Syndrom

V jednu krátkou, téměř nepatrnou chvíli se všechny její ideály rozpustily v potoku krve. Stále však měla tu sílu bojovat. Bohužel zapomněla na svého největšího nepřítele. Sama sebe...

V autě sice panovalo těžké dusno jako v dlouho nevětraném skleníku, ale dívka s touhou otevřít okénko, aby dovnitř vpustila trochu čerstvého vzduchu, prozatím odhodlaně bojovala. Do kapoty automobilu dunivě narážely kapky a odehrávaly jakousi kakofonii směsi zvuků letní přeháňky. Dívka obrátila oči v sloup a v mžiku stáhla zamlžené okénko u spolujezdce, vyklonila z něj hlavu a nechala do plic proudit kyslík osvěžený vlahým letním deštěm. Levou rukou instinktivně sáhla na autorádiový ovladač hlasitosti, který mrštně otočila doprava. Radiová stanice zrovna vyhrávala píseň You are so beautiful od Joe Cockera. Rozhlédla se kolem sebe. Stála na poloprázdném parkovišti u malého obchodního domu, kterých jsou podél amerických dálnic tisíce. Možná desetitisíce. Začala dumat nad tím, jestli se vůbec při takovém počtu dokážou jejich provozovatelé uživit při jejich velmi omezeném sortimentu zboží. Tedy jen do té chvíle, než se prosklené dveře obchodu, ovládané na fotobuňku, otevřely.

Do téměř nerušné ulice vkročil podsaditý muž ve středních letech a s hustým plnovousem. V rukou držel papírovou nákupní tašku a usmíval se. Jeho úsměv směřoval k u krajnice stojícímu modrému cadillacu. Záhy mu úsměv zamrzl. Dívka pochopila, že to bude kvůli staženému okénku, okamžitě ho tedy vytočila zpět do původní polohy. Muž, aniž by jakkoli reagoval na stále sílící průtrž mračen, zvolna připochodoval k dveřím řidiče, otevřel je a s tlumeným žuchnutím se usadil. „Jsi blázen. Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by chtěl dobrovolně zmoknout," řekl fousáč nabroušeným tónem. Odpovědi se nedočkal, ale on ani žádnou nečekal, protože téměř okamžitě pokračoval. „Tak co, pojedeme?" zeptal se dívky, která teď své triko s našitým nápisem „Save the whales" měla deštěm místy provlhlé. Jenom přikývla. Nákup muž hodil na zadní sedadlo a vsunul klíčky do zapalování. Po krátkém zaburácení motor naskočil.

„Díky moc, že jsi pro mě dojel," ozvala se teď dívka za celou dobu poprvé. „Opravdu jsem ráda, že už dnes přespím doma a nemusím se trmácet zítra autobusem, na těch kolejních kavalcích je to neuvěřitelně nepohodlné." „To je v pořádku, stejně jsem jel kolem. Mawerick. Joe Mawerick. Znáš ho přece," vyhrkl muž, když viděl jak se dívka tváří nechápavě. „Ten starý blázen, co bydlí o blok dál." Dívka přikývla ve smyslu: Ano, vlastně ho znám, ale vůbec mě to nezajímá. „No, tak ten," pokračoval dál fousáč, „mi sehnal přes svého synovce nějaký dobrý kšeft, tak jsem se s ním byl blíže seznámit, nabídl mi neuvěřitelně výhodnou smlouvu. Oficiální večeře, dvě hodiny nudného podlézání, je mi ze sebe špatně. Ale zase ne tolik, jako mám rád šustění bankovek. Ale jsem rád, že už jedu zpět. Ty tři dny byly pro mě utrpením, obzvlášť, když ji teď..." Do té doby nevnímající dívka znovu ožila a skočila muži do řeči: „A co..." „Bude tam na nás čekat," oplatil jí muž stejnou mincí, který zřejmě vytušil, co má dívka na mysli.

Asi minutu jeli zcela potichu, jen motor tiše předl a horizont ubíhal splašeným tempem. Slunce se opět dralo skrze mraky a jeho paprsky šimraly dívku na bledém obličeji „Nebojíš se, že by...nějak...? Je tam sama..." vykoktala ze sebe dívka. „Ne!" odpověděl razantním hlasem nepřipouštějícím žádné diskuze muž. „Bude v pořádku, je v pořádku! Prý už ano." „Tak...snad.," povzdechla si dívka a sesunula se o trochu níže na svém sedadle, které si už stačila sklopit do přívětivějšího úhlu pro její záda. Stočila se v něm do klubíčka, rukama si podložila hlavu, zavřela oči a usnula. Zdál se jí nějaký pohádkový sen o dobru a zlu, kde dobro samozřejmě vždy vyhraje. Kéž by se z toho snu neprobudila, bylo by to pro ní lepší. Bylo by to milosrdnější.

