ke Kremlům na šťopičku, Liduško, na tvou památku. Jako každej rok.

Vím, žes to neměla ráda, když jsem tam chodil, ale snad mi to promineš. Vždycky k večeru tam zajdu na pivečko, ať nejsem v tom baráku pořád sám. Jinak se nic od minula nezměnilo. Všecko při starém. Jo, vlastně stará Pelikánová umřela. Tu si nikdy neměla ráda, viď?  Ona se, představ si to, po druhé vdala. Za Vejvodu. To byl vždycky kanec, ten Laďa. Nevím, co je to na stará kolena popadlo. Nic méně už je teď Pelikánka taky v pánu. Už aby to přišlo i na mě. Pěkně ve spaní a je klid. Ty bys mi za takové řeči dala, já vím.

 No nic, tak já půjdu pomalu. Gerberky máš ve váze, Liduško, snad se ti líbí. S pánem bohem.“

 

 . . . . . . . . . . .  . . . .  .

 

„Dobréj, pane Švec. Tak copak to bude, pivíčko?“

„Dneska kalíšek, Karličko, za Lidušku. Velkej mě dones.“

„No jó, byl ste na hřbitově, já zapomněla. Hned to donesu. Dneska tady mají slezinu dědci zase. Tak vám to říkám rovnou, ať  nejsou nějaké rozepře.“

„Ježišmarjá, ty mě tady byl čert dlužnej zrovna dneska. Se zas namelou volové staří a bude čurbes.“

„Já je budu mírnit pane Švec, to se nebojte, když máte dneska ten smuteční den.“

„Jako bys je neznala Karličko, ti se nezastaví .“

Děda Švec se posadil ke stolu v rohu hostince a čekal na svou slivovičku. Zapálil si Slávii a zahleděl se na protější židli. Když už musela, sedávala vždycky naproti němu, aby mu hleděla z příma do tváře.Jeho Liduška. Upřeně hleděl na  prázdnou židli a viděl všechno.

„Ták, tady to máte, slivovicu a popelníček.“

„To mám připíjet na Lidušku sám? Karličko, tak snad. . . . . „

„ No jo. Tak moment pane Švec, já si dojdu pro kalíšek.“

„Dones rovnou každému do druhé nohy, ať pak nekulhám, až pudu dom.“

„Jestli se pamatuju dobře, tak jste ani minule nekulhal, páč jste ani nechodil, pane Švec. Tak dlouho jste zapíjel paní Lidušku, až vás pak musel domů odvézt můj Pavlík Zetorem.“

„No jó, ona to taky byla Lidka prima ženská, ta si zaslouží vzpomínku.“

„Tak na  památku vaší Lidušky“, pozvedla Karlička půlku.

„Jo jo, na věčnou“, převrátil do sebe slivovici děda Švec.

Do hospody se přišoural shrbený staroušek, u dveří zavěsil klobouk na dřevěný věšák a beze slova se usadil ke stolu pod televizí, přivěšenou za kovové háky ke stropu.

„Zdravím, co to bude, pane Kotrba?“

„Dej mi pivo a malého Bechera. Kde je Francek, eště tady nebyl?“

„Nebyl pane Kotrba, ste tu první dneska.“

„Cože sem?“

„První pane Kotrba ste tu dneska! Akorát támhle vzádu sedí pan Švec.“

„JO.Co tady dělá Jarda dneska?“

„No šak dneska má vzpomínkovou za Lidušku.“

„No jo. Tak už je to zase rok.“

Uběhlo pár minut, v hospodě jen tiše hrála televize a nikdo nemluvil, dokud se ve dveřích neobjevili další dva dědečci. Jako by věděli, co udělal pan Kotrba, úplně stejně zavěsili klobouky na věšák a posadili se ke stolu pod televizí.

„Nazdar chlapi. Já už myslel, žes umřel Franto. Dycky si tu byl první a už sis zpíval, když jsem přišel já,“ prohodil Kotrba k jednomu s příchozích dědečků.

„Nazdar Josef. Jsem se musel zbavit báby, zas lamentovala na dvorku, aby ji slyšela celá vesnice.“

„No jó, dyť ji znám. Tak už chybí jenom Lojza. Ten se zase nechá dovést.“

Sotva to pan Kotrba dořekl, do hospody vstoupila stará paní a za ruku vedla malého dědečka s brýlemi. U dveří mu sňala klobouk a usadila ho ke stolu k ostatním staříkům.

