Až sejdeme se po letech

Dva lidi, kteří se před lety nerozešli zrovna v nejlepší, opět svede osud dohromady. Na tom nejnepravděpodobnějším místě a po dlouhých letech...

Až sejdeme se po letech

 

Ticho jedné z tmavých kobek arabského vězení přerušovalo jen chroupání několika krys a marné snahy osamělého vězně dostat se z pout. Jeho pokusy však byly přerušeny náhlým zavrzáním dveří a několika páry nohou, jejichž kroky byly v tom tichu až nepřirozeně hlasité. Vedle vězně dopadl nějaký balík a po několika slovech v té podivné hatlapatilce, které absolutně nerozuměl, se ozvalo jen další prásknutí dveří.

„Bordel de merde, c´est chant!“

„Páni,“ vydechl svázaný muž a zahleděl se směrem k ženě očima skrytýma za černou páskou, „společnost. A ke všemu nadává po našem! Čím jsem si zasloužil takový luxus?“

„Určitě ne svým úžasným humorem,“ zavrčela žena. „Nemohl byste mi radši pomoci s těmahle pitomejma poutama? Provazy...tsss,“ odfrkla si, „to je jak ve středověku!“

Zasmál se. Měla na to stejný názor jako on. „Nejste daleko od pravdy, rozhodně tu nečekejte vymoženosti moderní doby. Pokusím se vám s tím...,“  překulil se kousek doprava, aby se dostal blíž ke své spoluvězenkyni, ale neodhadl vzdálenost, která je dělila…

„Aïe! Fais attention!“ vykřikla žena bolestivě, když jí do čela narazilo něco tvrdého a mezi žebra se jí zaryl ostrý loket.

„Pardon,“ omluvil se, „máte svázaný ruce před sebou nebo za sebou?“

„Před sebou,“ odvětila kamsi, kde tušila svého společníka.

„Já za sebou, měl bych je mít někde těsně u vás. Už se mi podařilo uvolnit jeden konec, ale mám vykloubenou ruku, takže nezvládnu víc.“

Žena zašmátrala před sebou a po chvíli skutečně nahmatala paže svázané pevnými pouty. „Co tu vůbec děláte?“ zeptala se, zatímco poslepu uvolňovala spletenec provazů.

„Užívám si dovolenou zadarmo. Ubytování sice nic moc, ale jídlo vám pobíhá po pokoji, co by člověk mohl chtít víc...“

„Vás vážně nikdy nepřejde humor, že jo?“ ušklíbla se. „Nepracujete náhodou pro Červenej kříž? Já totiž… a je to!“ usmála se náhle, když uzel pod jejími prsty povolil. „Teď vy,“ natáhla k němu své svázané paže a čekala, až se i ona dostane na svobodu.

Její společník se však v tu chvíli zabýval něčím zcela jiným.

Jakmile mohl konečně uvolnit své ruce, strhl si z očí pásku a rozhlédl se po ztemnělé místnosti. Jeho oči však až příliš brzy ulpěly na ženě… jejíž rysy mu byly až příliš povědomé. Zamračil se. Tohle přeci není možné, nemůže to být…

Srdce mu vynechalo několik úderů.

„Tak co je?!“ ozvala se opět žena.

Pomalu natáhl zdravou ruku a jemně odkryl ženě z tváře kousek pásky, aby se mohl podívat na její oči. Na jejich tvar, na jejich barvu… i na zděšení v nich.

„To ne!“ vykřikla a vyděšeně vyskočila na nohy. „To nemůže být pravda!“ s drahnou dávkou úsilí se jí podařilo strhnout pásku z vlastní tváře a tentokrát už pořádně si prohlédnout svého spoluvězně. Dobrou minutu na něho nevěřícně zírala a otevírala pusu jako ryba na suchu. „Merde!“

„Taky tě rád vidím, Izo…“

„Tais-toi! Ať tě ani nenapadne jen pomyslet na moje jméno!“ varovala ho a zoufala se sama snažila vymanit svá zápěstí z pout. „Ať tě ani nenapadne pomyslet na cokoliv jinýho… nebo víš co? Nemysli vůbec! To ti vždycky šlo.“

„Sluší ti to,“ pokračoval muž, „i po těch letech…“

„Řekla jsem ti, ať mlčíš!“

Vězeň pokrčil rameny, naznačil zamykání úst a dál už jen pozoroval, jak jeho společnice poskakuje po kobce a se snahou zbavit se provazů si procvičuje svoji zásobu nadávek. A že ji měla věru rozsáhlou.

„… na světě je unesenejch na tři tisíce lidí a já musím skončit v jedná kobce zrovna s tebou! Proč sakra já, proč? Co jsem komu udělala?“ zaúpěla.

„To mluvíš se mnou nebo ještě stále trpíš samomluvou?“ vložil se jí do toho nejistě, ale Iza ho zpražila jen dalším nenávistným pohledem, takže se radši stáhl. „Nechceš pomoct?“ zeptal se nesměle, když dalších pět minut pozoroval její marné snahy uvolnit provazy okolo zápěstí.

