V neděli budeme spolu

Co se stane, až přestanou padat hvězdy? Ce se stane ve chvíli, kdy přestanou existovat hvězdy? To nikdo neví a jestli ano, tak si to nechal pro sebe. Určitě si to musel nechat pro sebe, protože v rádiu jsem to ještě nezaslechl, v novinách, knihách a učebnicích nepřečetl a v televizi neviděl. Dokonce ani na internetu to není a nikdo mi to neřekl a to znamená, že to nikdo neví, anebo si to nechal pro sebe. Tím líp. Alespoň mám nad čím dumat a nebudu se nudit.

Když nad tím tak přemýšlím, zřejmě to asi žádný člověk nezjistí. Může si sice vytvořit hromadu teorií, hypotéz, grafů. Může si dokonce provést tisíce simulací, ale že by to věděl zcela jistě. Že by to poznal na vlastní kůži! Nebo že by se toho vůbec dožil? To nikdy! Další jistota je na světě. Hned se cítím lépe.

A kruci! Dnes jsem ještě nebyl na hřbitově. Klidně si tady vysedávám, přemýšlím nad blbostmi a na takovou důležitou věc jsem dočista zapoměl. Jak se to jen mohlo stát? No, už je to, tohle nazpět také nevrátím. Myšlenka vystřídala myšlenku a nával emocí, byť na pouhých pár vteřin, ztvořil celý jeden příběh, celý jeden svět. Zdalipak to takhle začalo se ztvořením toho našeho světa? Nějak to přeci začít muselo, tak proč ne zrovna takhle?

Podíval jsem se na Tygříka. Malé koťátko, které odpočívalo na lavičce hned vedle mě. Vzpomínám si, zrovna támhle jsem ho objevil... notak spíš on si našel mě a držel se mě jako klíště. Tvrdohlavějšího tvora jsem zatím nepotkal.

To jsem zrovna šel domů, už mě nebavilo sedět na lavičce a přemýšlet. Nad čím jsem to vlastně dumal? Aha, zovna tenkrát mi moprvé začalo vrtat hlavou, co že se to stane, až nebudou hvězdy.

Bylo již skoro k večeru, šel jsem pomalu domů, když v tom se předemnou cosi mihlo a pak si to „cosi“ sedlo zrovna doprostřed cesty.

„Mňáu?ů Ozvalo se. Zůstal jsem stát. Tygřík se na mě díval. Vlastně kotě se na mě dívalo, tenkrát to ještě tygřík nebyl, tenkrát to bylo obyčejné toulavé kotě, co ztratilo svoji maminku.

„Co chceš? Nic nemám, běž pryč!“

„Mňau!“

„No dobře.“ Prošel jsem kolem něho a šel dál svojí cestou. Kotě tam jenom nechápavě sedělo, asi čekalo, že se obrátím a vezmu ho do ruky, nebo tak něco. Když zjistilo, že se nic neděje a zřejmě dít nebude, rozběhlo se za mnou, dohnalo mě a vyrovnalo se mnou krok. Nevěnoval jsem tomu pozornost, doufal jsem jenom, že ho to za chvilku unaví a bude klid. Nic takového se nestalo. Zapměl jsem, jak je naše zahrada malá a když kotě poznalo, že mám namířeno zrovna ke dveřím do domu, v tu ránu u nich stálo.

„Tady?“ Ptalo se tiše.

„Ne! Dovnitř nemůžeš!“

„Tady, že jo!“ Pokračovalo umíněně a čekalo tiše před dveřmi na to, až se konečně otevřou, vlastně na to až je konečně otevřu.

„Co s tebou mám dělat? Tak pojď.“ Vzal jsem si ho do ruky a chvíli se s ním mazlil. Zezadu na mě zafoukal studený vítr a tak jsem jednou rukou zabouchl dveře a tou druhou opatrně ale pevně držel skoro spokojené koťátko.

„Tak co bude?“ Ptalo se mě očima plnýma očekávání.

„Máš asi hlad, co? Počkej, něco ti přinesu.“ Jemně jsem ho položil na podlahu a šel do komory pro něco dobrého. Otevřel jsem ledničku, která pořád brumlala to svoje věčné bzzzzzz, zahrabal v papírech „měl bych to konečně probrat, samej papír a nic z toho“ a po chvilce vytáhl s úsměvem kousek salámu.

