Příběh dvou lidí, jednoho pána a jedné paní

Není běžný, aby spolu dva lidi měli tolik tahanic, pro nic za nic. Ale co není běžný, může být zase zajímavý. Tohle je příběh o dvou lidech, co si nikdy nepřipouštěli, že budou oba v jednom příběhu tak dlouho. Minimálně si to nepřipouštěli, když se jeden druhýmu někam pořád schovával, odjížděl, nebo se urážel, broukal si pod fousama laciný urážky a plýtval energii na nepodstatný avantýry a názorový rozepře.

Začalo to docela nevinně, v záři neonů a diskotékové koule se sešli, protože ten večer se něco mělo stát. Nejde olíbat půlku diskotéky a čekat, že se nic nestane. To by bylo naivní. Tak se stalo, že si vyměnili čísla a řekli si ahoj.

O den později si dali první schůzku, jak už první dějství napovídá, ani jeden od ní nečekali moc. Ale pod rouškou donášky čerstvého ovoce až do domu(ve skutečnosti nebylo čerstvé a nebylo ani pro ni, ale proč jí kazit překvapení, až se to o rok později dozví) zjihne i ten největší mrzout. A tak se stalo, že místo šmouhy z diskotéky přišel otevřít dveře domu roztomilej drobeček, se kterým si neobratně svůdnej ovocnej poslíček povídal celou noc.

Nad ránem se líbali a kdo by to čekal, náš mužský hrdina se sebral a šel domů, nabídku na rozložení gauče, aby se na něho vešli dva(už tenkrát nebyl z nejhubenějších), galantně odmítl. Poprvé v životě odmítl nocleh na cizím gauči. Pravda, poprvé v životě mu někdo nabídl nocleh na cizím gauči. Doteď nabízel naopak on nocleh na tom jeho.

Jak se tak scházeli a líbali a tančili a psali si rozněžněný smsky, začaly odpovědi na smsky chodit později a později, až to náš pán nevydržel, a začal na zprávy odpovídat víc a víc. Začal se smažit ve vlastní titernosti a užírat se tím pocitem nejistého kusu masa, kterým se chtěl už dávno cpát. Co naplat, řekli si že se vlastně nemaj rádi a je asi na čase toho nechat, protože sou svázaní a nemůžou se hejbat. Takže toho nechali.

Přišlo jaro a lidem je na jaře občas smutno. Matně vzpomínají, jak se na podzim prohrabovali pestrobarevným listím a olizovali šíje ty svý někdejší princezny. Jak si tak smutní a teskní, vzpomínají a zoufají, vybavujou si jemný detaily tý šíje a jejích okrajů, odlehčujou svýmu svědomí. Přijdou na to, že neví, proč se chovali jako pupek světa, když by radši měli pupík světa, jenom pro sebe.

Tak tomu svýmu pupíku napíšou a začnou se znova scházet. Tentokrát ve vší počestnosti. Schází se a smějou se tomu, jak když to brali vážně, to bylo pitomě svázaný, najednou se ničím nedusí a oběma se dobře dejchá. Ono když se dobře dejchá, tak de všechno líp. Takže si takhle spolu nějakej čas tihle dva dejchali, až zjistili, že už v tom zase lítají.

Na začátku sem to říkal, tohle není běžnej příběh. Proto i když to zdánlivě funguje a dva lidi se mají rádi, vstoupí do příběhu žena třetí, čtvrtá, pátá, podle potřeby, aby zamíchala kartama. A tak i tady se objevovaly nové ženy a noví pánové. Ti naši dva holoubci v tom spolu znova nelítali nějak dlouho. Stačila chvilka nepozornosti, přílišnej zájem jednoho z nich, a ten druhej se vylekal a utekl. Výmluv je vždycky plno, třeba rozdílná mysl nebo špatný známky z matiky.

Problém s láskou je, že jeden vždycky miluje víc. Tenhle jeden to pak odnese víc. Když jde navíc o křehkou princeznu, tak si to sebou může nýst pěkně dlouho. Co se teda nestane, čas běží a pan bábovka se znova vrací k myšlence, proč vlastně utíká od toho, s čím mu je dobře. Krátkodobá touha po adrenalinu a zvyšování sebevědomí? Kdoví...

Je znova podzim. Na podzim se lidi mají nejvíc rádi. Tak si napíšou, zajdou sem, zajdou tam, a nad rozbřeskem noci se na sebe vrhnout. On je furt stejnej sobec, ona furt stejně zamilovaná naivka. Na něm i pod ním, vedle něho, na sedačce i v kině. Na pozdim je to normální, že lidem měknou zásady a chovaj se jak v romantice s Hughem Grantem.

Jenomže to je pořád náš příběh zvratů a morálních závratí, nemorálních odluk a citovejch vydíraček. Všechno je na nejlepší cestě. Až na pána, kterej se přestěhuje do jinýho města za prací. Pracuje si a mění priority, s vidinou zajištěné rodiny a plnýho břicha dává čím dál míň lásky a slečna křehká uvadá čím dál tím víc. On s tím nic nedělá, jenom přihlíží a zoufá. Nechá ji být, ať si jde. Nemá cenu jí ničit.

Je zase jaro. Jaro je pořád o tom stejným. Napíšou si, vyjasňou si proč se trápili, tahají se sem a tam a jeden je v tom víc než druhej. David Copperfield vždycky ví, jak se vyvlíct ze závazku. Náš muž taky. Sebere se a jede. Ne do jinýho města. Do jiný země. Za moře. Slibuje, že pro ni pošle a budou se mít krásně.

Dny ubíhají a nikdo pro nikoho neposílá. A jak se náš příběh blíží ke konci, blíží se k ní i trpělivost citů našich dvou. Slečna ztrácí naději. Začne naposledy. Tentokrát už ale s jiným pánem.

Je podzim, on se vrací ze zámoří. Jede rovnou k ní a zvoní. Neotvírá. Nechce mu jít otevřít. Je u ní jinej pán. Bylo už na čase. On se sebere, jede domů. Nechápe to. Nezapomněl na něco? Jo poslat pro ni. A nenechat ji každou zimu samotnou. A každý léto. To bude asi ono. Pomalu si přehrává ty drobný zlomky štěstí a výplně plný trápení a bolístek. Na tý diskotéce se mohl líbat s kým chtěl. Když se líbal s ní, tak to viděl tak na pět minut. Teď by těch pět minut bral všema deseti...