Neuvěřitelné dobrodružství

 

I.

 

Jak začít příběh štěstí a slávy, ale i strádání, lítých, leč i nelítostných, bojů, míšek, rozmíšek, srážek, porážek, odrážek i vyrážek? Snad, jak to činí hrdinové a osoby nadány intelektem zářným, jako oblýskané manšestrové gatě, od začátku.

Narodil jsem se právě onoho požehnaného roku a přesně tam, kam moji matku odvezli na sál, aby vykonala nejvznešenější úkol, jenž matka Příroda ženám svěřila – aby si nechala operovat vzedmutou zácpu a střevní koliku. Leč nevyzpytatelné jsou cesty osudu. Těžko říci, jak se to všechno seběhlo, ale na místě nadmutých střev, tračníku a dvanáctníku, jako zralá broskev, jsem se zjevil já.

A rodiče oba omdleli štěstím.

Když si mne triumfálně vezli, zavřeného v cestovní tašce na zips, domů, strhl se v našem činžáku skutečný povyk. Já se probudil a halasně vítal nový svět. A tak se zips rozepnul, já se mohl znovu volně nadechnout a spatřit rozzářené, rozjásané, rozjívené a rozšklebené tváře všech sousedů zpod střechy našeho domu. Doba dětství pro mne vůbec byla veskrze šťastná. Rodiče mě milovali něžnou rodičovskou láskou a co si pamatuji, tak jen třikrát nebo čtyřikrát se mne pokusili vystrčit z automobilu na opuštěném odpočívadle a zhruba stejně tolikrát pustit po řece v košíku nebo mne přehodit přes plot dětského domova, zavázaného v kartónové škatuli. Mé dětství byla jedna řada radosti a štěstí před rozzářenými očky bezstarostného caparta.

Když jsem povyrostl, již jsem si tolik nehrál s autíčky a naučil jsem se dokonce i zavazovat si tkaničky, vyslovovat správně R a Ř, jíst příborem a obejít se bez nočníčku. To si pamatuji velice živě a myslím, že na to nikdy nezapomenu… To štěstí v očích obou mých rodičů, když jsem poprvé sedl na prkýnko naší staré záchodové mísy a slavnostně zatlačil. Sladký to věk, když mi bylo památných jedenáct let…

Měl jsem kamaráda z našeho činžáku. Kamaráda na život a na smrt. Zašlápli jsme švába a nad ním si to přísahali. Jednou jsme se honili s dlouhými pravítky po schodech domu, myslím, že jsme zrovna bojovali jeden z klukovských bojů, a já za Evženkem křičel tenkým, dětským a zvonivým hláskem:

„Stůj, ty hajzle! Já tě zabiju!“

Načež jsem ho dohnal a začal do něho řezat školní pomůckou, až z ní odletovaly třísky. Náhle se však za námi v průjezdu zjevil stín.

„Heje, to pjavítko dlžíš špatně…!“ pronesl pomalu příchozí a my vydechli posvátnou hrůzou, při které jsem úplně zapomněl tlouci Evženka po všech citlivých partiích jeho tělíčka. Nevěřili jsme, že je to skutečnost, že to může vůbec být pravda!

Před námi stál starý Vaňátko!

Sestoupil z vrcholu schodiště, kde bydlel a odkud vycházel jen zřídka, přičemž celý rozlehlý činžák o tom vždycky věděl a matky stahovaly z napjatých prádelních šňůr vyprané pleny, podprsenky a bombardéry, a schovávaly děti, neboť kouzlo jeho osoby bylo tak mocné, že by z toho mohly mít parahlízu.

„Já ti to ukážu, chčeš?“ přistoupil ke mně a já mu zbožně podal nástroj pomsty, Evženek stejně tak nábožně nastavil své tílko. Bylo to vyznamenání! Vždyť kolikrát si může takový obyčejný malý a obyčejně krvežíznivý chlapeček popovídat s čarodějem!

Musel být čaroděj… Má i Evženova maminka vždycky říkaly různá tajemná a hrůzu už jen poslechnutím nahánějící slova, která jsme si pak opakovali jako mocnou mantru.

„Retardovanej-senilní-pedofilní-úchylák!“

„Takhje mušíš pšečevá!“ pronesl svým příjemným, mužným hlasem velebný stařec a přerazil dřevěné pravítko Evženkovi o šišinku. „Mušíš to djžet, abyš to měj vyjovnaný, aby to byjo todje… vyvážený! Pak ho můžeš majžnout a štáhnout še k voblaně. Vidiš to? Outok, voblana, outok, vodškok, voblana, outok, votočka, pilueta šem a tam a zaše voblan-…“ starý Vaňátko se trochu uprdl při posledním odskoku, kdy zarotoval se svižností lítaček v supermarketu. Ale my byli bez sebe.

„A vůbeč!“ odhodil starý Vaňátko zbytek pravítka do kanálu. „Nechčete, kjuči, todjenčto…? Jako žkušit to dovoplavdičky? Já mam doma plavítka, to byšte koukaji! Štajý, požádný! Dokonče mají i todjenčto… vokovaný hlany! Na mou duši, že jo! Vokovaný pjavým kovem, ktejej byj vykovanej vod kováže ve vopjavdičký výhni!“

Od té chvíle se zlomilo temné kouzlo osoby, činící starého, váženého muže Vaňátka osamělým, protože jsme před ním cítili posvátnou úctu a strach. Nyní byl naším mistrem, učitelem na poli boje dlouhými pravítky s vražednými břity kování. Bití, výpady a údery se stávaly naším denním chlebem. Zlepšovali jsme se tak, že když nás někdo ze školních škamen vyprovokoval, dokázali jsme ho poté seřezat tak, že slyšel andělíčky zpívat.

Pokaždé mne, jako schopnějšího studenta, nechával starý muž Vaňátko bojovat stínově proti zrcadlu. Lehce zženštilého Evžena, který přese všechnu snahu, ač ho nechci pomlouvat, nebyl ani z polovina tak dobrý a ze čtvrtiny tak chladnokrevný jako já, brával náš Vaňátko-guru na lekce do koupelny a na záchod. Musely to být lekce tvrdé, pro ty, kteří nemají schopnosti, neboť při nich Evženek často křičel, jako by ho na nože brali a náš mistr ho povzbuzoval vzrušenými výkřiky a občas funěl a hekal, kterak jej učil základy boje pravítkem. Po každé takové lekci byl Evženek po dva tři dny skleslý únavou a chodil jako zlatokopecký mezek, na něhož naložili o tři metráky více, než je jeho nosnost.

Nakonec se s rodinou odstěhoval, ačkoliv mi nikdy neřekl proč, ba se se mnou ani nerozloučil. A zapomněl na slušnost rozloučení i s naším dobrodincem, díky němuž jsme se stávali pravými ocelovými muži.

Zůstal jsem sám a hodiny s Vaňátko-guruem trénoval. Bylo slyšet jen zvonění kování a v očích starcových jsem viděl potutelné plamínky spokojenosti. Nastala poslední zkouška, kdy mi starý Vaňátko zkusil namluvit, že nyní i já potřebuji doplňující lekce v koupelně, a s indulonou v ruce už otevíral dveře. Stanul jsem v bojovém postoji s okovaným pravítkem v ruce, hotov mu dokázat, že to tak není.

Vyrazil proti mně. Bojovali jsme dlouho bez výsledku. Můj mistr byl rychlý jako blesk a jeho oči plály vnitřním ohněm, když stříkal na zem indulonu, doufaje, že uklouznu a upadnu. Leč já pružně vyskočil, použil jsem otočku, jíž jsem se naučil, prohodil si zbraň do levičky a vyrazil primou, sekundou, tercií i kvartou, neboť význam dalších čísel jsem v tu chvíli zapomněl, starý Vaňátko vykulil oči a neohrabaně stoupl na housenku indulony. Když se složil k zemi a já mu pod bradu přitiskl kování prastarého pravítka, hlasitě vykřikl vnitřním uspokojením nad svým mistrovským úspěchem.

Neměl mě již co naučit. Když jsem odcházel z jeho bytu navždy, slyšel jsem stále v uších jeho poslední slova, slova hrdého mistra a mého přítele, jednoho z nejlepších:

„Ty šmejde! Takhje ty ši vděčnej, čo? Ty palchante jeden vyjížaná! Nevděčnej špjatku! Bych ti natlh kaďák! Vlať še! Pšeče nenecháš švýho štalýho učiteje takjenč ježet! Když už šem ši votevžej novou indujónuuuuuuuu!!!“

Nemohu nevytřít z oka mužnou slzu.

Posléze jsem se díky svému bojovému umění dostal až do kvalifikace na olympiádu. Zjistil jsem, že mezi pravítkem a kordem, či fleretem je malý rozdíl. Hlavní je ten, že není lhostejné, za který konec bude zbraň uchopena a kterým bude pošťuchován soupeř. Jenže čtrnáct dní před slavnou olympiádou mi vyrazilo ohavné a strašné akné, z něhož jsem upadal do fantasu v horečkách, a tak jsem byl ochuzen o další slávu. Mohl jsem se rychle vyhoupnout na vrchol, ale snad je dobře, že se tak nestalo.

Musel jsem se ale začít starat o svou budoucnost především po tom, co mi parní válec přejel mého milovaného tatínka a potom za to mou předobrou maminku zavřeli. Vrozenou inteligencí jsem vše chápal rychle a žádný problém pro mne nebyl nepřekonatelný, vždyť jsem dokázal zámek klíčem odemknout už na třetí pokus. Nebylo možné, aby takový duch a takový talent byl odhozen vniveč. Tedy jsem si jednoho krásného dne koupil balík papíru, usedl k našemu psacímu stroji a náhle v sobě objevil tvůrčího ducha. Kdybych ho neobjevil, jistě by mi psaní dalo větší práci. Takhle jsem ale v krátké době našel svou cestu, odlišnou od ostatních, zvláštní a neopakovatelnou. Má tvorba byla skutečně rázu uměleckého. Zářila ve všech jejích podobách, ať už to byla povídka, román, či báseň, ať rázu realistického, romantického, či fantaskní pitoresknosti. Můj génius (co jiného to mohlo být?) zářil v každém koutě mého snažení. Neotřelost mi byla patronkou a klišé (a jeho zlý pán Klišér) se ani drápkem neuchytilo na žulové hrdosti mé práce. Zaběhnuté principy, znovu vzpomínané klišé, či kradení námětů, to byly činy, jimž jsem se svrchu poškleboval.

Tak jsem v krátké době napsal už ne povídku a ještě ne román Dědeček, humornou historickou frašku Den na Křivoklátě a několik fantaskních děl a dílek, z nichž bych s hrdostí neměl zapomenout na Vládce náramku, ani na to, že to já jsem dal světu fantastiky novou bytost. Roztomilou, ale zároveň hbitou a rychlou postavičku čtvrtlíka.

Ať si škarohlídi a závistivci říkali, co chtěli! Ať vykřikovali o mé slaboduchosti, ubohosti stylu a hlavně mé tvůrčí nekrofilii. O jejich díla se vydavatelé neprali jako o ta moje! Tak ať zalezou a stydí se někde ve své díře! Kdykoliv jsem takového potkal na ulici, tak, než se mohl na cokoliv zmoct, jsem vytrhl zpod pláště speciálně vyrobené pravítko s kováním z leštěné oceli, natřel toho holomka nebo holomku po hlavě a křikl:

„Divrič!“

A posměvač bréčel a, drže si naklepnutou hlavu, odcházel, aby bídně zhynul.

Nežil jsem v blahobytu, avšak nemusel jsem ani pracovat, což mne hřálo u srdíčka, když jsem s podobnými umělci, lidmi neomezeného a veliké ducha, posedával v hospodách a hospůdkách. Mohli si tam větrat jak chtěli, naše duchy nezlomili, ani neodehnali! Právě zde se zavedla řeč na problémy přemisťování v prostoru. Učinil tak právě můj častý druh, spolustolovník a spolupodstolovník, umělecký žebrák Béďa, jemuž říkali Mikuláš, protože kdyby si vypral santusácké vousy, určitě by si ho s ním někdo spletl. Jeho památná věta nám otevřela cestu k futurismu, ba přímo metafyzice. Jednou totiž povstal ze svého místa, pozvedl prst ke stropu, švihl jím a zvolal:

„Hej, pingl! Kde mam to svý pívo?! Ajci tady, a bleskem!“

Od té chvíle se nemluvilo v našem uměleckém kroužku o ničem jiném. Jen o tom, jak by se měli lidé naučit cestovat bleskem. Všichni jsme hloubali nad tou myšlenkou a ustarané tváře se nám komíhaly nad stolem ještě v časných ranních hodinách, slintajíce a mumlajíce si pro sebe vlastní poznatky z tohoto fantastického oboru. Potom byl čas zaplatit, nebo se poprat s číšníky, a pak se vyrazilo na cestu domů, kde jsme na ukrutníky s utěrkami sesílali právě hromy a blesky, vědomi si toho, že je večer už možná neuvidíme.

Ale vždycky tam byli.

Na každý pád naše spirituální sedánky nesly nečekané výsledky! Netrvalo ani měsíc, dva, a my jsme se shodli na přesné definici cestování pomocí blesku, čili bleskem.

Tento náš nový pohled na věc, vlastní vysoce technická definice pohybu bleskem nás okouzlila do té míry, že jsme zaplatili toho večera bez smlouvání a reptání, až se číšníci divili a rozvazovali pádné uzly na svých kostkovaných utěrkách.

Já už jako bych dlel duchem někde odnesen bleskem. Vše bylo daleko, vše se kroutilo a vlnilo, jako by to všechno spadlo někam pod vodu. Hlasy jsem slyšel jen vzdáleně a v uších mi šumělo. Musel jsem svlažit hrdlo a učinil jsem tak téměř celou lahví rumu, jež stála nepovšimnuta na výčepním pultu. Ale ani poté můj zvláštní pocit nezmizel! Ba snad se ještě rozšířil, neboť i mé končetiny zachvátil strašidelný třas. Nevím, jak jsem se toho večera dostal domů. Jen to, že tvář jsem měl olepenou smetím a štěrkem a kalhoty vytahané, až hanba.

Uzavřel jsem se do sebe a do bytu. Zachvátila mne mysteriózní bolest, vybuchující v náporech tak prudkých, že jsem až lapal po dechu, ale nemohl jsem ho za žádnou cenu chytit, ani když jsem si na to vzal síťku na motýly. Chvíli mnou třásla zimnice, hned zas mi něco strašlivého zkoušelo rozpárat a utrhnout žaludek. Dávil jsem jako divý, a nevídané barvy, jež jsem spatřil v záchodové míse i všude kolem ní, mne přesvědčily znovu o tom, že cosi podivného se kolem mne, i ve mně samém, odehrává. Vydržel jsem to celý den, ale takhle k pozdnímu odpoledni jsem, v trochu lepším stavu, zjistil, že mi došly doma všechny základní potraviny, jako je pivo, likér, kořalka, ba i víno! Bylo nutné se proto vydat k bankomatu v naší ulici, neboť má stará družka v neštěstí, ošmatlaná, zamaštěná a zohýbaná peněženka padla za oběť řádění mystických rejdů předchozí noci a již nikdy jsem ji neviděl.

Bylo sychravo a voda se zdála být nesnesitelná. Ulice málem mlčela, téměř liduprázdná, pokud nepočítám zátah na drogové dealery, řadu šlapek na chodníku, říznou hudbu armády Zká-… ehm, Spásy, jejíž malý orchestr hrál až skoro na refýži, projíždějící peloton Závodu míru a průvod asi tří set nezaměstnaných s transparenty a jinými zbraněmi. Tedy jsem, skoro nikým nepozorován, došel obezřele až ke stroji, vložil do něho svou kartičku a s obtížemi zadal číslo…

Jenže v tu chvíli oblohu proťal blesk a udeřil přímo do tolikrát prokletého stroje na peníze. Projel kovem a zasáhl i mou váhající ruku.

 

 

II.

 

V prvním okamžiku jsem se cítil být rozpadlý na tisíc kousíčků, ale ty se posléze ukázaly být kousky, ty posléze kusany, aby proměna byla dokonána na celé mé tělo. Hbitě jsem zkusil získat vládu nad svými smysly a podařilo se mi to na výbornou! V jediném mžiknutí oka mi stačil fakt, že se moje chodidla nedotýkají země a kamínky mě píchají do zad a částečně přednice a částečně zadnice k tomu, abych si řekl, že určitě musím ležet.

Potěšilo mě to mile.

Vstal jsem, znovu jaré mysli, a když jsem si spočítal ruce, nohy a hlavu, došed k víceméně stejnému číslu jako kdykoliv předtím, byl bych si poskočil na jedné noze.

Potom jsem ale spatřil něco, co mi rozbušilo srdce tak, že by se můj ošetřující lékař oběsil na stetoskopu. Nejen, že kolem bylo vše natolik jiné, ale musel jsem dokonce konstatovat, že nejsem snad ani na zemi, protože kupříkladu vesnička Horní Blátkovice takhle vůbec nevypadala. Všechno kolem bylo barevné jako jedno ohromné prkýnko, na němž hnijí rozličné druhy masa. Od hnědi a téměř fialové až po zelenou, ba místy zažloutlou.

Ale uprostřed stála bytost, která nemít dvě ruce, dvě nohy a jednu hlavu, by snad ani nemohla být člověk.

Žena.

A k tomu krásná a navrch skoro nahá, kromě svůdného opasečku, na němž se bimbal zdobený čtyřručák, nebo možná čtyři a půl ručák, a průsvitného pláštíku. S úsměvem ke mně vykročila, zatímco já jsem se usilovně štípal do stehen. Hrot meče za ní oral moc hezkou rovnou brázdu. Potom jsem ale, pamětliv vychování bojovníka, jehož pravítko nejednou rozselo zkázu mezi nedůvěřivci, ladně poklekl na jedno koleno, až jsem zafuněl.

„Auitoh’chn ejlenhech’ih brch’lankchlá.“

Čarokrásná bytost na mě nechápavě pohlédla a sklonila se tak, že se jsem se celý opotil. Konečně jsem si dostatečně odkašlal. „Kde to jsem?“ ptal jsem se ihned.

Jako spisovatel druhořadého braku jsem si byl jistý, že je to právě ten správný začátek. Všechno se vyvíjelo podle zaběhnutého scénáře. Nevysvětlitelná náhoda a následné přenesení kamsi… kde není tady, ale vlastně ani tam, protože to tam člověk nezná. Urazilo by mě, kdyby tu nebyla i krasavice, oděná jen tak, aby byla ještě víc nahá. Jak by si to takovéhle nějaké… místo, ať už je kde je, představovalo? Abych se tu objevil a ani mě nevítala nahá kráska? Bych se na to podíval!

Ach, ale jen jsem na ni poprvé pohlédl, už jsem věděl, že ji miluji! Že je to jediné v mém životě, pro co chci ještě žít, jestli teda musím. Ihned bylo nad slunce jasnější, že má skvělou povahu, že je něžná a milá, inteligentní, sečtělá, její pravopis dokonalý, a nadaná v umění, ať už je to hudba nebo výtvarné. Také byla na první pohled vynikající šermířka, protože udržovala brázdičku po meči ve stále stejném směru a rovině. To ostatní, jako nohy, vlasy, prsa a vůbec tělo… kdo by se na to díval? Tedy víc, než je třeba.

S naléhavou nutkavostí mi naznačila, abych ji neprodleně následoval. Vstal jsem, narovnal se, až mi prasklo v zádech, a hrozně se nafoukl. Naznačovala mi cosi, ale nerozuměl jsem její řeči. Chtěl jsem ale říci alespoň něco, jak se sluší při setkání:

„Nedělej tu na mě chtivý voči, čičinko! Esli neumíš vařit, tak bych se na tvým místě do toho sakra rychle pustil, jinak se mnou budeš mít peklo!“ pravil jsem tedy přívětivě.

Ale to už mě vedla zvláštní krajinou, plnou všeho možného, co se pletlo pod nohama, šlehalo do nich mokrými listy, ostnitými šlahouny, nebo pod nimi zněle křupalo a čvachtalo. Šel bych za ní třeba až na kraj světa, avšak kdyby to nebylo tak strašně daleko, že by tam možná i cesta bleskem trvala nějakou tu chvilku. Jenže hned pod kopcem podoby ohromného karfiolu stála, sedíce ve zvláštních sedlech, připomínajících fotel, uvolněně, avšak v ostražité bojové pohotovosti, která neztrácela nic z uměleckého dojmu a malebného romantična, krutosti, něhy a uměleckého cítění, skupina půvabných, vysokých, dlouhovlasých, svalnatých, šlachovitých a žilnatých, kožnatých a kostnatých válečníků. Na první pohled byli všichni nadaní, talentovaní, inteligentní a v boji strašliví, což čišelo z každého jejich zamávání a koketního přihlazení neposlušného pramínku vlásků, ale nemálo také ze strašných rukojetí jejich strašných zbraní pro jednu a více rukou. Oděni byli stejně málo jako krasavice a jejich nahota jim volně spadala a bimbala se po jedné straně sedla zvířat, na kterých seděli.

Ano, zvířata, ta se nemohou opomenout, když se jeden dostane bleskem do neznámého, strašlivého, krutého světa, který však ani při svém každodenním nervy drásajícím boji o život (v trávě jsem totiž viděl, jak něco s dvaceti nožičkami se buďto páří nebo požírá něco, co mělo těch nožiček o poznání méně, ale zato více hlaviček) neztrácí svou velebnou krásu, a díky vlhkému, teplému klimatu není ochuzen ani o velebné oratorium asi sto milionů bzučících hmyzích křidélek všemožných tvarů, velikostí a hlavně počtů na jednu, nebo více, hlaviček.

Zvířata, na nichž seděli neznámí, ale na první pohled sympatičtí a rozumní bojovníci, jak jsem si hned, s bystrostí mně vlastní, všiml, nebyla velká ani jako blechy, ani jako slon. Mé dalekosáhlé znalosti z pozemské botaniky a zoologie na okamžik zmátl fakt, že nevypadala ani jako vepř domácí, ani jako hlemýžď zahradní či podoustev nosatá, přičemž z nich nerašil ani koberec mechu, kaktusů, česneku, tím méně pravěké plavuně a přesličky. Každé by bylo ohromné, strašlivé a černé, kdyby nebyla všechna velikosti asi prostřední od koně a malé od hrocha, netvářila se i se svými třemi a půl páry vykulených očí prachpitomě a nebyla zabarvena zhruba jako porce vepřového se zelím. Podobala se držením těla a cvakáním kusadel a čelistí málem lidem, ta zvířata, takže jsem se hbitě pokřižoval a vzkřikl o násilnictví, ale potom jsem si všiml několika lehko přehlédnutelných rozdílů, jako byly třeba dva páry zakrnělých končetin, vyrůstajících z hlavohrudi, čtyři páry zalomených a dojista rychlých nohou, ohromné výrůstky v podobě losích rohů nebo enormně velkých pazour na hlavě, článkovaného zadečku, tří žihadel, osmi makadel, pěti tykadel a v neposlední řadě takové drobnosti, jako byl dlouhý ohon, jímž neznámá jezdecká zvířata bičovala neklidně zemi, své i okolní jezdce, ba i sebe sama a mezi sebou navzájem, z čehož povstával vřískot, podobající se vzdáleně zadřené automatické pračce, do které omylem spadl opravář za chodu.

Má průvodkyně vysedla do volného sedla takovým stylem, že mi poskočil ohryzek. Ale ouha, viděl jsem, že ani jedno zvíře se v davu neskrývá, aby někoho neneslo na zádech, hřbetě, nebo co to ty příšery vlastně měly. (Už mi jako lidé ani moc nepřipadaly.) Čekal bych, že s sebou budou vždycky vodit jednu osedlanou příšeru navíc, pro případ, že by k nim někdo zavítal bleskem, čehož pravděpodobnost je asi tak jedna k sedmi stům miliardám, pěti stům šedesáti sedmi milionům, třem stům padesáti pěti tisícům, dvěma stům dvaceti sedmi. A půl. Jeden by čekal, že když si to spočítají, tak jim to dojde. Ale zřejmě jejich na první pohled patrné nadání nebylo na manipulace s matematickými poučkami a teoriemi pravděpodobnosti.

„Ulu kundruhuš, žužla šmajcrblub.“

Tedy dlouhovlasá krasavice tohle přesně neřekla. Neřekla to ani částečně, ale to, co řekla se tomu rozhodně nejvíc podobalo. Naštěstí jsem byl lingvista, s talentem od samého Boha, jenž porozumí všem dostupným jazykům za krátkou dobu a těmi nedostupnými se alespoň rychle domluví. Oprášil jsem svůj intelekt.

„Héé?“ dal jsem si kornout z dlaně k uchu a divoce vrtěl hlavou.

„Do-bi,“ ukázala na přátelskou strašlivost, na níž všichni seděli.

Pochopil jsem, že mne považují za dar z nebes. Nemusela toho říkat víc. No, možná mohla, ale zatím to stačilo. Byl bych vsedl na jednu dobi, kdyby už na každé někdo neseděl a sedět v jeden okamžik na místě přesně stejném, kde už sedí někdo jiný, je fyzikální utopie.

Jeden z mládenců, ten na pohled nejtalentovanější, seskočil však hbitě z hřbetu dobi, uklonil se mi, předvedl jednoduchý poskokový taneček, padl přede mnou do prachu, políbil mi botu (přestože jsem předtím šlápl do něčeho nepopsatelného) a položil si ji na krk. Zaslzel jsem nad tou vznešenou hrdostí a po jeho zádech, přičemž on ani nezasténal, když mu chrupala páteř, jsem vystoupil do sedla. Všichni mě vítali veselými posuňky a klečící po mně házel květiny, utržené při svém pobytu v prachu, když se mu bolestí zatínaly pěstičky.

Byl to, jak jsem mohl později zvědět, saadlo. To je výraz označující zhruba hodnost našeho poručíka, nebo možná šatnářky, ale to má pramalý význam v mém vyprávění. Kolem byli všichni ostatní hussaadlo, čili vyšší hodnosti, nebo pracovního zařazení toaletářky. Kromě mé krasavice, pochopitelně. Ta z nich byla nejvznešenější, nejkrásnější, nejsečtělejší, nejhbitější, nejobratnější, v boji nejstrašnější a ve svém vládnutí nejmoudřejší. Protože ona byla odšmíráka, čili nejvyšší vládkyně.

Kopl jsem svou dobi patami do čehokoliv, nač jsem dosáhl, a vzkřikl: „Kupředu! Za mnou!“ a potom jsem vyrazil tak prudce, že mé zvíře se ještě chvíli málem potácelo na tom místě. Za mnou, pojídajíce prach od panožek mé nestvůry, klusal se šťastným a poctěným výrazem saadlo, jenž se jmenoval Zval-chúj. Občas sice zpomalil, ale já mu dodával hlasitým pokřikem odvahu a síly, takže každý ukopnutý prst oželel s lehkým srdcem a pro krvavé stopy za sebou se už netrápil, že bych se mu třeba mohl smát.

Cesta byla dlouhá a já ve fotelovém sedle, protože jsem zocelený válečník a veterán mnoha strkanic a pavlačových vendet, málem usnul, což mé zvíře neslo nelibě a počastovalo mne ranou svého ohonu přímo do šešule. Náhle všichni moji druhové a následovníci (technicky vzato) vzkřikli hlasitě vysokým a líbezným hlasem, ukazujíc k západu, kde by se zvedal prach, kdyby tam nebylo vlhko, ale takto jsme všichni viděli oddíl jezdců na podobných dobi, jako byly ty naše. Jen rozměry jezdců byly jiné, než naše, ač zelenáči kolem mne byli vysocí, statní a silní a já hrdina, moudrý a inteligentní. Všichni přijíždějící byli velicí, vysocí, rozložití, dlouzí, širocí a bystrozrací, strašliví, příšerní, odporní, hnusní a ohavní, páchl jim dech, protože měli zubatou hubu, a vůbec nebyli nadaní, ani talentovaní! Porostlí byli žabím vlasem, jenž měl obvyklou barvu žabího vlasu, čili cihlově červenou.

Má krasavice, o níž jsem se cestou dozvěděl, že se jmenuje Simsala-bim, křičela spolu s ostatními a všichni k přijíždějícím vystřelovali jeden bonmot za druhým a hrozili na ně nevraživě vztyčenými ukazováčky, zvěstujícími zkázu každému, kdo zapomene na dobré mravy, natož aby někomu chtěl sahat na život nebo ho ochmatávat někde jinde. Ale Simsala-bim popojela proti mně a od sedla vyňala překrásně zdobenou čelenku z pravých diamantů, z níž vedly zvláštní drátky, a posadila mně ji na hlavu.

Najednou se se mnou v mžiku vše zatočilo, ale ve druhém mžiku se to roztočilo zase zpátky. Měl jsem pocit, jako když jsem vedl dlouhé filosofické debaty s Mikulášem. Chtělo se mi tolik, tak nesmírně a tak strašně moc blinkat.

„Nyní jsi jedním z nás, vzácný cizinče!“ vzkřikla Simsala-bim. „Byla to jediná možnost a já na výpravy vždy vozím náš tajemný choro-vod, kdyby se objevil nějaký vznešený a statečný cizinec.“

„Budiž ti za to dík!“ pokynul jsem přívětivě.

„Běda, žene se proti nám strašlivá hlídka ještě horších Buzicarů z Buzicaronu!“

„Hrůza! Jak strašlivá hrůza!“ bylo mi vše v mžiku jasné, neboť jsem byl hrdina. „Musíme se bránit proti nelidským a naprosto nepohledným bestiím! Jak se říká, Buzicarové musí být vykořeněni z… z… eh, kde to vlastně jsem?“

„Náš svět se nazývá H’nus, vzácný cizinče. Jak ty se nazýváš?“

„Já se nazývám Celestýn Hadraba!“ pronesl jsem hrdě.

„Ach, Celestýne Hadrabo! Jak mě těší tě poznat, ale zároveň cítím smutek z toho, že všichni bídně zahyneme, neboť se k nám řítí buzicarská jízda!“

„Vskutku!“ poznamenal jsem bystře, neboť se skutečně stále řítila a netvářila se, jako by s tím v nejbližších chvílích mínila přestat.

Bystře jsem pohlédl na své souputníky.

„Musíme se jim postavit! Hrdinně a okamžitě!“ vzkřikl jsem hromově.

„My?“ vykoktal jeden svalnatý, opálený a hrdinsky zjizvený hussadlo, jehož myšlenka zasáhla tak, že se musel chytit rukojeti svého meče, aby nespadl z fotelu. Ostatní kolem se rukojetí svých víceručních zbraní drželi s výrazem neschopného a dementního chlapečka. Určitě by začali popotahovat, kdybych tam nebyl já, hrdina, na kteréhož museli po celé tisíce let přežívání a bojů čekat, aby jim ukázal, čemu se to vlastně říká frontální útok.

I když je to taková prkotina, že se všichni útočící postaví do fronty a útočí ukázněně a šetrně, aby neumazali zbraně, jeden po druhém.

Simsala-bim, hrdinná nejméně podobně jako já ve své roli odšmíráky, přeručkovala po svém čtyři a půl ručáku, jehož hrot s těžkým zaduněním dopadl do vegetace na zemi.

„Jaký jsi to muž, Celestýne Hadrabo! Takových zde není! Ach, jak šťastna nyní padnu, když již vím, že jsou i tací, jako ty!“ zvolala.

Nebyl jsem zvyklý na lichotky. Nikdy mi je nikdo neměl důvod říkat, takže jsem si z toho nic nedělal a prostě popohnal svou dobi, poukopanému utíkači za sebou jsem od pasu vytrhl jeho nádherně vyváženou, načtyřikrát prohnutou a pětkrát narovnanou, masivní záštitou, štíhlým jilcem a elegantní hruškou zdobenou čtyřsečnouš šavli. Ihned jsem zjistil, že to není mé pravítko, ale pocit čehosi zvláštního v dlani mi připomněl jednu veselou příhodu z mého mládí, kterou jsem si užil na záchodku. Zbraň byla kovaná z nejlepších materiálů, čehož jsem si při svých vědomostech všiml, kovaná za studena a kovář se musel jmenovat určitě nějak jako Bre-kekek, což jsem usuzoval z jasného zvuku čepele..

„Vpřed!“ vzkřikl jsem divoce a ukázal zbraní do míst, kde stále ještě uháněli krajinou v podobné vzdálenosti Buzicarové, přičemž se nezdálo, že by je ta činnost jakkoliv unavovala. „Za mnou, psi prašiví!“ dodával jsem odvahu dle svých zkušeností. „Vaše matky jsou ošklivé a vrásčité a vaši otcové ještě víc! Žena, která se dobrovolně, za finanční neb naturální úhradu, pohlavně a tělesně nabízí většímu počtu neznámých mužů za účelem krátkodobého tělesného obcování a ukojení pohlavních pudů (kurva) vaše mať! Kdo nejede, je vařbuřt!“

Moji spolubojovníci v tu chvíli zuřivě vykřikli, neboť vařbuřt v jejich jazyce znamenal kohosi, kdo je tak ošklivý, že si s ním, když byl malý, nikdo nechtěl hrát a dodnes po něm všichni házejí uschlý hiplismudlachblunštublší trus, nepěkná slova a někdy i kamení, štěrk, a ti nejmírnější aspoň vrchovaté hrsti písku.

Jak jsme rázem uháněli vpřed! Od panožek našich dobi by se prášilo, kdyby od nich neodletovaly spršky vlhké hlíny, kusy mechu a vřískající tvorečkové. Buzicarové se konečně začali blížit a já ihned viděl, že budou silným protivníkem. Každý měl pádný břich, někteří i pádný řemdich, jiní meče a sekery, neprakticky velké a těžké, kované určitě kovářem bez talentu a uměleckého nadání. Jejich divé tváře pod hrubě opracovanými přilbami, diletantsky vyhotovenými do ladnosti kbelíku na pomyje, se šklebily jako samo peklo, učiněná hrůza nebo Filip na jelita. Divé oči mrkaly a mžouraly a mnohdy se dívaly každé na jinou stranu, což jsem považoval za obzvláště vychytralé, a z otevřených zubatých hub vlály rudé jazyky, páchlo z nich, až hrůza, a spolu se smradem se z nich linul i příšerný, hrubý a prd… hrdelní smrtelný chropot.

Srážka byla dílem okamžiku, jakmile jsme, my i oni, po několika hodinách zformovali své bojovníky do víceméně pravidelné řady tak, aby žádné zvíře nestálo na místě, kde již stojí jiné, ba aby ani nestálo nad tím místem, či pod ním. Rozhořel se boj. Divoce jsem řval a hulákal, mávaje šavlí tak, že to bylo o strach. Několik Buzicarů jsem hbitě a uměle odzbrojil, když jsem na ně křikl: „Pustišto?!!!“ a několik jsem tak ošklivě pořezal a poškrábal, že s pláčem odcházeli z bojiště. Moji spolubojovníci se učili rychle, pominu-li jejich mrzké zkušenosti z doby, kdy jsem ještě na H’nusu nebyl, ale ty stejně nestály za řeč. Sesypali se na své protivníky se sebevražedným odhodláním, bez myšlenky na vlastní nebezpečí, a tak dlouho do nich píchali a šťouchali svými zbraněmi, až je přinutili sesednout, a na zemi potom do nich začali tlouci, kopat, políčkovat je, tahat za vousy, dloubat do očí, tahat za nos, dělat jim ohníčky, dávat pasáka a válet je v roští, až nezbyl z nepřátel ani jeden, který by bez bréče neodcházel, vlekouce v jedné ruce svou strašlivou zbraň a ve druhé uzdu své dobi, která se posměšně šklebila, co jí to jen strašlivá tlama dovolovala.