„Ty mi pomůžeš leda tak do hrobu!“ odsekla. „A zatím ti to jde skvěle!“

„Jak je to vůbec dlouho?“ nadhodil teatrálně. „Patnáct let? Dvacet?“

„Dvacet let, jedenáct měsíců a osm dní,“ procedila skrz zuby.

S vytřeštěnýma očima se nejistě rozhlédl. „to tu máš někde stopky, že to víš, tak přesně?“ podivil se, než se zvedl a postavil se těsně před ní. „Ukaž prosím tě, je hrozný se dívat, jak tu poskakuješ,“ chytil jí za paži a začal jí rozvazovat spletité uzly. Nutno podotknout, že jednou rukou to skutečně nešlo nejlépe. Soustředil se jen na její ruce, ale pohledem stále zkoumal ženu stojící přímo před ním. Moc se nezměnila. Jistě, přibylo pár vrásek, lehce změnila účes a vlasy trochu zesvětlaly, ale jinak to stejně pořád byla ona.

Nejistě k ní zvedl oči a zjistil, že i ona ho zkoumá pohledem.

„Co je? Co si mě tak prohlížíš?“

„Přemejšlím, jestli tě mám obejmout,“ hlesla s pohledem upřeným do jeho čokoládových očí, „nebo ti mám radši rozbít hubu,“ dodala. V té samé chvíli povolily provazy a ona se radši otočila zády, aby si je mohla konečně odmotat ze zápěstí.

Vzdychl. „Pořád jsi mi ještě neodpustila?“

„To jde?!“ otočila se k němu s hořkým úsměvem.

„Izo, je to dvacet let!“

„Jo, dvacet let!“ zakřičela na něho naštvaně. „A za celou tu dobu jsi ty nebyl schopnej napsat jednu jedinou zprávu, že stále žiješ! Jednu jedinou! To je zatraceně málo na to, že jsme měli tři dny do svatby…nemyslíš?“ dodala.

Nejistě se ošil. „Izo, já…,“ najednou nevěděl, co má říci. Byla na tohle vůbec odpověď? „Promiň…“

„Neomlouvej se,“ zavrtěla hlavou, „neříkej odpusť mi, neříkej nic. Nechci nic slyšet. Nemá to smysl, je to dvacet let. Vlastně,“ dodala po chvíli, „zajímala by mě jediná věc.“

„Jaká?“

„Důvod.“

Neodpověděl hned. „Já nevím.“

„Ty nevíš? Zmizel jsi kdoví kam, nechal jsi mě stát div ne před oltářem… a ty nevíš proč?“

Skousl spodní ret a nejistě se na ní podíval. Svůj zrak však rychle sklopil, aby unikl pohledu jejích supích očí. „Nevím…,“ zopakoval, „ale… ale… to je minulost. Co kdybychom se bavili o tom, co je teď?“ snažil se dostat na nějaké jiné téma. „Jak se máš ty? Co děláš? Vdaná? Děti?“

„Jo, jsem vdaná,“ odvětila po chvíli. Uvažovala, zda má svoji předchozí otázku nechat bez odpovědi. Nakonec uznala, že teď už opravdu nemá smysl se kvůli tomu hádat. „Vdávala jsem se před pěti lety po docela dlouhý známosti… víš, zkušenost s tebou mě trochu odradila od svateb.“

„Izo!“ zaúpěl, „hodláš mi to předhazovat ještě dlouho?“

„Já nevím, jak dlouho hodláš žít?“ neodpustila si kousavě.

Neodpověděl, radši se stáhl na podivný kavalec do rohu a zarytě mlčel. Sedla si na druhý konec, opřela hlavu o stěnu, nechala víčka klesnout a v mlčení ho zdařile napodobovala. V kobce nastalo ticho, přerušované jen tichým škrábáním hlodavců kdesi pod nimi.

 

„A co ty?“ ozvala se po chvíli, „ženatý?“

„Jo,“ odtušil, „dvakrát. A taky rozvedený. Dvakrát,“ dodal ne zrovna nadšeně.

Zasmála se. „Jak jste spolu byli dlouho?“

„S první ženou rok… to byl vážně omyl. S druhou deset let.“

Překvapeně hvízdla. „Páni, má můj obdiv, vydržela to s tebou dlouho.“

Zamračil se. „Musíš na mě pořád bejt tak hnusná?“

„Nemusím. Ale chci.“

Proč já se s ní vůbec bavím, zavrčel pro sebe v duchu a dál radši mlčel.

Ušklíbla se. Vždycky jí bavilo ho provokovat. „Co tu vůbec děláš? Seš ten unesenej vojenskej doktor?“

„Jo,“ přikývl, „vytáhli mě div ne od večeře, abych jim ošetřil jednoho jejich velitele. Když jsem to udělal, šoupli mě sem. Ale mezitím mi ještě stačili vyhodit ruku. Bohužel, nejsem schopen si ji vrátit zpátky sám,“ prohlédl si svoji bezvládnou paži, kterou se snažil co nejpevněji držet u těla.

