Drahý pane Shakespeare

Drahý pane Shakespeare.
    Mám ráda vaše hry. Oproti jiným neobdivuji především vznešenou formu uhlazeného jazyka vaší doby ani opěvovaný blankvers, který - upřímně - nadělal paseku mnoha českým ztvárněním vašich her (on totiž takový jambický pětistopý rým nedává mnoho příležitostí k improvizaci, se kterou je herectví spjato). Nutno přiznat, že se mi nelíbí leckdy ani dějiště vašich her (Benátky, Kréta, antické Athény - probůh, jste přece Angličan!). Fascinují mě však vaše příběhy. Ukrytý kus moudrosti v každém z nich, city a obrovská lidskost se vší krutostí i láskou v jednom. Realita a přitom sen, pohádka i nefalšovaný masakr, objektivita následovaná neutuchajícím nutkáním člověčí přirozenosti.
    Jen prozraďte mi jedno - jaký jste byl, pane? Kde vás máme po těch stovkách let hledat? Že měl jste rád literaturu, dramata a jejich psaní, chápu, vím. Ale co to ostatní? Co to osobní, soukromé a navždy skryté drama vašeho života? Máme se zas a znova pokoušet objevovat ho ve vašich dílech anebo snít a dál planě básnit o "Williamu Shakespearovi", jakési nálepce, kterou najdeme u každého z vašich děl, u každé z vašich postav? Tohle mě trápí. Můžeme se jen neprofesionálně domnívat, jakým jste byl člověkem.
    Asi nad tím nebudu muset dlouho přemýšlet. Vlastně stačí prolistovat sešit z literatury a hned mě napadá spousta charakteristik. Ptáte se, která je nejpřesnější? Do které se vejde zoufalá Helena, rozhořčený Šajlok i nevraživí Kapuleti? Do vašeho srdce. Myslím, že bylo velké.

                                                                                                                                                                                                 Eva Stupavská