Všichni mi provolávali slávu a nejhlasitěji právě po boji ruměná, rozcuchaná a v obličeji, jak kousala Buzicary do kotníků a prstů u nohou, umolousaná Simsala-bim. Bojovníci kolem mne poskakovali jako děti a stejně tak upřímně se radovali ze svého vítězství, k čemuž já jsem se díval se shovívavým úsměvem, neboť jako žák starého Vaňátka jsem znal strašlivost řeže více, než tito svalnatí a nadaní kašičkové.

Co by beze mne dělali?

Zřejmě to, co dělali stovky let předtím, ale nestálo by to za nic, to ti, milý čtenáři, můžu říct hned. Neměli totiž ve svém středu hrdinu, neboť to jsem byl já a tehdy jsem tam ještě nebyl, protože to bych si zákonitě pamatoval. S povděkem jsem přijal fakt, že mne zvedli, ač jsem stále seděl na své dobi, na ramena a takto, za zpěvu vítězných a hrdinských písní, které bude třeba změnit, protože nepojednávaly o mně, mne nesli pustinami, přes hory a doly, sedmero řek a devatero kopců, až před brány nejkrásnějšího města, jaké jsem v životě viděl, když nepočítám Sodomu a Gomoru nebo Hirošimu a Nagasaki.

Ramena měli sice ošklivě popíchaná od panožek mého věrného… tvora, ale oni toho nedbali a byla pro ně čest cedit krev za to, že mne smějí nésti na zádech!

 

III.

 

Jak nádherné to bylo město! Vjeli jsme hlavní ulicí, širokou, dlouho, vysokou a existující v čase na jediném, pevně stanoveném místě, a všude kolem panoval horečný ruch. Všichni se hotovili k obraně, neboť se rychle rozkřiklo to, že Buzicarové si začali opět vyskakovat, obrazně, ale i do fotelů dobi, a chtěli zase začít pošťuchovat, obrazně, i špičkami šavlí, mečů, zouváků a špízů a vůbec všeho, čím se dalo bolestivě dloubnout. Jen jsme se však zjevili mezi lidmi, já jel první, jak se na neznámého cizince sluší, propukl halas a tartas, křik, pokřik, výkřik a jek hrůzy. Všichni odhodili to, co právě nesli na nuzně vypadající barikádu u hlavní brány, kterou každá dobi překročila jen tak mimochodem. Matky odhodily děti, učenci rozum a všichni lidé stud a začali oslavovat tak mocně, že mi bylo jasné, že oslavují právě mě a ne svou odšmíráku, která si hbitě utírala z obličeje stopy po špinavých buzicarských nohou. Pohlédl jsem na ni povzbudivě, aby viděla, že si pořád myslím, že je ďouče k světu, jenom kdyby si utřela ten hnus z ksichtu, a aby jí to nebylo líto. Cítil jsem, jak moc v pozici svrchované vládkyně celého města právě tuto mojí tichou podporu potřebuje.

První květina mi přistála na hlavě, hlína se rozstříkla z kořínků na všechny strany. A na ten popud začali všichni lidé na oslavu házet, co jim do rukou přišlo. Květiny, květináče z oken vysokých domů, barevné fábory, porce jídla na talíři, téměř čerstvou zeleninu, nebo již o poznání archivnější ovoce, zkrátka, kdo co prodával, nebo měl. Kolem ucha mi rotoval veliký plod, podobný pozemské okurce. A dokonce i zvláštní hlíst na jeho povrchu mi stačil laškovně zamávat, než mi zmizel z očí v davu. Nadaný a pracovitý pohůnek, ladně hrbatý, se svůdně křivými ústy, jenž měl na starost kydání hnoje dobi, vrhl na naše hlavy plnou putýnku teplého blahobytu, matky počaly vrhat své děti do našich náručí nebo kam se jen strefily, jak se osvoboditelům sluší, ale to již bylo přespříliš. Hussaadlové utvořili kruh kolem mne, no a kolem své odšmíráky taky, aby se neřeklo, kolem nich přiklusaly městské stráže a odrážely robata z vytýčených drah pomocí dlouhých ratišť svých podivných zbraní. Veselého křiku byla plná ulice, jak malí mazlíčkové rotovali vzduchem sem a tam, výskali a rozjařeně ječeli. Smál jsem se s nimi, ale nebyl čas na lidovou veselici. Za chvilku stejně strážci dokutáleli za pomoci ratišť všechny usmrkánky před jejich matky a těm tak dlouho domlouvali a vyhrožovali, až si každá s brbláním sebrala to svoje a odcházela, dmouce tváře.

Celé město bylo v jednom varu, protože všichni předvídali další nájezd Buzicarů, jimž se, jak jsem s překvapením zjistil také přezdívalo jménem, vyvolávajícím strach už jen zaslechnutím – Purpuroví zlostníci. Naším, a hlavně mým, příjezdem strach, hrůza a očekávání toho nejhoršího, přičemž každý už si na ty oděrky a odraženiny chystal obvazy a rozličné mastičky a léčivé odvary, lehce opadly. A tak jsme mohli vjet do vysokého, vznosného a nádherného paláce, který se rozprostíral do výše, šíre, dáli a hloubky, protože jinak by se určitě v tu ránu skácel jako zralá slíva.

Opustili jsme naše hrdinné spolubojovníky, kteří si ještě ukazovali, kterak trýznili nenáviděné Purpurové zlostníky a jak ti kvičeli a křičeli „Šanujte ňa!“ a hrozili, že to řeknou doma. Jen já a Simsala-bim jsme odešli do spleti vysokých a bílých chodeb, plných sloupů a portálů, balustrád, sgrafit a sgrafiků, sluhů, služek, komorných, komořích, sklepnic a sklepníků, půdnic a půdníků, zachodnic a záchodníků a rozličné jiné sběře, která všechna se klaněla až k zemi, ledva mne, neznámého cizince, na první pohled pohledného, statečného, nadaného a hrdinského, uviděla. Simsala-bim mne odvedla do ohromných komnat, kde mi sdělila, že jsou jen mé, že bych si zasloužil více, ale že jejich nuzná ratejna zkrátka nic lepšího nemá, protože nepočítali s tak vzácnou návštěvou, jinak by prý přistavěli.

Mávl jsem rukou, plivl na podlahu, škrábl šavlí (kterou jsem samozřejmě nevrátil, protože co se dá, to se z pekla nevydá) do stěny, uprdl se u postele a zablácenými botami jsem vskočil na hedvábné přikrývky a bohapustě zaklel na celou prostoru, aby Simsala-bim viděla, že má co do činění se skromným mužem, který ale umí dát najevo nespokojenost. Vždyť ta komnata mohla mít jenom nějakých sto metrů čtverečních! Jen dvě obrovské postele s povlečením z pouhého a plebejského saténu, na podlaze jen zlatem vytkávané koberce, mrzkých třicet oken a pět fontánek, zurčících v tom sobeckém ovzduší.

Odšmíráka Babránu se třásla hrůzou před mým hněvem, v obličeji bledá jako zelená sedma, tiskla si dlaně, kam jen dosáhla, a překotně se mi omlouvala za to zneuctění. Za několik chvil jsem povolil a připustil, že bych měl být vstřícnější k těmto primitivům.

„Necítím k tobě nenávist, Simsala-bim!“ pravil jsem důrazně, po čemž ona padla na kolena a se slzami v očích mi děkovala. Ostatně takovéhle rozhádání by neprospělo, vždyť ona už byla málem moje stará, byla to jenom otázka času.

„Uděláme vše, aby ses zde cítil jako doma, Celestýne Hadrabo,“ ujistila mne odšmíráka srdečně. „Vím, že se zachováš, jako dokonalý muž,“pravila ještě a já si řekl, že už je čas. Otočil jsem se a rozepnul si gatě.

„Tak snad abychom s tim začali,“ zabručel jsem si spokojeně, ale když jsem se otočil zase zpátky, abych překvapil a ohromil, už tam nebyla, takže jsem si kalhoty a slipy stahoval zbytečně, což mne rozzlobilo, protože málokdo ví, jak těžké je si stáhnout spodní prádlo, které už bylo za měsíce nošení připoceno k tělu jako jeho součást. Hromové bzučení hniložijných bzccumbumtarára, velkého hmyzu s tvrdým tělíčkem a štětinatým sosáčkem, jenž dokázal vystopovat mršinu na dva dny jízdy na dobi, mne obklopilo stejně jako vztek, ale ten vzápětí ochladl a i mrchožrouty jsem nakonec odehnal natolik, abych se mohl zase upravit. Abych ochladil svou horkou mužnou hlavu, pustil jsem se do stínového boje s mou novou, úžasnou a skvělou zbraní, nedbaje na to, že mi pod oknem pláče saadlo Zval-chúj, že jí dostane předepsanou k náhradě. Ale on křičel tak usedavě, vřeštěl nevídaně a neslýchaně, že to žádný muž, hodný toho jména, nemohl přejít jen tak.

Vyklonil jsem se z okna a hodil po něm botou.

„Kušuj!“ zakřičel jsem tak hlasitě, že se ohlédli i lidé, budující na hlavní ulici svou barikádu do závratné výše asi třiceti centimetrů. Potom jsem nerušeně pokračoval v tréninku, pleskaje bosatou nohou po dlaždicích, kde nebyl zrovna hebký koberec, tak vysoký, že mi sahal po kolena.

Odskok střídal útok, únik, piruety, přemety, obrátky – celé i půl, piké, balance, při kterých jsem se vznášel jako obláček a obratné padedé, při kterém jsem padal, při nebývale útočném arabes se mi připletla do cesty křišťálová váza, takže jsem se rozhodl pro neuvěřitelné a nevídané la grán patlán, nebo jak se tomu říká, čímž jsem celou sestavu svištivé smrti a funění, lemovanou kapičkami potu všude kolem, efektivně zakončil. Otočil jsem se hrdě, skřípajíc nestříhanými nehty mé bosé okončetiny na mramorové dlaždici.

Komnata byla obrázek zkázy. Obezřetně jsem obešel kolečko mých mrtvých nepřátel, tedy v tomto případě spíše v zastoupení zlatých rybiček z fontánek, jejichž domov se mi podařilo nějakou nepochopitelnou náhodou prokopnout, eventuálně prokousnout, ale v té rychlosti jsem si sám nemohl být jistý. Jejich očka na mne zírala tak vyčítavě a strnule, že se ve mně hnulo mé lidství, mé neposkvrněné a naprosto čisté svědomí, a kopl jsem je pod koberec.

Když přišla služebná, prohýbající se pod ohromným tácem pochutin a poživatin mně neznámých, položila mi jej do postele, protože jinde nebylo místo, a pokusila se utopit ve zbylé fontánce. Jenže neúspěšně. Proto zavolala další služebnou a výstup se opakoval, přičemž já se dobře bavil rozvernou hrou těch dvou nadaných, leč hloupých děvčic.

„Glo, glo, glo, glo, glo, glo glóóóóriá!“ přidal jsem se se smíchem, mávajíc rozpustile do taktu pečeným huhlanem, což byl ekvivalent našeho pozemského kuřete, jehož jediným rozdílem bylo, že mělo pět nohou, osm křídel, tykadla, a na biskupu vrtulku. Mimo tuto krmi jsem dostal také zvláštní druhy zeleniny a ovoce, jež vypadaly na pohled hrozně a chutnaly snad ještě hůře, než vypadaly. Přikusoval jsem chléb, neptaje se na to, z čeho byl vyroben a je-li to vůbec chléb, nebo třeba houba na mytí. Jako nápoj mi přinesli vysoký pohár, plný neprůhledné, řídké tekutiny, vydávající nasládlou vůni. Říkali tomu bry-nda. Byl to nápoj nesmírně chutný a nebývale osvěžující svou lehkou, sladkokyselou chutí. A měl téměř zázračné povzbuzovací účinky. Když jsem se posléze dozvěděl, že je vyroben z fermentovaného shnilého ovoce, rozžvýkaného od hlu-bo-kaa-djumpa, zvláštního domácího zvířete, určeného k pojídání organických zbytků, povzbudilo mě to v tu chvíli tak mocně, že jsem málem stihl doběhnout.

Divil jsem se, jak rychle dokázaly, přese všechno jejich úsilí přeživší, služebné dát celou komnatu znovu do pořádku. Stále po mně vrhaly mnohoslibné pohledy, ukazovaly zoubky v rozpustilém vrčení a laškovně mi hrozily pěstičkami, což jsem považoval za neobyčejně povedené. Ale byl jsem unavený po tak vyčerpávajícím dni, kdy jsem se stal úžasným a všemi opěvovaným hrdinou. Za oknem bzučel malebný h’nusský večer a pod oknem hrdinsky kňoural můj dobře známý přítel Zval-chúj a já se cítil býti šťasten. V takový večer se hne svědomí v každém a každý učiní to nejlepší, co by jen mohl.

Hodil jsem tedy po něm i druhou botu, aby si je užil ve zdraví, neboť jsem ráno hodlal pokynout, aby mi na ten pokyn donesli nové botky, a ještě lépe ty sandálky, co tu nosili všichni. Hezky v nich musely větrat nohy. Zval-chúj, zahanben mým stoickým bohatýrstvím, štědrostí a přesnou muškou, se schoulil tou ostudou do sebe, nasadil plačtivý výraz a topornými poskoky zmizel ve tmě, odkud ještě hodnou chvíli zaznívalo jeho pobrekávání a ozvěna mužného mumlání: „To se teda řéékne!“.

Mne však posedla neklidná myšlénka. Posadil jsem se na posteli a vyrušil noční mrchožrouty, kteří labužnicky sosali tekutiny na mých obnažených, pěstěných a archivních nohách, zejména chodidlech, přičemž někteří brouci, mouchy a jiné druhy hmyzu, ať už blanokřídlé, nebo kroužkovci, houfně padali ve sladké euforii a zněle cvakali na mramorové podlaze. Nedbaje na maličkosti jsem vyšel na chodbu, neboť mne vedl jakýsi šestý smysl, nebo třetí pud. A já byl puzen neodbytně stále kupředu, až ke dveřím, na nichž bylo tajemným, nádherným, složitým, nerozluštitelným a mystickým h’nusským písmem napsáno „Odšmíráka“ a velebný, ač přehnaný, piktogram, znázorňující panenku. Vydal jsem se tedy neomylně střežit klid své sladké Simsala-bim.

Jak rytířské!

Hrdinsky rozkročen jsem stál, ruce v bok, hlavu na stranu a oči šibalsky přimhouřené, co poslední barikáda, před jejími dveřmi, a když už ta dvojice přecházejících strážných přešla, přičemž mi uznale dávala najevo svou úctu, zase jsem, pamětliv mužných zásad, rýpal pod dveřmi nástrojem, jenž mi nejvíce připomínal příborovou vidličku. Chtěl jsem ji totiž chránit. A chránit! A chrááánit!!!

Až bych byl úplně vychráněný.

Jenže ty mrchy dveře nepovolily a klepat je přece pod mužskou úroveň..

Inu, pošoupl jsem si švihácky vlasy do týla a zastepoval nehty na dlaždicích chodby. Zajtra jest také den! Potom jsem se vrátil zpět do své komnaty, hodil sebou do postele, a spal a spal, až do bílého rána. Dobře se mi to spalo.

 

Ihned po snídani jsem obdržel nový oděv. S nevolí jsem seznal, že je šit z látky, podobné jen hedvábí a je vyšíván jen a pouze zlatou nití. Ale prostě mě asi chtěli ponižovat, nebo to byla zkouška mé skromnosti, nad tím jsem přemítal, zatímco jsem se balil do průhledného pláštíku a připínal si opasek. Nebyl jsem ještě připraven chodit skoro nahý, neboť u nás doma se za to dávalo do basy nebo aspoň na záchytku, tudíž jsem nemohl nijak získat trénink. Tedy jsem si nechal slipy. A, aby bylo vidět na první pohled to, že jsem pravý a nebojácný muž, nařasil jsem si pláštík do napodobeniny baletní sukénky. Svou strašlivou čtyřsečnou zbraň jsem si okázale zasunul za podvazek a byl jsem připraven k čemukoliv.

Jakmile jsem vešel do oficiálních komnat, nebo jak těm kamrlíkům vlastně nadávali, přiskočila ke mně stráž v hluboké úkloně a s nimi skočil i další krásný, půvabný a očividně talentovaný mladík, jenž se mi představil jako bratr Simsala-bim, jménem H’adry cu Cky. Padl na svá kolena, až to zadunělo, a děkoval mi za život své sestry a mou pomoc proti odporným Buzicarům, kteří jsou hrozbou všem, neboť každého, kdo ku své obraně nedokáže pozvednout plácačku na mouchy, čili bzccumbumtarára-plaac, je od nich zrádně a zákeřně napadnut. Na kolenou mi vyprávěl strašnou příhodu, která potkala jeho a Simsala-bimina pradědečka, jenž se jmenoval Zat’rkrám. Byl to již starý muž a jednoho krásného dne si vyšel na procházku třicet šmáter od města. H’nusanská délková míra byla jedna štreka, dělící se do deseti štrápácí, nebo sta šmáter. Tak daleko si vyšel staříček vládce. A tam ho prý najednou obstoupili Buzicarové. Objevili se tak tajemně, záhadně a neskutečně rychle a znenadání, jako by k němu přijeli a potom sesedli a udělali kolem něj kruh. Starý Zat’rkrám srdnatě sáhl k opasku, ale muchobijka byla již pro jeho zemdlenou ruku příliš těžká…

Půl dne, od oběda až do večeře, ho strašlivě týrali a mučili posměšnými popěvky a výsměšnými tanci. A potom, když uslyšeli z nekonečné dáli tajemný hlas kovové tyče, do které někdo tříská vší silou jinou kovovou tyčí a řve „Večeřéééé!“, zanechali za sebou bezvládného Zat’rkráma, hrůzně zbitého mokrými, tlustými ručníky, na nichž si ta zvířata ještě udělala uzly…

Zaťal jsem pěsti nad nekonečnou zlovolností těch Purpurových zlostníků. Abych ujistil H’adry cu Ckyho o svém přátelství, dloubl jsem do něj přívětivě sandálem, aby už vstal, ten mrťafa, a řekl jsem mu kamarádsky: „Ty votroku.“ Měl z toho radost jako dítě. Skákal na místě, točil se v nekonečné radosti a tleskal rukama, až mu pancíř, do něhož byl oděn, zvonil jako zvonkohra. Byl šťasten za mou pochvalu.

„Ale tak se tady rozhlížím, H’adry,“ oslovil jsem ho familiárně, „a nevidím tu nikdy Simsala-bim, tudíž mi můj instinkt napovídá, že tu buďto není, nebo ji nevidím.“

„Slyšel jsem, žes neslýchaně chytrý, ale také statečný, mužný, odvážný, krásný, úžasný a nejlepší z nás, pane továrníku,“ odvětil bratr odšmíráky, oslovujíc mne tak, jak jsem mu řekl, že jedině smí. Až později, když jsem poznal, že je oddaný, věrný jako pes, nadaný a talentovaný, a umí bojovat, jsem mu povolil důvěrné oslovení jen „pane“. Mohl jsem dát na to, že je oblečený do zbroje, u pasu se mu kejklá nezbytná mnohasečná a mnohabodná zbraň, a že mu všichni s úctou říkají chmuľo, což znamenalo největší bojovník, a že má v ruce diplom za nejvíce ukousaných uší, nosů a vydloubaných očí, ale já těmto primitivním insigniím rádoby bojovníka nevěřil! To by tak hrálo, abych se nechal opít rohlíkem, či spíše vražt-amš’váby, jak bylo nazýváno podobné h’nusské pečivo, lahodné chuti, křupavé kůrčičky a střídky plné lahodných oříšků a zvláštních, podlouhlých semínek vydatné chuti.

„Tak je tady, nebo né?“ opáčil jsem.

„Je tu, ale je támhle za dveřmi, takže tu vlastně i není, pane továrníku, což nám naznačuje, že je to neřešitelný problém,“ pokrčil rameny chmuľo.

„Och,“ klesl jsem na mysli. „A co budeme dělat…?“

„Nic. Ona tam není sama. Je tam také její snoubenec. Odšmírák z města Vytschpul, jménem Yato n‘ Ebyl.“

„Jakže!!!?“ byl jsem ledově klidný. Ta čubka!

„Jsou zasnoubeni teprve pouhých patnáct let. Ale nikdo je nesmí rušit, když jsou o samotě, protože by pak už o samotě nebyli a mohli by se leknout a potom by se báli a mohli by z toho mít i hrůzu,“ sděloval mi H’adry choulostivá dvorská tajemství šeptem, protože kolem se začaly hemžit stráže.

Díval jsem se na zlořečené dveře tak posupně a vztekle, až jsem si musel dupnout a zaskřípat zuby. Představa, že moje stará vlastně není moje stará a k tomu tam ještě je s nějakým cizím dacanem! Mužské srdce mi divoce tlouklo v mužné hrudi a mužské kodexy a zásady mě nutily, abych se zachoval podle nich. Abych vzkřikl „Teď se kvůlivá tobě zabiju, ty děvko! Doufám, že se budeš škvařit v pekle!!!“, sáhl si na život a potom skočil z okna.

Náhle však zpoza dveří unikl přidušený zvuk. Byl to hlas Simsala-bim! Úzkostný, znějící strachem a zděšením. V okamžení jsem rozrazil dav strážných přede dveřmi, dvěma, kteří mě chtěli zastavit, jsem dal „buráka“ a vpadl jsem do zavřené místnosti. Spatřil jsem, Yato n‘ Ebyla, odšmíráka Vytschpulského. Byl vysoký jako já, a tak jsem si rychle stoupnul na špičky. Vůbec se mi nelíbil, tudíž byl strašlivě ošklivý. A nebyl talentovaný! Nebo jen trošku… ale rozhodně míň, než já! Na hlavě mu seděla jakási přilba, kombinovaná s korunou, za níž bych ve sběrných surovinách určitě dostal pěkné peníze. Zahlédl jsem, jak dává něco do úst, než se překvapeně podíval na mě. Simsala-bim měla ve tváři vepsán výraz trýzně a bezmoci.

„Hej, ty krobijáne!“ zařval jsem bez váhání. „Cos to uďál?!“

„C-co?“ vytřeštil oči odšmírák. „A kdo vy jste? Ach, ano, vy jste ten cizák, statný a statečný, krásný, štíhlý a zkušený, ale stejně! Co jsem dělal, to je jen mezi jí a mnou!“

„Celestýne Hadrabo!“ volala Simsala-bim. „Odejdi! Nečiň to horší!“

„Cos to uďál?!“ stál jsem si ale já na svém, protože poslouchat někoho, kdo má stát celý život u plotny, látat ponožky a rodit přitom děcka, no co bych to byl za chlapa, né?

„To, co smím!“ zpražil mne pohledem odšmírák. Marně se snažila jeho hrůzné přiznání zastavit sama Simsala-bim, jistě v předtuše strašlivého skandálu.

„Já jsem jí,“ nadechl se ošklivý odšmírák, s nosem zahnutým, jak vratidlo od pekla, „snědl sušwin (čili rozinku) z pečpekcukrů (čili buchtičky)!!!“

Zakolísal jsem pod vahou těch strašných, oplzlých slov. Simsala-bim zbledla, obtočila si hlavu rukama a třikráte s ní uhodila do stěny, až to zadunělo a ze stropu odpadl kousek plaacmazamazy, čili omítky. V očích se jí zračil stud. Styděla se přede mnou za to, co jí bylo spácháno, co dovolila, aby jí bylo spácháno. A měla proč!

Špína jedna nevychovaná!

Ale já, jako rytíř, jsem musel obrátit svůj vztek správným směrem.

„Ty!“

„Já jsem nedotknutelný,“ chlubil se odšmírák.

„Já se tě taky nedotknu,“ zahučel jsem a přemístil jsem jeden svůj sandálek přímo do jeho, vzdušným organtýnem krytého, rozkroku. Potom jsem do něj na zemi chvíli kopal a šlapal po něm, až vydával zvláštní, libozvučné a mírně kdákavé zvuky, které mne přesvědčily, že je talentovaný stejně, jako asi každý na H’nusu. Když si ho jeho strážní odvlékli za nohy, otočil jsem se k odšmíráce, ale ta mne probodla pohledem, protože si jako na potvoru vybrala krátký mečík z držáku na stěně.

„Víš, co jsi způsobil, Celestýne Hadrabo?“ obořila se na mne.

„Ano, vím,“ odvětil jsem hrdě. „Ochránil tvou buchtičku. U nás je ve zvyku takovýhle mezulány hezky trhnout mezi dveřma!“

„Odejdi! Zasáhl jsi do toho, co ti, jako cizinci nepřísluší.“

„Tak pomalu, jó? Nech si to,“ ohradil jsem se dotčeně a uraženě odcházel. Ke mně se s věrností dobrého psa přidal H’adry cu Cky.

Nutno podotknout, milý čtenáři, že po tomto výstupu mezi námi na několik dní ochladly vztahy. A to dokonce natolik, že jsem již neryl pod jejími dveřmi v noci, ani se jí nepokoušel nakukovat pod tuniku, když stála někde na balkóně. Právě naopak. Ale nesl jsem ten nevděk statečně a jen asi třikrát denně jsem jí chodil plivat na dveře. Ale měl jsem alespoň svůj věrný stín, chmuľu H’adryho, jenž ke mně přilnul láskou čistou a nezištnou. Stačilo ho jen poplácat po hlavě, nebo podrbat za uchem, a běžel by za vámi kamkoliv. Ale někdy zlobil a schovával mi papuče, potom jsem ho musel vyplísnit a přetáhnout ho srolovanými Ye-ye-uaau, čili svitkem, jenž byl zosobněním pozemských novin, respektive plátku s tou nejbulvárnější náplní. Jakmile srolovaná lejstra dopadla, H’adry cu Cky obvykle vykvikl a potom se dal na útěk. Právě tak, že jsem ho honil a sliboval mu tučnou uzmelmas, čili klobásu, když už zastaví, jsme se dostali také do prastaré zbrojnice, jíž jsem si chtěl prohlédnout od první chvíle.

Nezklamala mne. Bylo tu tolik zbraní, že to vypadalo, no zkrátka jako ve zbrojnici. Byly tu meče, mečíky, růže a kopretiny, dýky, nože – na dopisy, kuchyňské i příborové, palice a paličky, ať už na maso nebo soudcovské, kladiva válečná, kladívka ševcovská a geologická, a kladívečka pro dětské souboje na smrt. V dlouhých řadách ubíhaly před mýma očima štěpy, oštěpy i rozštěpy, kopí a konopí, kropáče a kropicí konve s malovanými květinkami, sudlice ušaté, bradaté a nosaté, luky, výluky a rozluky, ba dokonce i taková zbraň, jakou je pistole se našla! Tehdy jsem musel vytřít z oka slzu pohnutí.

„Civilizace…“ splynulo mi ze rtů zbožně.

Zbraně to ale byly neohrabané, nehezké a neumělecké. Na principu stlačeného vzduchu vystřelovaly ocelové šípky. Šipky došly zhruba před sto lety a tak vývoj pokročil k ocelové verzi lesního plodu. Když jsem poprvé dostal tuto zbraň do ruky, za zády stojící čilý, zjizvený, věčně rozesmátý a silně regmatický stařík, jenž byl správcem onoho kouzelného místa smrti a zmaru, mi dával veškeré instrukce, jak ji nabít a nemodrat při nafukování nádržek na stlačený vzduch pomocí dlouhé hadičky pod pažbičkou. Postavil se mi pro bezpečí přímo za záda, já natáhl ruku s pistolí, namířil k terči na zdi a stiskl kohoutek.

„Hm, zdá se, že trošku zanáší,“ pravil jsem hned poté, když nebohého staříka odvlékali po podlaze kamsi do zapomnění. Mohlo to dopadnout i hůř. Mohl jsem to být já! Nutno říci, že stěnu, na niž jsem mířil, můj šípkový projektil ani nezasáhl, natož aby ji škrábl.

„Tak nám zabili Fer’dina n‘ Da,“ poznamenal H’adry cu Cky.

A já si připomněl svůj předchozí život. Téměř tak to říkala jedna z postav mého satirického díla. Paní Fleischerová z mé úspěšné knihy „Náhody špatného civilisty Nešvejka“. Přišlo mi divné, jak málo si vzpomínám na to, kde jsem žil ještě před pár dny. Skoro bych si už ani nedovedl vybavit přesnou barvu vousů mého starého přítele Mikuláše, ba ani funění břichatého fotografa Hamličky, třetího zprava v našich sedáncích, který fotil zásadně akty a lákal své modelky na to, že umí vypšoukat melodii „Škoda lásky“ a že jim potom dá k dispozici svoje tělo.

Udělal za celou dobu jednu fotku. A to ještě fotil sám sebe v zrcadle.

Jak to bylo všechno daleko. Jak nekonečně vzdálené a nedosažitelné.

Juchej!

Nádhera!

Nebylo však souzeno, abych si užíval té radosti příliš dlouho. Ozval se hluk. Venku, za zamřížovanými okénky kdosi škrtil trojhlavého slona, jenž bojoval urputně o život, nebo dul na nějaký hrozitánský roh, který bych radši ani nechtěl vidět. Druhá možnost se ukázala být tou správnou.

„Buzicarrrrrové útočí!“ vzkřikl H’adry, divoce vrče. „To je znamení útoku, pane továrrrrrníku! Jen počkejte, vy kandrrrrrrrrrrrrdáskové, já vám natrrrhnu kanduš!“

Měl jsem jej co držet za okraj kyrysu. „Sedneš!“ křikl jsem, a tak jej konečně uklidnil. Hned poté jsme vyrazili z paláce přímo do ulic, kde zase probíhalo urputné snášení věcí na hromady, čili kolorit stavění barikád. Hlavní věcí, která devalvovala celé hromadné úsilí byl fakt, že většina z H’nusanů přinášela z domova věc, kterou mohla nejvíce a s nejlehčím srdce postrádat, a sice popel. Široké louže popela se rozlévaly do stran, do nevídané šíře, ale do výšky to byl problém. Přesto to obyvatelé města nevzdávali, ač už vypadali jako šedivé přízraky z jakési hrůzyplné noční můry. Jací to byli hrdinové! Samozřejmě ne takoví jako já, ale bylo něco burcujícího v jejich tupě marném, ale přesto nekonečném úsilí ve vysypávání puten popela, kterého byl plný vzduch. Někteří přihodili, pamětlivi toho, že každá nepotřebná věc se zde může upotřebit, i své rodiče a prarodiče, ale ti bohužel zradili a zklamali své děti a vůbec všechny obyvatele a znovu se vyhrabali, jen tím více podupali popelové barikády. Ale kolem těch my jsme proběhli nevšímavě, ba opovržlivě, slzíce jen trošku ze zvířeného popela a prachu, a směřovali jsme ke schodům na ochozy hradeb. Když jsme tam vyšplhali, uviděli jsme na západě, na velké pláni, hrůzné a strašlivé divadlo, při němž hrklo i v takovém válečníkovi, jako jsem byl já.

Buzicarové si tam stavěli stanové městečko, pomáhali si za zpěvu rozjásaných písní navzájem a vesele se přitom smáli! Vztyčovali nad úhlednými hranami svých roztomilých stanů na podstavcích z kulatiny barbarské zástavy a praporce, ohořelé a pobryndané kečupem a mastnotou tak, že na nich už málem nebyla patrná srdíčka, ptáčkové, stromečky a veselé, barevné kytičky. Když potom všichni ukázněně nastoupili do dvouřadu podle velikosti, před ně vystoupil nejohavnější, největší a nejméně talentovaný ze všech, jenž přiložil ke své tlamě barbarský nástroj, blýskavou trumpetku s červenou třásničkou, zadul naň a všichni jednohlasně a hrůzně vzkřikli: „Hurrrrrá! Sláva! Ať žije tábor!“ a někteří přidali ještě provokatérské „Hip, hip!“, věděli jsme, že je tak zle, že už těžko může být hůř.

Já hleděl do středu zlověstných siluet stanů, kde právě strašliví Buzicarové na vysoký stožár vytahovali za zpěvu hrůzyplných písní svou zástavu. I na vzdálenost bylo patrné, co je na ní spodobněno. Strašlivý tvor lysé lebky, kožnaté tváře, nadmutého pupku, sukovitých končetin a provázkové sukénky kolem boků. Chtěl jsem se zeptat, ale H’adry cu Cky vycítil můj zájem a s věrností sobě vlastní mi podal vysvětlení.

„To je, pane továrníku, jejich zástava. A na ní je příšerný Hom’o‘klád, netvor nad netvory a příšera ze všech příšer ta nejpříšernější!“

Jací tvorové si mohli dát tak strašnou věc na svou zástavu? Mohl jsem z nich sám mít zástavu, ale srdce. Jak jsem Purpurové zlostníky nenáviděl! Sice jsem je znal několik dní, z čehož většinu jsem je ani neviděl, ani o nich neslyšel, ale má nenávist byla nezměrná. Věděl jsem, že takoví tu nemají místo, a kdo by chtěl vykřikovat o ochraně druhů a zastávat se jich, ten si to vysrká. Protože kdo nejde s námi, až se ucho utrhne.

„Já však, příteli H’adry,“ pronesl jsem moudře, „se dívám také, možná spíše, na prostředek jejich zlovolného tábora smrti a zmaru!“

V táboře se mezitím rozpoutalo pravé běsnění, které nahánělo husí kůži jistě všem, kteří v tu stranu stočili zrak. Uprostřed se zjevil velký kotel a za ním stál jeden z Buzicarů s pitvornou pokrývkou hlavy, divoce míchaje dlouhým, na první pohled nebezpečným nástrojem čímsi v kotli. Ostatní už stáli kolem, vykřikovali a… probůh!… strkali se, ale co bylo nejhorší… ta zvířata, ty bestie… oni po sobě také házeli malé ostnité kuličky, které se jim chytali v srsti a hurónsky se tomu smáli! Když přišla na každého řada, nastavil jakousi ohavnou nádobu s dlouhým uchem a ten u kotle, snad šaman, mu do ní vlil jakýsi tajemný, ale přese všechno jistě odporný obsah, jenž začali všichni s notnou dávkou fanatické exaltace požírat, nemálo si pochutnávat, mlaskat a z nohy na nohu poskakovat.

Musil jsem odvrátit zrak.

„A co vidíš ve středu jejich zlovolného tábora smrti a zmaru, pane továrníku?“ otázal se mne H’adry a já mu byl vděčen, že mne vytrhl z té denní můry.

