Posel přichází

   „Ano, toto je to správné místo…“  pomyslela si, ale nedala na sobě nic znát. Ta místnost ji vždy přitahovala nějakou nadpozemskou silou. Měla okolo sebe jistou auru, která jí však zůstala jednou pro vždy utajena. Útulnost této místnosti se utápěla v její temnotě… Snad každý doušek vzduchu tu překypoval nějakým neobjasněným tajemstvím. Mělo to v sobě nestárnoucí kouzlo, a právě proto to tu milovala. Již od dětství ji to sem táhlo jako neviditelná ruka osudu. Musela v tom být nějaká nelidská síla a jistý kus magie, to věděla naprosto jistě. Snad proto si toto místo vybrala i dnes.

            Pomalu stoupala do podkroví po úzkých točitých schodech z černého mramoru. Po těchto schodech již dávno prošel čas, věděla to. Nesměle vzala za velkou mosaznou kliku, zabrala a  velké dubové dveře se skřípotem povolily. Přeběhl jí mráz po zádech, ačkoli tu byla snad tisíckrát. Ještě si nezvykla. Ozval se křik ptáků a hluk křídel a hejno vyplašených holubů odlétlo. Vykřikla a její hlas se roztříštil v místnosti jako neviditelné střepy… Všichni holubi zmizeli malým střešním oknem, kde čas dávno rozbil skla a vítr je poztrácel. Stála sama uprostřed velké obdélníkové místnosti, kde se šero přecházelo ve tmu. Sluneční světlo tu zasvitlo jen v pravé poledne a to jen na pár okamžiků. Avšak dnes tu byla nezřetelné šero, které nahánělo víc než jen husí kůži. Došla k velkému kříži, který visel na jižní stěně. Byl vyřezán z olivového dřeva, znala ho už léta. Pod ním nahmatala několik starých, skoro vypálených svíček. Zapálila je a celá místnost prokoukla. Zdálo se tu být útulněji. Vše bylo jasnější a zřetelnější. Porozhlédla se tu, jako by tu byla prvně. Všechny stěny byly lemovány vysokými regály plnými knih. Knihy upoutávali její pozornost, proudila z nich jakási energie. Měly neuvěřitelnou moc a ona podlehla. Zdálo se jí, že knihy vydechují veškerou svou moudrost, kterou už lidé po staletí objevují na jejich stránkách. A ona má to štěstí všechnu tuto moudrost z plných plic vdechovat. Její pozornosti neunikl ani hák, který visel od stropu. Kdysi na něm visíval svícen, ale i ten už dávno sebral čas. Vše bylo na svém místě, nic se nezměnilo. Ano, dlouho tu nikdo nebyl, vše bylo zpustlé. Naplňoval ji neuvěřitelný pocit vícecennosti, který snad ani nejde popsat. A proto se sem tak ráda vracela. Usmála se, věděla, že je tu správně, vše jak má být.

            Přisunula si k regálu vysoký žebřík. Regály nesly kromě cenných děl i tuny prachu. Vylezla opatrně po tenkých příčkách a nejistě se rozhlédla po knihovně. Její pohled zavadil o známý svazek, zavřela oči a opatrně se dotkla širokého hřbetu knihy. „Je to ona, je na svém místě,“  i její dotyky na ní zůstaly za všechny ty roky. Její prsty pomalu sklouzly dolů. Samotná kniha vyzařovala tolik energie jako žádná jiná. Vložila tu magickou knihu pod paži a opět slezla na prkennou zem. Poklekla pod kříž, přisunula svíce a sfoukla vrstvu prachu z desek. Vítr začínal tiše a nevinně vát, když knihu otevřela na první straně. Šeptala tak známá slova… Tiše odříkávala slovo do slova, větu po větě. Venku padal soumrak a vítr sílil, něco bylo ve vzduchu, cítila to. A proto ji začal přepadat strach, ale nevzdávala se. Avšak její slova začínala nabírat na síle. Vítr se opřel do prázdných okenních tabulek a ona strachu a předtuchám podlehla. Začala se třást i její hlas znejistěl, už nezněl tak pevně a přesvědčeně. Ale slova váhu neztrácela. Celým svým tělem chránila plameny svíček, aby je vítr nezhasl. Ale ani nepřízeň počasí ji nemohla odradit od knihy, která pro ni tolik znamenala. Dál předčítala list za listem, část po části. Postupovala stále vpřed! Nemohl ji přerušit ani vítr, ani strach či přicházející noc. Nevzdávala to. Vyzařovala z ní tak valká síla a odhodlanost. Byla přesvědčena, že to dokáže. Věřila v sebe, a to byla její meta, která ji ukazovala směr a hnala ji kupředu.