 

Vyklepala z tuby na svou dlaň hned tři světle modré pilulky. Tubu pohodila na blízký stůl, zvrátila hlavu dozadu a obsah dlaně do sebe vyklopila. Přešla svižným krokem k vodovodu. Cestou křivila ústa, jak jí tablety hořkly na jazyku. Ve dřezu, válející se hromada nádobí, svědčila o tom, že mezi ty nedůkladnější a nejpořádnější hospodyňky patřit nebude. Ve spodu té všehochuti ležely napálené kastroly od vajec a mletého masa, na nich talíře s řádně zaschlými lasagnemi a jako vrchol díla a pomyslná třešnička na dortu se na talířích vyjímaly kečupem přilepené šálky od kávy. Okolo poházené příbory tomu dodávaly už jen takový futurističtější vzhled. Toto veledílo však přehlédla, lehce otočila kohoutkem a ruku vložila pod ústí baterie. Oběma dlaněmi si nabrala chladné vody, přiložila si je k ústům a když ji jimi začala chlemtat jako pes, stékala po bradě a odkapávala na zem. Kohoutek uzavřela a odešla do obývacího pokoje. Ztěžka dosedla na pohovku a obličej ukryla v dlaních.

Upocené a slehlé vlasy jí spočívaly na ramenou a držely tvar jako napomádované. Ale pomáda byla zřejmě to poslední, na co teď myslela. Opět vzhlédla, aby si narovnala krk, který jí už začal tuhnout. Klasický maloměšťácký obývací pokoj v jednom malém americkém městě, kterých v Maine byly tisíce - Castle Rock. Pokoj byl poměrně malý, ale vešlo se sem vše, co zabezpečí průměrně americké rodině spokojený rodinný život, který jim americká vláda velkoryse nalinkuje. Tmavý koberec s perskými vzory koupený ve výprodeji v jednom z menších obchůdků v sousedství, obludně kýčovité a těžké květinové závěsy visely na masivních oknech a vypadaly jako dva členové security, kteří jsou pověřeni chránit určený objekt - v tomto případě okna. Na zdi bylo připevněno velké, něco přes metr vysoké zaprášené zrcadlo, které by určitě potřebovalo naleštit. V jeho levém horním rohu, přímo do skla, byl vyrytý jakýsi nápis: „Per Altior Legatio". „No co", říkal Sophiin muž, když zrcadlo přinesl z nějakého obchodu s levným použitým haraburdím, „za tu směšnou cenu - 6 dolarů - tam klidně může být hned několikrát vyryto „Spojené státy smrdí" a ještě k tomu v azbuce." Sám se svému vtipu také zasmál.

Dále se v pokoji nacházel bytelný konferenční stůl, na kterém leželo malé rádio s digitálním zobrazováním času sloužící jako zdroj laciné zábavy tak typickou pro probíhající polovinu sedmdesátých let, roztržená obálka s úředně vyhlížejícím psaním a kolem něj rozestavěná dvě křesla a jedna pohovka, která se právě prohýbala pod Sophiinou zadnicí. Sophiina rodina televizi neměla. „Zase takoví boháči nejsme", odpovídal vždy její manžel na dotaz, proč by nemohli koupit alespoň jednu z těch lacinějších z letního výprodeje, „máš dítě, to tě zabaví více než nějaká problikávající bedna a navíc se prý po civění na ní hloupne...ne ale že by ti to ještě mohlo nějak ublížit ", dodával, to ale jen šeptem tak, aby ho Sophie neslyšela.

Ano, Sophie měla dítě. Dceru Anette. Ale teď byla ve studentských letech a většinu času trávila na kolejích, domů se vracela jen občas, také proto Sophie manželovy argumenty, proč nemít ten svítící krám, považovala za hlouposti. Hádat se s ním však nechtěla. O rodinu se staral, dceru miloval, obracet každý cent několikrát v dlaních nikdy nemuseli , tak proč se zbytečně hádat a riskovat jejich vztah. Opět ze stolu zvedla dopis a přečetla si ho snad už popáté. Když došla až na konec, přejela očima dopis hned zčerstva ještě jednou a doufala, že teď bude obsah jiný. Snad se předtím několikrát za sebou překoukla nebo několikrát za sebou si jeho obsah špatně vyložila nebo snad měla halucinace. Ano, halucinace. Kéž jsem měla halucinace sakra. Bohužel ani jedno z jejich přání se nesplnilo, sněhově bílý papír jí zklamal i pošesté.

Zvenčí probleskovalo oknem ranní slunce. Před chvílí ještě silně pršelo, ale teď bylo jasno a doopravdy horko. Z mokré silnice stoupala pára. Děti si před okny Sophiina domu hrály nějakou prapodivnou hru a nedělaly u toho tolik povyku, že Sophie bleskurychle vyskočila zpět na nohy, vyřítila se k oknu a rozrazila okenice:"Proč nejste ve škole!" zakřičela z plných plic. Děti se ihned instinktivně stáhli dále od domu. „Dnes je přeci sobota," zadrmolil hnědovlasý klučina, nejodvážnější z nich. „VYPADNĚTE!," bylo zřejmě Sophii americký školský systém putna. Když viděla, jak se děti rozutekly na všechny strany, u srdce jí zahřál pocit zadostiučinění. Okna opět přibouchla, na malý okamžik si užívala ten slastný pocit ticha. Propadlé oční důlky a svěšené koutky ale nenasvědčovaly tomu, že by si ho užívala i nadále.