„Můj cvičený zrak je s to rozpoznat, že jeden ze stanů mezi ostatními se jaksi odlišuje, nezdá se ti, H’adry?“

„Když to tak povídáš, pane továrníku,“ zaclonil si chmuľo oči dlaní, ale potom se spokojil s tím, že si jí clonil kousek nad očima, aby také něco viděl, „víš, že asi ano? Ach, také rozeznávám téměř nepatrné rozdíly. Myslíš ten stan uprostřed, přímo pod stožárem, kolem něhož na dvacet kroků nestojí žádný jiný?“

„Ano.“

„Krvavě rudý, vyšívaný zlatou nití tak, že se blýská, že mi slzí oči?“

„Právě ten.“

„Ten, co se rozbíhá do tří špiček, na každé diamant velikosti, jako trus dobi?“

„Zajisté.“

„Má tři přední verandy, kolem metrový plot ze vzácného dřeva, pět oken, sedm vikýřů a dva vchody?“

„To je bezesporu on!“

„Och… Jak jsi bystrý, pane továrníku! Každý by takové maličkosti přehlédl!“

Pousmál jsem se, neboť jsem věděl, že tento kousek se mi mimořádně vyvedl a H’adry cu Cky na mne zírá s výrazem bezeslovného obdivu. Ale poté promluvil:

„A co tě vede k tomu, že je ten stan něčím výjimečný?“

„Podívej se znovu, příteli H’adry. A podívej se dobře!“

„Já nevidím nic jiného… kromě velké tabule před ním, na které ohromnými písmeny stojí napsáno ‚Stan velitele‘,“ zachmuřil se chmuľo.

„Správně!“

„Ale co to může znamenat a dokazovat…?“ vyšpulil můj mladý, krásný, opálený, statný a statečný, svalnatý a pružný, ale nezkušený přítel, veterán jen asi dvaceti bitev, pysk.

„Domnívám se, že… v tomto stanu by, soudě dle toho a mého nanejvýš přesného a vytrénovaného instinktu, mohl bydlet sám velitel! Napovídá mi to intuice!“

„Úžasné! Jak jsi chytrý! Kořím se tvé moudrosti, pane továrníku! Ale… Buzicarové do útoku nepoužívají velitele. Vezmou to prostě z jedný vody načisto, vyjedou, šup sem, šup tam, tradá, kupředu, a to jim stačí. Všichni jedou, dusy dus, kolem jenom ‚uáááá‘ a ‚jejejéééj‘, a oni ‚hrrrrrrr‘ a všichni ostatní ‚pryhýýč‘ a ‚uf, uf, uuf!‘ daaaaleko!“

„Snad změnili svou taktiku!“ řekl jsem, stále zaujat poutavým výkladem o vojenské taktice Buzicarů, kterou musel mít můj věrný společník dobře prostudovanou.

„Pět set d’louho toho neučinili!“

„Až do této chvíle!“ opravil jsem důrazně H’adryho. „A jestli myslíš, že ne, tak já, abys věděl, nehraju! Piky, piky na ba-…“

„Odpusť mi, pane továrníku Celestýne Hadrabo! Pro smilování Šmátrhňápa (jedno z vyšších božstev na H’nusu) a jeho synů Kmatlašů (jedno z nižších božstev na H’nusu)!“

„Ale no tak jo,“ mávl jsem rukou shovívavě. „Na důkaz své oddanosti si však musíš okamžitě utnout malíček!“

„Který, který?“ křičel vzrušením, v očekávání mého odpuštění, H’adry cu Cky. „Bude stačit jenom ten jeden? Nebo všechny? Klidně i jiné prsty, jen si řekni, pane továrníku, jen když se na mě už nebudeš hněvat a budeme zase kamarády!“

Musil jsem ho kopnout do zadnice, mezulána jednoho! Byl by proklevetil o svých prstech věčnost, jako baba, když vypráví o loupání v zádech a nikdo ji nechce poslouchat, ale každý musí. Nebo spíš každý, kdo chce dědit. Chmuľo si to vyložil jako projev mé přízně a vesele se zasmál, zatímco páčil z pochvy dýku.

„Chtěl bych se k nim dostat nepozorován,“ zasnil jsem se heroicky směrem k odpornému a beznadějí čpícímu ležení, odkud se začaly ozývat tóny barbarského hudebního nástroje jménem brnkybrnkyt’ydlidá a hrubý zpěv z hrubých hrdel kolem hrubého ohně z hrubých klád.

„A jak bys chtěl takovýto zázrak provést,“ děsil se byť té myšlenky můj statečný a půvabný průvodce, v tu chvíli zbabělý jako děcko, když má jít potmě čůrat.

„Ušijete mi kostým dobi z prostěradel a starých plesnivých onucí, já si vyrobím konstrukci z oceli a lan, na kterou zavěsím dlouhé hole, které budou plnit úlohu všech ostatních nohou, které nemám, bůhví, že bych ani nechtěl. Na mé holenní kosti mi, po odtětí chodidel až nad kotníky, připevníte napodobeniny, vyrobené z pravého stříbra, jimiž oklamu prokleté Purpurové zlostníky a do kostí zápěstí mi zapustíte dokonale vytepané srpovité drápky, z neméně kvalitního stříbra, jimiž se budu muset naučit sekat přesně, jako to zvíře, přičemž mi krátký čas, počítám tak tři měsíce, když vynechám hojení capátek, zabere cvičení ladné chůze toho odporného tvora a pohybování přitom holemi za svými zády, k čemuž mi budete muset nechat implantovat ocelové zubní náhrady, protože jinak bych nedokázal provazy hubou řádně potahovat, a abych byl vysoký jako dobi, tak se mi bude muset prodloužit operativně mícha, vložit do krční, bederní a zádové páteře ze dva, ze tři tucty umělých obratlů z postříbřené oceli, zdobené na okrajích zlatým filigránem, abych měl hlavu dost vysoko, ale ta bude muset být opatřena do lebky zasazenými nástavci, napodobujícími kusadla a sosadla, přičemž na svaly krční páteře bude nutné napojit umělé šlachy, které budou kusadly věrohodně pohybovat. Celkově bych mohl už tak za půl roku být připraven k bleskové a nepozorované akci, jen jsem ještě zapomněl na-…“

„Máme zde i vznášedla,“ dovolil si pípnout H’adry, a já připustil, že to je také možnost. Sice ne tak dokonalá a bezprostřední, ale přeci jen ubohá a nanicovatá možnost.

„Helemese,“ založil jsem si ruce v bok, aby si ten zelenáč nemyslel, že si na mě může dovolovat, a on začal natahovat moldánky, řka, že ho to jen tak napadlo, ať se nezlobím, že si kvůli mé přízni klidně uřízne cokoliv, co mu poručím, jenom aby mne potěšil.

„Jsi ještě mladý, nerozvážný, tupý, pitomý, dementní a kretenismem zasažený,“ pravil jsem smířlivě, abych znovu vyvolal vděčný úsměv na jeho čisté, nadané tváři.

„Ano, to jsem!“ vzkřikl. „Ale jednou… jednou… snad budu takový, jako ty, pane továrníku!“

„Marná naděje,“ mávl jsem rukou, ale navenek jsem neřekl nahlas nic. Ba dokonce jsem se ovládl natolik, že i šepot jsem vydával jen polohlasem, pročež jsem nechápal, proč se H’adry, můj věrný nohsled, tváří jako by mu uletěly včely. Chtěl jsem ho ale v náhlém popudu utěšit a dokázat mu, že jsem jeho přítelem, třebaže si myslím, že je totálně k ničemu a ubožák ze všech nadaných, svalnatých, odvážných, krásných a zjizvených ubožáků ten nejubožejší.

„Nekřiv hubu, nebo ti to zůstane,“ pravil jsem vesele. „Potřebuji eskadru vašich vzdušných plavidel a potřebuji ji právě hned teď, okamžitě!“

„Ale… dyž…“

„Co?“

„My máme jenom dvě… A jedno jsme přestavěli na ham’mlaskpa’pu. (čili ekvivalent pozemské restaurace, neboli knajpy)“

„Však vás ďábel ztrestá!“ ujistil jsem ho a nedal na sobě znát, že je neschopný. „A jak se ten krám vlastně pilotuje?“

„Oh, to je velmi složité, neboť nám tento zázračný stroj zbyl ještě po dávných obyvatelích H’nusu, Keeblech.“

„Fascinující!“

„Zanechali nám tu své vymoženosti a potom opustili tuto zemi.“

„Och… snad nějaká strašlivá epidemie, kterážto podlomila kolena staré, vědoucí a vyspělé civilizaci tak, že byla přinucena opustit svůj pradávný, velebný a milovaný svět? Nebo jakási katastrofa, když se nepředstavitelné síly vymkly v jediném záblesku okamžiku jakékoliv kontrole a způsobily dalekosáhlou hrůznou událost, na jejímž základě mocní a nepředstavitelně vzdělaní tvorové raději odešli do zapomnění, než aby riskovali, že se něco podobného stane ještě jednou… znovu?“

„Vybili jsme je.“

„Aha.“

„Stydím se, leč tehdy byla zde, na H’nusu veliká bída… Nikomu se nechtělo nic pěstovat, ani chovat dobré chlumšiplesky na maso, kožišinu, kůži, mléko, peří, paroží a rybí tuk. A tehdy, vedeni bezvýchodnou situací, kdy bychom jinak musel začít všichni makat, jsme se pustili do prastaré civilizace. Ponenáhlu nejdříve, tu prstík, tu nožka, ale posléze jsme zjistili, že se nám stále nechce nic pěstovat, ani chovat. Tudíž jsme… přehodnotili svůj přístup a přestali si hrát s jídlem, pamětliví, že kvalitní sousto je dobré tam, kde je najdeš.“

„Eh?“

„Byli moc dobří na chleba, na grilování, i dušení.“

„Ale co jste udělali potom, když byl poslední Keebel dojeden?“

„Těžké to byly časy,“ zachmuřil se H’adry cu Cky. „Já to také dobře pamatuji… Když byl dojeden poslední Keebel, padl na všechny, ještě žvýkající, stín strachu a obav, rozhlíželi se bázlivě jeden po druhém, jako by se přesvědčovali, že si nikdo neschoval půlku Keebla jen tak pro vlastní potřebu. Leč nikdo již neměl nižádného.“

„Co jste učinili?“ otázal jsem se a starost a obava o osud mně tak milého, nadaného, ač proti mně neschopného lidu mi musela čišet z hlasu.

„Těžký to byl čas,“ potřásl hlavou posmutnělý H’adry. „Potom jsme zase museli začít makat…“

„Nebožáci,“ politoval jsem je upřímně.

„Litujeme nebohých Keeblů.“

„Jistě vám bude odpuštěno, mezní situace vyžadují mezní řešení, příteli H’adry!“

„Skutečně si to myslíš, pane továrníku?“

„Ano, to myslím, H’adry… A již mne nazývej jen ‚pánem‘, jak se sluší mezi přáteli,“ vyvolal jsem na tváři svého mladého přítele takový úsměv, že mu byly vidět dásně.

„Ach, ano… Keeblové nám snad budou odpuštěni. Stejně jsme všichni cítili beznaděj a vinu. Když jsme zjistili, že se v konzumačních táborech tak pomalu množí, tudíž nám stejně neskýtají žádné východisko, natož aby mohli přežít, bylo již pozdě. Zbylo jen dojíst…“

„Již o tom nemluvme,“ pokynul jsem rukou. „Je to nuda. Namísto toho chci ono vznášedlo a k němu tedy někoho, kdo dokáže jej navést na kurz a potom na přistání, při kterém přežiji jen s doživotním poškozením na pětadvaceti procentech těla, leč ne více!“

Zamyšleně si mnul bradu a očividně přemítal, v očích vepsána pochyba, že mé vysoké nároky dokáže uspokojit. Nakonec si ale luskl prsty, odplivl proti uřknutí, vesele poskočil, založil ruce v tok a několikrát vykopl nohama v podřepu, v tempu skočného odzemku.

„Hned zítra ráno,“ vypravil ze sebe, když zakončil taneček štěstí, radosti a dobrého služebníka, „ti pošlu skvělého pilota a s ním i vznášedlo. Jen několik malicherných eventualit by dokázalo tvou cestu nepatrně odložit. Jestli bude vysoká hladina chmalů, nízký stav žmard‘eeků, pokud budou ve vzduchu oblasti zdušbumského pnutí a radiál klošplechů bude na klabán ve třetím stupni Zmér’deekovy stupnice a s tím spojené šumy na škvíkr vlnách a výkyvy stabilního ulchu’blabla do oblasti vysokého tschb’eebl a-…“

„Technické detaily ponechám plně na tobě,“ zarazil jsem ho a, než dokázal vykuckat hbitě umotaný roubík, utekl jsem hrdinně z jeho dosahu.

 

IV.

 

Ráno po noci klidného a ničím nerušeného spánku (neboť Zval-chúj uznal, že není mužné stále žebronit o svou zbraň, rodinnou památku a nedocenitelný skvost, a skočil do studny (vytáhli ho, zajisté, neboť byli nadaní a inteligentní, a tak se přihlásil do vědeckého projektu možnosti vystřelení živého organismu do vesmíru s pytlíkem vzduchu, butelou vody, houskou a notýskem pro zapisování postřehů a pozorování)) jsem se protáhl, zakřičel na celé kolo „Uáááá!“, a bylo mi dobře. Na chodbě jsem sice slyšel hluk, jako by se tříštilo křišťálové nádobí, jež upustila nenadálým skřekem vyplašená půvabná, štíhlá a nadaná služtička, jsoucí však venkovsky připitomělá.

Kdo by se staral o nějaké to cinknutí?

Seznal jsem ale, že mám hlad a začal se tedy zajímat, proč mne takto kaloricky zanedbávají a po chodbách zatím nechají chodit služky, nesoucí plné náruče, či cokoliv jiného, cinkavého nádobí, snad aby mne probudily!

„Kde je žrádlo, vy zatracení, prašiví, prokletí, bídní psi?“ zeptal jsem se slušně strážného na chodbě, jenž hbitě odběhl, celý ruměný z hanby, která padla na jejich civilizaci skrze to, že vzácný host, neznámý cizinec, nedostal snídani do postýlky včas, či spíše v okamžik, kdy rozloupl oči.

V tom okamžiku se nebe za okny mé plebejské, padesát na padesát (metrů) velké, stísňující a traumatizující komůrky zatmělo. Hrklo ve mně jako v kardiostimulátoru blízko mikrovlné trouby. Bál jsem se, že jsem pohněval Ježíška!

„Jejeje…“ ševelil jsem, abych ukázal, že nemám strach. „Huhúúúú… bůůů…! Nééé, já to tak nemyslel, nezlob se na mě, Ježíšku, neber mě do peklááá…, já už budu hodnéé-…“

Oknem vstoupila Simsala-bim, či spíše se prohoupla okenním rámem a se zvučným jódlováním přistála v jedné ze zbylých fontánek, až voda vysoko vyšplíchla a za uchem se jí uhnízdila zlatá čudla. Vypadala v tu chvíli neodolatelně, leč já byl chladný jako zábava v márnici. Nezapomněl jsem na to, jak mne nactiutrhala, mrcha jedna šmajdavá!

„Co tu pohledáváš?“ otázal jsem se nepřátelsky, abych dokázal, že do mých komnat nemůže jen tak někdo. Ani když je to nějaká odšmíráka, co vládne jednomu ohromnému městu, ve kterém teď vlastně jsem. Ale stejně!

„H’adry mne poslal!“

„Skutečně?“ pochyboval jsem o všem, co řekla. Chtěla mě, to bylo jasné, a tak se schovávala za průhledné, ubohé a naprosto slaboduché výmluvy, mající zastřít fakt, že prostě beze mě už nemůže být a že mi chce hned tady-…

„Jsem školena v létání vznášedlem.“

„Aha. Nechápu, co je na tom tak složitého.“

„Mnoho technologií, kterým nerozumí vůbec nikdo, spousta takových, jakým nerozumí nikdo, kombinované s těmi, jimž je téměř nemožné porozumět, a s několika, jejichž pochopení vyžaduje inteligenci géniů. Mimoto je tam spousta pedálů a šlapek ke šlapání ve správném pořadí a rytmu. A já šlapu velmi šikovně!“

„Byl bych raději, kdyby se mnou letěl někdo jiný!“

„Jsem jediná volná pilořiťka.“

Zkoprněl jsem.

„Ach, to slovo znamená pilota, jenž se řítí. A taková jsem jediná volná já, Celestýne Hadrabo, ať se ti to líbí nebo ne, ber nebo nech ležet!“

Nenechal jsem ležet, neboť tak bych ukázal, že jsem upustil od svého tajného a vychytralého plánu, o němž nikdo neměl ani tušení, ale každý čekal velkou věc, neboť jsem zvečera vykřikoval z okna, že chci sladce spinkat, a jestli všichni okamžitě nezmlknou a nenasadí neukázněným robátkům dusítka a tlumítka a nevysypou jim kuličky z hračky zvané chr’c-chr‘c, tak se na ně vykašlu, a ať si pak hrdinství páchá kdokoliv, komu se jenom bude chtít. Bohužel potom opravdu všichni ztichli a hleděli k mým oknům s výrazem bázlivé úcty nad tím, co nechápou, neboli primitivním pudem uctívání všech, kteří je jakkoliv převyšují, čili mne.

Byl jsem přinucen k dodržení svého hrdinského předsevzetí. Tak to dopadá, když si někdo pouští kušnu na špacír. Potom od něj všichni čekají záchranu, mezuláni, a nikdo ani nehne prstem. Radši se podívají, pokývají hlavou, uhnou, v případě neúspěchu, té vaší, stále letící, a půjdou si zase po svém.

Následoval jsem kulhající Simsala-bim po provazovém žebříku z okna. Všichni dole si na nás ukazovali, protože nám vítr zvedal sukýnky. Ale já lezl druhý, jak jinak, a tak pouze já se dostal do řečí a úvah, zda-li je to hnědé proužkování, prosvítající pod mou baletní sukénkou, nadýchnutou znovu z průsvitného pláště, novým módním trendem v tkalcovství.

Vznášedlo viselo v prostoru, tlumeně bzučelo, možná hlavně proto, že bylo předtím zaparkováno na nějakém nepěkném a páchnoucím místě a nyní se kolem něho rotily bzccumbumtarára. Vstoupil jsem do kabiny, hranaté a šišaté zároveň. Celé vznášedlo mělo aerodynamický tvar kontejneru z kafilérie a když vyrazilo, seznal jsem, že jeho rychlost a manévrovatelnost je srovnatelná s kraulující žížalou, ještě když navrch dostala epileptický záchvat a křeč.

Simsala-bim se chopila řízení, divoce dupajíce po něčem, co jsem neviděl pod řídícím pultem. Skřípalo to a zvláštně vrzalo.

„Velice složité ovládání,“ podotkl jsem suše.

„To ano… A ještě předtím se postarám o chrob’ak-ea’nee. Kde se to tu jenom vzalo? Vždyť vznášedlo stálo bezpečně v hangáru!“

Pochopil jsem, že chrupkavé zvuky nepocházely od zatuhlých převodů pedálů.

„Celestýne Hadrabo?“

„Ne, ne, ne! Já tohohle prevíta, co ti utekl, nezadupnu… Vypadá šíleně nebezpečně, má veliký kusadla, a navíc bych si určitě zastříkal sandálky. Ne, prostě ne, toho voškliváka se já ani netknu. Tfuj, di pryč, ty bído jedna vohavná…! Eeee…“

„Ne, to jsem nechtěla.“

„A co tedy?“

„Jsi na mě rozhněvaný?“

Hleděl jsem ze vznášedla, pomalu se potácejícího nad ulicemi města, z nichž po nás zevlovali lidé a rozverní prodavači se nás snažili zasáhnout shnilými kousky ovoce a zeleniny. Viděl jsem celé bílé město Babrán, jemuž vládla odšmíráka Simsala-bim. Věděl jsem, že musím být mírný, už kvůli tomu krásnému městu a hlavně kvůli starosti, jíž Simsala-bim do města vkládá. Ano, bylo na místě být mírný, diplomatický a dvorný.“

„Ne, to nejsem… Nenávidím tě!!!! Nenávidím, nenávidím!!!“ řekl jsem. „Navždycky tě budu nenávidět a doufám, že skončíš v pekle, vysmažená jako smaženka, proklínám tě natisíckrát strupovitostí, pajdavostí a plešatostí, zápachem z úst a demencí!“

„Bheu…“ vzlykla odšmíráka a vznášedlo poskočilo.

A já najednou nechápal, co jsem řekl. Vždyť jsem byl tak opatrný a diplomatický!

„Způsobil jsi takovou hanbu a teď ty na mě takhle?“ pravila ublíženě odšmíráka. Vznášedlo smetlo jednu z věžiček mezi davy, které jásaly nebo křičely hrůzou. Nebo jedno, přecházející ve druhé. „To jsem si nezasloužila!“

„Tak si to tak neber, Simsala-bim! Dyk já to tak nemyslel, každému občas ulétne slovíčko, nebo dvě… nebo deset… nebo třeba ještě víc,“ chrlil jsem ze sebe při představě přistání při stávajícím klesání, kdy by kolem, díky městským zdím, vznikl nejspíš gigantický mlýnek na maso. A nejhorší na tom bylo to, že bych v něm byl i já!!!

„Beru to, jako že jsme se smířili,“ pohlédla na mne krasavice za kniplem s nadějí a já si řekl, že to s ní přeci jenom ještě zkusím. Třeba není ještě tolik použitá a nemá tolik najeto.

„Nooo,“ začal jsem neutrálně, aby si nemyslela, ale, vida, jak se věže opět přibližují a má krasavice tisknouce zakroucený řídící nástroj na pultík pomstychtivě cení roztomilé křupáčky, ihned jsem přikývl, a to několikrát, na souhlas.

Když jsme přešli své malicherné spory (ale já jsem si říkal, že jí to stejně ještě ukážu), seznámil jsem rozevlátě pilotující Simsala-bim se svým plánem, jenž jsem chtěl spřádat celou noc, jenže jsem po prvním uvážení upadl ve spánek, a tak mi na to musela stačit chvilka, kdy jsem vykonával ranní stolici. Odšmíráce se rozšířily oči úžasem, když jsem dopověděl a přestal ústy napodobovat očekávané zvuky, zejména oslavné výkřiky.

„Och, Celestýne Hadrabo,“ pravila uneseně. „Jaký to mistrný plán!“

„Žejo?“ pravil jsem skromně. „A právě proto jsem potřeboval tento… stroj. Nasměruj jej k ďábelskému táboru Purpurových zlostníků. Potřebuji rychlý přepad! Přímo ke stanu náčelníka a velitele.“

„Jak poznám, který to je?“ zašeptala zahanbeně odšmíráka, tlukouce hlavou o řídící panely, až se roztodivná světélka rozsvěcovala a zase zhasínala.

„Nikdo by to nepoznal, Simsala-bim,“ položil jsem jí ruku… pak už na rameno, protože mne brněla dlaň po hbité ráně, „jenže mé oči jsou cvičené na jakýkoliv náznak odlišnosti a vyjímečnosti.

To byla pravda a zase pravda. Vždycky jsem upřímně záviděl těm s talentem, těm odlišným (kromě mrzáků a dementů) a těm výjimečným. Tudíž jsem si na tyto vlastnosti vypěstoval dokonalý čich, jen abych mohl takové poctít nenávistným křikem a hbitými ranami pravítka.

„Velice mne těší tvá slova,“ pronesla odšmíráka a přestala trkat do tlačítek. „Který z nich to tedy je?“

„Ten, u něhož stojí ta ohromná tabule s ďábelským nápisem v jazyce Buzicarů, jenž hlásá tajemnou šifru, znějící: Velitelský stan.“

„Och… taková drobnost…“

Vznášedlo se přibližovalo k táboru téměř bezhlučně.

„Musíme se dostat přímo nad stan!“

„Coooo?“ přiložila si dlaň do kornoutu odšmíráka k uchu.

„Nad staaaan!!!!!“ zahulákal jsem, až mne konečně zaslechla a přikývla.

Stroj se pohyboval jako kolibřík. Chvíli sem a chvíli tam. A musel by to být kolibřík ladnosti a tvaru hrocha, vážící dvacet tun, aerodynamický jako hrobová krypta.

Leč co je bez jediné chybičky?

Brzy, už za několik hodin, jsme se přiblížili táboru Purpurových zlostníků na dohled. Viděl jsem za okny, jak nám stráže a vojáci na ochozu Babránu drží palce a povzbudivě jsem jim kynul, když se nakláněli z ochozu a tiskli k oknům pergamen s nápisem: Jen opatrně! Musil jsem to být já, kdo povzbudí babránské obyvatele, neboť jejich odšmíráka byla plně soustředěna na řízení stroje v ukrutné rychlosti a… myslím, že ti lidé stejně chtěli pozdravit hlavně mne. Velice jsem se radoval z jejich klepání na okna. Nicméně nebyl čas na kratochvíle, tak jsem na ně vyplázl jazyk, aby se urazili a šli pryč, a znovu jsem se zabral do svých úvah. Za okny se rýsoval tábor Purpurových zlostníků, strašlivé místo zmaru, děsu a táborových her. A za dalších pár… hodin jsme se dostali nad úroveň okraje planiny zkázy a kola stanů. Sunuli jsme se nad táborem neslyšně a Simsala-bim blinkala do pytlíku, protože jsme museli vystoupat výš, což nám rozhodně sebralo chvíli a jí psychické síly, po čemž nízký tlak zatlačil a vytlačil z ní snídani tou špatnou stranou.

Zaplaťpánbůh!

Došlo na vypjatou chvíli, kdy jsem hodlal vykonat svůj riskantní a nesmírně odvážný plán. Klesali jsme nad stanem, jenž měl podle všech mých odhadů obývat sám velitel, ačkoliv Buzicarové prý nikoho takového neměli mezi sebou mít.

Pche! Mi bude někdo vyprávět!

Blížili jsme se z vrchu, nikým, ale naprosto nikým, nepozorováni, randál neslyšen. Všichni si zrovna procvičovali svaly a dělali kliky, ošetřovali si kuří oka a zavazovali tkaničky, zkoušeli ze země hrůzným mečem či kruťáckou sekerou vyrýpat nevídanou ma-xu, čili kroužkovce žížalovitého, leželi po večeři na bříšku, aby jim hezky slehlo a říhali, nebo něco podobného. Nejstrašlivější ze všech Buzicarů s pitvornou čapkou na své ohavné hlavě zrovna vyškraboval nechutnou špachtličkou z hnusného kotle odporné zbytky, přičemž si pobrukoval netalentovaným hlasem znepokojující popěvky, plné nelidského a hrdelního „tralala“ a „tů-dý, tů-dá“.

Jediný okamžik se změnil v rozmazanou šmouhu skutečnosti.

Vytasil jsem svou skvělou a nesrovnatelnou zbraň, neboť vlastnictví je devět desetin práva, otevřel se skřípěním boční dveře vznášedla, otřel slinu, již na mne pro štěstí plivla Simsala-bim, a skočil rovnýma nohama přímo dolů, neboť nahoru by to byl nesmysl. Tlusté plátno stanu povolilo s charakteristickým „chrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrc“ a já dopadl.

Do něčeho mazlavého, co zrovna nevonělo.

Nezajímal jsem se o to pod svýma nohama, rozmáchl se zbraní a křikem se dožadoval, aby přišel ten nezbedník kletý, který to tu vede! Než jsem si uvědomil, že ten ubohý bastard se dostavit více už nemůže a štítivě jsem si otřel podrážky o kobereček.

Stála tam žena.

Nejspíše žena, zprvu jsem si nebyl jistý, zda to není nějaký kus nepohledného, bachratého nábytku, ekvivalent naší pozemské jarmary. Ale ono se to pohnulo a vztáhlo zřejmě ruce, načež to udělalo dva kroky.

Ach ano, zřejmě žena, navíc jak znamenitá! Žena žen, arcižena, doyen všech sester babského pokolení na H’nusu i kdekoliv jinde ve vesmíru nebo pod ním. Ošacoval jsem ji předběžně asi tak na sto osmdesát kilo. Její očka, zalitá téměř svůdným tukem, mžikala a těkala ze strany na stranu. Na to divoce vzkřikla a rozhodila svými chmatátky.

Dozajista vězeňkyně. Nebo vyžírka… Nebo, podle hmotnosti, zásoby poživatin na nejméně roční výpravu. To bylo na pováženou.

Sklonil jsem se nad nebohým lívanečkem, abych se přesvědčil, zda můj vznešený, ač parchant, protivník nepotřebuje čehokoliv. Jenže tomu by dobřě už udělal jedině kanystr s formalínem a tím jsem já, želbohu, nedisponoval. Tak jsem ho aspoň nohou zametl pod koberec, přičemž jsem si všiml jmenovky, nesoucí nápis:

Vrchní velitel Mat Lap Y-Šveic

To mi definitivně potvrdilo, komu jsem se postavil podrážkami v tvář. Pohlédl jsem na ženu před sebou, a že to dalo hodně práce, a přívětivě jsem jí pokynul.

„Jste volná sleč-… pan-… vy tam!“

„Kdo jste, můj vznešený zachránče?“ otázal se mne svůdný, temně chrochtavý hlas.

„Zovu se Celestýn Hadraba!“ povstal jsem a potřásl zbraní, až měla nebohá vězenkyně co uhýbat.

„A já jsem Stra’che Nna,“ představila se mi neznámá špekatá kráska a udělala pukrle, při němž jsem téměř slyšel praskání hladké látky umírajících šatů, nad nimiž stovka krejčíků musela strávit bezesný měsíc.

To bylo divné neméně, než obsah prostoru pod kobercem. Vězenkyně byla oděna na první pohled kompletně a k tomu výstavně. Leč musel jsem vzít v úvahu to, že jídlo vozíme pečlivě zabaleno a navíc… Nechat takovou ženu cudně nezahalenu by mohlo přinést nejednu těžkost a problém s věčným doplňováním oslepnuvšího vojska. Tím jsem se spokojil.

Zvenku jsem zaslechl pískot a veselé pokřikování nadávek a lamentů, provázené hrou na nástroj, podobný pozemské garmošce. Byl zde mnou předem objednaný útok babránských jezdců, jenž měl za úkol dostat mě ze stanu, jinak bych tam totiž musel zůstat na věky věků ámen.

Jen… chtěl jsem skutečně, aby byli odhodlaní se bít. Pamatuji si, jak jsem doslova řekl, ať ty budižkničemu pořádně spérují a řeknou, že jestli se budou chovat jako slečinky, tak budou nakopáni do řiťek a nedostanou po večeři cukrdlátka. Ale takovou explozi a záplavu krutostí s jakou zaútočili na své odvěké nepřátele, jak jim smrtelně hráli, jsem namoutěkutě a vpravdě pravdoucí nečekal…

Skutečně, ta vzala dech i mně, ostřílenému a pravítky otlučenému válečníkovi.

První zvuky kruté řeže prolétly stanem, ale ještě vyhrožování rodiči a chichotání krutě a nelidsky lechtaných, kteří volali, že se počůrají, nedoznělo, když jsem vykročil ze stanu, připraven se chovat tak krutě, jako ještě nikdy. Každému bych do tváře vmetl pravdu o jeho vzhledu, ať by ho to jakkoliv poznamenalo. Byl jsem v tu chvíli ztělesněním boha pomsty!

Kolem stanu už padaly ty okolní a pod jejich celtami se mleli Buzicarové, kteří se pokusili zabarikádovat stanová vrátka zevnitř. Zkušená jízda z Babránu je už tloukla po hlavách srolovanými novinami a mokrými ručníky, tahajíc je za pačesy, zatímco zbytek Purpurových zlostníků, aniž stáhl svou táborovou zástavu ze sloupu, utíkal, co mu nohy stačily, vedouce svá jízdní zvířata za uzdy, aby bylo jejich ponížení dokonalé.

Když jsem se otočil, spatřil jsem, kterak velitelský stan, bera na sebe podobu tvaru věstonické Venuše, uhání krátkými poskoky k horizontu. Pomyslil jsem si, kterak bláhová tlustoprdská kráska jde do své záhuby, neboť již zřejmě nezná nic jiného, a tak se chce nechat dobrovolně sníst a sežrat, až ani kostička nezbyde, natož kýbl sádla. Vytřel jsem z oka slzu smíchu, vytrhl jednomu babránskému z ruky uzdu, až se rozplakal, a hbitě jsem vyrazil s pokřikem „Vpřééééd!“ zpět do bezpečí městských hradeb.

Hned za branami, kde lidé tančili v popelu a vyhazovali ho nad hlavu, až astmatici padali mrtví na zem v tu ránu a na místě, kde zrovna postávali a lelkovali, jsem čekal, že přiběhne Simsala-bim, aby mi na kolenou děkovala, co jsem vykonal pro její město, ale nikde se neobjevovala. Jenom se zase začaly stahovat matky s dětmi. A já raději pobídl svou cizí věrnou dobi, až její panožky zaklopotaly na městském dláždění.

„Ach, milý pane!“ vzkřikl hlasitě a vesele můj dobrý přítel H’adry, jakmile mne znovu spatřil. „Prokletí Buzicarové prchají jako smyslů zbaveni, sotva si dělaje přestávky na vydýchání a malou svačinku! Jaké nevídané a nikdy předtím nedobyté vítězství jsi nám to přinesl! Bez tebe bychom byli všichni dozajista ztraceni.“

„Také si myslím,“ odpověděl jsem skromně, naznačujíc letmým pohybem prstu pod krkem, co by tuhle neschopnou, ač nadanou, civilizaci čekalo, nebýt mne! „Čekal jsem ale,“ pokračoval jsem bez váhání, neboť rek nezohledňuje své hrdinství, nebo aspoň ne příliš, „že i tvá sestra se zde objeví, aby mi mohla složit hold!“

„Natisíckrát bych ji proklel, kdyby se rozhodla tak neučinit,“ ujistil mne loajální H’adry cu Cky. „Leč neodhodlala se čeho takového! Jinak bych jí ukázal, zač je toho hrdinství!“

„Jak to, že se neodhodlala? Ale zde ji také nevidím…“

„Pane, já čekal… že si ze mne děláš legraci a odněkud ji… vytáhneš!“ Z hlasu mladého, zelenáčského válečníka, bratra vládkyně města, byla slyšet víra v mé schopnosti, jež očividně nemají hranic.

„Ona se nevrátila se vznášedlem?“

„Ehm,“ zachmuřil se pohledný obličej mého mladého, tumpachového přítele, „když o tom teď tak hovoříš a já přemýšlím… vskutku se tak nestalo, ale, zvláštní, v tu chvíli nám to nepřišlo-…“

Jeho slova mne dostihla už jen do zad. Utíkal jsem chodbou, co mi nohy stačily. Bral jsem schody po dvou, sloužící po třech a stráže po čtyřech. Vyskákal jsem na nádvoří, kde jsem narazil na svého starého známého Zval-chúje, jemuž jsem vytrhl z rukou otěže výstavní dobi a, neposlouchaje jeho malicherné nářky, vyrazil jsem branami, slyšíc za sebou již i rostoucí povyk, jenž zbuňkal a zosnoval H’adry cu Cky. Ale ani volání o stydnoucí večeři, pokud bych je zaslechl, by mne nedokázalo od mé cesty odradit… na déle, než nezbytně nutnou dobu.

Hrůza se stala skutkem!

Simsala-bim musela padnout do rukou Buzicarů, obrazně i doslova. A tak ji, i dvacetitunové vznášedlo, jistě některý z Purpurových zlostníků vstrčil do kapsy, či pytlíku na přezůvky, na útěku, nebo užili jiné nečisté kouzlo, protože ohromný kolos vznášedla zmizel a s ním i jeho pilo-… pilořiťka!

Nikdo o tom nevěděl, nikdo neměl tušení, všichni čekali, že jejich odšmíráka je se mnou! Ale nebyla, to bych ji musel vidět, nebo mít vyboulenou kapsu.

