Na dostřel II.

 

Cítím, kterak mi tuhnou rysy a mé srdce se zpomaluje. Na čele mi vyráží první kapky potu, třesu se po celém těle, ale nemůžu přestat. Mám strach jako nikdy předtím. Nevím, co si mám teď myslet, co se děje? Hlaveň mě do spánku studí a tlačí jako ruka smrti, i když začínám mít pochybnosti o „pouhé“ hlavni… Co se děje? Co mi chce? Co se mnou zamýšlí? A vlastně, kdo to je – ta podivínská a záhadná osoba za mnou…? A sakra!

Nakonec v sobě nacházím dostatek odvahy a pomalu otevírám ústa. Chvěji se po celém těle, ale nakonec se odhodlám k pár slovům: „ Kdo jste…?“ ptám se nejistě. Bojím se odpovědi a také toho člověka za mnou. „Kdo to je za psychouša?“ napadá mě, ale čekám, co mi odpoví ten „záhadný“ tvor za mnou. Za mými zády se ozve šílený smích. Je tak hlasitý, bouřlivý a vlezlý, až mi to rve uši a hlava třeští v otřesných bolestech. Ten zvuk je naprosto nesnesitelný.

Využívám situace, kdy ten člověk se zmítá v křečovitém smíchu a trhnu sebou. Moje hlava se konečně osvobodí od té strašlivě sužujícího pocitu, kdy jsem mu „na dostřel“. Teď stojíme si tváří v tvář, koukáme si do očí a oba mlčíme. Nikdo neví co říct, co se to najednou stalo…?

Vítr si pohrává s větvemi topolů, racci stále krouží nad jezerem a nic se nezměnilo od té doby, co jsem sem přišla. Jen lidé se mění, když čas jde dál… Koukáme na sebe stále tak pozoruhodně a nepřítomně, nechápeme se, mlčíme a necháváme promlouvat jen myšlenky, strach a ticho. Ta atmosféra tady by se dala krájet… Deprese se tu potkává se strachem, míjí je smutek a nepochopení, po chvíli přichází taky klam a přetvářka. Sešlost je tu dokonalá, atmosféra neunesitelné, ticho sžíravé a všechno je najednou úplně jiné. Ach ne, nechejte mě být! Všichni…