Při cupitavé chůzi zpět k pohovce(jediné jistotě v tomto světe, pomyslela si) zakopla o přednožku jednoho z ušáků. Svalila se na zem, kde ležela rozpláclá jako ropucha na kameni užívající si teplých paprsků slunce a nejevila sebemenší chuť vstát. Čelem se opírala o koberec a nasávala jeho zatuchlý pach do plic, ruce složené vedle tváře. Začala se chvět, slzy jí stékaly z očí a ihned se vsakovaly do kobercových vláken. Trup jí nadskakoval v pravidelných vzlycích, které se kombinovaly se s občasným vzdycháním vyjadřujícím pouhou marnost. Pevně zatínala své dlouhé pěstěné nehty, na které bývala vždy jaksepatří hrdá, do kobercového vlasu, až jí bříška pod nehty začala bělat. Zakřičela bolestí. Nehet ukazováčku pravé ruky si zalomila až do masa. Za stálého pláče si ránu opláchla a stáhla čistým obvazem. „Jak jsem jí to mohla udělat? Měla jsem se nechat raději podvázat. Matka mě měla utopit jako kotě, abych tohle nemohla...", šeptala mezi jednotlivými vzlyky. „JSEM BESTIE," rozkřičela se Sophie na svůj odraz v koupelnovém zrcadle, „AŤ CHCÍPNU!" V tu chvíli na pohovce v obývacím pokoji stále ležel otevřený dopis, který tohle všechno způsobil. Na pohled nevinný tuctový dopis, který obrátil Sophii život naruby:

 

Vážený pane, paní Herbertovi,
S politováním Vám oznamujeme, že výsledky testů z minulého týdně, které u nás podstoupila Vaše Dcera se ukázaly být pozitivní. Nádor v mozku Vaší dcery je tedy zhoubný. Prosíme, abyste brzy navštívili naší ordinaci, abychom mohli udělat několik testů a zároveň se dohodnout na dalším společném postupu v řešení této vážné životní komplikace.

S pozdravem

Kurt Jackson
St. Ann Hospital, Portland

 

Sophie se položila zpět na svůj divan, hlavu si podložila polštářem. Byla to jediná věc, kterou v tomto okamžiku mohla dělat. Při pokusu jen o malý krůček by jí nohy zradily a opět by skončila na chladné zemi. Svíral se jí žaludek ve strachu, jak bude Anette reagovat, až jí tuhle zprávu chtě nechtě bude muset dnes odpoledne sdělit. Až jí řekne: Máš rakovinu, asi brzy natáhneš brka. Bude jí nenávidět? Ne, to snad ne. Přeci jenom jsem její matka. „ALE, CO NA TOM, ŽE JSEM JEJÍ MATKA, KDYŽ JSEM JÍ POSRALA ŽIVOT!," rozkřičela se teď Sophie skutečně nahlas na celou místnost, až jí notně dlouho pískalo v uších. Normálně by přijela až zítra, ale Clark jí autem přiveze již dnes. Proboha ani ten zatracený den k dobru nemám, abych něco vymyslela. Znovu se rozvzlykala.

Když umíral Anettin dědeček, otec Sophie, tehdy pětiletá Anette se slzami v očích se své matky zeptala: „Proč musí každý někdy umřít?" Sophie jí na to odpověděla:"Víš Anette, umírají jen šťastní a spokojení lidé, kteří život prožili naplno a již nic nového nemůžou zažít." Tehdy byla Anette šťastná, že v nejbližší době neumře, protože si ještě nikdy nestačila pohrát s Magical baby, panenkou, která uměla pít i čůrat a svůj život tak nenaplnila. Při vzpomínce na tuto událost se Sophii opět zvlhčily teď již téměř suché tváře nově řinoucími se slzami. Volné triko, které kvůli pohodlí Sophie doma nosila, se jí teď lepilo na trupu pokrytém slizkým potem, čelo se jí rosilo, oči jí pálily. Je tady odporné vedro. Clark asi musí znovu opravit tu hroznou klimatizaci.

Teplota se skutečně zvyšovala. Sophie s obtížemi nadechovala a vydechovala těžký prašný vzduch. Navlhlé zrudlé ruce neustále podvědomě otírala o okraje pohovky. Kapesníkem si sušila čelo a přesto, že vypadal jako vymáčený ve vodě, nevěnovala teplotní změně zvláštní pozornost. Ve vzduchu byla cítit síra. Znala ten pach. Ihned si vzpomněla na svého profesora chemie na základní škole - pana Kasseyho. „Sophie Brownová, na kolíček ihned zapomeňte, pro zvládnutí tohoto předmětu s ním musíte být v naprostém souznění a tím, že si ucpáváte nosní dírky před pachy chemikálií, tomu moc nepomůžete." Ten odporný pach síry a vlastně i školních let zároveň sílil. Pálil v nosních dírkách jako sůl v ráně a Sophie se konečně rozhodla vzhlédnout. Instinkt jí ihned nasměroval pohled přímo k zrcadlu, protože se jí zdálo, že odtud je závan pachu nejsilnější. Nejdříve nespatřila vůbec nic, na druhý pohled se přibližně v polovině výšky zrcadla zjevila malá levitující koule tvořená z rudě zářící hmoty...

