Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDéšť
11. 12. 2007
2
1
665
Autor
callowsick
...
Nad ránem už nešlo spát. Dneska. Dneska to musím udělat. Jestli ne, tak dozajista vybouchnu tím přetlakem pocitů. V hlavě mi víří spirály barevných hvězd, běhají tlupy zdivočelých koček. V mojí hlavě vítr fouká do plachetnic na jezeře, ohýbá stromy a shazuje šišky. Do vysokého prašného víru vtahuje došky za salaší a země okolo se s hukotem chvěje. Tam, kdesi uvnitř, v mozku nebo duši, se utkávají stateční rytíři s draky o životy spanilých dívek, stejně jako tam umírají šlechticové při soubojích. Odtud, z hloubi vědomí se hlásí udatný Atos a vykřikuje, že je připraven nést jakoukoliv oběť a život vydává všanc Tvojí vůli.
Ne, nejde jenom tak ležet. Nelze, když se hmatatelně něco děje. Když by se to hlavní teprve dít mělo. Za oknem se objevuje první slabý proužek svítání, slunce je asi ještě někde nad Ruskem. Položím bosé nohy na podlahu a chlad mi dosvědčí, že už jsem vzhůru. Rychle oblékám pár kusů oblečení, sbírám je z míst, kam jsem je večer poházel, na židlích, na stole… Vím, co udělám. Pokusím se o nemožné. Pokusím se vylít moře vědrem. Pokusím se Ti ukázat, jak moc Tě miluju.
Ze skříně vyndavám paletu, plátno, křídy, archy zažloutlého papíru, trojnožku, štětce, všechno to zabalím do kostkovaného ubrusu, narychlo staženého ze stolu a s rancem na zádech mířím na kopec za městem. Jitřní vzduch dokáže v plicích až zabolet. Na zakroucené kamenité cestě se mi často nedostává dech a s přibývající výškou musím odpočívat stále častěji. Slunce je zatím červené, ale už celé na obzoru, když se dostávám na vrchol. Stojím na kopci a před očima se mi zatmívá. Zčásti výstupem a zčásti vzbouřenou energií. Vidím celý kraj okolo sebe, rozpínám ruce a nastavím se nezralým paprskům. Slabý stín připomíná dlouhý kříž.
Stavím stojan a na první plátno maluji barvy svojí radosti. Je pro mě nová. Vlastně jsem o ní nevěděl, dokud jsi nepřišla a neoživila ji svým teplem. Maluju všechny věci, jenž jsi mi rozsvítila, tisíc zázraků Tebou darovaných, milión skutků, které bych chtěl pro Tebe dokázat. Nemusím se zamýšlet nad tahem čar, ani nad škálou barev. Ne. Z nitra mi tryskají impulsy do rukou, neřídím jejich pohyb, jsem tu jen proto, abych se všemu zběsile smál. V uších mi zní nějaká divoká hudba, ostře střídaná tupým tichem. S údivem, jako bych se pozoroval v kině, sleduju vznikající výjevy a nemám šanci jejich tok nijak ovlivnit. Vím jen, že je všechny důvěrně znám, protože jsou uloženy ve mně. A teď i na plátnech.
Večer. Vleže z prachu země otáčím hlavu dokola, kam až to nejvíc jde. Ano! Ano, dokázal jsem to. Po celém vrcholku kopce jsou vyskládána plátna s olejovými barvami, zažloutlé papíry pokryté křídou a uhlem a všechny dohromady zobrazují lásku, kterou jsi probudila a která mi vehnala do duše toulavé kočky, ničivý vichr i plachetnice s bílými trupy. I ony jsou zde namalované rukou pološíleného malíře. Zběžně oklepaný od prachu utíkám z kopce dolů do městečka. Jsi ve svém domě, krájíš rajčata a v kuchyni voní muškátový oříšek.
Beru Tě za rukáv a táhnu s sebou zpátky na kopec. Směješ se mému šílenství, ale nakonec podlehneš nadšení a po chvíli oba běžíme nahoru. Doléhá na mě hlad i žízeň z celodenního půstu a několikrát mám pocit, že omdlím. Nevadí, vždycky na mě počkáš, dokud Tě nedoženu. Těsně před vrcholem Ti přikryju oči dlaněmi a pomalým krokem Tě vedu mezi kamením.
Teď! Oči už Ti nekryjí dlaně, přesto je necháváš ještě vteřinu zavřené. Rozhlížíš se okolo, tváří Ti přebíhají záchvěvy grimas z nejrůznějších pocitů. Tvé oči září stočené do podkůvek. Nejkrásnější na světě. Dvě podkovy za život! Vlastně za tyhle dvě podkůvky cokoliv (v případě, kdy by život byl málo).
Sedíme vedle sebe v prachu na ušmudlaném ubruse a slunce se blíží k zemi. Vyprávím Ti o moři, o lidech, o dalekých cestách, o dětství. Posloucháš ta slova a oči máš upřené do dálky na modravou siluetu kopců. Občas se Tvoje ruka, schovaná do mojí, pohne. Uvědomuju si absolutní štěstí, mír i souznění a v tom samém okamžiku mě sevře úzkost z konečnosti té chvíle.
Možná Ti zabzučela u ucha včela, možná Tě polechtal pramínek vlasů, možná Ti na tvář dopadlo zrnko prachu. Ohnala jsi se rukou a za kroužek prstýnku se Ti zachytil cíp malého šedého mraku. Chtěla jsi jej setřepat, ovšem jeho bachraté tělo se jen natáhlo, jako gumové, ale vyvléknout se nedokázalo. Snad na pomoc, snad vedeny pudem stáda, chránícího své mládě, stáhly se nad námi černočerné mraky.
Zašuměl déšť a v mžiku jsme byli promočení na kost. Z prachu se stalo bláto a nezbylo než bezmocně přihlížet, jak se vodou rozpouští křída, slévají se její barvy, papír se krabatí a trhá na dlouhé cáry. Otáčím se k Tobě a Tvá postava je vybledlá. Vší tou spouští kolem nás se rozostřují Tvé obrysy. Ve chvíli, kdy bouřka povalí poslední odolávající olejomalby do kaluže bláta, stáváš se průhlednou a mizíš. Bláhově máchám rukama ve snaze najít Tě na místě, kde jsi vyseděla důlek do kostkovaného ubrusu. Je to zbytečné a hloupé. Mraky odtáhly a místo nich svítí z nebe hvězdy. Stáčím do kuličky blátem nasáklý ubrus a vydávám se tmou z kopce domů. Je pozdě, ležím v posteli a nechce se mi spát. Několikrát si opatrně nahlížím do duše, jestli se tam nemihne toulavá kočka, nebo neleží-li na louce větrem rozházené došky. Ne. Nevidím nic. Duše je prázdný jednopokojový byt s popraskanou omítkou a oknem do cihlové zdi.