Případ Bovary

"Tedy naposledy, naposledy otvírám tyto oči. Neuvidí, ach! slunce víc; pochmurný, mlhavý den je zakrývá. Nuž truchli, přírodo! tvůj syn, tvůj přítel, tvůj milenec blíží se ke svému konci." Goethe

„Přišel jsem za vámi kvůli panu Bovarymu,“ řekl šedovlasý muž ženě za barovým pultem po té, co se představil jako lékař. „Má určité potíže a snad by…“ „Stalo se mu něco?“ barmanka zvědavě rozevřela oči. „Nemohu vám sdělit bližší informace, ale pomohlo by mi, kdybyste mi o něm něco řekla,“ odvětil šedovlasý muž a zatvářil se, jako by žena naproti němu měla klíč od pokoje, do kterého se stůj co stůj potřebuje dostat. „No, my jsme se sem s manželem přistěhovali teprve před rokem. Víte, tady se to střídá, člověk by neřek. Taková vesnička, ale během pěti let se tu prý vyměnila obsluha snad dvacetkrát...“ Šedovlasý muž pohlédl na barmanku jako na neznámé zvíře za sklem terária. „Chodí sem, prosím, pan Bovary často?“ „Jo. Chodí. Nosí takovou červenou loveckou čapku s klapkama přes uši. Většinou ji sundá až po prvním pivu. Vždycky to vypadá, jako by si zrovna vzpomněl, že ji má pořád na hlavě.“ Žena za barem se hlasitě zasmála. Šedovlasý muž vyčkal, až její zuby zmizí zpět za rty. „Kolikrát týdně jste ho tu viděla?“ „Tak dvakrát, třikrát. Víc ne. Teda my se střídáme s manželem, ale pondělky a úterky sem skoro nikdo nechodí. Bovary sem zajde většinou v pátek, někdy přes víkend.“ „Chodí sem sám?“ „Jo. Vždycky sedí támhle v rohu.“ Žena ukázala na stůl zapíchnutý ke stěně na druhé straně místnosti. „Kolik toho asi tak vypije?“ „Bovary? Moc ne. Tak dvě tři piva. A to je schopen je cucat dvě hodiny. Většinou si u toho čte nebo něco píše.“ „Aha,“ řekl muž a jeho pohled zaujal sníh, který se vznášel za oknem. „Letošní první,“ poznamenal. Žena pohlédla ve směru jeho ruky. „Podívejte, já budu za dvacet minut otvírat, nemám naraženo a vůbec..“ „Už jen několik otázek.“ Šedovlasý muž se opřel předloktím o bar. „Prosím.“ Žena otráveně kývla hlavou. „Byl tady pan Bovary včera?“ „No jasně. Byl nějakej divnej. Tu svou čepičku si vůbec nesundal. Víte, to my se s manželem vždycky sázíme...“ Žena se uchechtla, muž koutky úst naznačil úsměv. „No, a to byste nevěřil, dal si tři panáky absintu. Natolik ho to sebralo, že na záchodě rozbil zrcadlo.“ „Zrcadlo?“ „No. Říkal, že o něho zavadil ramenem, ale moc bych tomu nevěřila. Krvácely mu totiž prsty. Hnedka to zaplatil a šel.“ Muž přikývnul. „Víte, já si stejně myslím, že to udělal kvůli tý svý holce. Kvůli tý Emě nebo jak se jmenuje. Je to taková fiflena. Člověk by řek, že…“ Žena se odmlčela. Šedovlasý muž poděkoval, oblékl si kabát a chystal se k odchodu. Když uchopil kliku dveří, ozvalo se od baru: „Jo, málem bych zapomněla. Včera tu nechal tyhlety stránky.“ Žena zamávala před obličejem několika listy papíru. „Je to deník nebo tak něco...“ Šedovlasý muž seděl v křesle, z vlasů mu skapávala voda. Posunul lampu tak, aby osvěcovala jeho klín, rozložil tři provlhlé listy papíru a pustil se do čtení. *** 13. dubna Bazén. Emina první expozice. Spatřil jsem její hlavu, jak se vynořila z vody. Vlasy se jí přilepily k lebce. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Pak jsem si řekl, že ne, a se zadrženým dechem zmizel pod hladinou. Ještě několikrát jsem se zhluboka nadechl a opět ponořil. Věřil jsem, že je to způsob, jak ji smazat. Když však vyšla z bazénu a procházela kolem mojí hlavy směrem k šatnám, bušilo mi v hrudi jako nikdy. Počkal jsem na ni u brány. Měla hluboký hlas a v ústech přemíru zubů. Nabídl jsem jí doprovod. S náznakem výsměchu souhlasila. Když jsem se vrátil domů a vzal do rukou rozečtenou knihu, nemohl jsem číst. První pocity nesvobody. 