Hmota pulsovala, jak srdce odbíjí v pravidelném rytmu. Záblesk osvítil celou místnost a zároveň oslnil Sophii tak, že se svalila z pohovky na zem a díky naražené kostrči bolestně zavyla. Vyškrábala se zpět na nohy a když byla pevně a bezpečně zapřena, pohlédla znovu k zrcadlu. Před ní stála a upřeně se jí dívala do očí vysoká postava v rudém plášti až na zem. Byl to jakýsi muž, jehož ostře řezané rysy zaseknuté do bledého obličeje jasně kontrastovaly s poledním sluncem probíjejícím se skrze zašedlé okenice. Tenké rty tvořily úzkou linku, nozdry se mu rozšiřovaly a naopak zužovaly přesně podle toho, jak dýchal. Přese všechno byste ho mohli odhadnout na obyčejného muže, který jen má zálibu ve výstřední módě, nebýt jeho očí. Chyběla mu oční víčka. Velké bulvy s černými panenkami mu v lebce seděly, jako kulička cvrnknutá do důlku. Právě absence víček zapříčinily Sophiin druhý dojem z nečekaného návštěvníka. Dojem, že dotyčný vypadá hystericky vyděšený. Jak později zjistila, byl to jen klam.

 
Prvním pocitem z onoho muže byl samozřejmě děs a strach. Sophiina ústa byla doširoka otevřená v úžasu, oči vytřeštěné tak, že si byli s návštěvníkem na chvíli alespoň v něčem podobní. Zvolna dělala jeden úkrok dozadu za druhým. Muž jí popředu a s lehkým úsměvem na tváři následoval. Sophie narazila zády do stěny za sebou a svezla po ní na zem, kde zůstala bezmocně ležet s rezignovaně rozhozenýma rukama. Za celou dobu zjevení přízraku nebyla schopná vypustit ze sebe ani hlásku. „Můžeš to zastavit", promluvil cizinec poprvé. Sophie stále ležela klidně na zemi, jen hlava se jí tak rychle zmítala zleva doprava, až se několikrát udeřila do temena a do spánku. „Ale ano, můžeš", přikývl cizinec. Sophie sebrala veškerou odvahu, kterou měla: „Cco jsi?" vykoktala ze sebe. Mužův úsměv zmizel? „CO jsem? Já nejsem žádné mizerné zvíře", zahřímal, „ale zato ty, ty která pomalu ale jistě zabíjí svojí dceru nejsi od nich povahou moc daleko, že?" „Já nemůžu přeci za to, jak se Anette narodila...", kterou zmínka o její dceři již absolutně probrala. „MLČ!" zaburácel muž. „Pochází z tvého lůna, ty jsi ji přivedla na svět, ty ji z něj i sprovodíš." Sophie se chytla za uši, tohle nemínila nadále poslouchat. Chtěla křičet, chtěla brečet, neměla však ani dech ani slzy.

 
„Můžeš jí ale pomoci, můžeš jí navrátit plnohodnotný život, o který jsi ji připravila již při narození. Můžu ti v tom pomoci. Jinak, můžeš mě pracovně oslovovat „Ďábel"." Cizinec se zasmál pronikavým kvičivým smíchem. „Dívala jsi se na pohádky, když jsi byla malá, Sophie?" Sophie ani nepřekvapilo, že cizinec zná její jméno. Když se tu tak znenadání objevil, náhodná návštěva to asi nebude. Rozhodla se tedy hrát jeho hru. „Ano, dívala," vysoukala ze sebe. „Výborně, o to budeme mít celou záležitost jednodušší. Muž přecházel před na zemi shrbenou Sophií sem a tam měkkou ladnou chůzí, plášť za ním vlál. „Vyléčím tvojí dceru." Sophie zalapala po dechu, ucítila záchvěv naděje. Ale od téhle zrůdy čekat pomoc nemůže nebo ano? „Vyléčím tvojí dceru, ale něco po tobě výměnnou chci, pokud si sledovala v dětství pohádky, asi už budeš vědět, co mám na mysli." Věděla....., věděla, co ten mizerném parchant chce a byla již rozhodnutá, že mu to dá. Nacpe mu do jeho scvrklého chřtánu absolutně všechno, jen aby mohla Anette žít. „Zdraví tvojí dcery výměnou za tvojí duši. Celkem dilema, že?" uchechtl se muž. „Ani ne", odpověděla rozhodně Sophie. „Život dcery je pro mě přednější...," dodala ještě a začala se škrábat na nohy.

