PROČ…???

„"Skočit nebo neskočit?" ptám se sebe sama.

Vždyť tu nikdo jinej ani není. Nikdo mě nebuzeruje jako vždy, že zase jen blouzním.. Žádná kamarádka mi neuvaří kafe, abych se „z toho“ dostala. Nikdo mi nenabídne žváro pro uvolnění jinak přepěchovaného mozku. Nikdo! Je to vlastně nanic. Je to asi hloupý, končit na tomto světě tak potupným způsobem. Nechám tu celej můj dosavadní život. Nechám tu přátele, kamarády a rodinu. A hlavně tu nechám HO, toho hajzla… (Proč já jen tak přemejšlím? Vždyť mi ani za to nadávání nestojí… K čertu s ním! ) Nebo tu mám zůstat, neskončit a vytrvat? Ale hovno! Ale to trápení mi za to asi nestojí... Už se nechci trápit pro ty, kteří mi už utekli ze života, mýho života. Život je vlastně taková svině. Ne, nechci smutnit, vždyť už sem taky přišla na to, že nejedna probulená noc nic neřeší. K čemu to, do čerta, je? Měla bych si zase něco dát. Nebo už se odhodlat, kurva… Myšlenky probíhají mým  mozkem jako závodní koně. Nic je neodradí, protože znají svůj cíl. I já ho znám. Je pode mnou…Ne, myšlenek se nikdy nezbavím, je to marný. Toto už je jediný... A najednou v tom mám jasno! Jo! Udělám krok k mostu. Přelézám zábradlí…. Tak mám nebo ne? Sakra! A nikdo mi neporadí. Kam se poděli všichni ti falešní kámoši? Kurva! Ta fikce… Kde jsou, když je teď potřebuju? Já sem jim věřila, že jsou to "ti praví“ a že na ně můžu spolíhat. Měli mě podržet a měli mi to teď rozmluvit. Kurva, proč mě nedali pořádnou ránu do xichta? Potřebovala bych teď pořádně nakopat prdel, já sem taková piča! To by mě teď fakt pomohlo. Měli mě třeba něco bodnout do žil, co já vím, nějaký to svinstvo, třeba herák, a měla bych klid, klid, klid! Kurva, to odporný slovo-KLID-mě nechutně znervózňuje. Ale kde je těm grázlům konec? Jsou někde v klidku na nějaké pařbě, na tu svou "kamarádku" si ani nevzpomenou. Raději se obklopí kouřem z mařky. Nechají se obklopit chlastem. Tak tomu fakt říkám kamarádství za všechny prachy. Jen ať se obklopí kdejakým hnusem. Oni si ničej život, ne já. Sakra. To je fakt v háji... Po zábradlí se sunu, jak nejpomaleji to jde. No, nějak se mi nechce. Proč mě tu nikdo nepřijde chytit za ruku? Třeba můj kluk. Nebo ten hajzl už mě taky nevěří? Do háje s ním. Určitě už ne mě zapomněl. Má jinou, někde teď spolu chrápou. Kde sou ty časy, kdy sem mu věřila? Kde sou ty krásný chvíle ve dvou? Kde je on.? Ach ne. Začínám se topit ve svých zasraných myšlenkách…Do očí se mi derou první slzy. Ne, žádný hloupý vzpomínky! Ještě se teď psychicky sesypu a už nikdy se k tomu neodhodlám, tak o to bych vážně nestála. Už aby to bylo. Chci pryč od tohoto dokurvenýho světa, pryč od všech lhářů a děvkařů. Chci utýct všem kurvám, co se prodaj komukoliv jen ze srandy. Chci pryč od chlastu, heráku, mařky, cigaret a chlapů!!! Chci utýct celýmu tomu svinstvu jménem svět!" myšlenky mi hlavou běží jako vlaky. Nestaví a zaplňují celej můj mozek.

Do hajzlu! Křičím a nese se to pod mostem jako střepy mojí rozbitý duše. Jeden krok a můžu se na všechno vysrat! A proč já sem takovej srab a neudělám to? Proč? Proč? Proč???….““

„A tady její starý deník končí… Panečku, to je dílko. Historie v jednom sešitě… Možná tu jen chybí stránky, možná, že autorka neskočila a dodnes někde šťastně žije. Třeba už má vlastní rodinu, děti, stálé zaměstnání a opravdové přátele. A jenom si už nevede deník. Ale...“ A pak už jen vítr zavál a já jsem se zatřásla. „Brr… To musela být holka blázen. Jde z ní strach.“ Naskakuje mi husí kůže. Obklopuje mě úzkost. „Ne. Musel to být jistě…exitus. Ach, další zbytečně zmařený život…A teď se ptám já: PROČ???“