            K druhému večeru skončila. Opatrně zavřela knihu. Poklekla ke kříži a rozechvěla se jí kolena, to ze strachu ze sebe samé. Svrhla si z čela kápi, sepjala ruce a prokoukla ke kříži sametově hnědýma očima. Tiše začala odříkávat svou modlitbu. Byla dlouhá, trvala několik hodin. Vyzpovídala se Bohu o svých hříšných činech, prosila anděly o odpuštění na věčnost a doufala, že ji apoštolé vyslyší. Zavřela oči, složila ruce do klína a sklopila hlavu. S posledním Amen jí stekla po tváři první slza. Vpila se jí do šatů a zmizela.

            Vítr se opřel do prázdného okna a sfoukl svíčky. Jen jediná vydržela a to bylo znamení, na které čekala. Zvedla se, upravila si šaty a došla k oknu. Uviděla tmu, noc byla blízko. Hvězdy i úplněk pomalu mizely v černých mracích. Ano, blížila se bouřka, vzduch těžkl, bylo to blíže, než čekala.

            Najednou si toho všimla. Z okna viselo dlouhé konopné lano. Bylo sice staré, ale na své síle neztratilo ani po všechna ta léta. Odvázala jej, vytáhla a ujistila se o jeho pevnosti. „Ano..“ Tiše přikývla. S lanem v ruce pomalu vylezla po žebříku vzhůru. Už byla u svého cíle. Dotkla se ho, avšak dotyk zamrazil. Hák byl na svém místě a pevný jako vždy. Prsty z něj setřela několik pavučin, seškrábla rez a konečně navázala lano. Počínala si šikovně a rychle.Dávala si velký pozor, aby vše klaplo. Ještě se ujistila, že lano drží, tak jak má. Potom opatrně slézala dolů po jednotlivých příčkách. Smutným pohledem se začínala loučit. Z očí jí stékaly další slzy a všechno ji začalo mrzet.

            Tiše se posadila pod kříž a objala onu posvátnou knihu. Seděla mlčky a jen sledovala nehybný kříž v naději na záchranu. Čekala spásu nebo jiné řešení, ale nedostavilo se. Mezi prsty si promnula růženec, který vždy nosila u pasu. Je jen jediné řešení, bylo jí to jasné. Vzduch nepříjemně zhoustl. Blížila se nejen bouřka. Srdce jí zrychlilo frekvence, dlaně se jí začaly nepříjemně potit. Další slzy dopadaly na posvátnou knihu, ale jí to nevadilo. Tiše ji odložila pod kříž a postavila se. Došlo k lanu, které pořád ještě nečinně viselo od stropu. Obratně na něm navázala smyčku. Ze spodního regálu vytáhla několik svazků a naskládala je pod lano. Znovu se ujistila o pevnosti lana i háku a naposledy vyhlédla ven. Vzduch byl těžký, ale již se uklidnil. Ano, bouře měla co chvíli vypuknout. Byla temná noc, temnější než kdy předtím. Jen jediný plamen svíčky se míhal ve větru a házel světelným paprskem po pokoji. Zastavila se uprostřed pokoje, zamrkala a na chvíli zadržela dech. Bylo toho na ni moc, vše mělo tak rychlý spád a na ni přišla lítost. „Musím se uklidnit“, to věděla naprosto přesně.