Něco mi duclo do nohy. „Tak co bue? Kde seš tak dlouho?“

„Co tady. Aha, nezavřel jsem dveře. Bude ti chutnat tohle?“ Nabídl jsem mu kousek salámu na prstě. Kotě k němu nedůvěřivě přičichlo a opatrně salám olízlo a nakonec, jak jinak, s velkou chutí snědlo. „No vidíš.“

„Dobrý, máš ještě?“

„Chceš ještě? Tak počkej, ta lednička nemůže být otevřená dlouho.“

„Noták, kde to vázne! Támhle v tý věci?“

„Počkej, tam dovnitř nemůžeš, ještě bys zmrznul.“

„Je to tam, že jo? Dej tu ruku pryč, já to vyřeším!“

Rychle jsem popadl mléko a ještě pár kousků šunkového salámu, jednou nohou nemilosrdně odstrčil kotě a tou druhou zabouchl lednici. Ta opět spustila to své bzzz, říkajíc něco o tom, že ty dveře už měly být dávno zavřené. „Tak a teť už se k tomu jídlu nikdy nedostanu! Ty jsi ale. Počkej! Vždyť ty ho máš v ruce. No šup sem s tím.“

„Co děláš, pleteš se mi pod nohy!“

Salám jsem přehodil na krabici s mlékem a kotě vytáhl k sobě nahoru.

„Hele, teť jsem blízko, ty asi nejseš tak hloupej jak vypadáš. No a teť ještě kousek doleva, no ještě. Proč se nic neděje? Asi jsem se spletl, ty si hloupej!“

„No tak už se nevrť, za chvilku tam budem.“ Nějak jsem s tím pytlíčkem prošel předsíní a položil ho do verandy.

„Ty jsi ale!“

„No je, ale do čeho ti to dám? Jo, myslím, že tohle víčko bude stačit. Na.“ Naházel jsem mu tam kousky masa, na to se okamžitě vrhlo a já mezitím někde našel něco hlubšího na mléko. „Jez, za chvilku se na tebe příjdu podívat.“ Zavřel jsem dveře a šel si pustit večerní zprávy v televizi. „To mi tak ještě scházelo. Kočku na krku!“

„Mňáu?“ Ozvalo se za chvíli za dveřmi. Nevěnoval jsem tomu pozornost, ale pak se opět ozvalo to tázavé mńoukání. „Jsi tam?“

„Přece mi nechceš tvrdit, že už to všechno máš snědený.“

„Ty tam jsi! Tak pusť mě dovnitř.“ Začalo se kotě důrazněji ozývat za dveřmi.

Oteřel jsem mu. „No tak tedy pojď.“ Řekl jsem rezignovaně. Ale hlavně mi to tady něke neposer.“

Jenomže kotě si toho už dávno nevšímalo a štrádovalo si to vítězoslavně po kuchyni, která zároveň byla obývacím pokojem a občas i ložnicí vjednom. „Tak tady bydlíš? Pěkný, dokonce je tady i teplo. Paráda, tady se mi líbí.“

„Tak se někde usaď“

„Cos to vlastně říkal? No tak na mě nekoukej a vezmi mě k sobě, potřebuju se vyspat. Copak nevíš, že sám neusnu? Jé, co to je? V tom je taky jídlo?

„Necháš ten koš! Pojď, radši si tě vezmu k sobě, ještě bys něco provedl.“

„Hele, že tam bylo jídlo! Jestli ne, tak to ale vonělo jako jídlo.“

„Pojď budeme se dívat na televizi spolu, třeba taky konečně řeknou něco jinýho, než normálně.“

„Cože? Zív. Mno asi nic. Vrr, tak dobrou noc.“

„A hele, ty už spíš. Máš pravdu, co taky jinýho.“ A tak jsem seděl, snažil se nezvýšit si krevní tlak u zpráv a na klíně držel malé, unavené a vděčné kotě. Konečně jsem měl čas si ho pořádně prohlédnout. Na mém klíně spalo spánkem spravedlivých tak tříměsíční kotě. Jeho pískově žlutá, teť již uhlazená srst byla na hřbeťě žíhaná černýma až stylizovanými pruhy, které vypadaly, jako by je někdo nakreslil. Svým způsobem připomínalo nějaké pouštní zvířátko. V lastně vypadalo jako ty pouštní kočky z Jihlavské zoologické zahrady, až na to, že tohle byl zcela jistě středoevropský kocour jak se patří.

„Tady se nedá spát, co to pořád s těma packama děláš?“

Zavrtěl se a překulil na bok. Dokonce otevřel ty své velké nazelenalé oči, aby se podíval, kdo ho to vlastně ruší.

