Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seĎÁBLOVA PANÍ - 1.část
10. 12. 2007
0
0
1022
Autor
Poppelka
"PLANÉ byly tvé růže, pane! PLANÉ, jako naděje..."
Poslední, zde zrozená.
Stéká po tváři, hladí.
Tiší křik, linoucí se z mého nitra.
Dotykem, stopou, jenž po ní zůstává.
Naposledy se zastaví, snad by chtěla říci, SBOHEM.
A padá vstříc svému osudu.
" ...MÁ ODEVZDANÁ, jak rychle končí pouť života tvého! "
Ten okamžik, kdy se se zemí nelítostně střetla,
přetnul všechen zvuk i křik.
JE TICHO.
Hladím stopu, jenž ve tváři zbyla, snad chtěla zůstat mou součástí,
snad toužila zanechat cestu, vedoucí k naději.
ACH, MÁ UBOHÁ...
Znaveným pohybem víček, z nichž život právě vyprchal, klaním se světu.
ZAVÍRÁM OČI...
Za spuštěnou oponou spatřuji své dny v obrazech, jenž kdosi maloval.
Procházím jevištěm osudu, skrytým všem živoucím...
S údivem, však beze strachu, dotýkám se malby, na níž je vyobrazen obličej dítka.
Usmívá se, mám pocit, jako by i ono, chtělo se dotknout mne.
Jemné vlásky, svázané v pravidelné copy, čistá tvář, úsměv, z něhož lze vyčíst,
že je šťastné.
Dlaň proniká obrazem a dětský hlásek vyzývá mne vstoupit.
STOJÍM TVÁŘÍ SVÉMU DĚTSTVÍ...
" Maminko! Maminko milovaná, copak mě nevidíš? "
Neodpovídá...
Jak prázdně, umí ticho znít. Svírá srdce, neživé...
Najednou se otočí a z jejích úst, vlídně, zní mé jméno.
Volá mě!
Chci odpovědět, snad z dětské touhy, či zvyku, jenž se opět probudil.
Otevírá svou náruč, běžím k ní. Chtěla bych ji obejmout,
snad celou věčnost jsem ji neviděla...
Však jejího objetí těší se děvčátko, s radostnými jiskřičkami v očích.
"Koho svíráš ve své náruči? Komu šeptáš něžná slůvka? "
JSEM TO JÁ, VÍM...
Poznávám svoji vřelost, s níž se k Tobě tisknu, když mě ukolébáváš...
" Děkuji, žes mne tolik milovala, MAMINKO!"
V tu chvíli si uvědomuji, že musím jít.
Odcházím tiše, otevřenými dveřmi...
Stojím u řeky, v níž jsem ráda máčela své bosé nožky,
tančila na břehu v závoji z květin, hleděla v průzračnost vody
a v jejím zrcadle toužila spatřit toho, jenž by mne miloval.
SVŮJ OSUD.
Se setměním darovala jsem proudu voňavý závoj, pln šeptajících dívčích snů...
Jdu při řece a již z dálky vidím mladou dívku, promlouvajíc s vodní hladinou.
BYLA JSEM KRÁSNÁ...
Přiblížím svou tvář k té její, s očekáváním.
Co v ní vlastně dnes, toužím nalézt?
Krása neodplula, jen se již neleskne, neodráží duši, tak, jako tehdy...
...Snad bych i záviděla, kdybych nebyla uvnitř sebe, tak prázdná...
Procházím loukou a naslouchám písni. Sám vánek těchto končin, zpívá Ódu svobodě.
Prstem hladím rozkvetlé květiny.
Nechci je poslat po vodě, utrhnout křehkou duši.
Nechci je zlomit.
Jen cítit jejich půvab.
A poděkovat, že se nevysmívaly mému mládí, jako ti, pro něž jsem byla bláznivou...
Vím, je čas jít, avšak nemohu se přimět.
Ještě naposledy běžím k řece, pohladit bosou nohou, její nesmrtelnost.
...Snad bych se i usmála, kdyby mé rty nesevřel ten zoufalý obraz toho,
jehož OPOUŠTÍM...