            Bosými chodidly se postavila na mohutné knihy. Vydechla z plných plic. Pečlivě si ohmatala smyčku před svým obličejem. Měla optimální tvar, výšku i šířku. Tiše kývla a zavřela oči. Další slzy jí tekly z očí. Dopadaly na bosá chodidla a tříštily se. Položila si smyčku na hrdlo a protáhla hlavu. Seděla jí dokonale. Teprve teď si všimla, že lano je úplně promočené. Narovnala si záda, nadechla se a čelem se otočila ke kříži, pod nímž pořád svítil poslední plamínek svíce. Pohledem opět přejela posvátnou knihu, která ji vždy ukazovala směr a byla jí vždy metou života. „Co mi říkáš teď?“ chtěla se zeptat, ale odpověď nečekala, věděla to moc dobře i sama. Sklopila oči a pohlédla k růženci, který se tiše kýval u jejího pasu. Stiskla ho v dlani a zase pustila. Teď už to bylo jasné. Zvedla svůj zrak opět ke kříži a s hlavou vztyčenou začala odříkávat latinské věty, postupně z nich seskládala celou modlitbu. V hlase byl slyšet strach a nejistota, ale ve své tváři nedala nic znát.

            … Tu se náhle vítr vzdul a sfoukl i poslední naději. Plamen se zatřásl, hodil poslední odraz světla a potom se celá knihovna zahalila do nepřekonatelné tmy. Do pokoje začaly dopadat těžké dešťové kapky, bouře je tu, už se objevil i první blesk, po chvíli uslyšela i hrom. „Toto je to znamení, na které čekám. Je to jasné, končím.“ Nerozmýšlela. Už jen odkopne ty knihy…

            Ale náhle bouře utichla, i vítr se uklidnil. Všude se rozprostřel klid. Dům byl tichý. Dívka tu pořád stála na knihách, ani se nepohnula. Jen u kříže zpozorovala něco nekalého, snad stín. Hýbal se, to bylo jisté. V šeru rozpoznala siluetu člověka. Vykřikla! a ten hlasitý zděšený hlas se nesl celým domem jako ozvěna. Neznámý se k ní pomalu přibližoval. Neslyšela však jeho kroky, jen cítila něčí blízkost. Byla tma a viděla doopravdy mizerně. Z nejistoty se rozechvěla o to více. „Kdo to je? Co tu chce? Jak se sem dostal?“ hlavou jí utíkaly myšlenky jako splašení koně, avšak ve svém nitru nenašla dostatek odvahy, aby se neznámého zeptala. Venku se zablýsklo a do místnosti se dostal paprsek světla. Zůstala v úžasu. „Křídla! Jak jsem si toho mohla nevšimnout? On má křídla!“ chtělo se jí vykřiknout samou radostí. Doopravdy mu na zádech tkvěla dvě křídla. Ta silueta byla přesná. „Je to anděl!“ o tom byla přesvědčena. Nevěděla však, jak moc se teď mýlí. „Tak přece jen jsem byla vyslyšena, jde si pro mě i mou duši. Můj život je sice dovršen, ale jde si pro mě sám anděl, posel z nebes. Mělo to cenu, alespoň pro tento okamžik…“ a tentokrát jí po tváři stékaly slzy štěstí. Dokonce se i usmála, to ze samé radosti. Dokázala to. Její slova, měla váhu a její život měl tady na Zemi význam. A to je to, o co ona bojovala celý život. Teď si ji odvede anděl do ráje, protože její duše byla vzata na milost. Nikdy se nebude muset postavit před bránu pekelnou. Ten pocit ji naplňoval víc než cokoli jiného. Byla to pro ni životní výhra. Ale anděl stál u kříže, jakoby na ni čekal právě tam. Ona jen naposledy promnula růženec u pasu, odvázala jej a zahodila. Čekala spásu a už jej do ráje nepotřebovala.            

            Už stál přímo před ní, ale ona necítila jeho dech. Nevnímala ani jeho tělesné teplo. Jako kdyby byl bez života, šel z něj přímý chlad. Pokojem prošel další záblesk světla a ona hrůzou oněměla. S paprskem světla neobjevila jeho obličej, zato spatřila pod jeho černým hávem zkostnatělé zápěstí držící kosu. Ovinul ji svým hávem a…

            V pokoji se rozprostřelo ticho. Bouřka opět zesílila i vítr nabral správný spád. Všechno se vrátilo, jen uprostřed pokoje se pomalu houpala prázdná smyčka a střešním oknem ještě několik hodin do noci stoupal černý dým…