Snad ostych, snad pýcha, snad vrozená demence, jedno z toho mi zabránilo vzít si s sebou na pomoc vojenský oddíl, namísto čehož jsem pronásledoval své odvěké nepřátele, jsoucí jimi po celých těch pár dní, co jsem byl na H’nusu, až jsem funěl námahou z nadskakování ve fotelu, sám a sám, až jsem si musel zpívat národní „Ej, uchněm!, aby mi nebylo smutno.

A pak jsem spatřil na obzoru siluety veselých fáborků, hrčících výletních kočárků, uslyšel výskot a mnohohlasé vyzpěvování. Ano, milý čtenáři, hrůzný nepřítel byl přímo přede mnou, útočíc na mne i bez svého vědomí zkažeností a ohavnostmi, jimž je těžko cokoliv připodobnit. Netušil však, nepřítel kletý, že já již kopu svou dobi patami, špičkami, nárty i kotníky, že ona mi to oplácí a buší mne ocasem do šišinky, a tak se řítíme kupředu takovou rychlostí, že to musela být hodně moc veliká rychlost.

Vlétl jsem do konvoje zmaru a smrti jako prase do kurníku. Také se všechno prohnulo, rozpadlo a zanaříkalo. Jako smyslů zbaven jsem křičel a řval a plival po všech Buzicarech tabákové sliny. Jednoho jsem natřel šavlí naplocho (což bylo při jejím množství čepelí, hrotů a břitů téměř nadlidským výkonem) a tomu už navždycky zbyla křivá šmouha od barvy na zádíčkách. Dalšího jsem oslepil nebývale krutým způsobem, když jsem mu do obličeje rozplácl hroudu trusu dobi, promíseného s úrodnou a nadmíru mokrou prstí.

„Jsem slepý, jsem slepý!“ křičel Purpurový zlostník úpěnlivě, zatímco se mu hlava skláněla pod vahou mokré hroudy.

V tu chvíli já již ale bojoval na druhé straně konvoje, kde se tvořily fronty, abych neměl prostoje. Kopance do citlivých částí jen pršely, tahání za vlasy a za nos, šlapání po nohou a bušení do brňavky, to vše jako by se dělo v jediném okamžení. Plakal jsem vší tou bolestí, ale neustoupil jsem, ani když mne píchali kružítkem. Jen jsem se mocně rozmáchl šavlí a jediným úderem jsem sedmi strašlivým buzicarským válečníkům, z nichž šel strach, hrůza a nebývalý zápach, uťal nudle přímo u nosů. Okamžik překvapení, ale potom je převážení stáhlo po zádech ze sedel. Pryč byla jejich rovnováha!

„Lháááárhláááááááá!“ křičel jsem neartikulovaně a bil kolem sebe jako bijákem. Tučné záhlavce jen mlaskaly, Buzicarové vykvikovali, když si jejich… intimní partie našla má nenechavá, ocelová pěst a všude kolem se řinuly krvavé řeky z rozbitých nosů, odřenin, potlučených kolen a škrábanců. Popotahování plnilo vzduch.

Už jsem se probíjel doprostřed hbitě postupujícího konvoje, když jsem za zády uslyšel znovu povyk a ucítil, jak se mne chápou pevné a silné ruce. Plival jsem do obličejů a křičel, že mám tuberu, než jsem si uvědomil, že mne svírají jezdci z Babránu.

„Nepouštějte ho, braši,“ nabádal a ponoukal je H’adry. „Vypadá jako šílenec, takže když ho pustíte, tak udělá něco…, no něco šíleného! Přinejmenším. Jak krutě zmučil prchající Buzicary, och, hrůza pohledět! Žaludek se mi obrací… Vždyť támhleten právě zvrací po tom, co ho kopnul do bříška, plného sladké kaše!“

Zmítal jsem se jako šílenec, abych je přepral. Jednomu jsem se pokusil ukousnout nos, když mi zakrýval dlaní, mimochodem špinavou a páchnoucí bůhvíčím, ústa. Ani mi nepřišlo, že to jen prohloubí jejich antipatii.

„Už ho to zas lapá, chmuľo!“ křičel jeden z jezdců, starostlivě se šklebíc, aby nos co nejvíce kryl mezi svými ruměnými tvářemi.

„Dáme mu narkózu,“ vybízel druhý.

„Zakopeme ho zaživa!“ zkoušel to třetí. „A pokud se nám to povede, tak mu třeba necháme hlavu nad hlínou. No, ale pokud ne, tak holt ne.“

„Vykastrujeme ho,“ ťukl se do hlavy další. „Vždyť i samčí dobi jsou tak divocí a krutí, než je jim vyjmuto jejich blešklehurchubliaondjeu’unwurtzyeenino.“

„Nikdo nebude kastrovat mého milého pána!“ rozhodl k mé úlevě H’adry cu Cky. V tu chvíli měl jistou hezkou kost z mého stolu a to, že mi bude moci spát u postele. Byl bych ho povískal v kudrnách, ale nemohl jsem, tak jsem po něm alespoň přívětivě flusl.

 „Musíme jej uspat, aby si neublížil. Nebo aby třeba,“ rozechvěl se očividně odšmíráčin bratr, „neublížil někomu z nás…! Já měl k večeři pudink.“

„Já taky…“ zašeptal druhý s nezměrnou hrůzou v hlase.

„Já si šel… huhúúú… pro náášuhúúp…“ protáhl plačtivě třetí.

„A já si k tomu dal i voříškyhýýý…“ klepal se čtvrtý.

Ale to už H’adry pozvedl v ruce zvláštní, vysoce technický nástroj, provedený s neuvěřitelnou zručností. Přístroj tak dokonalý, že máloco by mohlo být jen zlomkem tak dokonalé. Hodnou chvíli jej zkoumal a zkoušel, načež mne tou dřevěnou paličkou udeřil přesně do týla, než jsem mohl cokoliv namítnout, a já se propadl do tmy.

 

V.

 

Hrozná bolest se dostavila ihned v okamžik mého procitnutí. Tedy ona se určitě dostavila již hodnou dobu předtím, ale tehdy já jsem ještě byl sladce omdlelý, tudíž mohla bolest klepat a bušit na dveře jak chtěla, protože nikdo stejně nebyl doma. Otevřel jsem nejdříve jedno oko, to krajní. Potom jsem je zase zavřel a zkusil podobnou gymnastiku i s tím druhým, načež jsem si dal combo a zamrkal hned tím a hned oním, přičemž jsem měl nutkání zkusit si protřít i kuří oko na palci u nohy. Potěšen tím, že se má oční víka otevírají a zavírají podle mého přání a já se mohu dívat a přitom vidět, jsem se posadil a strašlivě zanaříkal.

Na vině nebyl ani tak fakt, že se mi do té chvíli horizontální rozlití bolesti a trýzně přesunulo do vertikály a jako by steklo přímo do kalhot, ale spíše ten, že v cestě mé hlavě stála druhá, stejně tak tvrdou, ne-li tvrdší.

„Hadry, cucky, starý necky!“

„K čemu by ti byla taková neslýchaná věc, pane,“ otázal se můj protějšek, drže si čelo oběma rukama. „Je-li to však tvým přáním,“ dodal rychle, „tedy zajisté ihned…“

„Stůj, ničemníku!“ vzkřikl jsem a bodl ho ukazovákem do kyrysu na prsou. „Tak lehce mi neujdeš, ty bído jedna bídná z Bídákova!“

„P-p-proč n-n-na m-mě t-t-t-tak k-k-k-k-k-k-k-…“

„Proč na tebe křičím?“ dokončil jsem za hrůzou ztumpachovělého H’adryho a povstal v loži, čehož jsem však nechal v okamžiku, kdy jsem zjistil, že zmizela má bitevní sukénka a s ní i mé věrné slipy, které nyní ležely na stolku u mé postele celé vyprané, bílé tak, že jsem si to už nepamatoval, a pod nimi byl zvláštní formální list. Zřejmě parte pradleny.

 „A-ano,“ zabránil H’adry cu Cky třasu poněkud tím, že se pevně zachytil nohy postele a sledoval mne, jsa zkroucen v polokleku, polodřepíc a oči poulíc.

„Tohle nebude jenom malíček, to tě můžu klidně ujistit,“ sdělil jsem mu kamarádsky. „Za tohle se budeš muset seřezat jako živý plot, jako špatně zakřivená bonsaj, jako neposlušné dítko bezrukého otce! Až z tebe budou cu Cky létat!“

„A-ach…“ roztřásla se strašnému válečníkovi přede mnou bradička. Popotáhl. „Kdybych to věděl, tak jsem si nedovolil tě zachraňovat… už bych to neudělal, vopravdu, na mou duši, na ha‘fhee uši, na m’niauwer-chee-chee svědomí! Behééé… Bheu…“

Ten jediný zvuk mne znovu uklidnil. Tak stejné vzlyknutí, ostatně vždyť to byli bratr a sestra, dozajista tlučeni často pospolu, tudíž se naučili vzlykat jeden od druhého. V ten okamžik se mi však mého idiotského přítele zželelo. Vždyť za to snad ani nemohl! To by musel být z dvojčat, aby byl takhle pitomý.

„Já se nezlobím, žes mne chtěl zachránit,“ pravil jsem vážně. „Zlobil bych se, kdybys mne nechtěl zachránit, ale to by ses, kdyby došlo k nejhoršímu, asi stejně nedozvěděl, takže zůstaneme jenom u tohohle. Ale jsem šílený záští a vztekem pro jinou věc. A za tu bych ti ukousl nos, plivl do oka a prošlápl ga-tchen-ku do koupele!“

„Pane, já tápu v temnotách…“ blouznil H’adry literárně. „Čím bychom si já a má ga-then-ka zasloužili tak přestrašlivý osud, vydáni do tvých milostivých nemilosrdných rukou?“

Nadechl jsem se, mladík rozhodně neměl ani tušení. Nemohl mít, jinak by už teď kolem tančil s nožem a utínal si jednu tělesnou součástku po druhé, lajíc si nejsprostšími výrazy a křičíc, že je vařbuřt.

„Ty pitomo, ty mezuláne, ty blbenečku!“ vypravil jsem ze sebe stísněným hrdlem. „Já za nimi jel a bil jsem je, protože se domnívám, že unesli nějakým mystickým a strašidelným způsobem tvou sestru a odšmíráku Simsala-bim, ty blbečku z domečku!“

„Hehehe,“ chichotal se chmuľo společensky, jako že je to strašná sranda, a pokoušel se mě plácnout přátelsky do zad, až jsem ho udeřil srolovanými novinami za ucho a pohlédl na něho s takovou přísností, až se zachvěl.

„To není… legrace, pane?“

„Ne, to není legrace ‚pane‘!“

„Já vařbuřt!“

„Nejsi na sebe příliš tvrdý.“

„Možná jsem, asi máš pravdu, pane.“

„Ne, já řekl, že na sebe NEJSI příliš tvrdý. Kdyby to záleželo na mě, už bys lízal boty příchozím u bran města!“

„Achich, já nešťastný…“ zalkal H’adry cu Cky a udeřil se v hruď, v rozkrok, v hlavu a znovu v hruď, po čemž se složil na podlahu a kňoural. Jen se však trošku zotavil z povyražení rány do… pytlíčku, vyskočil a jal se do sebe kopat a bušit. Rval se sám se sebou a jednu chvíli si, po dlouhé bitce, rozbil o hlavu křišťálovou vázu a uhodil sebou o zem tak zuřivě, až z toho vzkřikl bolestí a zároveň se vítězně zasmál.

Já si řekl, že bych ho mohl zastavit, to je fakt, ale tohle by mohla být dobrá životní lekce. Je tak pitomý a nezkušený, válečník jeden nejlepší! Počkat na vhodnou chvilku a přerušit zajímavou bitku jednoho muže – Van mén prálka. Vskutku byl neodolatelný pohled na to, kterak usilovně se H’adry škrtí, při čemž jeho nožky pracují jako dobře promazané stroje a jedna se ho pokouší stále kopat kolenem do břicha, přičemž druhá se tomu stále pokouší utíkat.

„Dosti té kratochvíle!“ křikl jsem po chvilce, když už hrozilo, že mi zakrvácí povlečení. „Přišel čas k činům a ne k chlapeckým hrám, jakkoliv jsou kruté a zajímavé.“

„Jen mě nechej, pane, já mu natrhnu…“ vrčel H’adry a dloubl se do očí.

„Ooooch!“ vykřikl ihned. „Jak jsi mohl, vždyť ukončil naši při!“

„Ne, ne, ne!“ huhlal znovu chmuľo, tahaje se za nos a kroutíce jím. „Končí to, až se řekne, že je konec. Tumáš, chudáčku!“

„Bědný mrzáku!“

„Nemanželské sémě!“

„Zpotvořený ošklivče!“

„Nepřitažlivý muži!“

„Ošklivý potomku!“

„Hanbo rodu!“

„Ty… vařbuřte!!!“

To už jsem se do toho skutečně vložil a každému z bojujících jsem dal spravedlivé dva záhlavce. Divže H’adrymu při těch čtyřech lepancích neupadla hlava.

„Necháš toho?!!!“ zahulákal jsem divě. „Ještě jedinkrát, a nechám tě protáhnout pod kýlem!“

„On si začal,“ zabrumlal můj potlučený přítel. „A tady přece, pane, není kýl…“

„Tak tě pověsím za varlata na strunu z okna,“ našel jsem si ihned adekvátní náhradu. „Už toho nech, rozumíš svému pánu?!“

„Vidíš, cos způsobil?“ vrčel H’adry.

„Jako bych mohl za to, žes tak ubohý a-…“

Nenechal jsem ho domluvit a přetáhl ho nočním stolkem, přičemž jsem mu několika otcovskými slovy doporučil, ať si najde odbornou, jemnou a starostlivou pomoc, pošuk jeden!

„A co nyní?“ otázal se blázínek se starostí v tom, co zbylo z obou hlasů.

„A co nyní,“ zopakoval jsem po něm jako velice zlomyslná ozvěna, mávaje rukama a plazíc jazyk na jeho potupu, jak se na hrdinu, jenž rozmýšlí další plán, sluší. „Nyní se budeme muset sebrat a jet jí vysvobodit, co myslíš, že by se mělo dělat?“

„Nebuď ke mně příkrý, pane, hleď, ukážu ti svůj hnisavý palec!“

„Jééé…“ vydechl jsem zbožně, když jsem zřel ten nevýslovný hnus. Ale poté jsem se znovu vrátil do své role, protože jinak by jejich civilizace, jak se zdálo, během deseti sekund zanikla po slavné historii, zvící několik tisíc let. Jak ti se beze mne mohli obejít?

„Tak dobrá, H’adry,“ poklepal jsem ho po zádech. „Když mi slíbíš, že uděláš všechno, co doporučím… a ukážeš mi ten palec, jestli se nebude hojit, zase tak za týden, tak už na tebe nebudu ošklivý.“

„Och, domluveno!“ vzkřikl válečník rozjařeně.

„A nyní mne zanech mému… rozjímání, musím vymyslet, kterak do toho.“

„Zajisté, pane! A kdy tě mají… vzbudit?“

„Ne dřív, než zítra ráno!“

 

Měli jsme těžkou situaci… To bylo jediné jasné na první pohled. Babránská odšmíráka unesena zlovolnými Buzicary bůhvíkam a k tomu ještě bůhvíodkud a bůhvíjak, přičemž s ní právě může být a dít se bůhvíco. Skutečně to nebylo nikterak růžové přemýšlení, když jsem si protahoval v leže prstíky u nohou, zívaje po krásně prosněné noci. Nakonec jsem došel k rozhodnutí. Za všechno může ten mezulán H’adry, to je hotovka. Cokoliv nevyjde, ať si on přičte na vrub, protože to je stejně jeho vina. Jako všechno! Myslí si, že mne uchlácholí pohledem na jeden ubohý zhnisaný prst… ale že byl, to zase jo, dokonce páchl… a já mu věnuji své přátelství, jako by se nic nestalo?

Já jsem tu hrdina, ke všem pekelným mocnostem a nezaplaceným směnkám! Já jsem zachránce všeho tohohle nehodného lidu, jenž celé věky přežíval díky modlitbám, uctívání odpudivých model a jakousi nevysvětlitelnou náhodou.

Bylo nutné okamžitě začít hledat řešení, hlavně z toho důvodu, že žádné ještě nebylo nalezeno. Ale já si řekl, že s plným žaludkem se lépe myslí, a zavdal jsem si k snídani tak pořádně, že jsem si pak musel ještě schrupnout, ale potom jsem nemohl myslet z důvodu, že kolem voněl oběd z ohromné palácové kuchyně, načež byl přece čas na odpolední klid, aby se pokrmy v bříšku nepohněvaly a nechtěly, seč by mohly, zase ven, aniž si užily všechny radosti, zakončené bambulatým a boulovatým tobogánem se závěrečným veselým šplouchnutím.

Jak jsem tak již pozdě odpoledne začal přemýšlet, rýpaje se ještě huhlaní kostičkou mezi předními zuby, kam mi zalezl kousek a’syp’y’apak uaa’paalee, vynikajícího to koření, jež se pěstuje na H‘nusu na velkých plantážích, kde pracují jen velcí plantážníci, nechal jsem nohy, aby mne nesly, kam jen uznají za vhodné. A ony mě táhly pořád, mršky jedny, k trůnnímu sálu naší momentálně velice unesené odšmíráky. Jako lidový hrdina a bohatýr jsem nebral v potaz nějaké stráže. Ať si jdou domů, plakat maminkám do sukní, či jak se říkalo h’nussky, do ba’byhadru. Dával jsem jim tučné záhlavce, když se mne pokoušeli jemně upozornit, že bych tam jaksi neměl být, podkopával jim nožky a kousal je do ruměných tvářiček, až výskali jako batolata, vyhazovaná do vzduchu tak vysoko, že je to o strach.

Tak jsem prošel až skutečně do srdce celého panovnického komplexu, lemovaného sochami tak jemnými, tak nádhernými a tak umělecky propracovanými, že jsem si troufl vykonat malou potřebu jen u rohu jejich piedestalu a nikoliv, jak jsem chtěl, abych stvořil svůj podpis na jejich umně otesané lýtko.

Náhle jsem uslyšel šramot z odšmíráčina sálu, kde zaručeně nikdo nemohl být, protože já jediný bych si to byl zasloužil, a přitom jsem byl stále tady. Rozběhl jsem se, načež mi do cesty svou halapartnu napřáhl jistě nahluchlý strážný. Nebyl čas, já musel dovnitř, aniž jsem si mohl dovolit zbytečné cukrování a zdvořilosti.

„Jereš!“ zařval jsem tedy příkře a bojovně, a strážce utekl.

Rozrazil jsem dveře tak, že mě málem bacily do nosu, když se odrazily od mramorových sloupků, které už nikdy nebudou takové, jako bývaly. Upřel jsem svůj zlobný pohled před sebe, protože za sebe by to bylo těžší.

„Ha, ďáble zlořečený!“ vycedil jsem nenávistně skrze zatnutými zuby, tlačíc slovo za slovem jazykem skrze mezery. „Tak to ty!!!“

Yato n‘ Ebyl se narovnal při své křivotě překvapivě vysoko, jeho potutelná tvář zářila potměšilostí, přičemž do ní ještě kanuly čůrky škodolibosti. Jeho hlas byl plný pohrdání a opovržení a zněl chraplavě, ryčivě syčíc nenávistná slova plná odporu a toho, že mne nemá rád.

„Eooouaaaa!“ pravil a upustil sošku, starou, jak jsem věděl, asi třikrát jako Metuzalém, přičemž artefakt tak jedinečný si poskočil a rozprskl se na podlaze do tisíce střípků.

„Hej, tohle bylo drahý!“ rozkatil jsem se.

„Jak to víš?“

„Mi to říkali…“ odvětil jsem nešťastně.

„Ne to!“ zaryčel Yato n‘ Ebyl svým tichým syčivým chrapotem. „Ne taková lapálie, pišišvornost a nicotnost!“ Začal jako smyslů zbavený poskakovat ve zbytcích sošky, jen aby mi dokázal, kterak se nestará o hodnoty uměleckého snažení. Barbar pitomý!

„Jak víš,“ vyrážel ze sebe mezi poskoky, „že to já?“

„Mam voči, né?“

„Jak tě nenávidím,“ funěl odšmírák Vytschpulu. „Ze světa, jenž rodí takové tvory, jako jsi ty, raději utéct, protože jsou-li všichni z tvé domoviny stejní jako ty, pak musejí být krásní, stateční, svalnatí, štíhlí, výhrůžní, něžní, na pohled zdatní milenci, sečtělí, vzdělaní v umění, se zájmem o zkrášlování svého těla a sázení okrasných rostlin, a k tomu nebývale moudří, chytří a mazaní!“

„Hm.“

„Tak jak jsi, proklatý krásný hrdino, odhalil, že to já? Jak jsi jen mohl přijít na to, že Simsala-bim mne spatřila v kopcích, když se vracela svým vznášedlem do Babránu? Jak víš, že jsem tehdy schválně jedl dlouhé hodiny plody mazsch’tiawa, aby, až mne spatří, jsem vypadal správně uboze… Ano, Celestýne Hadrabo, proklatý spanilý reku, byl jsem pak, jak musíš vědět, zamazaný až hrůza! Tak strašlivě, až srdce usedalo a s ním i srdce mé nastávající ženy! Ha-ha-ha! Ona přistála a lamentovala, což ti je známo, jak to vypadám, že dělám jenom vostudu, a vzala mne na palubu! A já ji bacil lodním deníkem, jenž je vázán v kovu, načež jsem ji vyhodil na stanovou celtu, drženou dvěma páry Buzicarů – siláků, kteří si ji nadhodili jako pírko a s veselým smíchem utíkali, co jim nohy stačily! Já pak havaroval se vznášedlem tak, abyste jej nenašli, z čehož mám takové zranění, jež mne bude hyzdit celý život… Sám jsem při spatření těch… škrábanců… málem zhynul hrůzou… Ale stálo to za to! Jen… chci a musím vědět, jakým kouzlem jsi to mohl tušit a odhalit, proklatý, půvabný a čarodějný zastánče dobra!“

„To víš, panáčku, já jsem holt hlavička!“ zpražil jsem ho pohledem, ačkoliv jsem skoro nechápal význam jeho řeči. Doufal jsem, že mi to všechno dojde později. Ale snažil jsem se tvářit co nejchytřeji. Když se přiznal, trouba, má to mít. „Zato tys to zkazil, bídný odšmíráku! Tys ošklivý a hloupý!“

Schoulil se jako pod úderem biče.

„Ach… jak víš i o tomhle? Jak víš, že si myslím, že to, že jsem uzavřel dohodu s Buzicary, kteří chtějí ovládnout celý H‘nus, je ošklivé a hloupé? Jaké čáry ti sdělily, že úplně nevěřím v jejich vítězství, ač jim v čele stojí veliká vůdkyně, tak strašně veliká, že její stín může v parném létě chladit pět mužů? Prokletý inteligentní a prohnaný fešáku, jak můžeš vědět, že chci ovládnout vše, že chci pohltit Babrán Vytschpulem, že to vše mělo být kvůli tomu? Spolčení se s Buzicary i únos Simsala-bim? Jak tohle můžeš vědět…?“

„To musí mít jeden tady,“ poklepal jsem se po nose.

„Vrk’uu?“

„To taky,“ odvětil jsem vesele, když jsem viděl, kterak se hrouží do svého zahanbení a svojí tuposti, kterou jsem já tak hravě prohlédl. „Ale hlavně tuhle… intelekinenci.“

„Oooooch!“ zaťal pěstí vytschpulský odšmírák bojovně a chmátl k opasku, odkud vytrhl mistrně zdobený a nadmistrně zrobený obouruční čtyřručák s esovitě prohnutou záštitou, košem tvaru filigránského nesmyslu, skrze nějž právě propadává pugét čerstvě natrhaných květin, jilcem umně zdobeným třicetikarátovými démanty a smaragdy a hruškou, lesknoucí se zlatem a tukem k leštění sedel.

Zajisté, že já okamžitě vytasil svou zbraň a stanul proti němu v šermířském postoji, jenž mi zaručoval nejlepší pozici ke smrtelnému útoku. Ale, jak jsem si tak sedl na bobeček a čepel stiskl mezi kolena, zrádný odšmírák vykřikl hrůzou a meč se mu v ruce roztřásl tak nekontrolovatelně, že si téměř v záplavě krve usekl vlastní ucho a na jemné plátky rozsekal strážného, jenž přiběhl se ptát, co že za rámus a tartas se to zde děje? Že vedle hrají hra’na kutul’ulu, čili kostky, a nemohou se shodnout co padlo, neboť randál jim je překlápí.

„Nedostaneš mne! Dnes ne!“ chroptěl smrtelně odšmírák a couval k oknu.

Byl čas jednat, neboť se muselo ukázat, že nejsem jen tak ledakdo a navíc, tohle byla příležitost, jak dostat z hnojiště druhého kohouta, jak by se řeklo. Protože těžko by se za takového zrádného, podlého, potutelného, potměšilého, zatvrzele zlobného, prohnilého, proplesnivělého slabocha, který vůbec není šik a ještě je to vošklivák vošklivácká, ratata-čuňata-eklhaft, chtěla ještě Simsala-bim provdat, ať by to bylo zpečetěné, zpečené a spěčené čímkoliv, co by mohlo mít dvacet pečetí, na každé mašličku pro okrasu. A kdyby chtěla, tak to by viděla, co dokáže má zloba a uražení, to by si mohla počkat…! Ale to jsem notně odběhl. Abych se zase vrátil zpátky, musel jsem prostě ukázat svou mužnost, své kouzlo mužnosti a odhodlanosti, spanilosti, hrůzy, bestiality i klukovské hravosti…

„Baaaf! Paci-paci…“ vyvalil jsem šíleně oči, divže mi nepraskly cévky a nepolil jsem zrádného odšmíráka od hlavy až k patě krví, a vykročil k němu bojovým, strašlivým a přitom rozkošným a roztomilým poskokem, při kterém jsem dělal, jako když se kočička myje.

„Aaaargh!“ vyděsil se až do morku kostí, protože si v té chvíli málem zlomil nohu, ale než jsem mohl ukázat i jemu, „jak pacička ouška hladí“, proskočil otevřeným oknem a v letu strašlivě mával rukama v magických gestech a křičel zlověstné a ďábelské zaklínadlo:

„Frrrrrrrrrrrr!“

Což ustalo, když dopadl. Ale potom se znovu, nezlomen, leč potlučen, rozběhl ulicí, přičemž mu z cesty uskakovali dospělci, odvalovala se křičící nemluvňata a berlou se odšupovali nebozí žebráci a mrzáci z dávných slavných bitev, na jejichž svázané tkanice sandálů, hrozný to následek bojů, jenž je upoutal až nadosmrti k zemi, bylo hrozno jen popatřit.

„Chyťte hooo!“ křičel jsem z okna, držíce se sloupku tak úpěnlivě, aby to vypadalo, že se obětavě vykláním, a přitom jsem byl v relativním bezpečí, přestože z té hrozné výšky se mi chtělo blinkat. „Ukradl… todle… Tu zlatou sošku, posázenou drahokamy, co byla hlavní ozdobou v trůnním sále!!!“

Někteří lidé se za ním rozběhli, jiní se rozběhli za těmi lidmi, protože jim zmizeli od stánků a krámků bez zaplacení, načež za těmi se rozběhli jejich rodinní příslušníci, že když v tom krámě nikdo nezůstane, že jim to všechno ukradnou, a ti zbylí se rozběhli potom následovně, když jim to všechno předtím ukradli.

„A pak že lidi jsou nevšímaví,“ pravil jsem a vytřel si slzu dojetí z oka. Ale nehezky jsem se škrábl ostrým drahokamem, který trčel z hlavičky té zlaté sošky, kterou jsem držel v ruce, a tak jsem toho radši nechal a schoval si ji hezky do slipů, aby ji nikdo neviděl a já si ještě k tomu připadal za chlapáka.

„Pane, pane pane!“ ozvalo se za dveřmi, načež jimi odhodlaně a oddaně proskočil H’adry cu Cky, v ruce tasený mečík, ve druhé tasenou šalvěj, pročež když mu ujely sandály na troskách starodávné sošky, divže si nesrovnal profil do jedné úrovně.

„Ach ano, příteli H’adry?“ odpověděl jsem velebně.

„Oooch…“ všiml si můj mladý, pozorný přítel. „Chužbla b’ub’u cai-mrsk,“ pronesl tiše ve svém nářečí, což znamenalo asi něco jako „Jak mužný je ten krásný muž!“, a já s ním samozřejmě souhlasil.

„Slyšeli hluk, a tak sem všichni přiběhli. A já běžel první!“ chlubil se chmuľo, aby se mi zavděčil. „Všecky jsem je předběhl!“

„H’adry!“ vzkřikl jsem však já, nedbaje na jeho holedbání, ač čekal dojista nějaký pamlsek či alespoň milé pohlazení. „Již vím, kdo způsobil tu strašlivou a děsivou hrůzu, že byla odvlečena tvá sestra.“

H’adrymu v očích nenávistně problesklo. V tu chvíli jsem byl na svého mladého… ehm, druha pyšný, neboť nebylo válečníka nad něho, což zářilo z jeho krabatých tváří.

„Jejda!“ pravil výhrůžně ku všem zlostníkům, zejména těm purpurovým.

„Ano, byl to Yato n’Ebyl! Přistihl jsem ho zde a… odhalil celý jeho odporný, ohavný a absolutně ne hezký a dobrosrdečný plán, jímž chce pohltit mocí Vytschpulu vše! A tvá sestra byla jen záminka, jen taková milá prémie, třešnička na dortu či pecička na vrcholu ptačího hovínka!“

„Ten…“ soptil H’adry hněvem tak, že stěny se pokrývaly mokrými kapičkami jeho slin, „bííííídáááák! Ten lotr z nemanželského lůna pošlý! Ten daremník ukrutný… Já ale odjakživa říkal, že s ním něco není v pořádku! Že je to jenom zch’bleb-le (v překladu znamená toto zvučné a krásné slovo kohosi, kdo utíká po cestě, tvořené ze shnilého trusu dobi, prolitého močí a leštěného zvratky, přičemž mu na cestu co chvíli upadá zrnéčko suš-win, kteréžto on však ihned zvedá a vkládá si je do úst)!!!“

„Vždyť jsi byl tak lojální,“ založil jsem si ruku v bok, „A tvá sestra jakbysmet! Málem mi nasadila psí hlavu, když jsem je vyrušoval… A tititi, jejeje, on nás tady vyrušuje, když si chci hezky popovídat s tim svým vošklivákem, to je ale e-e pán… dudlydudly, počem, miláčku, pošleme toho uličníka pryč.“

„Dojista nevěděla, čeho činí, jen je tak čestná má sestra… Ač by zasloužila krutý trest za to, jak s tebou hovořila, že ihned na zem nepadla a hlavou do podlahy důlek nevytloukla,“ byl H’adry solidární až za sestřin hrob. „Já však neměl Vytschpula rád nikdy! Nechť mi vyrazí vrásky přes čelo, jestli lžu.“

„H’adry…“

„Co, pane…?“

„Vr-vrásky…“ vypravil jsem ze sebe s pohledem zděšeně upřeným do míst, kde mu začínala čupřina.

„Jejejejeéééé!“ vykřikl bojovně H’adry. „Přiveďte hned zkrášlovače! Já vrásčím… Uáááárgh! Kam se poděje má mladická svěžest… Prokleté přísahy. Aáááááááááááá!“

„H’adry?“

„Nehleď na mne, pane můj… Ach, jak se stydím. Jen mi dej chvilinku a skončím své bídné utrpení,“ sliboval mi chmuľo a už vytahoval perořízek od pasu, že se perozařízne.

„Já žertoval,“ rozesmál jsem se přátelsky, až jsem se za břicho popadal a se mnou v přátelském a bodrém smíchu, jenž z druhého vládce Babránu udělal notného pitomce, i zbytek přítomných stráží, z nichž někteří až hýkali řehotem a oči jim lezly z důlků. Avšak jsme muži a nebudeme o tom přece nikomu vyprávět! Nebo jen nejbližším přátelům.

„Ty…ďáble, pane…“ odfukoval H’adry jako kovářské měchy.

„Zanechme této kratochvilné konverzace,“ mávl jsem pánovitě rukou. „Nyní musí přijít ke slovu činy. Potřebujeme se dostat do Vytschpulu, jako že tu stojím!“

„Je to strašně daleko,“ zaplakal jeden ze stráží.

„Zrádce!“ křikl jsem vztekle a udeřil ho otevřenou dlaní, až H’adry vykřikl, jak se bouchl o jeho helmu. „Tvá vládkyně je v nebezpečí a ty tu budeš pobrekávat?!“

„Pane, je to vskutku daleko. Daleko i pro dobi, ušoupaly by si nožky a stali se z nich chf’leee, čili óbrslimáci.“

„Tedy poletíme, druhé vznášedlo odhodí krmné poslání!“

Během chvíle sehnal můj věrný podruh H’adry do místnosti všechny osoby, které by mohly umět pilotovat jedno z dokonalých H’nusských vznášedel. Když jsem koukal na starce, stařeny, mladce a mladěny, děcka i dětiny, byl jsem hrdý na jejich odhodlání, třebaže se netvářili zrovna hrdinsky. Připadalo mi to, jako by prostě H’adry dole před palácem sehnal hlouček darmošlapů a přiměl je důtkami vyběhnout co nejrychleji schody k trůnnímu sálu.

Přikročilo se k výběru. Každého jsem se zeptal a on zavrtěl hlavou. Bylo to trapné, nejdříve jsem si myslel, že jsou všichni jen příliš skromní, ale opak byl pravdou, byli to jen špalkoidní městští balíci a balice! Došel jsem k posledním dvěma.

„Ty!“ píchl jsem prvního ukazovákem do břicha. „Umíš?“

„Ne,“ vypravil ze sebe nešťastník, shodou okolností jeden ze strážných, začervenal se, divže studem neshořel.

„A ty snad umíš?“ přešel jsem k poslednímu.

„Eeee…“ špitl tázaný a na rozdíl od svého druha studem shořel.

„Jsme ztraceni,“ pravil jsem, hledě na jeho ohnivé tancování a baletní poskoky, doprovázené stydlivým křikem.

„To jsme, pane… Asi to budu muset vzít sám,“ pokýval hlavou H’adry, zrovna tak fascinován pohledem jako já.

„H’adry, ty mezuláne! Ty umíš létat…?“

„Ano, umím, ale nejsem nejlep-…“ stačil jen říci můj milý mladý přítel, ale to už jsem ho držel v náručí a křepčil s ním dokola, čemuž se všichni vesele smáli, přičemž řehot vygradoval, když jsme prošlápli našeho stydlivého adepta na pozici pilota.

Rozesmáli jsme se té taškařici také, jako děti, a jeho mastnými sazemi jsme si namazali dužnaté kníry, až se leskly jako pravé sádlo.

 

 

 

VI.

