Dopis Ježíškovi

Milý Ježíšku, Santa Clausi

či jak tě nazývají ti jež v tebe věří.

Asi s údivem čteš tyto řádky a ještě s větším se po jejich přečtení posadíš do svého velkého křesla.

Je tomu už spousta let, kdy jsem se k tobě obracela, byť jen ve svých myšlenkách, s přáním. Dětskou neskromností byla má ruka vedena, když sepisovala seznam dárků a pak ho kolíčkem přidělala na balkon s vírou, že ráno tam nebude neb si ho Ježíšek vzal. Pamatuji si to kouzlo Vánoc, když jsem se jako malá 24.12. ráno probouzela. Nedočkavost se mnou cloumala a já koukala na pohádky s dětským štěstím v očích plných očekávání zda mé sny a přání budou s příchodem večera naplněny. S prvními doteky večera jsem nakukovala pod spodní větve stromečku, zda už se náhodou neobjevil. Věděla jsem, že přichází s tóny zvonečku promlouvající hláskem Vánoc právě v tento den, ale co kdyby náhodu. Nestalo se tak. U večeře má nedočkavost rostla a já pozorovala plamen svíčky až se zakmitá. Když se tak stalo mé srdíčko zajásalo. Věděla jsem, že právě vešel, že zimní větřík, který se vkradl spolu s ním otevřenými dveřmi, si hrál s plamínkem. Ježíšek právě dává dárky pod stromeček. Nastražila jsem uši a chtěla zaslechnout jeho kroky. Avšak…nebylo slyšet nic. Říkala jsem si, že našlapuje tak tiše, že neruší ani sněhové vločky. Ale musel to být on. Kdo jiný by dokázal ukázat směr vánku? Kdo jiný by dal dárky pod stromeček? Kdo jiný by splnil mé sny ….

Čas plynul a s ním i mé nadšení z těchto dní. Ježíšek byl odhalen a s ním přišlo i zklamání. Jedno z prvních v životě. Rok od roku se vytrácelo kouzlo Vánoc a naopak přicházela skepse a negativní cítění. Dny dětských úsměvů a hvězdiček v očích byly mnou nahrazeny pohrdáním a zlostí nad přetvářkou těchto dní. Sama v sobě jsem si postavila hradby, přes které jsem už nikdy nepustila jakékoli falešné kouzlo. Iluze nechávám čekat před nimi než obstojí a uhájí právo existovat. Z dítěte věřícího na zázraky se stal pesimista. Zlé začalo být více pravděpodobné.

Teď tě asi napadá, proč ti teda píšu, když už se dívám jen černě. Proč po tolika letech se obracím na stranu od niž jsem dávno odvrátila oči i srdce. Protože se chci omluvit. Omluvit se za to, že jsem ztratila víru, že jsem si pomalu nechala vymluvit své sny, že jsem si málem přestala stát za tím co cítím. Omluvit se sama sobě za to, že jsem to málem vzdala.

Po dlouhé době cítím, že opět potřebuji věřit…

Chci uvidět zase ty barvy, kterými svět hraje …

Ukázat, že já se svých snů nevzdávám…

Ježíšku, letos si opravdu nepřeji žádné hmotné dárky. Nechci hračky, knihy ani oblečení. Chci jen zpátky pocítit to kouzlo Vánoc a neztratit víru.

S láskou

P.