Jak jsem se stal ředitelem Experimentální Botaniky

Na obálce u ohořelého stolu bylo pevným a zvráceným písmem napsáno: Novému panu řediteli Ústavu Experimentální Botaniky Akademie Věd od bývalého ředitele.

Byl krásný letní den, na obloze nebyl ani mráček, ptáčci zpívali a tráva rostla, včeličky pilně opylovaly barevné květy a ústav experimentální botaniky začal hořet, protože jsem ho právě zapálil. Ještě než přijeli hasiči ze Suchdola, osobně jsem o budoucím požáru informoval každou laboratoř v čtyřpatrové budově a šetrně jsem to sdělil ústavním rádiem i do podzemí.
Teď tu sedím a píši vám tento omluvný dopis, nový pane řediteli, v prvním patře ve své kanceláři a čekám, až se plameny dostanou až sem. Abych si byl jist, zapálil jsem budovu na dvou místech ve třetím patře, konfokální mikroskop v přízemí, podařilo se mi vhodit zápalnou láhev do Kultivační místnosti II, a nasypal jsem Adéle čtyři balení jedu na krysy do květináče. Vzhledem k tomu, že začíná uvadat soudím, že se můj pokus zdařil. Nicméně, pokusím se zde aspoň trochu ospravedlnit své činy v posledních několika hodinách.
Když jsem přijel, neboli dnes ráno, ze dveří vyváděli dva zřízenci psychiatrické léčebny postaršího pána ve svěrací kazajce. Na krku měl přivázanou rostlinu, za kterou by se nemuseli stydět ve špičkovém hororu o mimozemšťanech a vrčel na kohokoli kdo se přiblížil na vzdálenost půldruhého metru. Křičel a vzpíral se, dokud ho zřízenci nedotáhli k sanitce, kde dostal dávku sedativa které by poslalo mezi obláčky středně vzrostlého koně.
"Vy musíte být pan Dražil! Dobrý den!" volal na mě obtloustlý muž v modrých monterkách už z dáli.
"Dobrý den, a vy jste?"
"Musel. První den! Vítám vás tady pane řediteli."
"Kdopak to byl, pane Musel?" zeptal jsem se a ukázal směrem k odjíždějící sanitce.
"Ále, to byl jen bývalý pan ředitel, pane řediteli."
"Bývalý pan ředitel?"
"No to máte tak, pane řediteli, on to byl zlatej člověk," řekl pan Musel a spráskl ruce,"zlatej člověk, víte? Ono, může to být trošku divný, a to né že né, producírovat se mezi těmi všemi vědátory. To víte, já pamatuju i starýho pana ředitele Chroma, to vám byla persona. Zlatej člověk, a kdyby se neupil k smrti ve skleníku, tak by se něj taky v dobrym vzpomínalo,"
"Neupil ve skleníku?"
"To víte, pane řediteli. Našli ho v části s konopím, zavřel se zevnitř, a utopil se k smrti. Přijela dokonce i policie a začala to tu vyšetřovat. Bylo divný, že se utopil. Ale nebojte, byla to sebevražda, pane řediteli."
"Děkuji, pane..."
"Musel, Jindřich Musel, k vašim službám. Hlavní údržbář ústavu."
"Děkuji, pane Musel. Čirou náhodou, nevíte, kde mám kancelář?"
"První patro, doleva, hned za Adélou. Ale pozor, pane řediteli." Stoupaje do schodů jsem přemýšlel proč mě vrátný tak vehementně varoval. První patro sestávalo z čistě vymalované místnosti odkud vedla dlouhá rovná chodba napravo a nalevo. Vešel jsem tedy podle rady do levé chodby.
Chodba byla dlouhá a temná, jen někde kdesi vzadu se malé okénko marně snažilo prosvítit temnotu přede mnou. O pár metrů opodál pak z dlážděné podlahy vyrůstala ohromná masožravá rostlina, která už vypadala jako by pozřela pár lidí a které zřejmě od pohledu nevadilo připsat si na konto ještě pár dalších čárek. Jako naschvál vyrůstala právě před dveřmi do kanceláře ředitele. Vypadalo to, jako by na mě zírala. Na podpadku jsem se otočil a narazil do pana Musela. Vzhledem k tomu, že před pěti minutami Adéla následkem jedu na krysy zvadla a pustila chlupy, není už více důvodu se jí obávat.
"Sem si říkal, že byste asi ocenil menší pomoc, pane řediteli."
"Co to je?! Jak se to tam dostalo?! Co budeme dělat?!" zděsil jsem se.
"No, to je prosím Adéla, pane řediteli, náš maskot."