 

Och, cesta to byla dlouhá, předlouhá a hrozně strašně moc namáhavá… Já si chudák vlastně nemohl ani trošičku, na pouhých osm hodin, zdřímnout. Vznášedlo pořád poskakovalo, škubalo sebou a chvílemi se dokonce jakoby pokoušelo o laškovný looping, což mě vždy vytrhlo z mého tichého rozjímání už po slabých pěti hodinách a musel jsem tedy, pamětliv toho, že hrdina neutíká z nedobojované bitvy, začít zase od začátku. A nakonec, když už se všechno zdálo být v pořádku, vyrušil mě sám můj mladý a notně nezkušený přítel H’adry.

„Pane, pane!“ syčel mi do obličeje jako smyslů zbavený, až mě docela probudil.

„Co tě pudí, nezvedenče, abys tu staršího takto znectil? Nemůže se tu jeden vy-… zamyslet, abys ho hned nebudil? Což nemám nárok na chviličku soukromí a klidu?“

„Snad bys dokázal sám pilotovat, můj pane…“

„Já? Jak bych mohl, za tak krátký čas! I když jsem nevídaně inteligentní, stále ještě nechápu, co se stane, když to velké kolo otočím doprava.“

„Pak vznášedlo stočí směr doprava.“

„A když doleva?“ vypravil jsem ze sebe stísněným hlasem, neboť taje a jemné nuance pilotáže naší aerodynamické a tiché létající hrobky mi stále zůstávaly z větší části neodhaleny. „Co kdybych to náhodou otočil doleva, aha?“

„Tak poletí stroj vlevo.“

„Cože…? Nejsem z bojácných, což víš, a kdybys nepřikývl, dám ti záhlavec, ale tohoto se neodvážím… Pilotáž je až příliš složitá, jen si zase hezky jdi sednout do křesílka!“

Krrrrc… Prsk!

Plesk, plesk!

To praskly dvě dřevěné tyčinky, jimiž měl snad z náboženských důvodů H’adry podepřená oční víčka, ač to vypadalo odporně. Avšak ihned si víčka znovu roztáhl prsty, aby nepohněval svého boha.

„Ach, pane můj… Vím, že jsem nedokonalý, vím, že nedokážu vydržet námahu a hned bych rád cítil tvou pomocnou ruku… Ale prosím tě, ač je to pouhých čtrnáct dní, rád bych si na okamžik odpočinul! Prosím, veď zatím naši loď, neboť dole je nebezpečná krajina, kde by na nás mohly kálet bzccumbumtarára, nebo bychom ušpinili podvozek!“

„Nemohu… nevidíš, jak jsem znaven?“ broukl jsem. „Hajdy do křesílka, jestli sprchlo, postříkali bychom si podvozek blátem, až by to nebyl hezký pohled.“

A H’adry si povzdechl a pod oči si zapřel dvě ocelové trubičky.

Já se vrátil k myšlenkám na svou krásku Simsala-bim. Nemohl jsem na ni nemyslet, když jsme se už jednou vydali na cestu po jejích stopách, abychom vypátrali její nehezký osud, jenž musel být nehezkým, neboť byla ohmataná od Buzicarů. Říkal jsem si, co udělám, až ji zase spatřím, a já ji spatřím za každou cenu! Tím jsem si byl jistý.

Uvidím vznešenou odšmíráku Babránu těmito svýma dvěmima očimami. A jednu jí vrazím zleva, zprava, a zařvu z plných plic: „Tak kvůli tomudle tys na mě byla jak na čokla, ty fuchtle jedna?!“ a potom kopnu do nebohého kvíkajícího Yato n’Ebyla a budu nad ním skákat a křičet na něho, že je ošklivý nemanželský syn, aby odšmíráka viděla, jak jsem krutý, když jsem nahněvaný. S hřejivou myšlenkou se mi sladce usínalo a já se usmíval jako andělíček. Poslední, co jsem slyšel byla tichá a velebná píseň, jíž zpíval můj mladý, nemotorný druh. Zněla zvláštně, tajemně, snad si ještě vzpomenu na slova…:

„N’ee-u-s’nuu… N’ee-u-s’nuu, yi-nak se v’oba z’aa-bi’j-em…“

 

„Jsi si jist, H’adry, že naše vznášedlo nikdo nemůže najít? Naše přistání bylo skutečně mistrovské… Nemohl to slyšet skoro nikdo!“

Otočil jsem se k nevzhledné hromadě ze slaměných rohoží a hromad došků a kusů krovů. Nikdo to nemohl slyšet, a ti, co to slyšeli, ještě nebyli vyproštěni zpod mocného a bohatýrského stroje. Jedna z maličkých osad se svými malebnými a prostými chýšemi si zkrátka dneska vyšlápla levou nohou do slavného jitra. Ale ti pod vznášedlem alespoň zatím mohli cídit podvozek.

„Nyní musíme do Vytschpulu, můj pane!“

„Juž kvačím!“

Na dohled v hustém hájku jakýchsi řasovitých příšerností, když už se před námi zdvihaly vysoké a nehostinné, ostré, hranaté, špičaté a paťaté hradby nepřívětivého města Vytschpul, jsme se přestrojili, abychom mohli nepozorovaně projít kolem stráží. Nikdo nás tu sice neznal a nikdy neviděl, do města proudilo asi tak tisíc osob každou minutu, ale zkušený a odhodlaný hrdina zkrátka nikdy nedá na náhodu, i kdyby byla možnost neúspěchu deset tisíc miliard šušmiliónů cucmiliónů skviliónů ziliónů miliónů tisíc a ještě stovka ku jedné. Přestrojili jsme se mazaně, já byl v kostýmu cvičitele zvířete, jež H’nusané nazývali B-r’um-b-r’um. Sestával z jediného skvostného kusu, a sice skrouceného vyschlého klacku. Jakmile jsem jej uchopil do ruky, byl jsem rázem někdo jiný. A H’adry se zatím vyválel v blátě a v suchých travinách, řasách a poté sebou pleskl do kaliště, zbyvším po divokých chlumšiplescích, co nikomu nepatřili a tak je nikdo nepojídal. Vypadal jako divé zvíře, obzvláště jak mu strašidelně svítila bělma uprostřed všeho toho neřádu, když se mu hluboko mezi půlky zadnice zapíchl zrádně ukrytý trn.

Byli jsme k nepoznání. Já ho hnal před sebou, nevybíravými slovy a kopanci, šťouchal jsem do něho klackem a křičel na něho: „Uuf-h’ek-sind’l!“ Což znamenalo „Ty mrcho jedna nevděčná!“ Vmísili jsme se do davu a najednou se všichni strážní dívali i přes naše dokonalé maskování jen na nás. Byla ve mně malá dušička, ale prošli jsme šťastně, i díky tomu, že se ozbrojenci s hrůzu nahánějícími zbraněmi a šatečkami dali do řeči. Znělo to, jako by říkali, že támhleti dva mezuláni jsou asi šílenci nebo sexuální devianti, ale netušil jsem, koho tím mohli myslet.

Vytschpul byl obrovský, velikánský hrozně moc, asi tááááákhle hrozně strašně hodně. Od jednoho okraje druhého nevidět. Možná také proto, že v cestě výhledu stály všechny ty baráky. Ale zarazil mne, jako zplozence dobra, do očí bijící rozdíl. Babrán byl město spravedlnosti a dobra, kde ani rodič, jenž na veřejnosti napleskal svému dítku, nezvedenému a rozpustilému, neušel halapartně biřiců, na níž ho pak za bujarého jásotu vynášeli za hradby, aby ho hodili do hnojiště. Leč Vytschpul, to bylo místo zkázy a zmaru.

Viděl jsem bazar, jeden krámek vedle druhého a u každého úlisný, nepřátelský, podmračený a pokrčený, potutelný, rozmarný, prolhaný, fikaný, pálený opálený šizuňk prodavač, před nímž si nebyl nikdo jistý, ani hospodyně, jež chce koupit k obědu tři páry chlumšiplesčích panožek, aby potěšila svého muže a vládce. Ale i taková zde byla zlá a panovačná a plivala kolem sebe zapáchající tabákové sliny, kterak nevšímavě kráčela po veřejném prostranství, činíce výtržnosti a perouce se se strážnými, kteří se zase prali s ní a spílali jí „pomýlených cácorek“, přičemž měli oči podlité krví a nohy pivem, jež jim ta ženština předtím zvrhla. Spatřil jsem, jak se dva lidé urputně, hrůzně a neústupně přímo na ulici pohlavkují, jiní se dloubou s hlasitými výkřiky do očí a tahají za vlasy, až slzy stříkají na metry kolem, a kolemstojící dav jen přihlížel, jásal a zvláště zdařilé útoky opakoval i mezi sebou, aby se nikdy nezapomnělo na rekovnost krutých mužů. Naposledy jsem, když jsem se otáčel jako na obrtlíku, spatřil dítě, malou holčičku, kterážto malým klacíčkem, v němž byl zaražen malý rezavý hřebíček, tloukla do hlavičky svoji panenku, až kolem poletovaly světlé vlásky a chlumšiplesčí vlna, jíž byla hračka vycpána. A dítě se smálo, až se dusilo chuchvalci vycpávky tak, že jí přihlížející strážný dal ze škodolibé útrpnosti herdu do zad ratištěm své hrozivé, strašlivé, nebezpečné, nesmlouvavé a vůbec ne příjemné halapartny.

„Hrozné město,“ zakroutil jsem hlavou.

„Brum-brum, to je pravda, pane! Strašlivé je město Vytschpul, já to vždycky říkal!“ pravil můj přítel H’adry cu Cky. „To je hotový semeniště nesváru a neřestností! Brum-brum!“

Přetáhl jsem ho klackem, až mu ze zadnice slezla vrstva maskování. „Musíme pryč z této hrůzy, kde je hrozné a strašné jenom být, protože bychom taky mohli jednu koupit.“

„Následuj mne, pane, mám zde věrného přítele!“

„Zkažený jinochu!“ další rána ho zpravila o mém názoru na kamarádšofty se zdejšími mezulány.

„Och, panééé! Výsk! Výsk!“ výskal můj přítel jako děcko. „Brum-brum,“ dodal, nalepujíce si zpět ono svinstvo, „on je jiný, než všichni ostatní!“

„Ach, tedy nezkažený muž? Statečný, stojící pevně a hrdě, jako pravý hrdina, proti útlaku a zlu, které zde panuje? Urputně bojující za svojí pravdu. Muž, jemuž se hnusí byť jen pomyšlení na cokoliv nečestného natolik, že by raději zemřel, než by povolil?“

„Nooo,“ protáhl můj nezkušený přítel, „víceméně… Pojídá ulovené děti, jež láká sladkými slůvky, a tudíž potom snižuje stavy těchto zlořádů.“

„Hrdina!“ vytřel jsem si slzu z oka, protože z toho zpropadeného klacku létaly třísky při každé povedenější ráně, po níž H’adry po zvířecku zaječel jako by ho na nože brali. „Veď mne!“

„Výýýsk!“

Že v onom městě zatracených, ošklivých, zlých a potutelných měli domy veliké, široké, vysoké, daleké a dlouhotrvající, to byla svatá pravda. Jednoho začaly bolet nožičky, než obešel jeden hloupý blok, a to ho ještě deset podobných čekalo. Všude kolem se to hemžilo lůzou a odpadky všeho druhu, přičemž kolem stály chatrče žebráků, poutníků, proutníků, jasnovidců a malomocných, z nichž se ozývala pravá kakofonie zvuků, šílenství, pošetilosti a bídy. Někdo tam bídně křičel, že musí bídně zhynout jestli na něho kvůli tomu bídákovy nezbýde. A to byla odvrácená tvář odvrácené tváře krásy H’nusu. V Babránu by se s takovými nuznými příbytky nikdo nesetkal. Všichni strážní měli na paměti, že neřádstvo patří hezky na smetisko.

Mezi nuznými baráčky, které byly přilepené mezi ohromnými stavbami pomocí řas, starých ponožek, použitých náplastí a pochoutky, jež se podobala naší pozemské žvýkačce, nemít příchuť ušního mazu, jsme našli jeden méně nuzný, neboť byl připevněn několika odpadky dřeva a dokonce dvěma rzivými hřebíky. Jakmile můj přítel H’adry zaklepal, což učinil nenápadně, aby to vypadalo, že se co divé zvíře drbe o výrůstky a nerovnosti dveří, veřeje zaskřípěly, zavrzaly, prohnuly se, poskočily a s kvílením se zkroutily, aby se vzápěti otevřely.

„To šou k nám hošti!“ ozvalo se ze tmy a já se poděsil, že to snad starý Vaňátko povstal ze svého velebného rovu, jenž mu zrobili zručně z papírové škatule za deset minut práce na našem psím záchůdku ve špinavém koutě parku, kde navíc toaletně zaváněla střemcha. A skutečně, kmet, jenž vyšel, šťárajíce se dětskou holenní kůstkou mezi předními zubisky, byl jakoby rodným bratrem mého dávného učitele, budiž mu psí epre.. experm… hovínka a čůránky lehké.

„Ach, příteli můj, Z’prd-loo Staree!“ vykřikl H’adry cu Cky a objal štítivě se odtahujícího staříka. „Což mne nepoznáváš?“

„Ehm, nejši ty ten tvoreček, kerýho mi pučil ten čvičitel, když já jšem mu pučil ty dvě dečka? A ráno mi je vrátil vošlintaný, že jšem je mušel puštit, protože byly e-e?“

„Ach, nebuď pomýlený, starý příteli!!! To jsem přece já, H’adry!“

„Neee…“ vydechl nábožně Z’prd-loo. „Můj kamarád… Čo my šme špolu prožili, čo? Vžpomínáš?“

„Jako by to bylo včera,“ přikývl nějak zvláštně H’adry a přitom si pokradmu pohladil prdýlku. Já si v tu chvíli řekl, že je ten muž, ten pojídač dorostu, skutečně jak rodný bratr starého Vaňátka.

„A kdo je todlečto?“ vypoulil čilý stařík oči mým směrem a odhodil dětskou kůstku.

„To je můj věrný pán přítel pán Celestýn Hadraba!“

„Takový čižokrajný méno! Tož vitajtě, vitajtě! Nechčete še něčeho napít? Nebo tu mám eňo-ňůňo hamání. Teda až ty malý šígry vyšťouchám žpoža toho kanape.“

„Ne, příteli,“ posmutněl H’adry nad tím, že nebude moci vysávat a ocucávat kostičky, „má sestra, odšmíráka Babránu, se ztratila, či spíše byla bez problémů unesena, protože ji nesli dva. Dva strašliví, zlí, odporní a nechvalně známí Buzicarové z Buzicaronu.“

„Jejdanánku!“ spráskl ruce Z’prd-loo, až to pláclo. „A čo š tim mám špolečnýho já?“

„Musíš nás pustit svou tajnou chodbou pod chatrčí, která čirou náhodou vede až přímo do odšmíráckého paláce pod dlaždičky na záchodě!“

„To já nemůžu. Našchledanou!“ pokrčil rameny stařík a už slintal nad vidinou dobrot, jen co přibouchne vetché dveře, které hlasitě skřípaly a notně páchly a bily do očí.

„Stůj, kletče!“ zařval jsem já a udeřil ho do žaludku. „Ještě slovo a ztrestám tě, bídníku! Jak si dovoluješ odporovat mému věrnému příteli, to bych ještě pochopil, ale jak si dovoluješ zpochybňovat moje přání, to fakt nechápu! Já ti ukážu, kdo jsem já!“

„Eeeeeeeeéééééééé!“ skučel hodný dědeček, když jsem mu šlapal po nohách. „Tak teda joooo! Poďte!“ povolil a belhal se před námi ztemnělou předsíňkou, kde visely po stěnách nábožné obrázky a vydělané kůžičky mezi žertovnými hlavičkami nemluvňat v roztomilých a veselých sestavičkách.

Jeho hlavní síň, hned vedle kuchyně, která by se dala nazvat černou, kdyby nebyla hlavně mastná, až podjížděly sandály, byla rozlehlá a veliká, plná rozličného polorozbořeného nábytku, ve kterém d’rewo-ha-mi, čili červotoči, zpívali nábožné písně a pořádali slavnostní přehlídky. U vetché stěny, kterou dovnitř foukalo a propadávaly bobky ze střechy, stálo ohromné kanape, tak veliké, že i ten největší kanapní ležák od nás, co si otevře dvanáctku a zavře dveře obýváku jen co dojde z práce a přiková ženu ke dřezu, by musel kleknout v nábožném dojetí a říci:

„Jejej… v tom pívu asi něco bylo…“

A za tímto majestátním kusem prastarého nábytku, notně již sešlého, oslizlého a propšoukaného, leč stále statného a nádherného, se ozývalo tiché chichotání. V mžiku do svého kanape čacký Z’prd-loo Staree uhodil smetákem a jal se pod ním šťouchat násadou.

„Vyležte, vy malí gauneři!“

„Chichichi.“

„Já váš štejně vyšťourám a pak to bude horší!“

„Chichichi…“

Nemohl jsem se na to dívat a poslouchat to. „No ták, ty blázne stará,“ začal jsem smířlivě, „koukej nám ukázat tu tajnou cestu, nebo ti budu muset šlápnout na krk,“ dodal jsem zvesela, aby viděl, že jsem bezstarostný.

„Je to támdle, ve vohništi, jenom vodšunete ten rendlík š kyšelym mlíkem a rožhrábnete tu hromádku p’lešk-pu’ch,“ mávl rukou náš hrdinný pomocník a my tak učinili, ačkoliv se H’adry přitom notně zaplácal, neboť p’lesk-pu’ch byly velice čerstvé, zřejmě připravené k sušení na otop.

Navždy si zapamatuji pohled, který jsem vrhl do síně starého bohatýra ještě než má hlava zmizela pod okrajem čpící díry, ze které to smrdělo, až H’adry bědoval, že mu slézá kůže na lýtkách a vlasy nad čelem. Musel jsem ještě jednou popatřit na zázračné místo. Viděl jsem, kterak můj nový přítel Z’prd-loo Staree klesá k zemi, podražen nějakou hůlčičkou, a jak ho cosi velebně táhne za kanape, zatímco on vesele koulí očima a drží se vetché podlahy, až mu žertovně praská ve stařeckých prstíčkách.

„Bum, lup, bum, čvacht!“

Kýval jsem si hlavou do taktu té veselé hudby, jíž se s námi loučil přívětivý příbytek.

„Bum, lup, bum, čvacht!“ udávala takt tlustá násada od… něčeho.

A já spatřil rozverného hošíka, kterak vystrkuje kučeravou hlavičku za opěradlem kanape a vysokými skoky se vznáší nad kus prohnilého velebného dřeva a pružně dopadá na obě nožky. Zřejmě se na poslední chvíli s čackým, starým a mrzáckým junákem skamarádili, protože každý výskok a dopad náš starý přítel vesele vítal přidušeným:

„Eeeee-heeeee… hýýýý, hýýýý!“

Smál se vesele a jeho „Hýýý, hýýýýýýýýýý!“ nás provázelo až daleko do chodeb, než konečně umlklo. A my si mohli oddychnout, že už nemusíme poslouchat to ubohé, trapné a vůbec ne drsňácké veselí. A navíc kolem začala být tma a tyhle zvuky zněly až moc strašidelně.

„Jéééé, já na něco šlápnul!“ vzkřikl jsem a přitom se mi hlas ani téměř nezlomil hrůzou. „Co to bylo? Co to byloooo?“

„To já, pane… ehehech…“ rovnal si H’adry zádíčka do téměř původní podoby. Něco kutil na zemi v bahýnku a prášku, a já neviděl co. Něčím tam chrastil, mlaskal a něčemu se tiše chichotal.

„Tý dobytku!“ pochopil jsem. „Kdyby tě takhle viděla tvoja stará mama, co?“

„Ona mě to sama naučila!“ vyjekl rozjařeně H’adry a chrastění a mlaskání zesílilo a zrychlilo.

„Nech toho, ty… to tu bude klouzat!“ rozkřikl jsem se, ale pak jsem uviděl, že chrastí a mlaská nějakou sklenicí, zřejmě zavařovačkou, v níž něco počíná pomalu rozsvěcovat. A než jsem ho mohl začít podezírat, co provedl a jak, uviděl jsem v zeleném světle mihotání nožiček, panožiček, křidélek a vrtulek. „Co to je?“ vydechl jsem po tichém říhnutí.

„Bli-k’brou-ci!“ pravil pyšně můj mladý a v tu chvíli téměř skoro inteligentní průvodce. „Když jim někdo zatřese zadečkem, tak se rozzlobí a pak začnou kakat, až to svítí.“

„Zesil to!“

„Musíme s nimi třásti, aby se jim třásly zadečky,“ pronesl rozhodně H’adry, ale já ho neposlouchal a vytrhl jsem mu libovolnou nádobu ze skla, křišťálu či cukrkandlu z ruky. On mi tu bude něco vyprávět! Ten samozvanej etyno… etno… eneto… sběrač a muckač brouků a jiný žoužele! Popadl jsem flanděru hezky do ruky, zašejkroval jsem s ní, až třasořitky uvnitř nevěděly, kde jim análek stojí, a pak jsem s lahví, jak jsem vídal v našich skvělých pozemských filmech (tam to dělali s takovými trubičkami dnes a denně) uhodil o stěnu. Zapomněl jsem však, že stěna je kamenná a nádoba asi skleněná…

Rázem bylo světla jako ve dne. A H’adry křičel:

„Jejejejéj! Shlédni na nás, Šmátrhňápe! Voni sou masožravííííí!“

Ale na něho žádný ze zlořečených řiťosvitů nešel. To můj mužný pot je přitahoval, má vůně chlapáka. Podezíral jsem H’adryho že svůj c-vak na nose, čili kolíček na prádlo, nosí proto, že mi závidí. Tak si na mě všichni Bli-k’brou-ci posedali a začali třást zadečky, jako smyslů zbavení.

 

Obrovská síň s obrovskou předsíní tonula ve světle, nádheře a česnekovém zápachu. Uprostřed seděla odšmíráka Babránu, tvářila se odmítavě, nepřístupně a jako průchod zakázán, dupala svými roztomilými podpatečky a plivala kolem páchnoucí močku z tabáku. Hrdinně, stoicky vzdorovala svým mukám z rukou, hrozivě svázaných tkaničkami od bot, a přitom se zmítala jako smyslů zbavená a divoce křičela, ječela a vřískala, až sebou třískala.

Vedle ní se zvedl stín. Rázem zakryl vše a pach česneku stejně tak.

„Kchmů, kchmuuuuuuůůůůůů!“ strašlivá ohromná a obrovská, nedozírná a žírná jak pastviny po stoleté válce, ubohá zajatkyně, co to jenom hrála, protože byla tlustá až hanba, povstala a rázem na všechny padl stín. Až někteří Buzicarové schovávali své široké a děs nahánějící chloupkaté papulky vychovaně za ohavné a hrbaté, mozolnaté, uzelnaté (a Radimnaté), šlachovité a sádelnaté tlapky s ostrými, zakřivenými, zlověstnými a špičatými drápky po manikůře, aby v bujarých hrdlech ztlumili smrtelné skřeky hrůzy a drželi uvnitř svých ohavných, nelidských naondulovaných tlam odpornou krmi, kterou hnusně pozřeli ke svačince. Někteří padli na svá špinavá kolena a dávili velká sousta, přičemž je tloukli pobratimové do zad pěstičkami, až vykřikovali válečný pokřik, jenž zněl tak barbarsky a nelidsky:

„Nee-hl’tei! Nee-hl’tei!!!“

„Tiše, bídní Vrrr-Ha’f!“ zakvičel pánovitě mocný a velebný hlas, nazývaje tak strašlivé bojovníky bandou smrdutých čoklisek. „Ještě slovo a spatříte, co jste ještě nespatřili!“ zakymácel se vzor všeho obrovitého a hrozivě popadl jedním paznehtíkem podolek svých bědujících šatisek.

Nejstarší válečnící Buzicarů, praví to ostřílení a hrdinní stařešinové, jejichž ohavnou srstí se táhly dlouhé a vystouplé natáčky z papíru, a jejichž těla pokrývala hustá síť… kterak se propadli leknutím ze svých ďábelských a strašlivých lehátek, na nichž bohapustě lenošili, vykřikli jedním strašlivým hlasem hrozné varování pro své válečníky, kteří by nechtěli uposlechnout:

„Huarhááá! Ek-ek huee, ku-k C’elu-li ti-da!“

Rázem zjednali pořádek vahou svého věku, když tloukli vzpurné válečníky po hlavách svým tlustým deníkem, psaným od útlého mládí a baleným ve strašlivých deskách, na nichž se oškubané skvěly květy kosatců a kopretinek. Zněle to bouchalo a zasažení hrdelně řvali: „Jéjej!“ Bylo na první pohled patrné, jakým trnem v oku je jim ďábelská Stra’che Nna, jak obrovským a ohromným, tlustým, těžkým, humpoláckým a nevídaným. Vše dělali ďábelští hrozní a nesnesitelní Purpuroví zlostníci jen ze strachu a obav a vůbec ne s radostí a úslužností, neboť pořád brblali a vůbec se neusmívali.

„Máme zde vzácnou návštěvu!“ ozval se znovu mocný halas z mocného laloku. „Babránskou odšmíráku, která nás poctila svou přítomností! Hleďme ji řádně přivítat!“

Ozval se sbor rozpačitého: „Ahoj“ a „Brý den.“ a „Vitaj, vitaj!“ a ještě víc odkašlávání a šoupání nohama, přičemž mordy Purpurových zlostníků poléval nach a červeň, což ale nebylo vidět, protože měli všude chlupy, a kouleli očima a luskali klouby a šťourali se v zubech a vykonávali malou potřebu, až se Simsala-bim svíjel trýzní a skřípala zuby, až létaly jiskry a zubní kámen všude kolem, až se odštipovaly kusy z těžkých kamenných dlaždic.

„Ne… Néééé!“ křičela hrůzou a zmítala se ve svém spoutání u strašlivé bolesti, když jeden z krutých Buzicarů předvedl krátké taneční číslo, jež se naučil na táboře. Další nabízel ukázat karetní čáry, přehršel jich zpívala a další přišli s vypočítavým mučením, kdy před trýzněnou předstoupili s pazoury za zády a pronesli strašlivým a hrdelně dunícím hlasem:

„Z který ruky chceš?“

A když nebožačka kývla k té či oné, ukázalo se že je prázdná a bojovníci se hromově chichotali jejímu křiku a nářku a šťouchali do sebe laškovně lokty a říkali si: „Ty mezuláne starej!“ Trápili ji a řehnili se tak, až jeden ze starších zvedl svou žilnatou ruku se znělým zapleskáním kožních záhybů a varovně vykřikl, ať teď všichni udělají místo jemu! Jen jemu jedinému! Protože jinak se prý už opravdu počůrá. A za strašlivé vřavy utíkal z temné a odporné komnaty, až doběhl na odporné a ohavné místo, které mělo na dveřích nakreslený nepochopitelný piktogram třínohého Buzicara. Uvnitř to krutě páchlo levandulí a byl hrozný pohled na všechnu zrůdnost, jež tam dlela. Kachličky nebyly sladěné s dlaždicemi na zemi! Barevně ani vzorkem konipásků… A zrovna tam, kde rozdíl bil nejvíce do očí, se zeď začínala propadat. A starší velitel zaťal bojovně zuby, aby ještě vydržel, a šel se zvědavě podívat, co se děje s hroznou komnatou strašné úlevy.

Nebudu tě napínat, milý čtenáři. Byli jsme to my! Já se tam potajmu děl! A… H’adry, samozřejmě, ale ten byl jen tak do počtu, aby si měl kdo pamatovat, co velkého se přihodilo. On nebyl cizinec v neznámém světě, kterému padají k nohám všichni vládcové a vládkyně, leč i hmyz a zvířátka, která nejsou dostatečně vysoko, aby unikla odéru.

„Hek?!“ vyhekl starší velitel, ale více nemohl, neboť po něm obětavě skočil H’adry, jehož jsem však musel popostrčit, srabíka, aby ukázal, co v něm dřímá. Skočil Buzicarovi po přátelském postrčení špičkou sandálku do zadničky málem až do náruče. Než se strašlivý válečník nadál, padl k zemi, ohmatávaje si hlavu jako smyslů zbavený. To mu můj mladý přítel, nezkušený to mrťafa, ale tohle se mu povedlo, provedl něco tak strašného, že se třesu jen při pomyšlení na to, že to píši. Viděl jsem, jak roztáhl všechny prsty, ale jen na rukou, do podoby dravčích spárů, nebo takových těch hrabiček na listí, a zaťal je do Purpurového zlostníka, do jeho tváře. Během zlomku vteřiny měl netvor tak zacuchané chlupy kolem hubiska, že nedokázal vydat zvuk, aby přivolal kohokoliv, kupříkladu holiče. Co jsme s ním vyvedli, zuřiví zlostí a nenávistí, šílenstvím jatí a už v té chvíli k němu předpojatí, soptící hněvem, skřípající zuby vztekem a trpící padoucnicí, to ti, čtenáři milý, snad ani nebudu popisovat…

Když jsme však odcházeli z místa hrůzy, bylo k nepoznání… Naše oběť sebou ještě bezmocně škubala na zemi. Snažila se pořád křičet, ale jen těžce v agónii chroptěla a chrčela. Vzduchem se nesly slábnoucí kletby, výhrůžky a prosby o toaletní papír.

Ale ten jsme všechen vyrolovali a nacpali do záchodu, jenž byl tím ucpán… Ano, už víš vše, zvědavý čtenáři, jen ať tě to nebudí ze spánku, když už to víš! Stačilo nám, když jsme dokonali dílo zkázy, ho jen lechtat pod paždíčky. Krutostí se v ten okamžik prokázal H’adry, krutostí nevídanou a neslýchanou, nehmatanou a necítěnou, když se na Buzicara vrhl zákeřně žertovným vyprávěním o svém stýčkovi, co se honil bujaře na zahrádce s dětmi, vběhl do husté houštiny, kde čněly tlusté zlomené kolíky, větve, větvice a násady od smetáků, přihoblované časem a ostrými dešti do špice, až to volalo o kruté smrti a vraždě a zamordování, urážce na cti a daních jako smyslů zbavené. A H’adryho strýček se lekl té podívané, děti mu už stejně utekly a schovaly se v hnojišti, a on v panice se jal prchat na opačnou stranu, když viděl, kterak k němu směřují smrtící špice, že stačí špatný krok, sklouznutí po dětské hračce, rozsypaných cu-k’r-dla-te’ch, zvláštním netvoru na malých kolečkách, jemuž se říká H’nusar, klubíčku motouzu, svazku drátů, vytrhaných zoubcích či zavánějícím dětském lejnu, a bude konec se vším a na věky věkův. Alelujá! Utíkal jako smyslů zbavený, prchal s rykotem, řičením, řinčením a jekem, proskakoval houštinami jako smyslů zbavený strašlivý a hotovej magor. Už se zdálo jeho zachránění hotovým, už viděl kterak houštiny končí, i vydal ze sebe vítězný poskřek, při němž se děti hrůzou zavrtaly do hnoje, až je pak museli odvézt na pole, odrazil se k poslednímu skoku a… zastřelila ho guma od spoďárů, kterou se chytil na poslední větvičce.

Když jsme odcházeli, naše sandálky zněle čvachtaly. A my, jak každý tušil, jsme směřovali neomylně jedním jediným směrem, kam nás táhla a vedla naše hrdost, ctnosti, mužnost, zmužilost, a bezstarostná dětinskost. Hledali jsme stánek s praženými oříšky a tureckým medem, protože H’adry pobrekával, že tam voooonííí!!! A tak jsme museli jít, protože on by jinak dupal a přitom by začal zvonit svým mužným kyrysem, přičemž by zburcoval celý Vytschpul a hrozilo by nám, že si přijdou stěžovat, že není klid, a jenž si hodlal zapatlat nedůstojnou pochoutkou. Čenichal, veda mne za ruku, a já neodporoval, protože bych ho jinak musel zmydlit, až by si nesedl, chmuľo jeden. A tak jsme došli až do místnosti, kde byla hrubá, ošklivá a nepovedené polička a v ní visely odpudivé a strašlivé, přestrašné a spermicidně hepatitické strážcovské sandálky, kolem nichž v houfech létaly a formace nacvičovaly bzccumbumtarára, bzučící slastí …

„Tady to vóóó-…“

„Nu, nyní na cestu k záchraně tvé sestry! Hybaj!“ pravil jsem potom pánovitě a ukázal prstem. A H’adry, ještě s plnými ústy, z nichž čněly ocumlané řemínky, přičinlivě upaloval chodbou kupředu, tasíce zbraň tak umně, že o ni ani nezakopl.

Nikdo by netušil, jak je těžké se najít, když se ztratíte v tak strašlivě hrozném vládcovském paláci, jako byl právě ten vytschpulský. Putovali jsme a putovali, z poutníčků, čili nás, se pot jen lil, mlčky jsme šlapali hnusným doupětem neřesti a plivali na zlaté koberce, přičemž už jsme si jeden druhého měřili, odkud začneme pojídat, až přijde čas svačiny, protože jsme s sebou neměli žádný proviant. A věděli jsme, že musíme žít… Nestačí se najíst třikrát denně… Vždyť už jsme skoro pět hodin neměli v ústech. H’adry už jistě připravoval dvě dřívka, jedno kratší, druhé delší, chtíc věc rozsoudit po mužsku. Jak si je tak starostlivě poměřoval, aby nedošlo k mýlce, já si zatím schoval za záda šikovnou, ač nehezkou a strašlivou, vázičku, kterou jsem si umínil, že ho vezmu za ucho. Přece jsem ho, milý čtenáři, nemohl stresovat tím ponižujícím losováním? Není to vůbec důležité, ale stejně by prohrál. Vždyť by ten chudák z toho onemocněl a dostal ouplavici nebo kurděje.

A pak by už neměl dobré masíčko.

Znovu a znovu další chodby, schodiště, brodění se po pás ve vysokých kobercích a zápas s ozdobnými šňůrami, které nás chtěly svázat, uškrtit a udusit a ještě oběsit, krkolomná, nebezpečná a nervy drásající cesta přes napastované parkety, kde to bylo o strach, a já už si říkal, že rozhodně musím žít dál. Já. Kvůli odšmíráce Babránu. Jsem jí tím povinován, zkrátka to musím udělat, i kdybych stokrát nechtěl.

Ale já jsem tisíckrát chtěl.

„Pane, co my jenom děláme špatně…?“ otázal se můj mladý skleslý druh malátně, plazíc jazyk až na náprsenku.

„…hlavně, aby byla dost pohromadě krkovička,“ vytrhl mne z hlubokých a smutných úvah. „Co jsi říkal? Jakou že to strašlivou a filosofickou otázku jsi vyslovil?“

„Něco musíme dělat špatně,“ stál si na svém H’adry.

„Podle čeho tak soudíš?!“ vypudil jsem z hlavy myšlenky na ovárek a promluvil mrazivě. „Co ti dává právo posuzovat, jak co děláme? Jak můžeš rozhodnout, co dobré je a není? Co děláme špatně a co děláme stupidně a jestli jsme oškliví a náš dědeček měl arterioskluberkulózu? Jsi mladý! Jak můžeš vědět, co je špatné, ňoumo?“mávl jsem dobrácky rukou.

„Vím to! Děláme něco špatně!“ skoro plakal H’adry a já si začal připravovat svou vázičku smrti a vyhlížet si ďolíček mezi jeho obočím, které vraštil a krabatil, až se mrskalo jako dvě housenky na cirkulárce.