 
Cizinec vypadal udiveně nad její reakcí, ale kvůli chybějícím víčkům tak vlastně vypadal stále. „ No dobře tedy, tak to hned zčerstva podepíšeme," řekl muž a odněkud vytáhl velkou knihu v kožených deskách, na kterých byla svrchu nakreslená...ne, vytetovaná růže. Sophie si zakryla ústa: „To je, on byl..." Cizinec se uchechtl: „ Filip Garret, místní zlodějíček s dobrým srdcem, hodně naivní. Ale zase se mu musí nechat jeho obětavost. Zachránil svojí rodinu před vystěhováním z domu, který byl určen na demolici. Určitě se na mě nikdo nebude zlobit, když skromně zmíním, že v zabránění oné demolici mám prsty já, samozřejmě výměnou za malý dáreček v podobě jeho duše a v tomhle mám prsty vlastně také," ukázal na pečlivě vytaženou kůži na deskách knihy, „ruční práce zvládám s přehledem, tahle je přímo z jeho zad," šibalsky mrkl na Sophie a zasmál se opět tím vysokým klokotavým smíchem.

 
Rukou plnou mastných zažloutlých puchýřů muž šáhl do stránek, na jednu z nich knihu otočil. Vypadalo to jako zcela náhodný výběr, ale Sophie nepochybovala, že to je stránka určena přesně pro ní a její dceru, kde se bude zanedlouho odehrávat jejich osud. Sophie si nedbale vyhrnovala zápěstí. „Ale ne, ne, ne," zašvitořil s úsměvem cizinec, „nejsme v těch infantilních pohádkách z dětství, proč tedy dodržovat tu krutou zvyklost, že dohoda o duši musí být stvrzena vlastní krví? Prosím tady." Cizinec Sophii nabídl pero, pero s ocelovým hrotem a broušeným držadlem z rohu kozla a ukázal jí místo na prázdné zahnědlé stránce knihy, kde se má podepsat. Sophie sklonila pero k podpisu, chvíli ho mnula mezi konečky prstů, cítila zvláštní horko. Nakonec ho opět pozvedla.

 
"Ale chci ji vidět. Chci vidět Anette ještě předtím, než mi vezmete duši, ještě dříve, než zemřu, potom již nebudu mít tu možnost" „Ne Sophie, já nejsem hlupák. Copak už tak nejsem dost velkorysý? Ale...Dobrá tedy, máš čas do pěti hodin odpoledne, poté se vrátím a vůbec mě nebude zajímat, jak si čas, co jsem ti dal, strávila. Další odklad už nepřipustím. Ale nezkoušej utíkat, nezkoušej se schovat, nezkoušej odstoupit od naší dohody. Duši si vezmu tak jako tak, záleží na tobě, jakou cestou. Když nebudeš spolupracovat, budeš trpět. Budeš umírat a já tě budu oživovat, abys mi ve smrtelné agonii vydržela, co nejdéle to půjde.." Poslední větu muž odříkával s ošklivým úsměvem na tváři. Sophie přikývla. Rychle vysunula paži a načmárala na prázdný list svůj podpis. Cizinec sklapl knihu: „Ještě se uvidíme Sophie." „PANE BOŽE, TÁHNI UŽ!" rozkřičela se Sophie směrem k odcházejícímu muži a klesla bezmocí na kolena. Ten se jen uchechtl: „Toho boha si vyprošuji." Krátce zašustil pláštěm a zmizel spolu s oním pachem síry, který s sebou před několika minutami přivlekl. Bylo to jen několik minut i když se Sophii tahle návštěva mohla zdát až nekonečně dlouhá. Zhroutila se na podlahu a ležela. Nehýbala se, jen ležela a pravidelně oddychovala.

 
Když jí nohy sloužily natolik, aby mohla ze země vstát, usedla do měkce vypolstrovaného křesla. Očima se vpíjela do digitálních hodin na malém rádio přehrávači. Sledovala jak si minutový ciferník co každou chvíli přičte jednotku. Myšlenkami se je snažila zpomalovat, ale zdálo se jí, že čím víc se o to snaží, čas utíká rychleji a rychleji. 14:11 stálo na displeji. Jeď, prosím, tak už jeď. Musím tě ještě vidět, omluvit se ti, za všechno. Za to, že jsi málem zemřela, za to, že teď umírám já. Tak prosím...

 
Hodiny na radiu provokovaly červeně problikávajícím 16:47. Ona to netušila. Zapřísáhla se, že se na ty proklaté hodiny nepodívá. Jenom jí zbytečně stresují. Uši jí žhnuly, jak si je neustále mnula nervozitou. Rudě podlité oči jí pálily, jako by si do nich nasypala prach. Opět se začínalo oteplovat, pot nasáklý do trička jí na hrudi i na zádech vytvaroval vlhký půlkruh, tak vlastní především špičkovým sportovcům. Věděla, že již za okamžik se její nosní dírky rozšíří pachem síry, věděla, že to nebude dlouho trvat. Předklonila se, jako by ji někdo udeřil do břicha a vyzvracela si celý obsah žaludku do klína.