Uslzené... teť jsem si uvědomil, že musí být nemocný. Snažil jsem se nějak odtáhnout, aniž bych ho nějak vzbudil, ale pak jsem si uvědomil, že to již stejně nemá smysl. Jestli je to přenosné i na člověka, tak jsem to už pravděpodobně chytil taky.

Dlouze jsem zívl. „No, je čas jít spát. Tady\ tě nemůžu nechat. Zůstaneš na verandě.!

„Co je? Co se děje? Proč mě budíš! Brr, tady je ale chladno. Hele, tady jsem přece jedl, ale já už nemám hlad.“

„Tady zůstaneš na týhle židli.“ Otevřel jsem ještě dveře ven, aby mohl kdykoliv během noci odejít. Doufal jsem, že ho tu zítra nenajdu. Ofoukl mě studený vítr, venku pršelo.

Podíval jsem se na Tygříka. Rozespale seděl na židli a tiše mě pozoroval. „Necháš mě tady?“

„Počkej, donesu ti starou košili, třeba si tam uděláš hnízdečko.“ Pečlivě jsem za sebou zavřel dveře, aby nemohl jít za mnou, ve skříni pak našel kus staré roztrhané látky co kdysi byla košile, ale skutečně jenom asi a poté zabočil k ledničce a vzal pro něj ještě něco k jídlu. „Kočku na krku, to mi fakt scházelo. Zítra musí pryč.“ Rychle jsem mu dal jídlo, vystlal židli a šel pryč. Cestou jsem to ještě střihl na záchod, všechno pečlivě povypínal a šel spát.

Kotě chvíli nechápavě postávalo opodál a pak hupslo zpět na židli. „Ty brďo, tady se můžu pškně zavrtat.: Chvíli si ještě udupávalo pelíšek a pak konečně usnulo.

V noci byl průvan. Nespalo se mi moc dobře a ktomu všemu mě navíc pobolívali koleno. Chvíli jsem jen tak ležel a rozhodoval se, jestli mám takhle zůstat ještě nějakou tu dobu, nebo konečně vstát a začít něco dělat. Zvláštní jak se chce člověku najednou moc spát, když už má vstát. Nakonec jsem se rozhodl vstát, asi bych stejně neusnul. Nebo snad ano? Teť už to bylo stejně jedno, protože mé nohy si to namířily do verandy a na místa ona, kde člověku úleva je dána ve chví, li těžké. Jednoduše řečeno, na záchod.

Otevřel jsem dveře, ale zarazilmě ostrý studený ranní vzduch. „Co to?“ Podíval jsem se na pootevřené dveře, zmuchlanou starou košili na židli a víčko vedle prázdké misky od mléka. Pak jsem si konečně vzpoměl. „Jo, aha, já vlastně měl návštěvu.“ Kotě bylo pryč. Pro jistotu jsem se ještě podíval za dveře a pak jsem je rázně zabouchl. „To jsem si mohl myslet. Dostane najíst a pak si klidně zmizí.“

Mě tělo šlo dokončit to co začalo a já se konečně mohl věnovat takovým těm drobným denním starostem jako třeba převléknutí, snídani a rannímu úklidu. Venku bylo sychravo a nepříjemný chlad typický pro vysočinu. Chyběla jenom ta mlha. Na zahrádce se mi pracovat nechtělo a tak jsem alespoň zašel na hřbitov. Sice tam chodím až k večeru, ale když tam dnes příjdu dřív, byť o celého půl dne, tak se snad také nic nestane. Určitě, co by se také mělo dít, že? Tak jsem si vzal teplý svetr a šel. U hrobu tiše pomodlil, cestou zpět smutně přemýšlel. Doma jsem očima přejel zahradu, Tygřík nikde. „Hmm, ty větve potřebujou ostříhat, až bude hezky, tak to musím udělat.“

Šel jsem domů. Dveře za mnou hlučně zaklaply, já se přezul a teprve až teť sklidil věci po kotěti. „Tak je načase udělat si něco dobrýho na zub.“ Jo, není nad teplé jídlo. Lečo s bramborem snad zvládnu. Tím byla hlavní otázka dne vyřešena. A co potom? Odpočívat, umýt nádobí, poslouchat zprávy... jo a zalít květiny, na to bych také neměl zapomenout. Ještě by všechny poschly.