„Podle čeho tak soudíš?“

„Podle toho,“ nadechl se zhluboka, až mu zaskočilo, „že jsme ještě nikam nedošli a jsme tady, kde není tam, kde chceme být, protože to je někde úplně jinde!“

Zarazila mě logika jeho slov. Nečekal jsem takový projev inteligence od pouhého bratra vládkyně největšího a nejnádhernějšího města, jaké jsem v životě viděl, který je k tomu ještě pouhým nejlepším válečníkem. Ale prostě přes všechno jeho trotlovství a mou vázičku, která mě pálila v ruce, jsem musel pokývat hlavou a uznat fakta…

Co bych vlastně, já kluk jeden unáhlený ušatá, jen dělal, až bych dojedl?

„A máš snad nějaký důmyslný a vychytralý plán, který nás vyvést z této pustiny, kde jinak musíme sejít strašnou smrtí,“ ukázal jsem rukou kolem, po dlouhých zlatem vykládaných chodbách se zurčícími fontánkami, plnými zlatých rybiček a řadami květináčů, ze kterých rostly všemožné ovocné stromy, keře a plevel, po záhonech pod takovými těmi cílenými ďourami ve střeše, co vypadají jako by je tam zedníci zapomněli o polední pauze. Z těch záhonů rostly květiny, jedlé kořínky, kejchavice a zelenina, co vypadala jako něco mezi tuřínem a zahradníkem.

„Ach… třeba to nikdy nedokážeme!“ zajíkl se chmuľo.

„Kušuj!“ praštil jsem ho vázičkou do brňavky, až vykřikl vztekem a náhlým pominutím smyslů. „Jestli chceš kdákat jako slepice kdákalka, tak kušuj, nebo tě majznu ještě hůř!“

„Jak jsi moudrý!“

„Tak co uděláme? Něco konstri-… konsteru-… prostě chytrýho, nebo bebí?“ otázal jsem se s ohledem na to, že on je jen mrzké inteligence a já že mám v ruce vůdcovský odznak čili v tom případě vázičku. Jenže situace byla hrozná, ne-li pak strašlivě hrozně příšerná, tak vyžadovala činy zoufalců, udatných, schopných všeho, dokonce i nemožného. Už jsem cítil, jak se mi začíná do svalů vkrádat chlad a to muselo být znamení samotné smrti, protože takováhle zima…

„Nefuň! A mysli!“ zpražil jsem svého přítele v plné zbroji, který mne ofukoval při všem tom samém uvažování, kdy mu tvář brunátněla a pysky se nadouvaly.

„Mám jistý plán, pane!“

„Sem s ním, asi bude hloupý, nepropracovaný, pitomý a hazardem zavánějící, ale i tak sem s ním!“ souhlasil jsem bez váhání.

„Nejsem odborník na tajná znamení a strašlivé jazyky temnoty a hrůzného strašidelna, ale třeba jsou zde nějaké takové, které dokáží v tomto bezútěšném labyrintu dovést znalého do bezpečí. Třeba je jen neumíme objevit,“ rozpřádal H’adry svůj plán.

Nutno podotknout, že samozřejmě to byl on, kdo je neuměl objevit. Já byl cizinec, kterého šlendrián domorodec špatně vede, jak jinak? A znamení tady? V takové pustině? Jaká nepodloženost. Kdo to kdy slyšel, aby v bezútěšném, pustém, dlouhém, rozlehlém, širokém a nekonečném labyrintu, plném zlata, odporné nádhery a ohavných rostlin a živočichů (zvlášť ty zlaté rybičky mi byly trnem v oku) byly nějaké značky? Pche! 

„Jen se soustředit, upřít svou mysl jedním směrem, aby oči byly její prodloužené zakončení,“ blouznil už zřejmě H’adry, až mi těžkla vázička v ruce. „Pak něco musíme najít, když naše soustředění bude dokonalé a naše mysl a naše tělo bude jeden nedílný, pevný a pospolitý celek! Tehdy, až uvidíme, co jindy slyší naše uši, a uslyšíme, co jindy vidí naše oči, tehdy až můžeme přijít na zlovolná tajemství strašlivých znamení, jež užívá ta nečistá, ba špinavá čeládka, tehdy se nám otevřou brány černé zahrady jejich odporného myšlení, kde jako jedovatá žluč teče zelený hlen místo vody v potůčku a nad ním skřehotají ohavní tvorové, kteří vypadají jako smažená játra…!“

Tohle už by nevydržel ani svatý, já rozhodil ruce a první, co mi přišlo pod ruku, opsalo rozmáchlý oblouk zakončený hlasitým: „Bzoooing!“

H’adry, hrdinný a neohrožený jako vždy, svalnatý a krásný, ba rekovný, s křikem „Neviditelný mne udeřil! Uáááá!“ se už už rozbíhal aby hrdinně obhlédl situaci z větší vzdálenosti a dodal tak svému následnému útoku rozběhem na síle a průbojnosti, leč jeho oči se potom stočily, jako by byl od narození šilhavý, když ho matka udeřila omylem do hlavičky, při večerní lázni v z’ko-wu, čili železňáku od lógru.

„Ale tohle… Pane! Vidíš toto!“

„Co?“ nechápal jsem a mrzelo mě, že jsem ho asi udeřil moc, ale zase ne dost.

„Tuto, toto, a tonto!“ mával H’adry rukama jako smyslů zbavený. „Vždyť na té zlaté cedulce je symbol zla, písmo temnot a značka podpostelní bubákové tmy!“

„Ach!“ udělal jsem si, neboť to bylo divadelní a já jednou hrál muchomůrku na dětské besídce. „Na to bych stejně přišel sám!“

„Zajisté, že bys přišel!“ křičel H’adry freneticky. „Jen náhoda dovolila, aby se mně, nehodnému, poštěstilo cosi tak bohatýrského, co bys mohl dokázat snad jen ty!“

„No, vidíš to, že to uznáš,“ kýval jsem radostně. Konečně jsem v tomto světě začínal získávat autoritu. Každý z těch, co tu jsou, ať už je to kdokoliv, ať je jakkoliv statný, krásný, svalnatý, zjizvený, nadaný, sečtělý a zběhlý v umění aranžování květin, už by konečně mohl vidět, že já, neznámý cizinec, který už je tam ale dost dlouho na to, aby jim vyprášil kanduš, má vždycky pravdu, a kdo tvrdí něco jiného, ten je ze všech nejhorší!

„Třeba najdeš i další podobné symboly! Jsi tak zkušený! Tak vznosný a ladný!“

„Nooo, to je jasný… Hmm… takže, to máme, to máme… Hergot, H’adry! To musím dělat pořád všechno sám?! Nemrcouchu jeden! Čekáš, že to všechno vodřu, protože sem hrdina, jó? Tak koukej zvednout ten zadek a hezky friško, nebo…!“ učinil jsem přítrž jeho lenošení, při kterém si dovolil jen tak postávat a nic nedělat.

A líné ruce, dílna ďáblova!

Ukázalo se, že tajemných a strašlivých a nezemsky divých a odporně ohavných zlatých tabulek byla celá dlouhá řada. Jak byl ten H’adry pitomý, že si jich nevšiml! Chmuľo jeden! A tak jsem se chmuřil, zatímco on mě s nadšeným výskáním táhle podél té řady a o každou z tabulek neopomněl zazvonit svou mistrnou, strašlivou, nádhernou, propracovanou, podělanou, vydělanou a zručně zrobenou zbraní. Netrvalo dlouho a minuli jsme jich pěknou řádku (tu o níž jsem už mluvil, milý čtenáři, abys z toho nebyl moc zřádkovaný, nebo zlinkovaný), u každé mi H’adry uctivě meldoval, kam to asi jako vede. Už jsme přešli kolem hladomorny, žízňomorny, morny, mučírny, močírny a bučírny, hlavního uzávěru vody a plynu, dětského hřiště, zvěřince pro zvané, stánku s cukrdlátky a malé výletní restaurace, jak pravilo odporné a hrbaté písmo zla, doplněné o nevzhledné piktogramy. Jistě v té nevábné restauraci obsluhoval ohavný a nezemsky odpudivý vrchní, jenž bezostyšně kradl a šamonil a měl jistě špinavou náprsenku a na čele beďara!

Konečně jsme, ale hlavně já, v té řadě zmaru a odporných symbolů pitvornosti, potutelnosti a pošušňání objevili jeden, jenž nám říkal, že tímhle směrem, pokud se dáme, dojdeme dojista k trůnnímu sálu, nebo možná do kafilérie. Mohl to být taky zahradní altánek, sklad trusu, nebo výcvikové středisko pro kojence, ale přiklonili jsme se k té možnosti oba, protože já byl pán a H’adry prostě musel, protože jinak by viděl! Navíc se ozval křik, vzdálený, ale o to horší, a my přidali, až za námi zůstávaly prokopnuté fontánky, plné mrskající se zlaté žoužele, vyrýpané celé záhonky, kterak jsme se pokoušeli zabrat podrážkami našich sandálků a stěny omazané mazanicí a výkaly, protože piktogram pro u-uar’arg-h-ar pl’esk z’blun-ik, čili ulehčovnu a hajzlík, jsme nikde nenašli.

 

„Chyťte ji a uvrhněte do nejhlubší a nejtemnější žumpy, až bude celá špinavá a nikdo se na ni nebude chtít ani podívat!“ rozlehl se strašlivou prostornou, zděnou, kamennou, rustikální, strašlivými sousošími vyzdobenou a lacinými tapetami pokrytou síní hlas tak vůdcovský jako šrůtek špeku, jenž dopadne zněle na plechovou puklici vprostřed hladomoru.

„Ha-ha Herhááá Hej-hej! Uf-hek!“ vykřikli poslušně Purpuroví zlostníci a konec způsobila ladná nožka ladné odšmíráky, která jim ladně od sebe odtlačila… ehm… vajíčka do stran, až vypískli nadšením a museli je odvést. Leč to už se Simsala-bim chápaly další pracky a pracinky a pracny a šoupaly s ní do stran, houpaly ji nahoru a dolů, pohazovaly si s ní jako nemanželským dítětem a hlasy k nim připojené řvaly temnými hrdelními hlasy z páchnoucích hub, plných plandajících, slizkých a chlupatých jazyků:

„Ty mrško jedna! Tejkon uvidíš, zač je toho lokýtek!“

A nejstarší už hbitě odemykal žumpu, která stála hnedle před… trůnní velehorou, protože na tom trůně sedávala, drahocenný čtenáři, ta ošklivá tlustá, jak se kolébá na svých ladných křivých sloupech kousek nalevo, vidíš? Ta ošklivá, co páchne jako česnekové pole po povodni při hnilobě. Ta žumpa byla sto šmáter hluboká a dvě široká, kdyby třeba všemocná vládkyně chtěla pšouknout, aby nebyl smeten potutelný palác, buzicarská a vytschuplská to chlouba. I tak žumpa zněle čvachtala a smrděla, až to bylo o život, protože zrovna nedávno si Stra’che Nna špatně vytřela sedinku čistým prostěradlem a tak to týden shrabovali.

A už nebohou odšmíráku nesli, už ji táhli na svých ukoptěných, umolousaných a špinavých a štětinatých ramenou, která se ježila chlupy a srstí. Simsala-bim se svíjela a křičela, řvala z plných plic a šťouchala je sandálky za ucho, ale oni se jen smáli a pořád ji nesli, přičemž napodobovali tlamami dávný potvorný pokřik, jenž zněl na potupu všem nepřátelům, neseným v tom dlouhém hadovitém zástupu. Určitě strachy zešílíš, milý čtenáři, až ti ten strašný a nezemský pokřik jen popíšu. Tak poslouchej!

„Ššš-ššš-ššš-ššš Hůůůů! Ššš-ššš-ššš-ššš Hůůůů!“

A dlouhý nad, zajisté symbol pitvorného a strašlivého božstva, postupoval k žumpě a první bestie v řadě se smíchem rovnaly krok jedna podle druhé a potom zněle dupaly a volaly:

„A-l’evaa L‘evaa!“

Otevřený jícen strašné jámy výkalnice, dýchající jako kdosi, kdo pozřel smrdutou zdechlinu, jež byla dlouho mrtvá a předtím se ještě ani dlouho neumyla a jedla jen tvory, kteří byli dlouho mrtví až zaváněli a předtím nedodržovali osobní hygienu a neměnili si ponožky, přičemž ani nenosili prodyšnou obuv, a místo spodního prádla si brali igelitový pytlík. A Simsala-bim měla vyletět jako létadlo a zahučet, jak by padala, strašnou hrůzou tu děsnou vejšku, která byla hrozně strašně moc vysoká, takže by padala hrozně moc dlouho, asi tááááááááááááááááááááákhle a strašně nahlas by žbluňkla.

Vždyť tu šlo o holý život!

Dveře vylétly, jako by je panty znechuceně vyplivly a H’adry cu Cky vskočil dovnitř, křičíce zlobou a zamačkávajíce si nožíkem tu bouli na čele. Za ním jsem vběhl já a ihned pochopil situaci, přičemž jsem nepotřeboval déle, než několik desítek minut. Zde je má milovaná, ta mrcha, co se chtěla posobášit s Vytschpulským odšmírákem! A bude hnedle svržena do zápachu té páchnoucí otevřené díry! Musel jsem něco udělat, ale rychle, protože Buzicarové už si mou nebohou vyvolenou nadhazovali na ramenou a nespokojeně hrdelně hulákali, že z toho budou mít oubytě! Že už šup tam s ní!

Každý okamžik se v tu chvíli měl stát věčností, abych měl víc času, ale bohužel byly to pořád stejně krátké mrchy, jako obvykle, když kupříkladu potřebujete na toaletní hajzlík, už vám e-… experiment líže košili hnědým jazejčkem a vy hledáte klíč od bytu. Kdožs to poznal, milý čtenáři, upřímný posměch, a kdož jsi to nepoznal, tedy každý večer uléhej ve strachu, spi v hrůze a ve dnech kráčej v mrákotných obavách, zda tě to nepostihne!

Já se však nadechl do plic bohatýrských a vzkřikl jsem slova, strašná, přestrašlivá to byla slova, jež musela zajisté svou vahou a hrůzou zastavit i prokleté Purpurové zlostníky v celé jejich velikosti, zlovolnosti, zlomyslnosti, zlobě, hrůzyplnosti, ignoranci, momentální nesoustředěnosti a nedoslýchavosti, způsobené okopáváním jejich ušisek sandálky Simsala-bim:

„Hééééuuuuééééé!!! Ááááááárhááááá!!! Je tam B U B Á K!!!!!!!“

A tu Simsala-bim vyletěla ladným, vysokým obloukem a s melodickým ječením opsala křivku a pleskla sebou na dlaždice, protože jsem probudil v zástupech Buzicarů nefalšovanou a dvaceti čtyř karátovou hrůzu. Křičeli zmateně skrze řady svých zahnilých, špinavých, žlutých a polámaných tesáků „Nééééé, uáááá! Hrůůzáááá! Já tam nejdůůůů!“ a šlapali po sobě v zoufalé snaze být co nejdál od zejícího otvoru, jenž byl rejdištěm strašného příšeráka, jak jsem jim já řekl a oni mi uvěřili, protože já byl chytrý a oni hloupí a já na ně ještě ke všemu zapůsobil svým strašným hlasem, křičícím děsivě „Hééééuuuuééééé!“. Viděl jsem, jak jsou zmateni, jak podupávají na místě, chvějí se jako miska sulcu, tlučí se jako tlučený cukr a mají na krajíčku, jak nahoře, tak dole. Byl bych je otočil k útěku, kdyby mě nezačala zrádně bolet sanice, téměř vykloubená nelidským řevem, a také kdyby se proti mně nezvedla do té doby se povalující hora a nevzkřikla:

„Zabte toho nádherného, mužného a protivného krasavce! Heleďte, jak se vám posmívá!“ zavřeštěl mocný hlas, pádný to hlas vládců z dávných věků, kteří nešli pro nadávku daleko a každý pro ně byl „vobejda starej“. „Kupředu!!! Vrhněte se na něj! Vrhněte!“

„Ulééééé!“ vyplnil ihned rozkaz své paní ten, který se bál nejvíc, protože byl celý ježatý, jako štětka k vytírání nočníků v době levného masa.

„Bídáku zrádný!“ křikla potutelná velehora a strazila ho do strašlivé hloubky smradlavé jámy, odkud se ozvalo jen zachroptění a plesknutí. A pak už jen strašlivá píseň, buzicarský žalm příšerné a nevyhnutelné smrti:

„To-o s’sm-r’d-ee! B’udu-z wraa-c’et!“

Jak viděli osud svého druha, už v ostatních Buzicarech hrklo jako v pendlovkách, tak, až by zaplesalo srdce každého starého hodináře, než by ho sklátila mrtvice, klepla Pepka a vzaly oubytě. Už se jim začínaly zatínat zuby a pěsti, už se začali zase zuřivě štípat do tváří, aby dostaly strašidelný nachový nádech, začali se políčkovat a zase temně hrdelně (nechápu jak to mohli zvládat tak dlouho, milý čtenáři, a přitom se nepoblít jako Amrdol) řvát:

„Hráááááááááááááuuugh, tvůj táta je prevít!“

A druzí odpovídali po medvědím:

„Ghruáááhááá! Můj? Fakt?!“ A začali se propadat do bojového šílenství, koulet očima a metat kozelce přes vývraty, podupávat, plazit jazyk a smrkat přes prsty. Už byli zase připravení k boji, což zářilo z jejich tvrdých pohledů a posmrkaných pěstí, které se s vlhkých vrzáním zatínaly.

„Héééééééééééééuuuuuééééééééééééééééééééééé! Bubáááááák!“ uvedl jsem je zase v paniku a hrůzu nezměrnou, nebo jsem si to alespoň myslel, ale to z druhé strany už udělala několik pajdavých krůčků i Stra’che Nna a zvedla proti znovu se k útěku otáčejícím Purpurovým zlostníkům hlas a taktéž sukni, jíž mávla zuřivě ve vzduchu a páchlo to až praští a praštilo to každého Buzicara do hlavy, až se vzpamatoval z úleku, což bylo špatné, protože mně došel dech a navíc mi přišlo, že se již trestuhodně opakuji.

Viděl jsem, že je zle, a viděl to i můj věrný nohsled H’adry, protože si začal psát něco kus papíru, přičemž se mu obličej krabatil starostmi. Zajisté, že psal Ježíškovi či spíše v jazyce H’nusu „Wo-bei’dovi Co-no-see D’arky“! Přece nebude riskovat, že bude mít potlučené prstíky a dopis nebude moci napsat nejlepším krasopisem později!

„Na ně!“ křikla však v tu chvíli Stra’che Nna, a na to tata začala strašná, krutá a urputná mlata. Buzicarové křikli, hulákli a vycenili zuby. Začali k nám postupovat jako vlna zkázy a smrti a zmaru a jistých odřenin… Zdáli se tak hroziví, tak obrovští a zlovolní, jak kouleli očima, řvali a páchli, šlapali po motýlcích, trhali upomínky k zaplacení inkasa a tahali malé holčičky za copánky umolousanýma rukama, hlasitě se řehníc nepříjemnými a zlolajnými hlasy.

Má nenávist byla ohromná a tak nezměrná, že jsem musel popustit té nezlomné zlobě a střihnout H’adrymu aspoň pár pohlavků, aby mi bylo líp a aby on se dostal do stádia berserkerismu, kdy řve a křičí, zmítá se, plive tabákové sliny, mává šavlí, hází šavle a každému vyhrožuje, že to na něj poví. Už začal roztahovat ústa, ale tu se Buzicarové rozprostřeli do široké řady a my viděli, že jsme jenom dva, ačkoliv jsme do té chvíle neměli čas to spočítat. Přesila byla aspoň strašně moc hodněnásobná a naše vyhlídky nevypadaly dobře. Vždyť před námi se tyčila hora tuku a pod ní postupující štětinaté křovíčko taky na ladnosti panorámat nedodalo. H’adry už vytasil svou zbraň a výhrůžnými a životem zavánějícími pohyby ji leštil s rutinou starého fláterníka. Já tasil svou nádhernou mnohonásobněsečnou zbraň a stanul v šermířském postoji, mávajíce s ní nad hlavou a hlasitě provolávajíc slávu hrdinům, pokud to jsem já, hulákal jsem bojový pokřik a ještě jiné strašlivé věci, ale Buzicarové zahudrali sborem a tak přetrhli mé udatné volání:

„Nás nepodplatíš, klidně si toho troubu nech!“ Řvali jako zjednaní a postupovali jako by jim někdo něco postoupil. Ale všude kolem se to krásně rozlehlo, jako v kostele, nebo ve zděné prostorné senkruvně. A mne napadl mistrný taktický plán, zavánějící již mocně genialitou!

„Chceš žít, příteli H’adry?“

„Ach… obětuješ se?“ pozvedl chmuľo ustaraný obličejík. „Jak šlechetné od tebe! Jsi tak vzácný muž, hrdina a vzor nás všech nebožáků, otlučených, zjizvených, podupaných a pošťouchaných, žijících celý život jen obyčejným bojem… A nyní mne spasíš svou obětí!“

„Nikdy!“ odtušil jsem. „Mám lepší nápad! Použijeme bojovou lest, tak vychytralou a taktickou, že by si každý musel říct, že jsme dva hotoví géniové, nebo aspoň já! Bude se zpívat o tom hrdinství, zpívat v písních ještě za tisíc let… A o tobě třeba někdo složí žertovnou říkanku,“ podrbal jsem smířlivě svého nohsleda za uchem, až zapomněl, jaké nebezpečí na nás čeká. Zapomněl na všechno, i na svou sestru, která se stále placatila na kamenné podlaze a tiše a trýznivě nadávala. Teď byl čas boje a na ďoučata pak. Hbitě jsem svému statnému siláckému druhovi šeptal chvatné pokyny a rady, přičemž se jeho tvář střídavě chmuřila obavami, že to nepochopí, rozjasňovala nadějí, že to nebude tak zlé, a jeho ústa se roztahovala do nezemských úsměvů ve chvíli, kdy mu myšlenka bleskla hlavou a zasáhla některý neopatrný neuron přímo do prdýlky.

A hle, první řady nekonečných vojů Buzicarů se už přiblížily na doslech a na dociť, přičemž každému musily slzet oči z jejich řevu, křiku, jeku, výskání, zvykání, žvýkání, vydra, výr, hromování a hromového říhání a nevídaně útočného a agresivního vypouštění řevu a metanu z hrtanu, leč vlastně vůbec všemi otvory, počítaje v to snad i póry a pórky na kůži. A jinou zeleninu.

Tu jsme si jonácky poskočili, vzkřikli hrdinně v předtuše blízkého mydlení hlav nohou a všeho možného:

„Horumburrrumubruuumbrrrruburum!“

Strašlivý zvuk znovu vyvolal v dementních a primitivních, nevzpomínám ani jejich zaostalost, myslích strašlivých Buzicarů pravou smršť běsnící hrůzy, při které skákali jako smyslů zbavení, křičeli jako smyslů zbavení a omdlívali jako smyslů zbavení. Jejich srdnatější druhové to odnesli jen šokem a teď strašným a hrubiánským způsobem své druhy křísili. Ale ještě se jejich ohavné, uzlovité, šlachovité, mozolnaté a leprou ožužlané pazoury ani nezastavily v mávání růžovými kapesníčky, napuštěnými cizokrajnými voňavkami, nad nosisky téměř hrůzou umrlých druhů, když tu znovu hrůzný zvuk, jenž rozbíjel řady a voje Purpurových zlostníků na pardť a žalostnou kašovitou ubohost, která vůbec nebyla hezká, pružná, pevná, ani nevoněla:

„Hrrrrrmblembrrrrumbumbrrrrrlebrrrrlebum!“

Tupé oči otupělých Buzicarů vyjadřovaly jednu jedinou myšlenku, protože byli tak pitomí a hloupí. Kdyby byli bývali chytřejší, třeba by ta jejich čumidla dokázala vyjadřovat ty otázky i dvě:

„Ty být čaroděj! Nebo vy vobá!“

Trochu mě mrzelo, že toho, jenž si to očividně myslel nejvíc, kopl H’adry do citlivých partií s nebývalým gustem. Líbilo se mi, jak na mě bylo hleděno s hrůzou a obavami, což H’adryho sandálek uťal, ale byla radost vidět a slyšet, kterak mu babránský chmuľo trpělivě vysvětluje, že je špatný, ošklivý a hnusný, doprovázeje každý pádné slovo tučným záhlavcem. Zmatené voje, řady a zástupové nedozírní, které se na nás tlačily, už kolísaly jako úroveň hladiny kanalizace v době pandemie střevní chřipky a my je rozbíjeli svým strašlivě vychytralým způsobem. Proti němu se nemohli bránit, a jen tu a tam nějaký hrdinný, jakkoliv hovádko, Buzicar přišel blíže, aby se od nás nechal navždycky znetvořit, když jsme mu jediným hbitým úderem uťali vousy, načež on s křikem utíkal, potácel se jako šílený, až nakonec, otlučený od zdí, kterak si zakrýval oči nad tou ohromnou hanbou, spadl do otevřené senkruvny, z níž zněl zpěv již jako chór.

Naše tajná, zázračná a kouzelná zbraň fungovala na výbornou, nebylo proti ní obrany a před ní úniku. Strašliví Buzicarové se mohli jakkoliv ohánět zbraněmi, pazoury, nedotknutelností a vším, nač by jen připadli, ale této zbrani se nemohlo postavit do cesty nic a nikdo. Dozajista jsem vyvolal tvou zvědavost, nedočkavý čtenáři, že? Určitě už poposedáváš a brbláš si pod vousy: „Co to jenom bylo za tu úžasnou zbraň, co ten krásný, hrdinný, bezchybný, úžasný a chytrý muž, můj velký vzor a věčný idol (jehož duch bude odnynějška navždy žít v mém srdci, jako cíl mého životního snažení, třebaže nikdy nebudu tak dobrý) tak senzačně rychle vynašel a použil proti strašlivé přesile, proti které bych nikdy nechtěl stát, protože nejsem ani z desetiny takový chlap (ženám budiž prominuto) jako on!“

No neříkej, já vím, že jo!

Leč, ačkoliv lžeš jako když tiskne, tak já ti to řeknu, ty nevděčníku jeden!

Naše zbraň, naše úžasná zbraň, kterou jsem vymyslel právě, pouze a jen já, omluvme mého přítele H’adryho, protože byl dozajista rozrušen na nejvyšší míru a také byl mladý a nezkušený nejlepší válečník, šermíř a bojovník, byla zbraň matoucí! Dokonalá a dalekonosná, přesná a zhoubná jako hrobníkův dech po šnapsu.

My jsme dělali, že je nás hodně! Ano, tak to bylo! To byl vrchol geniality, že ve dvou jsme předstírali, že je nás o moc moc moc moc víc. Poskakovali jsme, mávali rukama ve vzduchu, plácali se dlaněmi do stehen a přitom jsme křičeli oběma koutky úst, až se to rozléhalo a odráželo jako hromování stovek tisíců milionů rozzuřených válečníků, kteří se řítí zuřivě, šílení zlostí, stěžovat si na kuchaře. A v tu chvíli jako by se rozběsnili všichni berserkové a vstoupili do nás, čili hloupoučtí a tupoučtí, strašliví a hrůzní Purpuroví zlostníci byli hrůzou jati tak, že jsme jen málo z nich museli podupat sandálky a vytahat za ušiska za křiku o nemanželských potomcích, kteří se musí stydět, protože takovou hanbu svět neviděl!

Jeden po druhém útočníci vzdávali své úsilí, často notně zbroceni H’adryho slinami k nepoznání, občas i zasaženi jeho šavlí naplocho, za ucho, nebo přes záda, až jim to odkapávalo na paty. Odhazovali své zbraně, zasahovali jimi své úpící pobratimy, kteří hrdelně řvali: „Ty nemotoro jeden! Ááách, má holeň!“, načež se všichni topornými poskoky vrhali do hloubi žumpy, odkud se ozývaly výkřiky radosti nad nenadálým shledáním, křik podupaných, žbluňkání něčeho ohavného a smrtelný chropot úzkosti těch, kteří kraulovali v té nadílce a docházely jim síly. Stalo se, že jsme zůstali na povrchu jen čtyři, či spíše dvacet.

Já, hrdina nezměrný, Simsala-bim, otřásající se ze šoku a prachu na podlaze, H’adry, nasucho polykající, kterak ho vysílil šavlový tanec, a Stra’che Nna, pošlapující na svých velenohách, tvářící se velezuřivě a třesoucí velepodbradkem.

„Chruuuuííííí!“ pravila vztekle, až se to rozlehlo.

„Používá ďábelskou řeč zla?“ ptal jsem se svých dvou kumpánů, či spíše kumpána a kumpánky. „Slyším, kterak modeluje hrůzné slovo, táhlé a zlé, které dozajista přivolá všechny démony hrůzy a příšerností, pitvornosti a zarostlých nehtů na palcích u nohou! Nemýlím se?“

„Rhááááá!“ zařvala v tu chvíli ale, jako hladomorem štípnutá, Stra’che Nna. „Ty ďáble zlý a strašný, ač hrdinný a pohledný ve tváři! Zničím tě! Protože jsi stanul svýma nectnýma, ač krásnýma a sošně rovnýma, nohama v mém plánu!“

„A ten je jako jakej, milostivá?“ pravil jsem jak se na reka, jenž ctí ženy, ať jsou třeba nepřátelské a hnusné, sluší a patří.

„Já to vím a ty si to zjisti!“ zahučel mohutný a mocný hlas, přičemž ruka jako svazek buřtíků na tlačence se mihla vzduchem a zapáčila tajnou páčku ve zdi, než jsem mohl cokoliv udělat, křičet, ať to nedělá, vyhrožovat, že jestli se hne, tak to dám advokátovi, nebo srazit prostě do cesty H’adryho a hbitě utíkat, došlapovat jen na špičičky a vznášet se jako metan nad střevním vývodem, přičemž táhnout samozřejmě mou vyvolenou za ručku, alespoň do chvíle, než bych byl unavený.

Nikomu bych nepřál slyšet ten hrozný zvuk, jenž se ozval. Mrazilo z něho až do morku kostí a bylo už předem jasné, že při jeho zaslechnutí se semele nějaká strašlivá hrůza, nebo ještě něco mnohem horšího. Velehorná vládkyně musela mít nějaké důmyslné zařízení, jež bylo napohled očím skryto, leč nemohli to být skřítkové, ani úlisný sluha, protože to by muselo být slyšet pleskání papučí. A znovu se ozval ten hrozný rachot a hlomoz. Na třetí „Cililililililink“ jsem už čekat nemínil, ale než jsem sebral svou vyvolenou z podlahy a křikl na H’adryho, ať upaluje, nebo bude vilváš, dostal jsem do zátylku něčím, co muselo být původu nelidského.

Útočná chlumšiplesčí šunka na pružném lanu!

A v tu chvíli se zjevil vedle mě, jako by ze země, celý nacpaný dusičnany, vyrostl, odšmírák Vytschpulu s příšerným šklebem v obličeji, sandálky pevně na nožkách a v ruce s taseným ohromným ocelovým majstrštykem všeho kovářstva, nad nímž muselo ronit slzy, krev, pot a moč, protože to muselo být hrozně moc těžké udělat. Všiml jsem si, že oba sourozenci se začali třást jako v zimnici a drželi se za ručičky, vyděšení hromovým kvikotem Stra’che Nny a pochichtáváním odšmíráka.

„A budliky budliky,“ přisadil jsem si ještě chvatně, protože mne pohled na tento trapas neskonale pobavil, kterak se moje stará (budoucí) klepe jak pinčl, jemuž je veliká zima na odstřeďující automatické pračce, a její brůdr – nejlepčí válečník je celý z toho upachtěný bezmeznou hrůzou. Jenže to už na mne útočil zlý vytchpulský odšmírák, tudíž mé kratochvíli byl učiněn nepříjemný a nespolečenský konec. Vždyť jsme se mohli srdečně zasmát oba!

Ale to již ve mně zase zakokot-… zaklokto-… zabublala jako při vaření nenávist. Tasil jsem s divokým pokřikem „Gruááááá!“ a plivl do odšmírákova obličeje nadávku, spolu s huňárem. Vypjatá chvíle vyžaduje vypjaté činy, to je hotovka. Odšmírák, vzteklý divokým běsněním, zahulákal jako turistická třída na Titaniku a popadl oběma rukama objekt, jenž mu zaslepoval a zalepoval výhled. Než to však vyškrábal, ošklivě se řízl svou… svým… eh… no, tím kusem oceli, co měl a to mu ještě dodalo. Oči měl podlité krví. Tak, že si ji nestačil kapesníčkem vytírat, pofňukávaje, že doma dostane. Tohle nečekal, mrťafa jeden! To koukal na jonáka, který se neváhá rozhoupat k akci, až jsem se celý nafoukl a naduřel a hrdinně jsem kynul dvojici svých věrných, přecházející z kvikotu hrůzy na frenetické skandování. Hodil jsem jim, pamětliv zásad showbussinesu, útržek své nařasené róbky, o nějž se okamžitě strhla pranice, ba přímo i vepřová Stra’che Nna chtivě sledovala útržek z otvorů v tuku.

Bylo vlastně již rozhodnuto na začátku, sakum-pikum. Vytschpulský odšmírák se samozřejmě snažil parírovat, kontrovat a kontrolovat, ale nekontroloval už ani sebe, natož své vylučování, čemuž jsem se smál, neboť to čvachtalo. Chvilku se mnou zápasil v medvědím objetí, tančíce jako hysterická prostitutka s hemeroidy, přeskakujíce hbitě z nožky na nožku. Pak jsme si vjeli do pačesů a pačesali jsme se tak udatně, že jsme oba vypadali na konci zběsile, strašlivě, hrůzně a nevyslovitelně odpudivě, no, asi jako pankáči, když vstávají po fetně proválené noci někde ve špinavém squatu, kde krysy dávají dobré ráno. Ocel řinčela, zvonila a poskakovala, kterak jsme ji tahali po dlaždicích. Poměřovali jsme si je a on měl delšího. Tak jsem se celý vztekl a vzpomněl si na lekce šermu, na historické nákresy, jež měl starý Vaňátko ukryté pod zavařeninami, protože byly na toaletním savém papíru. Cítil jsem, že potřebuji tu moudrost, rozvážnost a roztomilou krvelačnost starých mistrů fechtýřů, usilovně jsem přemýšlel, přemítaje přitom jako smyslů zbavený. Odšmírák vycítil, že už do boje nedávám všechno, protože značnou část krve mám v mozku, a už se cítil jako haur a dělal furóre, nafoukaně si poskakujíc. Odrážel jsem jeho útoky a výpady, nápady a západy, ruce mi mdlely tím, kterak byly odkrvené a plandavé, že bych si je mohl srolovat do podpaží, kdyby v nich nebyly kostečky.

Ano!

Už jsem to měl a byl bych se ťukl do čela, kdybych právě nedržel odšmíráka za krk, divě se ho snažíc rdousit a lechtat pod bradičkou, a tudíž bych se ošklivě bácnul o jeho helmičku.

Cvérg!

Tendle… trpajzlik! Toť byla ona finesa, ten výpad výpadů, na který nebude nikdy v životě, ani nikdy pak strašně moc dlouho žádná obrana. Ihned jsem přiskočil, abych vykonal spravedlnost a zároveň, abych nezapomněl, co jsem to vlastně chtěl.