 
Anette už za tu dlouhou jízdou automobilem bolela záda, stavěli mezitím jen jednou a to na krátkou chvíli především kvůli natankování nádrže. „Jeď prosím rychleji," špitla Anette a nervózně na sedadle spolujezdce poposedla. „Víš, že nemůžu, mám tu omezenou rychlost," opáčil otec a mávl rukou směrem ven z okénka ke krajnici. „Sakra, navíc to vypadá na slušnou zácpu," zadrmolil a vzhlédl k obzoru, kde se za sebe v dlouhých frontách řadila jednotlivá vozidla. „Mám takový špatný pocit. Já vím zní to hloupě," dodala bleskově, když viděla, jak se otec tváří. „Ne, nezní to hloupě, je to hloupé. Už jsem ti ráno říkal, že bude v naprostém pořádku. Nevím, z čeho máš tolik strach. Aby za to nemohla škola. Nepřetěžují vás? Zdá se mi, že vidíš problémy, kde vůbec nejsou." Dcera jen mávla znaveně rukou a zadívala se z okénka na nacucané dešťové mraky, které se táhly od severu. „Já vím, také si někdy připadám sama sobě k smíchu..."

 
Odpadkový koš přetékal papírovými kapesníky, kterými se Sophie snažila zvratky alespoň trochu setřít. Marně, jen si je po sobě ještě více rozetřela. Vzduch pokoje nechutně páchl čpícími vyvrhnutými žaludečními šťávami smíchanými s neúplně rozmělněnou potravou.. Přesto si ho Sophie do plic nabírala plnými doušky. V křesle se vlnila ze strany na stranu jako rozkmitaný metronom a věděla, že nic už nezmůže, ale musí se o to alespoň pokusit. Musí jí ještě vidět. Přeci to dceři slíbila, sice v duchu a na dálku, ale pro ní to mělo naprosto stejnou hodnotu, jako by si dívali z očí do očí.

 
Přes nos jí uhodil ten známý odér síry a znovu se jí vybavily hodiny pana Kasseyho. „Jste moc lehkovážná, slečno Brownová, berte tento předmět vážněji. Lehkovážnost vede do hrobu." Sophie mžourala směrem k tomu velkému zaprášenému zrcadlu: „No tak toho hajzla beru naprosto vážně, takže by to vlastně mělo pro mě dopadnout dobře," Sophie lehce pozvedla koutky, které měly zřejmě znamenat úsměv a oči stočila zpět k tomu skleněnému monstru. Na jazyk se jí posadila kovová pachuť, která Sophii znervózňovala téměř tak, jako naběhnutý hnisající puchýř na obličeji. Na pozadí tmavé oprýskané zdi se začala zhmotňovat blyštivá koule tvořená z čisté energie. „Vidím, že je dochvilný," zamumlala tiše Sophie a vyskočila z křesla na nohy, „musím ho jít náležitě přivítat. Do té doby nesmělý Sophiin úsměv se proměnil do širokého křečovitého šklebu. Upravila si vlasy slepené potem a porovnala na těle triko od zvratků jako před nějakou veledůležitou schůzkou s milovanou osobou a rozešla se směrem k té pronikavé záři, která ji oslňovala a cestou si nepřítomně pobrukovala: "Such joy and happiness you bring, Such joy and happiness you bring, Like a dream..."

Pomalu kráčela směrem ke shluku energie, který se teď již transformoval na samotného ďábla, ruku držíc až po loket hluboko v kapse svých starých tepláků, které měla o dobrá dvě čísla větší, aby mělo její břicho při sezení komfort. „Myslím, že už je čas," vyhrkl ze sebe ten muž se strupovitýma rukama tak rychle, jako by to celé chtěl mít za sebou, položit si nohy na stůl a se svými kumpány z pekla hrát poker. „A co přesně myslíš?" zeptala se stále šklebící se Sophie se strojenou naivitou, ruku stále utopenou hluboko v kapse. „Nemám chuť si tu s tebou hrát hru „Hádej, na co myslíš", Sophie." „Čas jsem ti dal, vyhověl jsem ti. Po tobě chci jen to, co já udělal pro tebe - dodržet naší dohodu." Volným krokem se Sophie přiblížila k muži až téměř nadosah. Dívala se mu do očí. Teď zcela jasně viděla jeho oči, jeho oči bez víček, v nichž bulvy držely snad jen silou vůle. Zespoda mu navrch očních důlků prorůstala nazelenalá pórovitá plíseň. Špičatý hákovitý nos a nafialovělé rty, z kterých se drolily drobné kousky kůže jen podtrhovaly jeho obludnost. Sophie měla co dělat, aby nakonec nevyprázdnila i zbytek toho, co se jí předtím stačilo v žaludku udržet. „A co kdybychom to udělali jinak, hajzle, " zařvala Sophie.