5. srpna V rádiu hráli Chasing cars. Silnice byla prázdná. Svištěl jsem stočtyřicítkou, řval jsem text písně a bylo mi konečně fajn. Svatební hostina byla strašná. V jednu chvíli se mi zdálo, že nepozoruji lidi, ale zvířata. Skupinku lidí, které jsem důvěrně znal, jsem náhle začal vnímat výhradně jako individua, která se různě ošívají, slintají, drbou se. Jejich fyziologické projevy naprosto zakryly jakýkoliv sociální rozměr. Pohlédl jsem vedle sebe, kde seděla Ema. Otočila se na mě a se soustem v ústech řekla: „Nechutná ti? Dej si knedlíčky, jsou výtečné!“ Podíval jsem se do talíře, kterého jsem se prozatím netkl, a zaregistroval, že v pravačce křečovitě svírám lžíci. Promnul jsem si dlaněmi spánky, vstal a s hrůzným pocitem exkluze prošel kolem hostí a zmizel venku. Potřeboval jsem vypadnout. 6. srpna Včera na svatbě jsem obdivoval, jak svobodně a spontánně se Ema pohybuje, jak se dokáže radovat. Byl jsem od rána úzkostlivý, a tohle mi moc nepřidalo, protože já se musel do všeho nutit. Na baru mě oslovila žena s výraznou dolní čelistí, uchopila mě za ruku a vzápětí se na mě přitiskla ňadry. Říkal jsem si: "Ty jedna kurvičko," ale šahat jsem na sebe nechal. Její obscénní přítomnost zaplnila kus mojí prázdnoty. 18. srpna Myslím, že jsem té Polce vlezl do hlavy, čímž do jisté míry opodstatňuji svou existenci. To je ten rozdíl mezi ní a Emou. Katerzina mě má trochu v hlavě, a to mě sytí, kdežto Ema mě v hlavě nemá, ale nechá mě, abych se s ní miloval. Napadlo mě, že se neustále pokouším dostat Emě zpátky do hlavy, že mi to nejde a to mě frustruje. To, že se s ní mohu milovat, je teď téměř zanedbatelné. Kdyby mě měla v hlavě, byl bych šťastný člověk. 24. srpna Ano, teď již to vím jistě: Katerzina na mě myslí. Zpřítomňuje si mě. A již tento pouhý fakt ve mně probouzí náklonnost a vděk. Nejdříve jsem si jí nevšiml – byla jednou z brigádnic. Pak se najednou vynořila z davu a od té doby poutala mou pozornost. Sledoval jsem ji po celou pracovní dobu a byl šťastný, když se na mě usmála. Byla to stejná radost, jako když mi neznámá dívka zamávala z tramvaje. 28. srpna Dnes jsem měl chuť strhnout auto ze silnice a čekat, jak to dopadne. Nebo mě napadlo, že se s Emou rozejdu, ale mám strach. Příliš jsem do ní vrostl a odsekávání strašně bolí. *** 6. září Seděl jsem vedle Emy. Sestra jí z předního sedadla podala časopis. Po celou cestu si v něm listovala. Na jedné stránce jsem zahlédl podobně čistou tvář, jakou má Ema. U hřbitova jsme zastavili. Nabídl jsem Emině matce, že vezmu velikou kytici, kterou odpoledne koupila. Od doby, co jsem se Emě vytratil z hlavy, jsem u sebe pozoroval přemíru ochoty, kdykoliv jsem byl s jejími rodiči. Například jsem začal čistit hrob její babičky, když její matka zmínila, jak je zanesený. Když jsem si uvědomil své počínání, zpomalil jsem své pohyby. Po chvíli jsem se omluvil a vypravil se na druhou stranu hřbitova, kde měl ležet Wolker. Záměrně jsem se vyhnul pohledu do Emina obličeje. Wolker ležel asi 30 metrů napravo od záchodů. Na jeho prostém hrobě stála umělohmotná palma. 10. září Ema mi v sobotu řekla, že bych mohl pomoci na chalupě jejích prarodičů se sběrem jablek. Souhlasil jsem. Její otec má na Emu přece jen stále veliký vliv. Po příjezdu mě Emini rodiče provedli stavením. Celá rodina již dlouho svorně mluvila o tom, v jak špatném je stavu, že se musí prodat. Mně se líbilo. Její otec mě požádal, abych vylezl na strom a setřásl jablka. Se zápalem jsem se vyšvihl nahoru a poskočil. Několik jablek mu spadlo na hlavu a ramena. Později jsme v kroužku zbavovali jablka stopek. Emin otec je šrotoval a cpal do beček. Pracoval jsem rychle a několikrát se pořezal. Při zpáteční cestě mě Ema na zadním sedadle