„Bolí to hodně?“

„Strašně. Ale ráno jsem si vyřval nějaký morfium. Už mě asi nemohli poslouchat,“ ušklíbl se. „Vzpomněla sis na mě někdy?“ ozval se po chvíli. „Za těch dvacet let?“

„Ne,“ odvětila tiše. „Trvalo mi dlouho než jsem zapomněla a potom… nějak už jsem nevzpomínala. Zapomněla jsem a nechtěla jsem to měnit.“

„Aha…,“ vydechl a marně se snažil potlačit zklamání ve svém hlase. „A co teď děláš?“

„La journaliste.“

„Noviny, jo? Myslel jsem, že skončíš u knížek. Psala jsi krásně.“

Přes tvář jí přeběhl prchlivý úsměv. „Byls asi jedinej, kdo si to myslel. Nějakou dobu jsem se pokusila něco dotáhnout až k vydání, ale sekla jsem s tím. Od mateřský jsem poznámky ani neviděla.“

„Od mateřský? Ty máš děti?“ podivil se. „Nezmínila ses.“

„Jo, mám dceru,“ přikývla, „Celine.“

Ušklíbl se. „Tohle jméno se ti líbilo vždycky.“

„Tobě taky. Bylo to jediný jméno, na kterým jsme se spolu dokázali shodnout.“

„Kolik jí je?“ zeptal se s hlavou pohodlně opřenou o stěnu za sebou.

„Vingt.“

„Dvacet?!“ vypálil a narovnal hlavu tak rychle, až mu v krku zakřupalo. Přikývla. „A nemohla by… nemohla by být…“

„Být tvoje?“ nadhodila aniž by otevřela oči. „Mohla. Popravdě… je.“

Otvíral pusu jako leklá ryba, ale nedostal ze sebe jedinou hlásku. „A… a to mi řekneš jen tak?“

Pokrčila rameny. „Mám ti to zazpívat?“

„Ale… ale…ale… Proč jsi mi nic neřekla?!“

„Měl to bejt takovej svatební dárek,“ odvětila tiše, „ale nikdys mi nedal příležitost ti ho dát. Nikdy jsi ji neviděl… Nezapomněla jsem,“ dodala po chvíli. „Chtěla jsem na tebe zapomenout, u všech svatých chtěla! Ale nešlo to… Celine mi to nedovolila.“

Nevěděl, co na to říct. „Je mi… je mi podobná?“

„Strašně.“

„Můžu… mohl bych jí někdy vidět. Můžu…“

„Ne!“ přerušila ho.

„Nemůžeš mi bránit v tom, abych vídal svoji dceru!“

„Teď si chceš hrát na tátu?“

„Nevěděl jsem o ní!“

„A o mě taky ne?“ nadhodila tiše a muž radši zmlkl. „Jenom nechci, aby ses mezi nás pletl. Ona už má svůj život a já taky. Jsem šťastně vdaná a ty bys to všechno zase jenom zkomplikoval. Nebudu ti bránit v tom, abys ji viděl. Ale nechci, abys jí něco říkal. Jediný, co chci je, abys dělal to co posledních dvacet let,“ ztlumila hlas do sotva slyšitelného šepotu, „abys dělal, že neexistuješ.“

Hleděl na ženu před sebou a teprve nyní si uvědomil, že i ona ho pozoruje. A v těch očích není to odhodlání jako před chvíli, ani pevnost Iziny povahy… jen slzy ženy, kterou nechal před dvaceti lety stát před oltářem.

 

***

 

„Madame Noire, jak s Vámi v zajetí zacházeli?“

„Pane Hulot, v jakých podmínkách jste strávila poslední týden?“

„Mučili Vás?“

Takové a i spousty dalších dotazů se na nás vrhly, jakmile jsme opustili bezpečí letadla na Pařížském letišti L´Aéroport Roissy-Charles-de-Gaulle. Moje ruka už byla provizorně ošetřena, žaludek provizorně naplněn a rozpory s ženou po mém boku vyřešeny, doufám, že ne jen provizorně.

„Maman!“

Dlouhovlasá dívka se prodrala davem novinářů a skočila Ize okolo krku, aby se v další chvíli ozvala záplava cvakání fotoaparátů. Dvěma ženám to však v tu chvíli bylo naprosto ukradené.

Sledoval jsem svoji dceru a hledal v její tváři patrné rysy, které jsem občas vídal i ve svém odrazu v zrcadle. Byly tam, ne tak výrazné, aby si jich všiml nezúčastněný pozorovatel, ale byly tam. Ale byl jsem rád, že něco zdědila po matce - její půvab.

Vedle žen se objevil i vytáhlým mužem, který si Izu přitiskla láskyplně k sobě a políbil jí na ušpiněnou tvář. Nebyl nijak výjimečný ani pohledný, ale očividně to byl muž na správném místě. Pevně mu obětí vrátila, ale její pohled směřoval ke mně.

Usmála se. A já ji úsměv opětoval.

Jsem rád, že jsme se zase setkali. Po letech…

 

---