Při zalévání jsem se díval z okna. Přes silnici si to rázovalo malé koťátko. Zatrnulo mi v duši. Vždyť to bylo to ze včerejšího večera. „Dej jim jednou něco k snědku a už se jich nezbavíš, paráda.“ Všimlo si mě a sedlo si naproti na kraj silnice. „ Hm. Dokonalé, přejedou tě.“ Pak začalo mňoukat. Rychle jsem se stáhl a šel se raději dívat na televizi. Jenomže po chvíli mi to stejně nedalo a já se musel jít podívat, jestli tam to koťátko vydrželo. To tam stále sedělo, oči upřené na okna a nevím jak to poznalo, ale jak jsem se přiblížil k zácloně, tak začalo okamžitě mňoukat. Šel jsem zpět k televizi. „Přece se nenechám vydírat.“ Den mi záhadně rychle uběhl jako voda a byl tu večer a s ním večerní zprávy. Já šel opět k oknu, jen tak ze zvědavosti. Venku byla tma, ale kotě jsem poznal okamžitě. Proč ksakru musí sedět přímo pod lampou! Tohle zvíře evidentně vědělo, jak se vede psychologická válka. A ke všemu tomu začalo zase mňoukat a dokonce mnohem důrazněji než před tím. „No dobře, dobře! Vyhráls. Jdu si pro tebe, ale už proboha přestaň takhle mňoukat.“ Vyšel jsem ven jen tak v pantoflích a přinesl to tvrdohlavé, zmrzlé zvíře k sobě domů. „Tak tě tdy zase vítám.“

„Brr, zam je ale zima, to ti to ale trvalo, potřebuju spát.“

„Vidím, žes dostal so proto. Vydrž, hned ti něco dám.“

„Kam jdeš? No myslím, že to tentokrát zvládnu i bez tebe.“

V mžiku jsem mu něco připravil na verandě, včetně spaní i provizorního kočičího záchodu, aby v noci zase netáhlo, a šel pro něj.

„Hele, kam mě to zase neseš? Jsem utahaný. A hele, jídlo. Pusť mě, vlastně zase tak utahaný nejsem. Hmm, to voní.“

„No vida jak jsi ožil. Tak já tě tady nechám a zařiď se jak chceš.“

„Cože? Asi nic. Mňam, to je dobrý.“

Zašel jsem ještě na záchod a poté konečně ke zprávám. Stihl jsem akorát konec. „To mi to trvalo tak dlouho? No, stejně jsem o nic nepřišel.. Náhle jsem pocítil, jak mě to vše kolem dokázalo unavit. „Už to hold není to co bejvalo.“ Pečlivě jsem všechno povypínal, převlékl do pyžama a šel spát. Ještě než jsem usnul, začalo pršet. Pomyslel jsem na kotě, jak by se mu asi dařilo nyní a usnul jsem.

Krásné svěží ráno mi pomohlo s rozhodnutím. Kotě může jít opět po svých. Ostatně to se ze včerejšího vyčerpání zotavilo natolik, že jakmile bylo na nohou, stihlo v zápalu dovádění rozházet i svůj pelíšek a navrch pocuchat pár tkaniček od bot. Další důvod, proč by neměl zůstávat. Před cestou dostalo proviant a mohlo jít. No jo, Ale jak zařídit aby večer opět nemňoukalo pod svitem lucerny, ba co hůř u mých dveří? „Půjdeš k sousedovi, ten už se o tebe postará. Tak jdem.“ Vzal jsem jemně do ruky a nenápadně jsem ho nesl k sousedovic plotu.

„Hele, my jdeme ven? Super, uvnitř mě to už nudilo.“

„Ach ji, musíš sebou pořád takhle vrtět?“ Ještě jsem se ujistil, že mě nikdo nevidí a potom jsem ho co nejšetrněji hodil přes plot, takže má dlaň mu nakonec posloužila jako nějaký výtah. Ještě že sousedovic plot je nízký a má ruka dlouhá. Naklonil jsem se ještě co to šlo a pak ho pustil. Zapadl trošku do vyšší trávy takovým způsobem,  že byl vidět pouze ten jeho krásně žíhaný hřbet. Právě tenkrát se pro mě stal tygříkem. Sakra! Pojmenoval jsem si ho. To se nemělo stát.

