Potkal jsem múzu

Na ulici:

Slečna:    „Prosím vás pane, nejste náhodou básník?“

Básník:     „No, jak se to vezme..“

Slečna:     „Složte pro mě báseň, prosím!“

Básník:      „To bych Vás ale nejdřív musel znát..“

Slečna:     „Tak pojďte, sedneme si spolu někde na kafe.“

Básník:     „Jenže já nemám času nazbyt.“

Slečna:     „Já vím, jste přece básník. A já budu vaše múza.“

Básník:     „Slečno, vy nemůžete být moje múza.“

Slečna:     (Má na krajíčku.) „Proč ne? Nejsem na to dost hezká, co?“

Básník:     (Marně hledá slova.) „Samozřejmě, že jste, ale..“

Slečna:     „Nejsem co? Já vim, už mi to řeklo víc lidí.“

Básník:     (Ve snaze ji uklidnit, ji nemotorně poplácá po rameni.)

Slečna:       „Nemusíte se obtěžovat, vím, že vám na mě vůbec nezáleží.“

Básník:     (Zcela vyveden z míry sleduje, jak se slečně roztéká řasenka.)

Slečna:     „Víte, (Rukou si otře černou slzu.) vlastně s vámi souhlasím, jsem hnusná.“

Básník:     (Básník už se vzpamatoval z prvotního šoku.) „Ve skutečnosti jste velmi půvabná       bytost slečno. Máte nádherné oči, smyslné rty a vlasy barvy zlata.“

Slečna:     (Potěšeně se na něj podívá a usměje se.) „Ani nevíte, jak jste mě potěšil.“

Básník:     (Překvapen účinností vlastní lži vytahuje kapesník a otírá uslzenou tvář neznámé slečny.)

Slečna:     „Jste ten nejmilejší muž, co jsem kdy potkala.“

Básník:    (Básník nadzvedne tázavě obočí.) „Opravdu?“

Slečna:     (S jiskrou v oku se usměje.) „Když jsem slyšela vaše slova o mě, věděla jsem, že mi nelžete.“

Básník:   (Začíná mít výčitky svědomí, pouze se pousměje.)

Slečna:    „Napíšete mi báseň?“

Básník:   (Šmátrá ve své aktovce.) „Ano jistě.“

Slečna:    „Vy jste tak hodný!“

Básník vytáhne z aktovky blok, aktovku odhodí na zem a začne v rychlosti vymýšlet nějakou přiblblou básničku o  neexistující kráse této ženy. Za chvíli ji má hotovou. Když se však otočí, žena je pryč. A jeho aktovka s ní.