„Tak, já jdu Lojzo, ne že se zas ztřískáš jak dobytek, řekla babička a odkráčela ven.

Děda jen mlasknul a nic neřekl, dokud stařenka nebyla pryč.

„Chlapi, já mám žízeň sakra. Kde je Karla, hergot“, vypadlo z něj hned, jak ucítil čistý vzduch. Hbitě vyskočil na nohy a mžoural k výčepu. „Stará mi zabavila všechny flašky a zamkla je do spíže. Dneska má návštěvu, tak mě sem šoupla, abych jí nedělal ostudu.“ Mezitím už ke stolu přišla výčepní.

„Dobrej, tak co to bude?“ Jeden děda po druhém si objednali pivo a malou Becherovku.

„Chlapi, Jarda je tu“, oznámil Kotrba ostatním. „Dneska pije za Lidku.“

„No nazdar. Tak bacha na narážky, nebo se zas budou dít věci“, podotknul Francek.

Děda Švec si u svého stolu za rohem osaměle pil třetí slivovičku a kouřil druhou Slavii. Nezajímal se o dění ve předu u výčepu. Tento den patří jen Lidušce. Vypije si svůj tradiční počet a půjde v klidu domů.

Otevřely se dveře a do hospůdky nakoukl neznámý mladík. Přeletěl prostor pohledem a vstoupil. Posadil se k oknu vedle výčepu a objednal si pivo a tlačenku s cibulí. Nebylo pochyb, že nebyl zdejší. Jakmile se rozkoukal, rozevřel na stůl zápisník a začal zkoumat nitro hospody. Rozhlížel se a co chvíli něco zapisoval do svého zápisníku.

Děda Alois, teď už čilý a zjevně v náladě, zapálil si cigáro, brýle si nadzvedl na čelo, opřel se o výčep a poručil si velkého Bechera. Hned jej vypil a přiskočil zase ke stolu k ostatním důchodcům a napil se ve stoje piva.

„Co tu furt stojíš a vejráš  jak maďar v kukuřici? Lapni na dupu už konečně a neposkakuj tu teda ty!“ Osopil se na Lojzu Francek.

„Co bych neposkakoval, šak sem rád, že eště můžu chodit. Minulý týden sem šel z obchodu a kolem mě projel jakysik mamlas v autě tak rychle, kura já se svalil do škarpy, že sem rád, že sem to přežil.“

„Alois sedni na řiť, nebo řeknem tvoji staré, že můžeš úplně normálně chodit“, pohrozil pan Kotrba. Na to děda slyšel a bez řečí se posadil. Típnul cigaretu a dopil pivo na ex.

„Dej mi eště jedno Karličko a Becherka k tomu“, zavolal děda na výčepní.

„Dědo, nepijte tolik, víte, že to máte zakázané“, povídá Karla.

„Já nepiju, já se léčím, Karličko, tak nalej a neboj se. Když já pil, tak tys ještě lítala tatovi v kulách.“

„Já vás varovala dědo, to byla má občanská povinnost, ale pro mě za mě, pijte si třeba furt.“

Děda Švec už lehce přivíral oči a  láhev slivovice, kterou si nechal donést na stůl už byla zpola prázdná. Hlavu měl opřenou o dlaň a zíral někam do rohu. Vzpomínal.

„Měla krásnej pohřeb. Celá vesnice plakala. Nechal jsem jí zahrát tu její oblíbenou.“

Lehce si zanotoval pro sebe:“ Až pole dó- orá, na mě si zavolá . . . . . . . . .“ Alkohol uvolnil dědečkovu rezervovanost a spustil mu po tváři slzy. Jenom pár vzpomínkových kapek.

Nalil si s obtížemi dalšího panáka, pozvedl ruku do vzduchu a něco pronesl k prázdné židli před sebou.