uchopila za ruku. 12. září Katerzina na mě zapomněla. Poslal jsem jí několik dopisů a odhodlával se ji navštívit, ale se zjištěním, že Biala Podlaska je vzdálená den cesty, jsem od svého záměru upustil. Myslím, že jsem ji příliš zasypal svou pozorností. Zmohla se jen na odpověď, že je katolička a mé bezvěrectví je překážkou pro vážnější vztah. Kontaktoval jsem faráře ve vedlejší vesnici s prosbou o křest. Řekl mi, že pokud hodlám následovat Krista, je nutné, abych byl rok katechumena. Nechápu tyto obstrukce. Ježíše jsem pochopil v devatenácti. Lékařka mi pak na šest týdnů nasadila léky proti úzkosti. 17. září Měl jsem třetí noc službu. Snažil jsem se Emě nevolat. Chtěl jsem, aby mi zavolala ona. Večer mě však přepadla taková samota, až jsem nabyl přesvědčení, že se co nevidět zalknu. Její hluboký hlas mi sdělil, že popíjí s mým bratrem na balkóně víno, že zavolá později. Nezavolala. 18. září Celý den jsem pospával. Když se Ema vrátila z práce, ležel jsem na gauči. Zapnula si v pokoji počítač. Zavolala na mě jménem. Chvíli jsem překonával odpor, pak jsem vstal a šel za ní. Řekla, že už nic nepotřebuje. Měl jsem chuť udeřit jí pěstí do hlavy. Pak jsem se přemohl a vyrazil do hospody. Alkohol byl dobrý prostředek, jak zředit můj úpadek na přijatelnou úroveň. *** 8. října Jsem s Emou proto, že pouhé pomyšlení, že bychom se rozešli, bolí. Nemám strach ze samoty, ale že mi zmizí ze života. Připoutáním člověk vymění svobodu za sdílení. Ema můj život nesdílí. Protáčí se ve spirále svých fantazií a já nemám představu, kde její mysl lítá. 14. října Milostný akt je spojením dvou částí cizích těl. Duševní spojení, tedy setkání na společné půdě bytí, se může uskutečnit, pokud si milenci při aktu pohlíží do očí. Ema se nechá milovat pouze zezadu. 17. října Ležím v jejím bytě. Ema před chvílí odešla. Brzy se rozední. Za zdí se probudilo dítě. Matka se je marně snaží utišit. Bylo by mylné domnívat se, že psychika matky ovládá psychiku dítěte. Je to naopak. 24. října Večer se mi toho navalilo do hlavy tolik, že jsem si rozřízl levou dlaň. Jak jsem předpokládal, řinoucí krev plně odvrátila moji pozornost od Emy. Po chvíli jsem se plně věnoval tomu, abych nevykrvácel. Na ambulanci se vytáhlý mladík vyptával, jak se to stalo. Nereagoval jsem. Nedobře mi ruku umrtvil. Při šití jsem málem omdlel. Pokud je duševní utrpení nesnesitelné, je třeba poškodit tělo. 25. října Když se Eminy oči začaly dívat někam za mne, stala se má existence tragickou. 28. října Mám pocit, že vše začalo ve chvíli, kdy jsem o sobě začal pochybovat. Myšlenka, že mě Ema nechce, mě naprosto ovládla. Pozoruji se v zrcadle a s hrůzou rozpoznávám dvě hluboké vrásky vedoucí zpod špičky nosu ke koutkům úst. Když si odhrnu vlasy z čela, vidím na lebce hluboké kouty. Z nosu mi trčí chlupy. Jak odporné! 1. listopadu Dostal jsem se dovnitř, k jádru. Náhlá svoboda ve mně probouzí tolik úzkosti, že si nejsem jist, jestli ji unesu. Vše je tak syrové! Bylo by lepší vrátit se do dřeně a zase se bát? Ema si trůní na slupce a je jí dobře. Napadá mě jediné. Že bych, totiž… 3. listopadu Lidé jsou oduševnělé hmoty. Zapomínám, že mají jména. Jediné, které mi zní ještě v uších, je Ema. Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Ema Poslední slova byla na papír načmárána, jako by pero vedla vzteklá ruka dítěte. Muž složil listy a natáhl se po telefonu vedle své hlavy. *** Šedovlasý muž vystoupal do čtvrtého patra činžovního domu. Chvíli zhluboka vydechoval, pak zmáčkl zvonek před sebou. Zaslechl kroky. Otevřely se dveře a za nimi se objevila pohledná, asi pětadvacetiletá dívka. „Jste to vy?