 
Neměla strach. To, co teď cítila, byla čistá hysterie. Zaplavovala jí tělo, střílela až do konečků prstů, omámila jí smysly - pumpovala jí do těla koňské dávky adrenalinu, napadaly jí myšlenky, které by se jí jindy zdály neuskutečnitelné, měla pocit, které nikdy nezažila, věděla, že by si teď dokázala poradit s celou vojenskou jednotkou a to jen holýma rukama.. Ne, opravdu neměla strach. Konečně ukázala to, co celou dobu skrývala v kapse. Bleskurychle vytáhla kuchyňský porcovací nůž. Ďábel se ulekl, ne nástroje, co Sophie držela v ruce, ale spíše nepředvídaného pohybu. Mohutně se napřáhla silně držíc nůž v ruce a několikrát bodla. Každé bodnutí doprovázelo její pronikavé zavřísknutí. Muž ale stál celkem klidně a s jedovatým smíchem jí pozoroval. Nemohla na něj, nůž nikdy nedopadl na tělo muže, jen tupě a chladně zacinkal někde v prázdném prostoru několik centimetrů od jeho těla. Nemohla mu nabodnout srdce jako na kůl, ani vypíchnout ty jeho odporné vyvalené oči. Jako by byl za nějakou neviditelnou stěnou. Hurónsky zařvala a stále rychleji bodala a bodala, nevzdávala to. Při každém úderu se jí ruka po držadle nože nebezpečně svezla. Malíčkem se už téměř dotýkala čepele. Nůž dopadl naposled. Zazněl zvuk rozsypaného skla. Ruku měla celou od krve a opět vřeštěla, ale tentokráte bolestí. Ruka se jí nakonec svezla po noži až na čepel, která jí přeřezala šlachy v prstech pravé ruky. Tiskla si poraněnou ruku k tělu, nůž nechala pohozený na zemi a utíkala směrem k dveřím k vstupní hale, odkud chtěla uniknout na ulici.

 
Muž se ale rychle jako had prosmýkl podél zdi a zastoupil Sophii cestu, ústa od ucha k uchu. Vzal Sophii za ramena jako svého nejlepšího kamaráda, když se společně vrávoravým krokem vrací v noci ze svého oblíbeného baru domů. „Opravdu sis myslela, že proti mně něco zmůžeš?" uštěpačně se otázal muž. Sophie se začala hroutit k zemi, ale on si ji vytáhl za vlasy zpět nahoru a podepřel ji, aby znovu neklesla. Ozval se nechutný křupavý zvuk. Muž vysoce zvedl koleno nohy, jejíž bokem se dotýkal té Sophiiny, jako by skákal přes překážky a vehementně podrážkou dopadl na příhodné místo pod jejím kolenem. Lýtková kost zapraskala a projela kůží ven jako horký nůž máslem. Prýštící krev z rány smáčela mužův plášť až k pasu. „Dávej pozor, ať tady nenaprasíš,"řekl káravě Ďábel a zasmál se svým bublavým smíchem. Sophie se zhroutila na podlahu a napůl rozmazaným pohledem si prohlížela zbytek toho, co dříve bývala holeň. Slzy jí stékaly po tvářích a ona se rozhlížela po tom, který jí je zapříčinil. Prozkoumala svojí levou stranu i předek. Nikde nic. Obrátila svůj pohled ve směru své rozřezané krvácející pravačky a opět tam nebyl. Třeba zmizel, třeba jí dá pokoj. Třeba už je mrtvá, kéž by. Prosím, ať už jsem mrtvá. Tohle je peklo nebo nebe? Protože to stále bolí, moc to bolí.

 
„To si ještě chvíli počkáš," zašveholil sladkým hláskem muž. Přistoupil k ní zezadu, zatáhl za slepené vlasy a zvrátil hlavu obličejem ke stropu. Ve světle odpoledního slunce se zalesklo ostří břitvy. Muž nečekaje na nic nasadil její špičku na levý Sophiin spánek, zařízl hluboko do kůže až narazil na lebeční kost a pomalu břitvou objížděl celý okraj jejího čela, kde začínají a zároveň končí růst vlasy. „Kvičíš jako prase," zareagoval se smíchem muž na Sophiino kvílení. Dojel až ke druhému spánku, kde se od ní odtrhl. Málem se mu to nepovedlo, nedokázal to tak jednoduše - odtrhnout se od ní, vůně krve a kůže ho vzrušovala. Odříznutá kůže se odloupla a překlopila se Sophii přes oči jako nějaké směšné stínidlo na lampu. Věděla, že už je na pokraji smrti, ale zároveň také věděla, že ten parchant jí bude vlastní smrt odepírat tak dlouho, dokud bude moci. Napadlo jí jen jedno řešení. Otočila se na levý bok, takže se mohla zdravou levou rukou a pravou nohou odrážet, zmrzačenou levou nohu tahala nehybně po koberci, který se pod ní zbarvoval rudě. Kostrbatě a s bolestnou grimasou v obličeji se sunula po zemi. Jako cíl si vyhlídla prádelník na protější straně místnosti. Má tam přece schovanou...