„Na, na, náááááá!“ zařval jsem, aby věděl, že něco dostane.

„Cooooóó?“ rozšířily se odšmírákovy oči údivem a užaslým očekáváním.

A v tu chvíli jsem zapomněl, jak jsem měl švihnout svou dokonalou x-sečnou šabličkou, aby to jako byl ten cvérg, jestli zhora, zdola, ze strany, z malé, velké, šikmo nebo do vlnovky či hvězdičky, eventuálně šnečka… Jejda…

V tu chvíli však Vytschpul použil strašnou a ničivou zbraň, o níž jsem neměl ani nejmenšího tušení. V mých povzbuzovačích mělo hrknout jako ve starých pendlovkách, kdežto tlustokrása paprdelapá Stra’che Nna se měla zaradovat a dokonce si štěstím nezměrným poskočit z šunčičky na šunčičku, až ze stropu okrasné obložení padalo a tlouklo do hlav všechny, kdož neutekli, nebo neměli hlavu. Zlovolný a ďábelský odšmírák otevřel strašlivě své tlamiště a… užil nepopsatelně strašnou sonickou zbraň, která by na Zemi musela být zakázána Ženevskou konvencí a užívána hojně pak teroristy na všechny dobré lidi, kteří by se zrovna namanuli a měli čas. Přiblížím ti, čtenáři drahý, ten příšerný zvuk, ale moc se nelekni:

„Che-che-che jódlijóóó!!!“

„Arghaghchr…“ děl jsem s přesvědčením v hlase a začal jsem z toho šoku škytat. Bylo zle, neboť odšmírák znovu nabíral do plic vzduch ku dalšímu skulení hrůzy, které já bych už asi nevydržel, neboť to byla nepředstavitelná hrůza a já bych musel potom do cvokhausu. Probůh! Jak je jenom ten trpajzlik? Jak je ta strašlivě fikaná finesa, proti níž není obrany. Nebo tedy nemusí být…

Jak…?!

Jen jsem zahlédl, jak se mu nafukují oči vnitřním přetlakem, bylo mi to rázem jedno a měl jsem jasno. Poslal jsem staré fechtýře, ať si jdou mačkat bércové vředy a hřát se u teplé hromádky hnoje, a vyrazil nožkou v sandálku v povědomém úhlu.

Chvilku se zdálo, že zlému odšmírákovi oči musejí nutně vymlasknout z očnic a poletovat nad ním jako ohavné balónky na gangliích, ale potom ho to přešlo, neboť upustil přetlak v hlavě hubním otvorem. „Chrůůůůerghůůůůeeeeuiiiiiiiii…!!!“ pravil a sesul se na bobeček, až z něj byl trpajzlik (tak přece se mi to podařilo!). Mě bolela noha od toho upřímného kopance a Yato n‘ Ebyl vrkal a cvrlikal na podlaze, ruce vraženy až málem po lokty pod svou nařasenou tuniku, přičemž kolem hlavy mu téměř viditelně obletovaly hvězdičky. Přistoupil jsem k němu jako vítěz, mocně si popotáhl a pšoukl na znamení chlapského vítězství! Mé ego tančilo a zpívalo oslavné ódy, samé „alelujááá!“.

Ach, kterak jsem já statný a úžasný, zři mne H’nuse! Co by sis jen počal, ty světisko jedno pimprdlaté, kdybych já, statečný hrdina, nespadl rovnýma nohama přímo semdle, ale třeba někam úplně jinam? To by ti bylo líto, co? To bys plakal a ronil… naftu nebo něco.

„Tak, panáčku,“ začal jsem krutě, „nebo spíš panenko,“ dodal jsem ještě krutěji, až se sourozenci za mými zády sborově zachichotali a začali skládat na Vystchpula potupnou písničku. Zatím měli slibný začátek, jenž zněl asi takhle:

„Vytschpul, Vytschpul

hýhyhýhyhíííííííí…“

Zuřivě jsem švihl svou zbraní ve vzduchu, udělal osmičku, mlýnek, trojku, sedmdesát sedmičku a sluníčko. Yato n‘ Ebyl mne sledoval s tichou, nábožnou hrůzou, nicméně se usmíval, neboť mu odléhalo a jeho kuličky na sebe opět braly téměř kulatý tvar.

„Ty zlý a strašlivý ďáble! Jak jsi ve svém půvabu ohavný,“ pronesl. „Nenávidím tě tak hrozně neskonale a strašně moc, až mi praskají žilky ve vočích, hele!“

„Je konec, zlobo! Ty nezdobo, hanbo a vostudo!“ ztrýznil jsem ho krutě v jediném okamžení, až se sklátil na podlahu. „Ode dnešního dne bude Babrán a celý H’nus už lepším místem k žití. Cože…? Proč…? Protože to říkam, ty ňoumo! Zkrátka už to zabal a jdi někam shrabovat hnůj, nebo se dej k námořníkům jako palubní konkubín, to už je na tobě, ale estli tě tady eště jednou uvidim, tak… tak…!“

„Tak co?“ otázal se drze, myslíce si, že jsem takový ten mluvící hrdina, který se unaví zbytečnými kecy a potom si zlo udělá stejně to, co bude chtít. Byl čas odzbrojit ho načisto a dočista.

„Hrááááá!“ zahulákal jsem a má zbraň zasyčela jako popuzený čistič rour, když ho omylem zalijí žíravinou. Dva bleskurychlé údery a eklhaft tlama vytschpulského odšmíráka pleskla o dlaždice. Chroptěl trýzní a svíjel se, když zjistil, že jsem mu usekl šešuli (kde měl asi jediné pořádné vlasy) i s helmou a k tomu mu uťal jeho švihácké fousky.

„Ty nelidský, ač nevídaně krásný, zlý a zlobný mstiteli všeho bezpráví,“ kňučel lžiodšmírák. „To mi zaplatíš, za to dostanu tvou bídnou, leč pohlednou hlavu v ple-ty-plet’prout-ky čili koši.“

„Vono mu nestačí, jak jsem ho doživotně bez skrupulí a dalších infekcí znetvořil,“ nevěřil jsem vlastním uším a v duchu zaujímal nové, uznalejší stanovisko k mrzkému hmyzovi u mých nohou. A k Vytschpulovi taky. Naklonil jsem hlavu ke straně, aby bylo vidět, jak přemýšlím a těžkne mi z toho hlava. „Jsi sice hnusák a fujtajbl, bídný odšmíráku, nehodný čehokoliv, co by mne jen mohlo napadnout, ale jsi statečný. Jsi ouplnej nešika a naprosté kopyto a plavajzník, ale bil ses dobře, stará vojno! A to musím respektovat ze své pozice reka a hrdiny! Jsi dobrým, ač špatným, nepřítelem… Necítím k tobě nenávisti a nebudu ti již dále blížiti a ubližovati, protože jsem statný a půvabný hrdina.“

„Ech…“ ulevil si Yato n‘ Ebyl očividně.

„H’adry?“ kývl jsem pánovitě rukou, aby chmuľo nechal toho prozpěvování jako ze školičky, trulant jeden. „Nakopej mu koule. A řádně, ti pravím! Načež se mu na nich otoč podpatkem, a ať slyším to úlevné čvachtavé pochrupkávání!“ přál jsem si.

„Uuuing-hu-hu-hu-gráááááááááaaaueéééééééérghííííííííííííííííííííooooooooo!!!!!!“ projevil se odšmírák progresivně.

Že mám až takový vliv jsem ale opravdu nečekal. Ani ve snu mne nenapadlo, že jsem tak přitažlivý, mužně rozhodný a vonící, přesvědčivý a nutkavý. Když Stra-che N’na zašlápla Yato n‘ Ebyla, tak tak jsem ukryl obličej do loktů, abych nebyl postříkán. H’adry se na ni zle díval, neboť mu zabránila mi posloužit a tak kostka s’la’d-kee čili cukříček v mé tajné, potem impregnované kapsičce (takové té na slipech vepředu, která tam je bůhvíproč, neboť cancourek se tudy prostrkuje špatně) patřila právem jí. Zmaten okolnostmi jsem ji začal dolovat ven, což H’adry sledoval chtivým pohledem plným chmurné beznaděje nekonečné ztráty.

„Co tak hladově sísáš?“ optal jsem se ho hezky po válečnicku. „Utři si hubu! Ňami – ňami dostane ta hodná pani!“

„Hroáááá!“ ozvalo se hromově, až se hrůzyplné podbradky zavlnily, kterak se Stra’che Nna rozmáchla, až jí z mohutných podpaží unikly mohutné závany zkaženého a smrtonosného vzduchu, plného zelené mlhy. Horečně se slétaly hniložijné bzccumbumtarára, leč jen proto, aby našly pitvornou smrt, neboť jakmile se nadechly hnilobného vzduchu, jenž jim tak libě voněl, zatočil se s nimi H’nus, nebo spíše se zatočily ony, a potom se znělým bzučivým bědováním dopadly přímo na podlahu, až to lousklo. „Nech si ty mrzké… hmm… mlasky, mlasky, že ale vypadá chutně… pochutiny, ty tsch’erch-man-te (čili Veliký Budlik, cosi jako náš čertik). Vytschpul byl jen slaboch a zbabělec, hle, jak okapává!“

Musel jsem uznat, že okapává. Ale přišlo mi, že okapává statečně, nicméně to už se sudovitá noha opět postavila na ploské chodidlo a zachroustaly zatím ještě celistvé kostičky.

„Nojo, hošik, už to má za sebou a je na pravdě bóží. Nicméně já teď pravím, že už je konec! Konec toho všeho… strašlivého a vošklivýho, co se tu dělo, ať už to bylo cokoliv, já se o to nestarám, protože jsem hrdina. Tak!“ založil jsem si ruce na své hrdinské hrudi.

„Blázne!“ zakvičel tučný hlas. „Nic neskončilo, slyšíš mne? Nic neskončilo, protože to bych jinak musela říct, že je konec, a to jsem já ještě neudělala! Protože bych si to pamatovala! Není konec, nikdy nemůžeš zvítězit, neboť já jsem o tolik lepší a větší než ty!“

„Hlavně v oblasti prdelní,“ zahučel jsem, neboť už mě začala zlobit. „H’adry, ke mně! Tady paninka si chce zahrávat s jonákama, tak jí vokážeme, že takový umíme hezky trhnout mezi dveřma!“ pohodil jsem hrdinně kšticí.

„Ach, Celestýne Hadrabo, jen opatrně!“ vřískala Simsala-bim. „Netušíš, čeho všeho je schopna! Je strašné a příšerně zlé zlo!“

„Nojo, nojo,“ mávl jsem rukou, protože doma má mít hlavní slovo tatínek, „co muž řekne, to svatý zákon, co žena říká, to komáří bzučení, žabí kvákání a oslí prdy.“

Začali jsme obkličovat Stra’che Nnu. Byl to husarský kousek, když se v potaz vzal fakt, že bychom ji ani neobjali rukama, pokud bychom ji tedy z nějakého nepochybně velice zvráceného důvodu objímat chtěli. Ale zkrátka se nám dařilo a za chvilku už byla celá obklíčená. Stála u naplněné senkruvny, odkud Buzicarové už téměř přetékali. Pomyslel jsem si, že už je naprostý a finálně závěrečný konec, že už je prostě se zlou příšernou paní zla ámen. Nu, tedy, já si nejdříve pomyslel, jaká by byla legranda do ní nějak šťouchnout, aby se zřítila do sánkrubny, až by to čvachtalo a stříkalo, jako když se krájí viřtlíky – lupne to, stříkne a zavoní. Nicméně myšlenka o konci byla o něco malebnější a důstojnější, tudíž jsem jí dal přednost, neboť to hrdinové dělávají a bojují i sami se sebou, jakkoliv jsou jejich nápady švanda k popukání.

„Tak, H’adry,“ udával jsem takt jako správný dirigent svou zbraní, „až řeknu ‚Tejkon!‘, tak se jí vrhneš po kopýtkách a pevně se zachytíš, jasný?!“

„Já…?“ otázal se roztřeseně můj mladý přítel, v tu chvíli si jistý sám sebou asi jako batole v atomové elektrárně. „Myslíš opravdu mne, pane…?“

„No jistě! Koho jiného? Snad ne tvou nebohou sestru, co? Hele, jak je z toho všeho už zelená,“ byl jsem galantní. „A taky je rozcuchaná, zarudlá, zapáchá a je fujtajksl špinavá. To bys chtěl, aby snad ona, chuděra, něco takového zastala? Když vypadá tak blbě a hnusně?“

Simsala-bim se asi přitížilo, neboť jsem uslyšel její nářek a v duchu jsem si pro sebe strašlivě zlobně zavrčel, že kdo ji přivedl do takovéto trýzně, ten nechť zplešatí, olysá, zasmrádne, ošmajdá a ještě najde konec na konci mé zbraně. Na tom špičatém, přirozeně.

Obrovská velehorní vládkyně všeho zla držela před sebou své tučné ruce jako dobývací berany a odháněla H’adryho jako nepohodlný hmyz, plácajíce, aby ho dostala mezi dlaně a mohla z něho vyplesknout život, až by to stříkalo. Věděla už však, že je konec, to jí prostě muselo být jasné. Každému vládci zla kdekoliv ve vesmíru prostě musí být jasné, že jednou spadne klec a někdo mu přinese bačkory, aby si je obul a zaklepal s nimi. Navíc, když se na jeho světě objeví bezejmenný hrdina z nějakého jiného tajemného světa, válečník sličný, odvážný, odhodlaný a moudrý, prostě zrovínka jako já, tak už si může i vybrat místečko na hra’b’hleenu čili kérchově.

„Je konec, zlá vládkyně zla!“ vykřikl jsem na Stra’che Nnu. „A neříkej, že není, protože tady teď poroučím já! Dost bylo tvých nekalých rejdů, dost spolčování s Purpurovými zlostníky. A teď za to všechno zaplatíš a oni taky, všichni zaplatíte, až budete mourovatí. Zlo nikdy, nikdy, nikdy nezvítězí, to si pamatuj, ty perzóno non grálo!“ Ten konec se mi povedl, to mi bylo jasné. Tohle slovní spojení „perzóna non grála“, jak říkají na hranicích, se mi vždycky líbilo, ale nikdy jsem ho pořádně nemohl použít, ačkoliv bych okamžitě vypadal inteligentně. A hle! Taková příležitost, jaká se naskytla zde byla právě to pravé.

Zdálo se, že opravdu nic už nám nemůže vstoupit do cesty, aby to nebylo pošlapáno, až to bude plakat, jenže… jenže! Ono vždycky, když se tohle začne zdát, tak se ukáže, že se to ještě zdát nemělo, protože je to nerozum a pomatení smyslů. Už jsme se smáli, že bude mít Babrán čím svítit po pět generací, až Stra’che Nnu pěkně zmáčkneme, neboť se z ní v tu chvíli vyvalí všechen tuk, a bude ho taková záplava, že z toho budeme impregnovaní, mazaní a maštění. Nu, a pak to všecko sebereme a uděláme z toho olej do škr’t-blik-svit čili lampiček. Jenže proklatá vládkyně zla nám zhatila plány tak mistrně, až jsem musel čumět jako čumič. Poskočila si tak hbitě, že by to musel zaznamenat každý druhý seismograf, H’adry (protože zrovna jako na potvoru jsem v tu chvíli řekl „Tejkon!“) bojovně zajódloval a proplachtil mezi jejím sloupovím, pod skřípějící rudou megasuknicí. Když na druhé straně za chvilku zase vyletěl, měl vytřeštěné oči a jeho čupřina se na spáncích zbarvila do chlapského šeda.

Umínil jsem si, že mu ty kacířské vlasy vyškubám, protože si nebude dovolovat vypadat líp než já! Já už mu ukážu mužnost a oduševnělost, ale taky skromnost, panáčkovi!

Nezávisle na mých pomstychtivých myšlenkách však Stra’che Nna zvedla znovu vak své pahňápy a rozšířila do ovzduší mocný odér hnijícího česneku. Tam, nahoře ve skále, byla taková malá vypouklinka, která vlastně ani nebyla vypouklinka, ale dala se tak jako zmáčknout a nadto moc hezky, ba přímo lahodně cvakala.

Byl jsem očarován, magicky přitahován pohledem k tomu krásnému cvakátku… Jééé… jen si tak moci jednou – dvakrát cvaknout, to by byl svět ihned mnohem snesitelnější místo k žití… No a H’nus taky. Jak jsem ale byl očarován a lačen, vše kolem mne přestalo existovat. Dokonce jsem dal H’adrymu tučný záhlavec, když mne kamsi tlačil, ale to jsem si neuvědomoval, tak jsem za to nemohl být odpovědný a mohl jsem mu klidně střihnout dva.

Otevřela se země.

Já, zahleděn jsa neochvějně do krásného skalního tlačítka, od něhož jsem nemohl odtrhnout pohled, jsem to nevnímal, neboť hrdinové takové věci prostě abstrouhají. Tím si to u mě ten neznámý svět málem pohnojil. Takhle osnovat úklady pro někoho, kdo do něho zavítal, aby jej spasil, třebaže o tom od začátku ani nevěděl a myslel si, že má mámení a vlčí mhu ze zkaženého smažáku v bufáči Na růžku. Tedy on si to ten svět pohnojil, mrcha jedna nevídaná, ale alespoň se mi dostalo malé útěchy, neboť první letěl právě H’adry, jemuž pár pohlavků udělalo očividně tak dobře, že si jankovitě poskočil. A tedy já, snášeje se velebně, jak se na hrdinu a ochránce vládkyň sluší, jsem dopadl do měkkého.

„Ííííííííkr!!!“

Ohlédl jsem se, která nezemská nestvůra nás takto častuje hned z rozběhu, ale zahlédl jsem nad okrajem jen vlasatou a blonďatou a momentálně i očividně zděšenou hlavu odšmíráky Simsala-bim a v závanu hrdosti nad tím, kterak jsem si vyhlédl pořádné, fortelné a festovní ďouče, jsem si musel uvědomit i fakt, že doma prostě nesmí při hádkách otevřít hubu, protože by mi po jejím jeku slezlo masíčko z ruměných tvářiček. Ale přese všechno štěstí z mé dozajista nastávající, protože Vytschpul byl přece rozprostřen na tučné kopýtko a tudíž z kola venku, jsme byli ve strašlivé a hrůzyplné pasti, která vůbec nevypadala dobře.

Oh, ta nezměrná a strašlivá hrůza, která se do mne zahryzla, ožužlávala mi chrupavky a vylizovala morek z dlouhých kostí, až to mlaskalo!!! Ten nezměrný děs, jenž mi napřimoval chlupy na těle a kázal svěrači povolit, aby bylo tělo hnedle o něco lehčí k útěku. Nahoře zatím začala divá honba, neboť za prchající Simsala-bim vyhamstala Stra’che Nna, jejíž kroky duněly jako dělové salvy. Rozpřahovala se mohutnýma rukama a mávala po mé vyvolené, aby ji popadla a potom ji mohla celou sníst na posezení a tím si zajistit, že ona jediná bude neomezenou vládkyní celého H’nusu za pomoci Buzicarů z Buzicaronu, a ještě k tomu si nacpe nácka. Bylo to strašné pomyšlení, když jsem viděl ta uslintaná veleústa, připomínající silně hroší tlamu, nicméně musel jsem potřepat hlavou a vyhnat jakékoliv myšlenky na záchranu a pomoc své vyvolené někam pryč. Sám jsem ještě nevěděl, jak na tom jsem. Cožpak H’adry, tomu bylo hej, dělal, že je moje podnožka, ačkoliv to kazil tím, že se zmítal a pokoušel mne setřást, což hodná podnožka nedělá.

„Pane, panéééé!“

„Co zás?“ založil jsem si ruku v bok a sestoupil. „Nevidíš, že se snažím uvažovat? Proč mi pořád někdo hází klacky pod nohy, když se snažím zachránit váš nanicovatý svět?!“

„Není čas na úvahy, neboť nás čeká osud asi sto tisíc milionkrát horší než smrt,“ bědoval H’adry a mne už to jeho nadšení pro katastrofy začínalo notně unavovat.

„Ty nemrcouchu jeden, ty hanbo H’nusná, ty paťchale jeden upaťchaná,“ dodával jsem mu odvahy, aby bojoval, i když je ztracený a rozhodně umře, „jestli nechceš štulec pod žebra a buráka, tak se sakrafixheršoftcifixhimlbajz vzmuž!!!“

„Jen to néééé…!“ kvílel H’adry v odpověď a zaťal bojovně pěsti.

Světlo zakryl ohromný stín, tak strašlivý, že z něho záblo a mrazilo, neboť to byla opravdová a nefalšovaná příšera a bestie jako ze strašidelných pohádek pro bláznivé prychopaty, mnohonásobné delikventy. Ovanul nás žhavý dech. Země se chvěla pod ohromnými tlapami a její oči se leskly divým a šíleným leskem. A potom se její tlama doširoka a do daleka otevřela, přičemž se z ní draly zvuky, nahánějící husí kůži i nám (mně) hrdinům:

„Houšíci!“

„Ach, Šmátrhňápe, pomoz nám, nebohým! To je Hom’o’klád!!!“

To jméno mnou projelo jako rána bičem či levný rybí salát. Příšera z nejpříšernějších, děs všech děsů a velekněz fujtajflů. Ano, tato nestvůra se teď tyčila před námi. A má zbraň zůstala ležet nad prokletou dříve ukrytou skalní jámou! Upustil jsem ji věrolomně, jak jsem byl exaltován slastným cvakátkem a teď jsem toho nemálo litoval a přál si od Ježíška, abych ji zase měl v ruce. H’adry měl taky prázdné ruce, ale u něho mě to, upřímně řečeno, už nepřekvapovalo. Nekňuba válečnický! A Hom’o’klád se klátil proti nám na svých odulých, opuchlých a dunivých nohou, stál jako učiněná hora s plešatou a ušatou palicí, vysoký tak, že kdybych vyšplhal H’adrymu na ramena a stoupl si hezky rovně jako když jsme ve škole chtěli za odměnu mazat tabuli, stejně bych se mu nemohl podívat zpříma do očí, což bych vlastně ani nechtěl, takže mne to nemuselo trápit. Ale jeho vzrůst mne trápil dál. Stál a zíral na nás…

A potom vstal.

Jaksi podruhé.

„Mlask, mlask, tou bude něcou…“ hromově burácel svými falzetovými skřeky. „Už vás mám! A teď jste hezky mouji!“

To, co se k nám valilo skrze sukénku ze suchých listů a trávy kolem bambulatých beder se mi ani v nejmenším nelíbilo. H’adry byl zmražen hrůzou tak, že polít ho vodou, vznikne jeho ledový odlitek. Snad věděl, co s námi smýšlí ta zlá a příšerná bestie? Já neměl na rozdíl od něho ani tušení (a říkal jsem si, že za tohle má u mě aspoň měsíc utrum s mlsky). Dojista nás přece jen sežere, schlamstá a kostičky vyplivá, ne? Tak co tak šílí, jako baba na klestí, když hajný práská fousisky? Jako by o něco šlo, hysterik jeden!

„Vzpamatuj se!“ zařval jsem divoce a vlepil mu pár facek. Cítil jsem, že tato výchova nesmí mít dlouhého trvání, nebo si o svého mladšího druha utluču ruce. „Klepeš se tu jako stará klepna! To si říkáš chmuľo?“ Byl jsem bez sebe zlostí, že mi takhle tady dělá naschvály.

„Hihly, hihly, hihly!“ ozvalo se nám hrůzně za zády, to se obr děsivě smál příšerným smíchem, jenž zněl středním uchem až k tlustému střevu.

„Nevíš, co vím já, pane!“ ječel na mne H’adry taktéž divoce. „On nás… on nás…!“

„Co ‚On nás… on nás…!‘“ pitvořil jsem obličej, abych mu dokázal, jak jsem moudrý a on vylekaný pitomeček. „Coby? Sežere a bude, né? To už tu bylo mockrát,“ zachechtal jsem briskně s nezanedbatelnou hrdostí v hlase.

„Och, je to mnohem horší,“ zelenal již pomalu chmuľo, „to se nedá ani takhle říci, to ti musím jen a jen pošeptat…“

Sklonil jsem hlavu, žádaje příšeru posuňkem o strpění, a vyslechl jsem. Trochu mě to zmátlo…

„On… nám hbitě a zlobně vloží vel-kei-k’aar do našich nebohých ka-di’diur’ek a pak nám udělá wo’b-tah a bude s námi dlouze bod-hé’k-pich, až budeme ka-p’ut a z našich ka-di’diur’ek bude ja-ma’jak-stod-olee vra-ta…?“

Co tím jenom asi myslel…? Smysl mi unikal, ačkoliv jsem uměl jejich rodný jazyk mnohem lépe než oni sami, tím jsem si byl jistý, neboť jsem měl celé dlouhé dny na jeho učení. Nicméně představa, že to s námi chce, ať už je to u všech rohatých cokoliv, provádět právě nestvůrný netvor Hom’o’klád ve mně probudila nezemskou zuřivost. Můj vztek začínal vřít v mých žilách, obličej mi rudl a kolem uší se zvedaly dva obláčky páry. Proč jen už nemůže být klid? Proč stále musíme jen bojovat a konat hrdinské skutky? Vždyť si jeden ani neodpočine. Už jsem z toho byl unavený.

A když jsem unavený, tak jsem rozzlobený.

A když jsem rozzlobený, tak jsem zlý.

A když jsem zlý, tak jsem protivný.

A když jsem protivný, všechno se mi rozmaže a obvykle pak zvracím.

Vše předtím vypadalo, že se to ještě může v dobré obrátit, ale teď by jeden zaplakal hořké slzy, jak se to všechno hatilo a hroutilo. Před námi tu kývá ohavná zrůda svým… tím… prostě je nám tu vyhrožováno strašnou… zbraní vel-kei-k’aar, nahoře téměř po okraji obíhá skalnatou díru má vyvolená odšmíráka, zvedaje vysoko nožky, skákaje jako srnka, nicméně už propadající únavě, a za ní se valí temná masa zla a příšernosti, funíce již vidinou slastných hodů. Mávaje rukama, rozšiřuje kolem sebe prostor a zkázu spolu se zápachem, jenž je tak silný, že při probíhání jeho oblaky musí Simsala-bim mít dobře ucpaný nosík, neboť jinak by se sklátila v tom okamžení také do naší pasti a určitě by se šeredně bacila.

Nicméně, jak pravím já, moudrý a chytrý mudrc, ačkoliv spousta jiných by tvrdila, že ona to tvrdila první: „Nic není ztraceno, dokud naděje žije!“ Ale, aby si nikdo nemohl otevírat chlebárnu, že už to řekl on, musím říci něco stejně moudrého, ale mnohem lepšího: „Nic není v prdeli, dokud to není posraný!“

No, jestli tohle nebyla ta nejbohatýrštější myšlenka všech dob, myslil jsem si, tak ať mě na místě sklátí… no, to jsem teda ale nechtěl, tak jsem nechal toto rouhání bez konce. Ale nezáleželo na mém rouhačství či bezbožnosti, ale na tom, co se stalo a co naprosto vyřadilo můj odhad z činnosti, protože tohle jsem nečekal, nemohl čekat a byl jsem tím tak překvapen, že bych zapomněl zavřít ústa, nebýt hladového pohledu netvora, jenž by hnedle hledal, kde sek-tes’klaciky-i-klaady, čili tesař, nechal čer-nowe’vnit-ru, čili díru.

Naráz se totiž jako kouzlem kolem všude zjevili stateční, sošní a svalnatí válečníci z Babránu. Křičeli válečným pokřikem, jako když je na nože berou a vidličkami škrábají a mávali kolem hlav všemi směry těžkými zbraněmi. V tu ránu, jako z udělání, se však zjevili z tajných průchodů, skrytých dveří a drenážních rour také další zuřiví, hulákající a ukrutně páchnoucí Buzicarové.

Nastala urputná řež.

Všechno se to řezalo, až hrůza, řada těch, co se povalovali uraženě stranou a mlčeli jako zařezaní, rostla rychlostí téměř hanebnou. Nadto Hom’o’klád nevyhlížel ani trošku, jako by se lekl, ba právě naopak.

„Houšínečci!!!“ zahulákal jako upocená fanynka. „Ňam, ňam!“

Pro všechny bohy a jejich libovolné rodinné příslušníky! Cožpak ta zrůda byla nesmrtelná? Jiná už by padla do mdlob hrůzou z nenadálých sil dobra a poté by se pokojně zadávila zvratky, ale tento netvor? Ještě se bezbožně chechtá a tlemí!

A já jsem beze zbraně…!

Jen kdybych tu měl něco do ruky, já bych mu ukázal, vyskakovat si na babránské hrdiny, ze kterých jsem já ten největší! Jen něco mít v té ruce… a aby to bylo použitelné jako zbraň… třeba kus železa nebo… dřevo…

První rána buchla tak hlasitě, že se i ti nahoře přehnuli zvědavě přes okraj. Hom’o’klád trýznivě zavřeštěl, stejně jako H’adry Cu Cky, jenž odskočil od jeho těla jako potem uštknutý. Druhý úder z otočky a piruetky byl už poněkud lépe zasazený a chmuľo se hezky přilípl a obtočil, až to mlasklo. Sevřel jsem jeho kotník v dlani silněji, až zapraštěl, zaťal zuby a svěrače, a znovu se rozmáchl tak široce, jak to jenom šlo, až H’ardy výskal radostí jako děcko, jež jeho matka do vzduchu vyhazuje a zatím chytá. Rána za ranou pršela na strašlivého a příšerňáckého Hom’o’kláda, udeřujíc jej tu sem, tu zase jinde. Jeho vztyčená zbraň hromadného prznění polapila také několik šťavnatých ran, kroutíce se jako žížala, v moři svému osudu zanechaná. Jeho hrůzyplný vilný kvikot se okamžitě měnil ve výhrůžné bublání temné hrozby, jež já jsem však nebral v potaz, protože někdo na to prostě nemá! Viděl jsem jen jeho a má ruka křečovitě svírala sošný kotník mého mladšího druha a tloukla jím tak urputně, jak vyžadovala situace, kdy kolem nebyla žádná jiná zbraň, již bych mohl použít. Obr Hom’o’klád začal po obzvláště zdařilé ráně ustupovat a držel si ohavné a naduřelé a mohutné a strašně moc veliké tlapy v oblasti své trávové sukénky, nešťastně kroutíc obrovskýma očima v bambulaté a plešaté a šešulaté hlavě. Další rána – a hle, netvor již prolomil svou obranu srdceryvným výkřikem, jenž však zněl ještě dost hrůzně.

„Hruáááá, jááááu, to bóóóólííííííí!“ hulákal divoce a křepčil přede mnou těžkým tanečním krokem, kterak kolem něho H’adry vášnivě olíbával podlahu, mlaskaje přitom. A že jsem si dával záležet na tom, aby nebyla chvilka, kdy to pěkně zněle nemlaskne! Už jsem znovu byl hrdinou, neboť to vypadalo, že vítězství, ta bestie vrtkavá, se opět přiklání na tu správnou a pravou stranu, čili mojí.

Ale co situace nahoře…?

Jak jsem mohl v urputném boji o život a otloukání babránského chmuľa o podlahu zapomenout na naše nenadálé posily…? A na to, jak si stojí v hrůzné bitvě?

Nezklamali mne, kloučata!

Půlka už jich ležela a kroutila a svíjela se na zemi, pištíce v horečných klamech a mátožených bludech o smradu z tlamy mrtvého požírače aj-fu’puch (což je bylina velice podobná pozemskému česneku, jen s tím rozdílem, že má čtyři metry, jedovaté trny, kvičí jako zařezané podsvinče a dokáže na tři sáhy vyplivnout trn do lidské zadnice), jenž dozajista olizoval ka’diak, čili… to je fuk…, patřící hlu-bo-kaa-djumpa. Nad nimi se na svém sloupořadí pomalu pokyvovala Stra’che Nna a smála se, což bylo vidět až k nám dolů, neboť její ladné podbradky nabíraly podobu rozpoložení její tváře, zvětšujíce je do rozměrů, viditelných i na velmi mnoho metrů velmi špatným zrakem. Ostatní Babránci se zuřivě potýkali s Buzicary, šílenými bojovou zuřivostí, s níž smrkali na zem, aby po tom každý uklouzl. Ve volných chvilkách se tahali za chloupky za oušky, aby se hezky znovu rozzuřili a mohli pokračovat v řeži s hurónským smíchem a hlasitým funěním, mávajíce strašlivě svými ostrými zbraněmi, obalenými ostřicí a pokapanými ostrou omáčkou.

Vytřel jsem z oka slzu, pohodil na zemi H’adrym, aby se mi nezamotal, a pomyslel si, proč tu musí každý druhý být takový chudáček blbeček a proč si tu jeden, když to chce mít fakt dobře, musí udělat všechno sám. Jak jsem si ale vytíral tu slzu z toho oka, snad náhoda a snad osud tomu chtěl, že jsem spatřil hrůzné divadlo, nad kterým mi tuhla krev v žilách, že ohnout v tu chvíli ruku, tak mi z lokte čouhá červená hadička.

Spatřil jsem, kterak strašlivánská Stra’che Nna svírá v upocené dlani mou vyvolenou, která se divoce zmítá, kope, křičí, ječí, piští a vříská, ale není to nic platné, protože Stra’che Nna se už divoce směje a mlsně si olizuje líce a pysky, přičemž jí sliny tekou od úst, kterak si představuje, jak to hezky křoupne, panečku, to bude dobrota!

V tu chvíli se ve mně zastavil život, to jsem poznal.

Přestalo mi bublat v žaludku.

A upustil jsem H’adryho na podlahu, až zařinčel zlobou.

 

VII.

 

Jak jsem chtěl příšerně vzkřiknout, to si nikdo snad neumí ani představit. To by bylo tak hrozně moc, jsa trýzněn hroznou trýzní, že bych se musel rozpoltit až po pr… pás. Věděl jsem však, co je povinností hrdinův, čili mou, i uspokojil jsem se nemálo, tolik, že jsem jen tak zklamaně zabublal a nadal příšerné velehoře do nenajedených jedlíků ošklivých. Ale jen tak pro sebe, abych nikoho slovem nezranil, to se rozumí.

Leč to nijak neumírnilo situaci, v níž byla má vyvolená odšmíráka nesena k umolousanému hubisku, aby to s ní vykonalo strašlivou procedůru a vyslalo ji k bambulatému tobogánu vší zábavy a sprchování žaludeční kyselinou. A nakonec by se slastná Simsala-bim dojista přemístila i do sánkrubny, leč tam bylo tolik nachmoucaných Buzicarů, že by to nebylo možné a ona by musela potupně téci a rozlévat se po dlážce, a to jsem za žádnou cenu nemohl připustit. Na Babránce jsem se nemohl samozřejmě spolehnout, protože pokud se ještě divoce netahali za pačesy s Purpurovými zlostníky, již volali, že musí domů na oběd (bylo před večeří, zbabělci prokletí!), či se s nářkem kouleli po zemi a za nimi, hýkajíc, poskakoval Buzicar, jenž jim takovou strašnou ránu uštědřil a ukazoval si přitom na svá mužná a ohavně chlupatá prsa, aby každý viděl, kolik trýzně zasel. A všichni ostatní Buzicarové uznale pokývali hlavou a zařvali pochvalu strašným hlasem:

„Juchůůů, dobréééj!“

A vítězný Buzicar jásal nad svým úspěchem a ještě více trýznil těžce zraněného, vyprávějíc mu zkomolené vtipy a příhody ze života, až oběť křičela v šílených mukách.

