Můj život s Jívou

Ze všeho nejdříve bych chtěla představit takovou perfektní dívčinu s jménem Ivana. Toto jméno však nikdo nebere na těžkou váhu (a kupodivu ani jeho nositelka!), a proto se velmi rychle ujala přezdívka Jíva. Už jí tak říkají snad všichni. Je jí 14 let a trvale bydlí ve Šternberku, kde navštěvuje gymnázium. Tato slečna má krásné dlouhé vlasy, světle hnědé vlasy, modrý kukadla a brejličky, které jí ovšem neskonale sluší. Je menší a štíhlé postavy. No je to prostě kočka na první pohled.

S Jívou jsme se potkaly 1.září před čtyřmi lety. Zezačátku jsme se spolu nic nebavily, byly jsme pro sebe jen spolužačky. Ty dva lidi co se jen pozdraví na ulici, mlčky si pokynou na školní chodbě a konec. Kde je nějaký další vztahy? Snad ztratily se… Upřímně se to nejspíš zlomilo až po roce na lyžařském kurzu. Nějak jsme spolu hodily řeč, na sjezdovce jsem se potkaly trochu osobněji, než v třídě. Byly jsme shodou náhod v jednom družstvu, spolu jsme začaly jezdit na vleku. Všechno vyvrcholilo na večerní pařbě jsme zatrsaly a ledy se hnuly… A pak už se hnuly naše životy trochu radikálněji. No možná se hnul jen můj život, co já vím.

Od té doby se toho hodně změnilo. Doteď nevím, jak přesně se hnuly ledy, nevím, čím to bylo způsobeno. Ale dnes už se toho mezi námi změnilo spousty, snad ku lepšímu. Mnoho jsem se od ní už naučila a spoustu se snad ještě naučím. Snad i ona se má co učit ode mě…?

Zjistila jsem, že víc jak celý rok jsem ignorovala jednu fakt skvělou holku.. Je to člověk, na kterého se můžu spolehnout a nezradí. Je to kamarádka, o kterou se vždycky opřu v těžkých chvílích. Můžu se jí vyzpovídat a věřit jí.  Je to právě její rameno, o které se opřu, když se potřebuju vybrečet. Ona mě doprovodí, kamkoli se hnu. Ona chápe moje problémy. Ona mi utře slzy, ona mi podá ruku v nouzi, ona mě rozesměje vždy a všude. To Jíva je ten človíček, který navždy bude něčím víc. Právě na ni nikdy nezapomenu. A proto ji mám tak ráda…