“ šedovlasý muž si pozorně prohlížel postavu před sebou. Dívka přikývla, ukročila stranou a uvolnila tak prostor mezi dveřmi. V obývacím pokoji ukázala prsty na pohovku a sama se posadila do křesla naproti. „Děkuji, že jste si udělala čas,“ začal muž. Dívka, oblečená do džínsů a svetru, který obepínal její nevýrazné poprsí, na něj hleděla s jistým opovržením. „Pan Bovary si včera nad ránem, jak víte, zavolal ambulanci. Po převozu do nemocnice podstoupil okamžitě endoskopii žaludku a na doporučení ošetřujícího lékaře byl převezen na naši kliniku.“ Dívka přikývla a přehodila útlé ruce přes opěradla křesla. „K tomu, co se stalo v pátek,“ pokračoval muž. Dívka na něj tázavě pohlédla a zastrčila si vlasy za ucho. „Byla jste s ním?“ „Byli jsme tady, u mě v bytě.“ „Kdy odešel?“ „Kolem osmé.“ „Proč tak brzy? V pátek přece lidi většinou...“ „Pohádali jsme se.“ „Mohl bych vědět proč?“ Dívka se zamračila. „Pořád na mě dorážel. Chtěl vědět, jestli ho mám ještě ráda. Choval se jak děcko.“ „Viděla jste ho pak ještě?“ „Ne.“ Dívka vstala, vzala z poličky popelník, postavila jej na parapet, pootevřela okno a zapálila si. „Kolem půlnoci mi volal.“ Šedovlasý muž pozoroval její dlouhá záda a levou ruku, která se v kratičkých intervalech zvedala k ústům. „Můžete mi prosím říct, co...“ „Říkal, že mě nenávidí.“ Dívka vyfoukla kouř z okna a snad poprvé si muže pozorněji prohlédla. „Zešílel,“ špitla a vypadalo to, že se chystá vysvětlit, co právě řekla, ale není si jista, jestli chce. Pohled šedovlasého muže sklouznul z jejího obličeje na stůl před ním. „On takovej dřív nebyl. Ale pak začal s tím, že už ho nemám ráda. Pořád na mě dorážel a vyčítal mi každou pitomost.“ Dívce se třásl hlas. Zhluboka si potáhla. „Pořád opakoval, že musím k němu. Že pak bude takový, jako dřív. Že pro mě udělá cokoliv. Nevěděla jsem, co tím myslí.“ Na její tváři se objevila slza. Neutřela ji. „Já jsem tušila, že něco udělá,“ řekla a típla cigaretu. „Ale nenapadlo mě, že spolkne...“ „Víte, byl docela zázrak, že mu ty střepy neudělaly díru do žaludku nebo střev,“ řekl šedovlasý muž. „Udělal už něco takového dřív?“ Dívka se posadila a chvíli zamyšleně hleděla směrem, kde stála police s knihami. „Ne. Nic takového. Ale asi před dvěma týdny jsem si všimla, že má ošklivou ránu na dlani. Řekl, že se pořezal, když krájel chleba. Moc jsem mu to nevěřila.“ „Přišlo vám jeho chování v poslední době něčím nápadné?“ Dívka přikývla. „Nechtěl se mnou nikam chodit. Tvrdil, že na něm pohledy lidí zanechávají jizvy.“ Zdálo se, že šedovlasého muže její poslední věta zaujala. „Myslíte, že měl z lidí strach?“ „To ne,“ řekla dívka. „Spíš jsem měla dojem, že k nim nic necítí.“ „A co vy? Co k němu cítíte?“ zeptal se muž a zpříma na dívku pohlédl. Dívka se zatvářila, jako by otázku čekala už dávno a prsty pravé ruky si unaveně protřela oči. „Mám ho ráda,“ řekla a pokusila se o úsměv. Pak zvážněla a studeným pohledem pohlédla na muže proti ní. „Mám strach,“ řekla tiše. „O sebe i o něj.“ *** Na dlažbu ulice lehce dopadal sníh. Šedovlasý muž se každým krokem nutil do rychlejší chůze. Z okna ve čtvrtém patře sledovaly jeho vzdalující se postavu dívčiny oči. Když mizela z dohledu, dívka otevřela okno a vyklonila hlavu. Vypadalo to, že chce udržet postavu co nejdéle ve svém zorném poli. Asi ve stejnou chvíli se v lůžkové části psychiatrické léčebny probudil mladý muž. Na stolku u jeho hlavy ležela červená čapka. Mladý muž se po ní natáhl a s výrazem dítěte, které zrovna našlo svou oblíbenou hračku, si ji nasadil na hlavu. Chvíli pohledem zkoumal místnost, pak sešoupl nohy z postele a pomalu došel k zamřížovanému oknu. Bylo kolem poledne a obloha byla zamračená. Mladý muž se tvářil, jako by se na něco rozpomínal. Pak sevřel mříže a z úst mu vyšlo kratičké slovo.

---