Ty bestie, ta nelidská zvířatááááá!

Situace byla strašlivá, hrůzná a nezměrná ve své děsivosti. Nemohlo být snad hůře. Nadto netvor strašlivý Hom’o’klád se již opět zmátořil a zahořely v něm uprostřed všeho toho zmaru nové nechutné chutě.

Je strašné být zanechán na vše tak naprosto sám.

To už by člověk nejradši složil i to hrdinství.

Kolem jen zmar, nářek a muka, podlaha zmáčená zvratky a močí, neboť někteří z vítězných Buzicarů se uchýlili i k válečkům a lechtání a žďobáním do žeber.

V tu chvíli, když už jsem viděl, že vše je naprosto úplně a jednou provždy ztraceno, posedl mne běs. Mé břicho se rozbublalo do nevídaných tónů a oktáv a vše kolem ustoupilo do pozadí, až jsem musel mhouřit oči. Za mnou duněl Hom’o’klád, nad jámou už už ze Simsala-bim kapaly chtivé sliny Stra’che Nny a všude kolem se divoce, vesele a laškovně smáli Purpuroví zlostníci, roztomile přitom švitoříce.

Zaujal jsem postoj osamělého válečníka, tu hrdou pózu, v níž je jasné, že jsem osamělý, ale taky válečník. Zaťal jsem zuby, na čele mi naběhly žíly, oči mi zduřely a vyvalily se, jako strašným bojovníkům z tichomoří, žvýkajícím pro hrůzu a demoralizaci nepřítele vlastní jazyk. Otočil jsem se k H’adrymu, jenž se pomalu sbíral ze země.

„H’adry,“ vypravil jsem stísněně, neboť mi nebylo lehko.

„Och, pane, také jsem rád, že jsem tě směl poznat a být ti druhem po boku, pro bojiště i zázemí,“ téměř vlykl, jak byl smutný, že už dál nebude moci být mým druhem, ale to já jsem v tu chvíli na mysli rozhodně neměl.

„H’adry…!“

Čas se zpomalil, až se dočista zastavil. Ono, kdyby se to náhodou nestalo, tak se to prostě nedá jen tak stihnout, to je hotovka. A tak, v tom zastaveném čase to pak znělo asi takhle:

„Uh’uaudruyu….!“

„Uoaunouu, puauneu…?“

„Zuatuahueoej mueně zua puerusut!!!“

A hle, stalo se! V ten okamžik čas mohl uvolnit svěrače a hezky znovu pokračovat.

Hom’o’klád zavrávoral jako opilec s nízkým presem, vydal neartikulovaný zvuk, jenž by zněl jako zvracení, kdyby nebyl tak burácivý. Nazelenalý mlžný opar ho pomalu odhalovala jako pomník ztracené civilizace a jeho oči křičely o hrůzných účincích, jaké jen metan může mít. H’adry se rozesmál hrdostí nade mnou, ač mu také vyhrkly slzičky, leč to já už ho opět popadl za kotník a roztočil jako peníze za životní pojistku. Oči se mi zúžily, když jsem ho protočil v poslední ječivé obrátce a potom pustil v letu plavmo, v němž do jisté míry připomínal takový odfláknutý bumerang.

Mistrovský však kousek válečnického umění, to bylo nutné uznat!

Takovou zbraň hned tak někdo nemá – aby to letělo, rotovalo a ještě hlasitě řvalo „Hríííííííí!“, což vnášelo paniku do řad nepřítele, jemuž se najednou začaly plést příhody z dětství, až se všichni Purpuroví zlostníci zatvářili starostlivě, vytrženi ze své ukrutnosti.

Jen jediná rána, po té jsem toužil v tu chvíli.

Ukradeni mi byli všichni nepřátelé, a bez trestního oznámení! Všechny naděje jsem vkládal do letícího H’adryho. A že to byly naděje tak veliké, že se divím, že s v tu ránu nezřítil pod jejich vahou k zemi. Čacký to jonák! Kterak rotoval a ploštil se, aby lépe prorážel vzduch, zadržoval dech a krabatil tvářinky v předzvěsti strašlivého úkolu, jímž byl pověřen. Tedy ne dobrovolně, nicméně musel se brát ohled na mou zbraň (vlastnictví je devět desetin práva), kterou už stery nohy pokopaly, pošlapaly, stera ústa pošmradlala v zuřivém jeku, či stery nosy v nářku posoplily.

„Leť, H’adry! Leť!!!“ řval jsem jako smyslů zbavený a poskakoval nahoru a dolů.

Osud všeho závisel teď na mně.

Jak typické.

Osud tajemného, donedávna neznámého světa v nějakém strašlivánsky vzdáleném vesmíru a možná navíc ještě jiné realitě a časoprostoru se tak tak držel nad vodou, belhal se o holičkách, ale jakmile jsem sem dopadl, plesk, a hnedle se veškeré úsilí zbortilo a všechno se svalilo a rozlilo na mě, jako tělnatá důchodkyně, uklouznuvší na schodech.

H’adry letěl jako nejlepší zbraň H’nusu. Stra’che Nna už v tu chvilku široce otevírala chlebárnu, smějíce se, až se jí vlnily tváře jako vrstvy velrybího tuku, přičemž čípek v krku se bimbal, až to bylo nechutné. Už jen okamžik a hlava mé milované by byla ukousnuta a rozchlamstána, až by kostní štěpinky létaly…

„Mruéééé…?“ zachroptěla zuřivě Stra’che Nna v okamžik, kdy ji H’adry udeřil tvrdě svou napnutou zadnicí přímo do krkovice a hlavy. Rána to byla strašná, nezměrná a napumpovaná mým úzkostlivě opatrovaným vztekem, až to plesklo. Simsala-bim byla puštěna z pazoury a po ladných křivkách velehory v rudém oděvu sklouzla až na zem, kde se sebrali spolu s dementně blábolícím H’adry cu Ckym a utíkali z boje, až se za nimi prášilo. Schovali se do koutečku, drželi se za ručičky, ani nedutali. Stra’che Nna vrávorala, neboť rána ji téměř omráčila. Potácela se těžce, jak medvěd tancující, a pod nohama se jí, co plné tuby zubní pasty, rozstřikovali nešťastní Buzicarové, kteří nestačili odskočit, či si hloupě a tupounsky libovali v nenadálém stínu.

„Gruéééé… Hluááááerchm…. Ungh…“ pajdala Stra’che Nna stále vpřed, až do dunělo jako opravdovské hromy a blesky.

K okraji jámy.

Sledoval jsem ji fascinován, tak, jak lidé sledují zatmění slunce či veřejnou popravu. Zkrátka něco zajímavého a úžasného. „Jééé!“ vzkřikl jsem poděšeně, když mi došlo, k čemu se asi schyluje… Okamžitě jsem se přitiskl ke stěně jámy, nad níž se tmělo.

„Chumchréééé!!! Gruaháááchuech… Jak tě nenávidíííííííííííííííííííííím!“ děla Stra’che Nna – strašlivá a zlá vládkyně zla až do hořkého konce. A poté hned, hnána svým tělesem, jež by nezastavil (když nabralo setrvačnost) ani dopadnuvší asteroid, vstoupila za okraj jámy.

Když utichlo svištění, osmělil jsem se otevřít oči. A raději bych je zase hned zavřel, neboť jsem spatřil hrůznou scénu. Stra’che Nna nedopadla, ale… och, hrůzo hrůzná nezměrná!… jaksi naskočila na strašnou zbraň, jíž vládl netvor Hom’o’klád, až to mlaskalo. Ten hulákal, jako když ho na nože berou a svíral plné hrsti Stra’che Nny, snažíce se ji sundat, ale ona jen nadskakovala a vřeštěla, neboť se nedokázala hnout. Využívajíce kinetické energie, naskočil jsem na vzdouvající se… libovolnou tělesnou část, to bylo těžké poznat, a byl jsem vymrštěn z vězení ohavné jámy, plné nechutností.

Tedy teď už určitě.

Provázel mě dvojí řev, kterak vládkyně klesala hlouběji a hlouběji a příšerný Hom’o’klád zjišťoval, že ji pryč nedostane a že je znesvěcený. Jal se ji pokoušet otloukat o stěny a oškrabovat o ostré výstupky. Řev rozvibrovával i staré těžké zdi, velebné a nechutné, neboť to bylo ve Vytschpulu a ne nikde jinde. Být to jinde, jó, to už by byla jiná.

Rychle jsem popadl svou zbraň. Seděla nyní v ruce mnohem lépe, protože se lepila. Rozehnat zbylé rozradostněné kašičky Buzicary nebylo těžké. Jen mne spatřili, sami se ihned dobrovolně zaryli do vládcovské žumpy, kde ještě zbylo trošku místa. Byl čas to vše skončit… Se strašlivým křikem jsem utíkal komnatou, máchal kolem sebe nádherou své zbraně a kde byl jaký Purpurový zlostník ještě zabrán do myšlenek či zaměstnán třasem hrůzy, všechno jsem to mazal, až to bylo celé umazané.

Poslední skok a projevilo se, že jsem inteligentní hrdina! Vzor nehnuté mužnosti.

Cvakátko, cvakátko, cvakááátečkooooo!!!

Jůůůůůůůůůů!!!

Jáma v zemi se začala s duněním zavírat. Poslední, co jsem nedobrovolně spatřil bylo, kterak si Hom’o’klád usmyslel, že pokud to nejde stáhnout, otlouct nebo oškrabat, je tedy nutné skrze to prolézt. Vládkyně zla valila oči jako kopačáky, mydlila ho zaťatými pěstičkami a netvor všech netvorů se starostí v očích zkoušel zadržet dech na dostatečně dlouhou dobu. A potom už strašlivou scénu pohltila tma, nicota a ještě další tma, protože té tam bylo najednou opravdu hodně.

Dvě hrůzy skončily!

Hromové provolávání slávy proťalo šedou prostoru a já se nadul, jak se na hrdinu sluší a patří. Kolem poskakovali zneuctění Babránci, ukoptění až hrůza, nicméně jejich radost byla opravdová a skutečná. Milostivě jsem tedy pokynul do koutku a hle, dokonce i sama nejvyšší vládkyně se odvážila stanout vedle mě, aby se nechala také opěvovat, ale jen trošku, protože většinu jsem toho zařídil já!

A H’adry?

Statečný to hoch!

Ten se nám stočil mírumilovně u nohou a vytvářel s námi moc hezkou skupinku. Potichu si pro sebe něco broukal, což jsem dával za vinu tomu dopadu, kdy se velice nešikovně nestočil do klubíčka, ale třískl šešulkou o věkovitou podlahu. Ale co! Však on, čacký junák, se z toho určitě dostane, chmuľo jeden. A kdyby náhodou ne, dozajista jako hrdina teď dostane nějakou fortelnou pečovatelku, která by ho obětavě krmila v postýlce, dávala mu bažantíka a utírala mu prdýlku, tím jsem si byl zatraceně jistý. Vše najednou vypadalo světle a šťastně, vše se smálo a co se nesmálo, to bylo protistátní. Vytschpul byl dobyt, a jeho odšmírák dobit. Teď ho mohl hezky bez těžkostí zabrat jako svou výspu mírumilovný, vznešený a nádherný Babrán, jeho svalnatí, pohlední, nádherní a krásní, v poezii zběhlí a spravedliví válečníci mohli vstoupit jako ranní úsvit do černých ulic temného města a přinášet světlo a štěstí. A exemplárně krutě pro jistotu zamordovat každého, komu by se to třeba nelíbilo, protože přísnost muší bejt.

Konečně přišel klid a mír!

Purpuroví zlostníci byli v hajzlu a v žumpě, další jejich roty se rychle stahovaly z Vytschpulu. Nečekal jsem, že to proběhne tak krásně a hladce, nicméně jsem se dozvěděl, že nejchytřejší ze všech nejchytřejších babránských dar-mo’schlapů čili ochránců spravedlnosti (téměř tak chytrý jako já, ale opravdu jen téměř), jménem Z’kur du Pell zosnoval malé divadýlko, kvůli němuž se budou Buzicarům smát i děti a blázni ještě za tisíc let. Zabalil se do neřádem prosáklé plachty, vyválel se v kuchyňských odpadcích, poskakoval v blátě a ploval ve svezených exkrementech, načež se posypal rozdrcenými cihlami. Když se probral z mrákot, seznal, že prach z rozbitých cihel vykonal své dílo. Hle – on byl přestrojen za Buzicara z Buzicaronu tak věrně, že když se viděl, se vzteklým rykem se praštil do hlavy klackem. V tomto vychytralém a technicky náročném převleku se poté vplížil do vytschpulského ležení Purpurových zlostníků, až do jeho středu a začal svůj vychytralý plán dovádět k dokonalosti.

„Chum’blu-prd (jedno z nejstrašnějších božstev Buzicaronu – je to pětihlavý, šestiruký, třízadký a jednonohý bůh války a plevelných rostlin) ať je mi milostiv!“ řval dunivým hlasem, který potom, chudáček malý, odstonal. „Taková pohroma, taková strašná hrůza! Ahááááh, přineste mi někdo klid a stoličku, a potom mne zabte! Gruhaáááá!“

Buzicarové se seběhli kolem v hustém davu. Mručeli divoce, poskakovali a mávali rukama v barbarských posuncích. Jejich hrdelní, nelidské hlasy, strašlivě hrčící, duněly kolem, až se země chvěla a nebohý Z’kur du Pell cítil, kterak mu po zádech stékají čůrky vyděšeného potu, až se bál, že se mu celá maska odlepí a spadne na zem a s ním bude ámen, protože za chvíli bude doba večeře a každý z Buzicarů držel v ruce ohavnou a divou vidličku.

„Hrnghrmhruá!“ dodával davu na zájmu a strachu, kroutíce se jako v bláznovství.

Výkřiky zaplnily vzduch, zněly strašlivě, zvířecky, bizarně:

„Coé?“

„Groing?“

„Och, vždyť on padne do mdlob, přineste lehátko, čichací sůl a vějířek!“

To se už Z’kur du Pell potutelně smál do zbytků shnilé zeleniny, jíž měl na obličeji. „Hrůůůůergh,“ bědoval dál, mučíce své hlasivky. „Nic tak strašného se nemohlo stát…! Vzpomněl jsem si na jednu hrozivou věc, která mi nedá spááát! Již dlouho nemohu spááát! Já totiž… nevím… nemohu si vzpomenout,“ vyrážel ze sebe hystericky, „jestli jsem doma zavřel přívod pschuk (plynná látka, velice vznětlivá, na níž Buzicarové připravují své odporné krmě) a zhasl krindlšmak (čili uvítací lampičku, hubící zároveň třímetrovými plameny hmyz)!!!“

Ticho, které padlo na mručící dav bylo až strašidelné. Najednou zde nebylo jediného hlasu a bylo tedy slyšet, kterak někdo vzadu neuctivě bzdí. Jeden ohavný Buzicar se, valíce oči, díval na druhého ještě ohavnějšího, ale nejistota jako by opanovala bez rozdílu hnusnosti každého z nich.

„Engr… já teda taky ne…“ podrbal se jeden z kolstojících ve štětinách.

Mrtvé a nehybné ticho se tím ještě prohloubilo, že bylo slyšet i jak vzadu u stanu jeden netvor močí na celtu, aby byla nepromokavá a nedržel se v ní hmyz.

A za nedlouhý čas už se stany bortily a velká armáda se rozjížděla na válečných dobi do šírav a dálav, až jim šešulky nadskakovaly a purpurové tváře jen jen hořely. Zkrátka úplně, jako by jim před patami už hořelo vysokým plamenem.

Ano, tak velká je moc dezinformace a špiónské šeptandy.

Buzicarové spěchali a hnali se tak rychle, že zanedlouho z nich zbyly jen srandovně směšné tečky na obzoru, kterým jsme se všichni smáli, ukazujíce si na ty trumbery a napodobujíce je topornými poskoky a chrčením.

 

VIII.

 

Štěstí, strašně šťastné štěstí.

Tak se dala nazvat situace, nastavší po pokoření Buzicarů, potažmo Stra’che Nny – strašlivé to vládkyně všeho zla, Yato n‘ Ebyla, odšmíráka vytschpulského, v to ani nepočítaje, neboť z něho nezbylo nic, co by se nedalo nahrnout na květináč či záhonek a poté doufat v bohatou úrodu. Všechno zlé bylo pryč a Buzicarové už jistě tloukli hlavami do podlahy u hanby, která na ně padla, neboť byli blbí.

Návrat do Babránu byl velkolepý. Lid stál v šestistupu, volal na oslavu, mával, skákal a dupal, bouřil jako radostná bouře slávy a nekonečného vděku. Mávání veliké propukalo v domech i ulicích, každý nám chtěl mocí mermo zamávat, i bezrucí. Ti mávali nohama. A ti, co třeba neměli ani nohy zase dalece plazili jazyky, slintajíce na ty před sebou. Matky mávaly dětmi a někdo zamával také vší dobrotou, kterou si lidé snesli, aby měli něco dobrého na zub, až jim vyhládne z toho mávání. Krátce řečeno – byla to idyla.

Tvářil jsem se hrdě, přimíchávajíc do toho vhodnou špetku srdečnosti, aby to nevypadalo, že si myslím, že všichni ostatní jsou lůza. Simsala-bim, oděná opět do svého obvyklého oděvu, čili skoro do ničeho, jela již také velebně, celá rozradostněná, až jí vlasy vlály.

A H’adry?

Och, drahý čtenáři, ten rek, ten hrdina ujížděl ve svém malém vozíčku, taženém pěti vzee-schup, mírnými zvířátky, vzdálenými příbuznými dobi, na nichž jezdívaly slabé děti, jako divý, no učiněný chmuľo. Na dobi jsme ho vysadit nemohli a nechtěli, jednak protože byl těžký a druhak protože by mohl spadnout, a potom by zase chtěl určitě vysadit. Ale hnal se v tom svém čerchmantském spřežení, na mou věru, jako bezstarostný chlapec, divoce křičíce a smějíce se na celé kolo, až mu čípek v krku vibroval, na nějž se zalíbením hleděla hejna bzccumbumtarára.

Navraceli jsme se vítězně a přinášeli všem blahobyt, nově dobytá území, dobré zprávy a také asi několik cizopasníků z Vytschpulu, protože mne něco svědilo pod sukénkou. Ani ale nevím, jak jsem se ten den dostal ve své plebejské komnatě do měkkého lože, neboť jsem byl tak unavený, že jsem usnul téměř ještě dřív, než jsem sestoupil ze svého zvířete. Padl jsem, to si ještě pamatuji, na kohosi, kdo mi přišel povědomý.

Ach, ano!

Byl to můj drahý starý známý Zval-chúj. Zalehl jsem ho, dobráka, až v něm kostičky zapraštěly. Snad si ještě vzpomínám, jak mne táhl, zbaběle hekaje, na zádech po chodbách odšmíráčina paláce, že tiše pokňourával o tom, že teď už tu šabličku snad ani nepotřebuji a že bych mu ji tedy mohl zase, pěkně prosí, vrátit, že? Vždyť k čemu mi bude, taková nepotřebná stará šable!

Dal jsem mu jednu kamarádskou za ucho a řekl svá poslední unavená slova:

„Jedeš, ty šelmo! Co se dá, to se z pekla nevydá, a navíc jsem ji tam někde dočista zapomněl, tak se víc prohni, hóó-hum!, protože mě tlačíš!“

 

Probudit se a vědět, že člověk nic nemusí a může se jenom flinkat, protože mu penízky nedává nějaký šmejd zaměstnavatel, špína špinavá potvora, blboun nejapná ošmajdaná, ale dav, jenž bez rozmyslu hltá vše, co mu od rukou v napsané formě odpadá – seznam na nákup nevyjímaje, to už jsem věděl. Ale pocit, že všichni Buzicarové jsou už naprosto fuč a já se můžu jenom flinkat a nemyslet na ně, ani na jejich smrduté zápachy, na líté boje s nimi a taky na to, abych musel furverk zachraňovat představitele babránské moci, to jsem ještě nezažil. Až do té chvíle, samozřejmě, proto jsem se v něm šmrdlal a ploucal, jako vepřik v kalíšťku a nemálo jsem si libentil. Libentil jsem si až do té chvíle, kdy kdosi zabušil na dveře a ukázalo se, že to není nikdo nuznější než sama odšmíráka Babránu, Simsala-bim. Její slavnostní odění zářilo jako slunce. Ano, dozajista ty náramky a náhrdelník musely být ze zlata, oděv další samozřejmě nestál téměř za řeč, protože kdyby jo, tak to bych se na to podíval. Tak dlouho se to tu loucá jenom tak, všem ukazuje všechno svý zbóží a teď, když už jsem tu já, tak by se to začalo nabalovat? Tak to bych nedovolil!

Očividně si mne mocná odšmíráka nechtěla pohněvat hned po ránu. Dokonce mi přinesla snídani, tedy trošku malou, ale… kdo by čekal, že ona, vládkyně, se bude tahat s dvoukolákem jídla, jako to bývalo obyčejně, že? Poté si sedla skromně stranou a mluvila tiše, rozumně, z čehož já jsem rozuměl každé třetí slovo, neboť jsem žvýkal, až mi praskalo v uších. Ostatně, kde to jako jsme, abych tady musel poslouchat nějaké babské žblebtání? Až při slově s’obaash jsem sebou trhl a nechal sousto téměř celé vypadnout na honosné povlečení, kde se rozteklo do podoby, v níž byla patrná svatební kytice.

Nebo useknutý zadek, naražený na berlu...

Už to bylo tady!

S’obaash, čili veselka!

Proklínal jsem kuchaře, že připravil takové čerstvé a křupavé jídlo, kvůli kterému jsem neslyšel, co odšmíráka přesně řekla. Za to mohl on, nikdo jiný, já přece vždycky byl z těch, co ženskejm popřejí sluchu. Chtěla si brát… ale koho nebo co jiného, než mne, ne? Přece kdo by okolo byl tak skvělá partie jako já, to je nad slunce jasnější!

Trá-ram-tará, trá-ram-tará, pobrukoval jsem si spokojeně, když jsem si stahoval sukénku. Prý už zítra budeme jako tento, taťka s mamkou.

Byl čas prověřit zbóží!

Otočil jsem se však, celý rozradostněný, nadchnut pro myšlenku spojení dvou mocných světů… tedy H’nusu a… Zadní ulice číslo 15., dvoupokojový byt ve třetím patře, patřící do společenstva vlastníků bytových jednotek, koupelna a wc osobní, prádelna a kanalizace v místě, a zjistil jsem, že odšmíráka už zase odešla. Začínala mne s tím už nemálo zlobit. Nejdřív je to vyzývavý, samý sexuální svatebnosti, a pak to prostě jde pryč! Brzo si zadělávala na posvatební bouři, žena jedna neblahá! V zuřivosti jsem vyhodil zbytek snídaně z okna a vysmrkal se do jemného prostěradla, rozmazávaje bubáka doširoka, potom jsem kopl do postele a pleskl nasupeně sandálkem o stěnu, až jsem přizdobil prastarou fresku ledvinovitým útvarem. Tento výlev vzteku mne uklidnil a tak jsem poté šel na hezkou procházku, kde jsem H’adrymu házel poplivaný klacíček, až byl ten rekovný jinoch celý uřícený a jazyk mu z huby dalece plandal.

„Pane, pane, panééé!“ vyrážel ze sebe, vzrušen dojista na nejvyšší možnou míru.

„Ano, H’adry? Co zase chceš?“ otázal jsem se přívětivě, neboť jsem měl dobrou náladu. „S čím mne zase hodláš obtěžovat a krást mi můj drahocenný čas?“

„Už zítra budeme jedna rodina!“

„No, to je pravda, ano, zajisté,“ pokývl jsem odměřeně, neboť jsem tušil, že si ten holomek teď bude chtít začít dovolovat. „A ty budeš, jen si to představ, i přesto můj kamarád,“ děl jsem neochvějně, „a stále mi můžeš říkat ‚pane‘.“

„A já se bál doufat!“ volal rozradostněný H’adry, když zvěděl, že ho budu mít stále stejně rád, i když bude už víceméně moje rodina.

Ne, dozajista nic to na mých vztazích k němu nezmění.

Jestli bude zlobit, dostane napleskáno, rarach jeden.

Pomalu přišel večer. A byl to poslední večer, kdy jsem měl být potupně sólo, protože zítra už nebudu sólo a navíc budu mít starou, která bude ještě ke všemu odšmíráka, což je nevýslovné blaho, neboť nebudu muset nic dělat a jen budu dobrým wu’l-ute’levi-ze, čili manželem.

Budu zlý, leč spravedlivý, estli nebudou knedlíčky jako peříčko, tak to se mnou bude mít milená Simsala-bim peklíčko, na to já si dám pozor. Nebylo mi sice jasné, z čeho budou ty knedlíčky udělány, neboť pozemské poživatiny, oj, to byla ozvěna vzdáleného posledního chrochtnutí pašíka o zabijačce… Nicméně jsem já snad hospodyňka? Nejsem, tudíž bylo na mé nastávající, aby to prostě udělala, jak ji napadne, a já si oddechl, neboť se mi ulevilo. Sedl jsem si na okraj fontánky ve své skromné ratejně, a padla na mne romantika, tak jsem své nohy romanticky ponořil do chladivé vody, zurčící, až bylo milo poslouchat. Sladký rytmus šplouchání konejšil až do snění, a já se usmíval spokojeným smáním a šklebotem, až dokud osvěžující šplouchot neutichl a do nohy mne neťuklo cosi nepatřičného.

Seznal jsem, že bublistroj ve fontánce nebyl.

Zanedlouho již jsem krmil hladový večer pod okny šlendriánskými rybičkami. Musely mít nějakou strašlivou infekci, protože chcíply, a některé se dokonce v bolestech a křečích, ubožačky malé, snažily snad i lézt z fontánky ven. Asi aby hledaly mou pomoc. Nechápal jsem toho, taková bolestná událost v tak slavnostní večer… Nuž, zamával jsem rybičkám a hbitě se schoval, neboť po nich dole někdo čvachtavě uklouzl a divoce zachroptěl, podle čehož jsem si svým bystrým mozkem dosadil, kdože to takhle v noci číhá pod mým oknem, kdyby mi třeba náhodou vypadla šavle, eventuálně jízdní dobi.

Překvapilo mne nemálo, že do mého pokoje vešla Simsala-bim. Naprosto úplně jako by jí to tam sakumprásk patřilo, nebo co!

Ale to jen tak na okraj.

Vešla, oblečena do svého obvyklého úboru, jenže tenhle byl asi míněn na spaní, protože neměla náramky ani nákotky, ba odložila dokonce i těžké šperky s ostrými hranami. Jinak to bylo tak prostě jako vždycky.

Ještě že H’nus měl tak teplé podnebí!

Odšmíráka tiše kráčela po dlaždicích a já ji sledoval nábožným pohledem. Jak jsem byl rád, že jsem ty rybky vyhodil z okna všechny! Co bych si jenom počal, kdyby se mi tu moje nastávající rozpleskla, jak dlouhá, tak široká, trýznivě křičíce bolestí a ještě se špinavou, zaslizenou a rybími střívky omotanou nohou? A Simsala-bim zatím velebně dokráčela až k loži, houpajíce přitom boky, že jsem si myslel, že dostanu mořskou nemoc, a nadto na mne koketně pohlédla a prstíkem přesladkým dala znamení, abych tedy jako naklusal.

Od začátku mi bylo jasné, kam to spěje.

Jo, to je tak, když baby člověka od pohledu svlíkají očima a chtivě hledí, přičemž jim hlavou táhnout nemravnosti!

Uááááá! Tak, Celestýne Hadrabo, ty jeden namakanej bejku! Do akcéééé!

Netuším, jak jsem překonal tu vzdálenost, jen vím, že mne brněla holeň, nicméně jsem z rozběhu ladně skočil a ladně přistál na posteli, až to plesklo. Vrhl jsem se na odšmíráku, nevěda, kam dříve položit ruce, abych si je více ohřál, dychtivě funíce touhou. Och, jak jsem byl šťasten. I mé spoďáry se poddaly! Za vzrušujícího zvuku „mlůůů“ jsem si připravil jazyčisko na tu nadcházející mlaskající serem… serne… takovou tu složitou muziku, co se hraje pod balkónem a lidi po vás házejí květináčem. Vysunul jsem jazyk a s vášnivou prudkostí jej rezolutně přehluboko zasunul, svůdně s ním poškubávajíc a vlníc…

 

Fuj!

Chutnalo to odporně, to musela má vyvolená asi večeřet něco nedobrého, co bylo dlouho mrtvé a ještě déle to smrdělo, až to bylo na pováženou. Blé… Jeden by se pobl-…

Ale zase měla moc hezky pevnou pusinku, a to by se určitě hodilo, kdyby…

Zapátral jsem jazykem a otevřel oči.

Díra v kanálním deklu svítila čistotou, jako nová, a já zatím olizoval plakáty, plandající ze zdi, jen abych dostal strašlivou pachuť z jazyka. Přitom jsem divoce valil oči, neboť jsem byl zděšen a nemile překvapen, kde to jsem.

Kde byla má vyvolená?

Och, kam jsem se to jen dostal?

Tak pitvorné místo, odporné, ohavné a smradlavé, pokřivené a paťaté, útočící na nejhorší vjemy lidské duše, ničící jakýkoliv záblesk štěstí a dobré nálady. Kolem všude jen špína, temnota, zmar, hniloba, mor, smrt a příšerné pekelné jsoucno, vlnící se jako šat mrtvoly, dlouho již naložené do rybníku k uzrání.

Byl jsem doma.

Jéjej…

Padl jsem na kolena a dlouho plakal a ronil slzy, protože to bolelo.

Večere prokletý, strašlivý a hrůzyplný, smutný a depresivní!

Ach!

Má kolenní jablíčka!

„Hele, to je Celer! Hueche, von tu leží, jak ten lazar, to je čurina!“ ozval se odporný, ba nechutný hlas, z něhož by se každému muselo udělat špatně tak, že by už nikdy nic nejedl, nepil, ani se nenadechl.

„Hm-phm… kchm… coemu? Hmhphm… pfů…“ děl druhý.

„Von je theba hfetovanej, né? Toho hou tejkon phný noviny! Hak tu heží, heue, dyk von he hejbá! Tak to ahi ehtě nejni hebohtík,“ ozvalo se, aby triáda byla kompletní.

Zvedl jsem krví a bezmocným žalostným vztekem podlité oči z asfaltu, hotov se bít na život a na smrt s celou armádou jenerála Čerchmanta a být tak krutý a bezcitný, až bych se sám sebe lekal a nechtěl se sebou jít v noci ani čůrat.

Co to jen mohlo být za strašné a nelidské zrůdy, co mne tu obklopily?

Netvoři a odporné, ohavné příšery, jaké si lidská mysl snad ani neumí před-…

„Teda, bando!“ vykřikl jsem vesele, neboť ten smrad, něco mezi chcíplým vorvaněm a shnilou plantáží mokvajících hub, to nebyly hnijící mrtvoly, ani sliz z hovnivára, to se na mě smál Beďa( r ) Mikuláš! „Kde se tu takhle najednou…?“

„Mhy dem koem.“

Vyskočil jsem do sedla a začal dobi kopat patami, aby rychle běžela, protože k ničemu jinému prostě nebyla dobrá, vypadala nějak přichcíple. Tloukl jsem ji po panožkách a ječel povzbudivým jekem, aby se sebrala a ještě nezdechávala. Zarazily mě až nadávky:

„Ho heáš, ty mahamute! Hee, neh hi to, jo?! Haua!“

Prohlédl jsem. A sesedl.

Vždyť to byl náš vzácný kamarád, Santusák Jeruzalémskej! Velký dojížděč a smrad-loudil, známý po všech koutech, kde bylo dost špíny!

„Santusáku smradlavá!“ vyjekl jsem radostí, překvapením a hubou. „A ty, Hamličko! Ty starej tlustoprde upocenej! Kdybys nebyl tak tlustej, ty ubožáku, tak bych tě vobjal, a kdyby ses tak nepotil, ty prase jedno smradlavý, dam ti hudlana! Jak jenom je to dlouho, co jsme se takhle viděli naposled…? To už musí být…“

„Hmchm… hmuuch… vod včerejška, kchů – kchů!“

Zarazil jsem se… Přece to nebyl jen sen! Jen blouznění po zásahu elektrickým proudem, kdy jsem se přidusil vlastními zvratky a přišel do kómatu, kde se mi to všechno v mozku nějak semlelo. A pak jsem z toho kómatu zase odešel a všechno takhle skončilo? Vždyť to bylo tak skutečné, mohl jsem si tak hezky žít a dobře se mít…

„Helé, poď s náma, ty čuriňáku uchechtaná!“

„Kam…?“ ptal jsem se s propastným smutkem obrovské ztráty na majetku i osobách.

„Do pavlačáku na rohu! Dneska je praní! Bertička pere! A všecko! I svoje trenyrky. Když přídem dost brzo, uvidíme, jak to tam nahoře na pavlači v tej svoji cajdrsukničce máchá!!! Jó, Bertička nám ukáže čertička!“ slintal skoro Mikuláš tabákové sliny do svých Chuang-che vousů.

„Jooo, hchm….“

„Ho buhe hekhy!“ zmítal se Santusák Jeruzalémskej u té radosti a vzrušení.

Jak jsem ale já byl smuten.

Kdyby tak ti mezuláni věděli, co já měl! To by se tu všichni v tu ránu roztrhli nahromaděným tím… tím hříšným lidr… libris… hybridem. Jak můžu být ještě někdy vůbec veselý? Jak mohu žít…? A jíst a pít…?

No, pít určitě…

Pomalu jsem plouhal za svými divoce uhánějícími pobratimy, majíce v hlavě černé myšlenky na to, co mě bude čekat, půjdu-li s nimi. Zírat masivní, zpocené padesátnici pod…

Hmmm, počkat, to už se nepočítá, protože překrásná Simsala-bim byla jen výplod mého mozku, zahlceného zvratky! Jen onanistická smyšlenka mého bystrého a obrazotvorného mozku. Mohu si dělat, co jen budu chtít, jsem znovu svobodný!

A počkat ještě jednou…!

Ach, ten příběh… všechny ty události! Vždyť já jsem přece úspěšný autor úspěšného braku, který, jak dnes bývá, nikdo nečte, ale všichni kupují! Když to vše popíšu podle pravdy (samozřejmě si musím přizdobit pár skutečností a zejména sebe, abych byl za hrdinu), tak, jak jsem to zažil, musím mít určitě vystaráno nejméně na rok, možná i na dva, třeba i na tři, když nebude Mikuláš smět chlastat na můj účet! Ani okenu ne!

Radostně jsem se rozutíkal za trojlístkem hospodských brachů, podivně se do všech směrů klátících podvečerním šerem, narážejících do předmětů v cestě a funících jako parní válec v kopci.

Náhle mne však cosi podivně skříplo a píchlo.

Vrazil jsem ruku do svých kalhot, prohrabal se skrze své staré dobré, pevné, silné, tučné a lepkavé spoďáry a… a nahmátl jsem tělo omatlatné, zdobené zlaté sošky, posázené drahokamy…

 

KONEC