„Paráda, tak tady je to ale zajímavý. Neznám to tady? To musím prohledat. Zatím čau, já si tě najdu.“

Prodíral se trávou, která byla o něco málo vyšší než ona a vážně vypadal jako nějaký tygr v džungli. Bylo pozdě ho již volat. Ještě jednou jsem mu věnoval pohled. Byl zcela zaujatý tím vším kolem. Ani si nevšiml, že jdu pryč. Výborně, alespoň to bylo lehčí. Tak dnešní den vypadal dobře, velice dobře. Převlék jsem se do pracovního a šel stříhat větve na stromech. „Alespoň to budu mít konečně z krku.“ První stromeček nepotřeboval ani žebřík, zato ty ostatní mi daly zabrat, až jsem úplně stratil pojem o čase a zak se nebylo čemu divit, když ani ne v polovině práce začal kostelní zvon vyzvánět poledne. Se zaklením jsem přehlédl zahradu. Ještě toho bylo dost. Pomalu jsem tedy slezl po žebříku dolů, kotě nikde. O patnáct minut později na mě čekal  teplý oběd ze včerejška a špatný  pocit z toho, že jsem měl právě před těmi patnácti minutami jíst. To víte, je důležité mít oběd přesně v poledne. Ale slyšel jsem, že existují i lidé, ba dokonce celé rodiny, které obědvají až třeba v jednu hodinu po poledni! Někdy i dvě hodiny po poledni a nebo ci mi nejde vůbec na rozum, že se najdou i tací, za celý den neobědvají, aby ušetřili čas. Ne, myslím, že tohle si akorát někdo vymyslel. To přece není možné, tohle ne. Ta představa mi vzala chuť k jídlu, ještě že jsem byl u konce.

Po krátkém, dvouhodinovém odpočinku, na mě stále ještě čekala ta ošklivá práce, která se kupodivu neudělala sama. Co naplat. Pomalu jsem se vysoukal po žebříku do koruny stromu a stříhal jak jen to šlo. Vše dopadlo dobře, naspadl jsem a ani jinak nezrani a ještě jse si stihl popovídat s kolemjdoucími. Milí lidé řeknu vám. Ale aby si ty dobře míněné rady přišli vyzkoušet, to už nikoho z nich nenapadlo. Jejich věc. Já mám také své metody a léty osvědčené.

K večeru se opět začalo ochlazovat. Kotě nikde. V podstatě bylo vše potřebné vykonáno, akorát ještě to listí a potom již jenom zazimovat, ale na to je ještě dost času. Šel jsem tedy domů a těšil se na příjemnou teplou koupel, kdy se naložím do horké lázně a nebudu myslat na nic jiného, než jak se potom bezpečně vysoukat z vany. A pak večeře, je důležité pravidelně večeřet, a spát. To vše samozřejmě stihnout před večerními zprávami. Tedy kromě toho spánku ovšem. Snad ve vaně neusnu jako minule, to by bylo nepříjemné. Probudila mě až vystydlá voda a to nebylo zrovna příjemné.

Než jsem ulehl do postele, šel jsem se přesvědčit, jestli Tygřík náhodou nečeká za dveřmi. Nečeka. Akorát mě ofoukl pořádně studený vítr. „Snad z toho neonemocním.“ Rychle jsem zabouch a šel v klidu spát, jako již nějakých sedmdesát dva let před tím.

Studené ráno. Padla první jinovatka a jitřní slunce s ní provádělo ty úžasné třpytivé divy, které tak moc obdivuji. Byla neděla a tak jsem se pomalu loudal do kostela. Nebyl důvod spěchat a tak jsem si vychutnal ranní atmosféru. Dokonce i mše měla takový zvláštní náboj. Uběhla rychle a lidé, ti jakoby byly k sobě dnesw upřímnější než obvykle. Velice se mi to líbilo.

A pak jsem se vrátil domů. Slunce již příjemně hřálo. Liboval jsem si, v tom slunci byl příslib ještě lepšího odpoledne než rána. Po obědě jsem se rozhodl jít si na chvilku sednout do zahrady na teplé slunce, nejspíše naposledy v tomto roce a tiše rozjímat očemkoli. Bylo takové teplo, že mi stačil pouze lehký svetr. To víte, vysočina není tak teplá jako jiné kraje. Zdál se to jako dobrý nápad, ale až do chvíle, než jsem uviděl Tygříka. Seděl uprostřed cestičky mezi mnou a slunnou lavičkou.

„Jsi to ty?“ Ptal se.