"Vy máme za maskota masožravou příšeru?!"
"To je ale Adéla, pane řediteli, ale pst!," ztišil hlas," Sice říkají, že nic nemůže slyšet, ale já dám krk na to, rozumí tomu co si tady říkáme, pane řediteli."
"Neblázněte pane Musel, vždyť je to jen kytka."
"Jo, to řekněte Gustavovi, toho zblajzla i s chlupama."
"Ježišikriste kdo je Gustav?"
"No, to byl náš maskot, dokud se jím nestala Adéla. Zákon přírody, pane řediteli, vědecká rada se na tom jednomyslně shodla. Teda, ještě předtím se pokusili Adélu otrávil šipkami napuštěnými v kurare, dokonce o to požádali ústav Afrických studií Univerzity, ale pygmej, který přišel se tak vyděsil že se odtud rozhodl utéct za každou cenu. Vědecká rada se tomu snažila zabránit, profesor Šafánek dokonce vlastním tělem, ale poté co mu pygmej zabodl šipku do stehna, změnil názor a sesunul se k zemi. Ale nebojte, teď na tom tomhle problému pracuje skupinka v, v..." zamyslel se Musel, vytáhl malou kartičku z kapsičky svých modrých monterek a podíval se do ní," v suterénu. Prostě ve sklepě, pane řediteli."
"Chci si s nimi promluvit!"
"Jak je ctěná libost, pane řediteli. Máte rád konfokál?"
"Ne, děkuji, já radši kávu."
"Ale ne, pane řediteli. Konfokál. Ne?" Zavrtěl jsem hlavou. "Nebojte, zvyknete si."
"Jdem! Ať už je to cokoli." Zavelel jsem a vyrazili jsme po schodech do sklepa. Cestou ke konfokálu do sklepení ústavu Experimentální Botaniky Akademie jsme procházeli kolem dveří s nápisem: Kultivační místnost II.
"Co se dělá tady, pane Musel?" zeptal jsem se a natahoval ruku ke klice.
"Chraň bůh, pane řediteli!" zakřičel vrátný a vskočil mi před dveře, "Tam se vědátoři neodvažují ani ve dvou a na koni!"
"Probůh, další Adéla?!"
"No, to zrovínka ne, pane řediteli. On, je tam ... tabák."
"Co je zrovna na tabáku nebezpečného?"
"Ještě nikdy jste nedělal ředitele genetického výzkumáku, viďte pane řediteli," řekl Musel a žoviálně mě objal kolem ramen,"Nechcete si sednout, pane řediteli?"
"Proč?"
"Jaký máte názor na genovou manipulaci?"
"Co je za těmi dveřmi, pane Musel!"
"No, Třistadvanáctka říká, že je tam tabák. Na vlastní oči jsem viděl, jak tenhle tabák škodí zdraví."
"Co je 312?" zděsil jsem se.
"Molekulární genetika, pane řediteli."
"Proboha, co je to za tabák?!"
"Nebojte, pane řediteli, nikomu se tu ještě nic nestalo. Ale pro jistotu bychom konečně mohli dojít na ten konfokál," řekl a táhl mě ode dveří. Přísahal bych, že se dveře Kultivační Místnosti pootevřely než jsme zapadli za roh, kde byly velké široké bílé dveře s nápisem: "KONFOKÁLNÍ MIKROSKOP,"  pod kterým bylo připsáno roztřesenou rukou: "ABSTINENTŮM ZAKÁZÁN." Vzpomněl jsem si na Kultivační Místnost a radši jsem se neptal.
Vrátný ke dveřím přistoupil, podíval se na hodinky a potichu zaklepal. Za dveřmi se ozvaly šouravé kroky načež vzápětí se dveře otevřely a vykoukl z nich malý, obrýlený obličej s dlouho neholeným strništěm. Jen co otevřel pusu, rozvinulo se kolem jemné rumové aroma.
"Pst! Tady se pracuje," řekl co nejtišeji.
"Promiňte pane Sládeček, tohle je nový pan ředitel. Přál si vás vidět," zašeptal Musel.
"Dobrý den."
"Ne tak nahlas!" zaškemral vědec ve dveřích a chytil se za hlavu.
"Promiňte," zašeptal jsem.
"Tak vás tu vítáme, pane řediteli, na našem konfokálním mikroskopu," začala pomalu šeptat hlava ve dveřích jako nazpaměť naučenou básničku," Snažíme se odhalit pomocí techniky konfokálu intracelulární pochody syntézy proteinů v karyonu." Hlava se na chvíli odmlčela jako by si snažila vzpomenout na nějakou nově naučenou frázi, chvíli bezmyšlenkovitě koukala zpříma vpřed, načež se probrala a zašeptala, "A pracujeme jako tým. Teď pokud mě omluvíte, půjdu zase pracovat."
