Láska je jako Večernice

Ta krásná a nezapomenutelná píseň tiše zněla tmou. Provází náš zájezd po celičkou dobu, co jsme ve Španělsku. Line se z nedalekého plážového lokálu. Odtud se nese i směska lidských hlasů. Všichni oslavují, tancují, hudba hraje, skleničky cinkají… Dnes je poslední večer. Všichni jsou v dobrém rozmaru. S úsměvem si užívají léta a dovolené. Je teplý letní večer.

„V té písničce je něco víc, než se na první pohled může zdát…“přemítám. Sedím tu sama, pláž je dnes večer úplně prázdná. Jen hvězdná obloha mi dělá společnost. „Kdopak je vlastně autorem té písničky? Jisté je však to, že do ní vložil kus sebe a svého života.Co všechno asi musel zažít. Kdy, kde a s kým…? A vlastně taky proč???“ Myšlenky mi v hlavě šplouchají jako vlny přicházejícího odlivu. Tiše se vzdalují starosti odcházejícího dneška. Blíží se den nový, nepoznaný a cizí. Ale já se teď oddávám té smyslné hudbě!

Písnička zní tiše, melodie občas uklouzne po mokrém kameni, ale zvedne se a jde dál po písčité pláži. Občas si povyskočí a nechá se nést vzduchem. Snaží se kroužit nad mokrým pískem. Chvíli letí, ale pak tvrdě dopadne k mým kotníkům. Kouká na mě a já na ni, konverzujeme spolu a vzájemně se nechápeme. Nakonec odchází a vlny jí podmetají nohy a ona upadá. Vlny šplouchají na její unavené tělo, chvílemi spolu mluví, koketují a lákají ji do svého náručí. Ona odolává, ale poté podlehne a nechá se vtáhnout do moře. Vydává se spolu s vlnkami na dlouhou plavbu. A moje společnost odchází, mizí mi z dohledu nadobro…

„Jaká romantika, ach…“.Usměju se a zároveň na mě dopadají splíny. „Romantika je romantika. Ta věc, ten pocit - krásný, něžný a mě nepoznaný. Žila jsem tolik let sama a to mě poznamenalo. Kdyby se jednou vrátil zpátky, přišel by třeba i s kyticí růži a omluvil by se. Hned bych ho přijala zpátky. A jak ráda! Čekala jsem tolik let. Čekám dodnes. Ale on nepřichází a nepřijde. Už nikdy. Nikdy se neomluví. Nikdy ho už neuvidím. Nikdy neuslyším jeho hlas. Nikdy mě už nechytí za ruku, nikdy mě nepohladí… Nikdy, nikdy, nikdy!“ Vzpomínky jsou tak blbá věc. Nejraději bych to zakřičela nahlas, ale radši se hned chytám

za pusu, to abych nerušila tu krásnou hudbu. A navíc si to nechci přiznat.

Otáčím se a sleduji siluety postav tančících na parketu v rytmech hudby. „Opravdu dojemné!“ nemůžu si upřít tuto poznámku. Napadá mě, že bych si taky docela ráda „zatrsala“. Netancovala jsem už léta. Aspoň jeden večer a jednu noc plnou tance a vášně, to je můj dávný sen. Dopřála bych si aspoň jeden hřích, ach… „ Přála bych si chlapa, kterej by mě k tomu tanci vyzval a poté mě vedl jistou a pevnou rukou… Vzpomínky jsou vážně hloupé!“ Začíná to se mnou docela mávat. Ta hudba je nakažlivá. Šiju už celým tělem. Jen moře mi tiše odpovídá na otázky mnou nevyslovené. „Samota je zlá. Přivede tě do záhuby. Je smrtonosná. Neuvědomíš si to. A skončíš… Vyvaruj se toho!!!“ To vlnky tiše zasyčí po písku, narazí

na mé roztančené kotníky a opět se vrací do moře. „Jak smutné, ponuré tmavé a nijaké. A ty tomu říkáš Samota? Jó, jó, samota zlá je…“ Hned mě napadá nová písnička. Měním rytmus

a kroky. A hned se chytám další písničky, tentokrát je pomalejší, ale o to depresivnější. Jak jinak, než od Jaromíra Nohavici. Jako vždy vychytal situaci naprosto přesně. Začínám si pískat melodii, poté přidávám slova. Slovo střídá slovo a sloka sloku… Já stále zpívám

a tančím. Vítr se ke mně po chvíli přemýšlení a trapného ticha přidává. Přidává k mému čistému sopránu tichý nápěv. Tvoříme spolu krásnou dvojku. Romantický to duet, jak by se zdálo.  „Jsme teď spolu skoro jako milenci. Radujeme se ze společně strávené letní noci. Zpíváme společný duet a tancujeme. Jsme spolu! Nechci tě ztratit, mám tě ráda...“ křičím tak zoufale do tmy. A přitom to něžně šeptám do jeho náruče a svými rty se dotýkám těch jeho…

Z lokálu doznívá ta povědomá skladbička. „Láska je jako Večernice…“ Ozve se naposledy lokálem. Hvězdy stále svítí do noci. Hudba utichá. Hlasy v lokále se rozševelí o to hlasitěji.  Vlnky stále šplouchají v odlivu o písek. Ale já nic nevnímám. Pořád se ještě tiše vlním v bocích a z úst vypouštím nepopsatelné zvuky, které se ani při nejmenším nepodobají zpěvu. Někdo přichází ze tmy. V němém úžasu stojí za mnou a pozoruje mě. Co to vychází z jeho očí? Co mi říká ten jeho pohled? Je užaslý, oněmělý, zoufalý nebo nepochopený? Nevím, nevnímám nic. Ani to, jak kytice růží dopadá na mokrý písek a záhadná osoba odchází. Já nevnímám, jsem naprosto zaměřená na svůj tanec a na celkové pohyby mého těla.

Ano, jsem v EXTÁZI…