Mladík u okna tento moment zachytil a pečlivě zapsal do bloku. Objednal si další pivo a zase jakoby splynul se stoly kolem.  Všichni dědečci se pomalu opíjeli a dýmili na celou hospodu. Jazyky se jim rozvázaly a ticho už bylo jen vzpomínkou. Děda Josef  Kotrba začal zpívat. Staříci už byli na tento jev nejspíš zvyklí a lehce notovali s ním. Nad stoly se nesla slova:

Ta naše hospoda, je pěkně stavěná

Stavěla ju má panenka

Červenýma cihlama.

 „Josef, ale Bejvávalo dáme. Ta je krásná.“

„To bys musel zpívat čistě a jemně Franto. Ty dycky řveš jak tur.“

„Já že nezpívám čistě? Josef ty nemáš sluch!“

„Jasně, já nemám sluch a ty neumíš zpívat.“

„Kurva, Josef to odvolej!“

„Co bych odvolával? Šak je to pravda. Já už moc neslyším, sem hluchý jak pařez a tys nikdy neuměl zpívat.“

„Tak já ti teda zazpívám. Mě nebudeš srát Josef“, ukončil dědek Franta a začal křičet.

„A kdybys byla moja milá jako jiná, neměla bys modré. . . . .

„Jemně Francek, jemně to zpívej!“

„. . . . . . módrúčké . . . . .“

Jemně Franto, do dupy jemně to zpívej, to řveš na celou hospodu!“

„ . . . . . módrúhúčké . . . . . . .“

„S citem, jezusmarja, Franto. Jemně a s citem to zpívej!“

„  . . . . . . módré pódočímá.“

„Co po sobě řvete jak Tataři furt!!!???,“ ozval se děda Švec ze svého koutku. „Já se na vás vyseru a všeckim vám zazpívám!“ A děda Švec začal nádherně zpívat až celá hospoda zmlkla. Slova, vycházející z těch vrásčitých úst naháněla husí kůži i mladíkovi, který si je zapisoval do notesu a  nespouštěl při tom z dědy Švece oči.

Zahučaly lesy, zašumjaly lesy

Kam ste se poděly, kam ste se poděly

Moje mladé časy. . . . .

Děda dozpíval a kopl do sebe ještě jednu půlečku, nasadil si klobouk, který jediný už pravidelně několik let chyběl na věšáku mezi ostatními, pohodil dvoustovku na ubrus stolu a odešel.

Chvíli byl klid.  Pak jeden ze staříků u stolu pod televizí prohodil.

„Kurde, to hráli jeho tatovi na pohřbu, že?“

„Jo, aj te Liduně to nechal zahrát.“ Kopl do sebe Bechera děda Kotrba.

„Kurnik, neměli sme mu to nikdy řikat“, prohodil děda Alois.

„Co meleš Lojzek, šak to všici věděli, jen on ne“ pravil Josef.

 „Tož chtěl bys byt za vola, dybys byl v jeho kuži? Bůhví jak to tenkrát mezi něma bylo a on dělá, jak kdyby se nikdy nic nestalo“, řekl děda Franta.

„Všici ste mu za ni lezli do ložnice, měli ste mu to řict, jak eště Liduna žila. To ste byli zesrani až za ušima. Každy ste si přišli na své a pak ste kamarádi, jak už Lidky není“ neodpustil si děda Lojza. „Neměli ste mu to radši říkat a byl by klid. Sejně furt dělá, že nevěří.“ Všichni se napili a chvíli mlčeli.

„Dej mi eště jendo pivo, já ti to zítra zaplatím až bude Miluna u holiče,“ poprosil děda Alois Karličku. Donesla mu pivo a on jej vylokal do dna. Nasadil si brýle, podíval se na hodinky a shrbil se a už nepromluvil. Ostatní dědci dopili a pomalu se šourali ven.

„Já si jdu pro dědka!“, křičela už od dveři babička k výčepu. Prošla mezi stoly až k dědovi Aloisovi a pomohla mu vstát, nasadila mu klobouk, upravila brýle a pomalu se oba šourali ke dveřím.

„Pil si zas jak rus, co Alois?“ Zjišťovala babička. Děda jen mlasknul a mrknul k výčepu. Karlička se pousmála a řekla oběma nashle.

Mladík ještě chvíli něco spisoval, potom zaplatil a s úsměvem odešel. Na pivním tácku, který nechal na ubruse zela podtržená reklamní slova: „Život je hořký. Bohudík.“ K tomu byla připsaná poznámka: „Použít na konci.“

---