"Promiňte, ale..." namítl jsem.
"Au! Ne tak nahlas."
"Promiňte," šeptal jsem, "Mám před kanceláří ohromnou masožravou rostlinu."
"Cože?" vyhrkla hlava ve dveřích.
"Adélu, pane Sládeček," připojil se vrátný Musel, "Adélu. Pamatujete se jak 312 slavila výročí ústavu a dala dárek bývalému panu řediteli?"
"Ale to byla takhle malinká."
"Moc ven asi nechodíte, že?" zeptal jsem se.
Hlava na mne nechápavě zamrkala a odvětila: "Zkuste se podívat třeba do 305, pane řediteli a uvidíte kdo nechodí ven. Letos jsem byl venku už třikrát. Jednou jsem musel pro rum, podruhé když ta sviňa od vedle začala ty cihly prorůstat a potřetí právě teď."
"To je mi jedno, ale co s ní mám dělat?"
"Pravidelně zalévejte litrem převařené vody a přesně v poledne jí dejte koženou botu. Hlavně jí nedávejte maso, nikdo to ještě nezkoušel, ale z 312 to rozhodně nedoporučují," řekla hlava, zmizela a zabouchla za sebou dveře.
"Ale já jí nechci pěstovat!" trval jsem na svém zmateně. Chvíli za dveřmi bylo slyšet nějaké přehrabávání, načež se otevřely a znovu vykoukla ta samá hlava, usmála se na mně, hodila mi k nohám botu a zavřela za sebou dveře.
Pan Musel mě jemně poplácal po zádech a řekl vlahým hlasem: "Tu botu berte, pane ředitel, je z Gaussova grantu, bude se hodit." Vzal jsem tedy botu a šel jsem zas nahoru po schodech kolem Kultivační místnosti, odkud se ozývaly zvláštní zvuky a přísahal bych, že jsem slyšel chroupání.
"Kde je ta 312, co o ní tady každý básní?" zeptal jsem se, když jsem po schodech dorazil do přízemí.
"Třetí patro, pane řediteli, doprava a hned druhé dveře. Molekulární genetici, ale pozor, ve 305 je..." zbytek jsem neslyšel, to už jsem pádil po schodech nahoru, abych viděl, kdo byl příčinou mého utrpení.
Doběhl jsem do třetího patra a vešel do chodby vlevo. Hned u prvních dveří jsem se zastavil. "Biochemická Laboratoř"  Pod kterým bylo naškrabáno tou samou třesoucí se rukou: "POZOR HLADOVÝ LEV. KRMENÍ VŽDY V POLEDNE." Nehledě na to co by se mohlo stát, zaklepal a otevřel jsem dřív než ke mě přiběhl pan Musel i s botou z Gaussova grantu.
Jen co jsem otevřel dveře, hleděl jsem zblízka do tváře poměrně velkému usurijskému tygru sedícímu na stole, který na mě překvapeně vzhlédl. Na nic jsem nečekal, dveře zprudka přibouchl a položil jsem se na ně celou svou vahou.
"Že ve 305 je tygr, pane řediteli."
"TYGR!" zapištěl jsem hrůzou.
"Nedal byste si kafíčko, pane řediteli? 109 vaří úžasnou kávu. Něco s cibetkama, to je taková malá kočička."
"TYGR. TYGR."
"To jste ještě nebyl ve druhém sklepě, pane řediteli," začal mě obšírně utěšovat pan Musel.
"Tygr. Pane Musel?" zeptal jsem se ještě pořád vystrašeným hlasem.
"Ano, pane řediteli?"
"Proč máte živého tygra v ústavu experimentální botaniky?"
"Víte, pane řediteli, ústav fylogeneze savců se před sedmi lety stěhoval, no a tak nám ho sem půjčili."
"A proč si ho nevzali?"
"No to oni zkoušeli, pane řediteli."
"A co se stalo?"
"Dva týdny ohrožoval třetí patro než ho Veterinární ústav Akademie přišel uspat."
"No a co pak dělá tady."
"Já jen řek, pane řediteli, že ho přijeli uspat. Hodinu vědecká rada ústavu řešila kam s ním. Už se začal zase probouzet tak jsme ho rychle šoupli do nejbližší místnosti. Shodou okolností to byla právě 305. No a od tý doby, pane řediteli, krmíme ho jednou denně oknem."
"Aha," v tomhle blázinci by mě už nic nepřekvapilo... TBC (To Be Continued)

---