Nidko si nedokážete představit jaká rána to pro mě byla. „Tebe se už asi vážně nezbavím, co?“

„Jsi to ty! Kam ses ztratil?“

Znělo to až příliš vyčítavě. Zavolal jsem ho, ale on tam jenom tak seděl dál. „Asi máš hlad. Máš?“

„Byla tady strašná zima. Chci spát. Proč ty dveře byly zavřený?“

„To si pro tebe musím dojít?“

„Strašně u nich foukalo, šel jsem se radši někam schovat.“

„Vyhráls. Myslím, že se tu pro tebe najde nějaké to místo.“

„Pak jsem slyšel bouchnutí, ale nikdo tam nebyl.“

„Tak půjdeš?“ vyčítavě se na mě díval a sem tam mňoukl jakoby na odpověď.

„Tak jsem šel na sluníčko. Byl tam stín a zima. Byla mi zima.

Došel jsem si pro něj. „Pane jo, ty jsi nějakej lehkej. Nebyls ty náhodou celou noc venku?“ Začal jsem se bát že ano.

„Ale pak zase bouchly, jenomže tam zase nikdo nebyl. Je mi zima.“

A jestli byl v té zimě celou noc, tak musí být v hrozném stavu. „Dostaneš pořádně najíst a vlažný mlíko a pětihvězdičkový pelíšek.“

„A před chvilkou ty dveře taky bouchly a tak jsem se šel podívat a našel jsem tebe. Tebe ty dveře pustily? Zív, ty ale hezky hřeješ.

Dal jsem mu trošku svého oběda, začal ohřívat mléko a rychle někde vyhrabal malou krabici a vystlal ji tím nejjemnějším, co bylo po ruce.

„To hezky voní, to je pro mě,“

Konečně dostal trochu teplejší mléko. Doufal jsem, že je jenom pořádně utahaný.

„Už ani nemám žízeň, chci spát.“

Jenom trošku se napil mléka a pak si zase sedl. Dal jsem ho do pelíšku. Okamžitě se stočil a usnul. Pohladil jsem ho na dobrou noc. Bože, co jsem to provedl. Při pohledu z okna mi bylo jasné, že venku na sluníčku nám oboum bude lépe. Jamně jsem vzal krabici, ve které spal, a oba usadil na lavičce. Vypadal klidně a já se oddal svým myšlenkám.

Již skoro hodinu jsem takhle seděl a myslel. Bylo skutečně krásné teplo na to, že kalendář jasně tvrdil něco o podzimu. Tiše šumělo zbylé listí v korunách stromů na mé zahradě a z toho zbylého listí se oddělil jeden krásně žlutý. Přopoměl mi padající hvězdu a s tou svou stopkou jako ta čmouha co za padající hvězdou obvykle zůstává to byla hvězda. Spadla ze stromlu, list dopadl. To mě přinutilo podívat se na zbytek v koruně. Moc jich tam nebylo.

Tak mě napadá, co se stane, až přestanou padat hvězdy? Co se stane ve chvíli, kdy přestanou existovat hvězdy? A kruci! Dneska jsem nebyl na hřbitvě. Klidně si tady vysedávám, přemýšlím nad blbostmi a na takovou důležitou věc jsem dočista zapoměl. Myšlenka vystřídala myšlenku a nával emocí, byť jenom na pár vteřin, ztvořil celý jeden příběh, celý jeden svět. Zdalipak to takhle začalo se stvořením našeho světa? Nějak to přeci začít muselo, tak proč ne zrovna takhle?

Podíval jsem se na Tygříka. Malé, vysílené koťátko, co leželo na lavičce vedle mě. Nedýchalo. To se dalo čekat. Muselo si prožít hroznou noc. Bože co jsem to jenom provedl. Musel jsem od něj pryč. Vstal jsem a zamířilsi to domů. A hele, vzpomínám si. Zrovna támhle jsem ho potkal, zrovna támhle, jak sedí to kotě. To mě zarazilo. Otočil jsem se, abych se ujistil, že je tam a ne támhle. Seděl jsem tam opřený na lavičce, oči zavřené a vedel mě v malé krabici Tygřík. A náhle jsem pochopil. Vždyť jsem tam a já stojím tady.

„Zvláštní co?“ Ozval se vedle mě tygřík.

Podíval jsem se na něj. „Můžeš mi to odpustit?“

Neodpověděl mi a namísto toho se obrátil a šel po cestičce. „Poj´d, něco ti ukážu.“ A já šel. A víte co? Hvězdy tu budou pořád a vždycky nějaká spadne. To teť vím jistě.