 
Muž obratně přiskočil a přišlápl jí k podlaze pahýl čouhající z nohy: „My někam jdeme?" Sophie jen zaúpěla. Ta bolest ale nebyla až tak strašná, ve srovnání s tím vším předtím to bylo cítit jen jako šimrání na patě. „Asi jsem se nevyjádřil dostatečně jasně," zaburácel Ďábel, kdy viděl Sophii, kterak se sune dál. Už jen kousek, už jen metr a půl. Už tam téměř jsem. Muž jako baletka po špičkách přeskočil Sophii na stranu, kde mu nechávala napospas odkrytá celá záda. Brutálně Sophii začal kopat svými těžkými okovanými botami do zad mezi lopatky. Ona už ale neměla tu sílu se bránit a vlastně ani chuť. Slzy jí jen tiše tekly na koberec a nechávala se muže vyřádit na jejím obnaženém a teď již krví podlitém hřbetě. Poté jí muž podrážkou boty otočil na záda. Věděla, že trupem už nepohne. Už nikdy. Poklekl k ní a zašeptal: „Mohla jsi odevzdat svojí duši důstojně a se ctí, takhle zdechneš na zemi jako zvíře." Jedinou použitelnou končetinou - levou rukou se snažila šmátrat kolem sebe. Když podle hmatu poznala to, co právě našla, srdce jí radostí i v tom zdevastovaném a již polomrtvém těle poskočilo.

 
Dlouhý, špičatý, ostrý střep. Netuší sice, kde se tu tak znenadání objevil, ale díky bohu za něj. Pevně ho sevřela do dlaně. Má možná jen jeden pokus, než jí ten parchant zabrání to opakovat. Pospíchala, aby muž nezjistil, co má v plánu, ale ani si ho nemusela příliš dlouze promýšlet. Byla rozhodnutá. Velkým švihem vystřelila se střepem v ruce jako dýkou proti svému obličeji. Z posledních sil a s nechutným mlasknutím střepem zajela do svého levého oka. Bulva se vylila jako polévka z hrnce. Sklo zavrzalo o oční oblouk lebky a nakonec se střep zaklínil v tom jejím horkém obětavém mozku. Plandající kůže z čela se mírně nakrabatila a částečně zakryla její zohavené oko. Alespoň ještě jednou zbývajícím okem mrkla na tenhle zkažený svět, naposledy se nadechla a.....

 
„Počkej, vezmi ještě tohle. Přece to neponesu sám," volal mužský hlas. Kroky na jemném štěrku se zastavily. Ozvalo se dlouhé chřoupnutí drobných kamínků, kterak se někdo otočil čelem vzad. Potom další šoupavé kroky. „Promiň, už jdu," odpověděl dívčí hlas. Další pochodující kroky. Šustění papírovou nákupní taškou u dveří, jak si ji někdo přehazoval v rukách, aby našel klíče. Zavrzal zámek, dvakrát cvakl a do domu vkročila dívka kolem dvaceti let, s tričkem, na kterém se tkvěl nápis „Save the whales". Dívka přicupitala celou vstupní místnost. Skrze matně prosklené dveře dívka viděla neurčitý obrys ležícího „něčeho" na zemi. Srdce jí bilo jako o závod. „Prosím, ne. Ať to není pravda."zaúpěla. Zlehka otočila klikou a vešla do pokoje. Sophie ležela na zemi ve svém krvavém lůžku mezi střepy z toho velkého zrcadla, co Clark koupil před lety za pár šupů. Nohy a ruce rozhozené do všech světových stran. Pahýl se jí z nohy agresivně dral jako jarní zelené výhonky z hlíny bažící po prvním slunci. Hlavu měla zvrácenou na stranu a položenou na krví nasáklém koberci. Kůže stažená z čela jí plandala po zemi a střep měla z oka vytrčený jako nějaké lesklé kopí.

 
Dívka upustila nákupní tašku a ten se rozsypal po zemi. Jedno jablko se rozkutálelo směrem Sophii a zastavilo se až s dotykem na jejím nose. Vypadala teď jako lachtan z jednoho z těch zábavních parků, co mají dole v Miami, kteří žonglují na nose s míčem pro pobavení východních turistů. „Nechápu, jak může takhle mizerně zaparkovat auto." ozýval se blížící se mužský hlas. Věděl jsem, že ženské zkrátka na řízení nejsou, ale takhle rozjezdit záhony. A to nejsem... Anette?...Co tady pros...". Teprve teď uviděl tu spoušť. Zůstal strnule stát jen s otevřenými ústy. Anette klečela vedle své matky a kolena si máčela v louži rudé tekutiny. Hlasitě štkala. „Anette, nešahej na ní. Musíš jí takhle nechat do příjezdu policie,"přikázal jí Clark, Sophiin manžel. Z očí se mu řinul potok slz, ale jeho výraz zůstal klidný nebo spíše rezignovaný. Na stole uviděl kus pomačkaného papíru. Byl to dopis, ten samý dopis, co hned několikrát četla Sophie. A vždy jí hlásal stejnou věc a to, že její dcera má zhoubný nádor. Clark vzla dopis do rukou, uhladil ho a začal číst.

 
Vážený pane Herberte,
S politováním Vám oznamujeme, že věci se od minulé kontroly radikálně změnily. Bohužel k horšímu. Výsledky testů z minulého týdne, které u nás podstoupila Vaše manželka, se ukázaly být pozitivní. Vaše manželka je sama sobě nebezpečná, může trpět halucinacemi, zkresleným viděním. Věci, které vidí, se jí můžou v mozku přetvářet do scestných vizí, které však pokládá za realitu. Je dokonce možné, že nebude poznávat ani sama sebe. Je totiž velmi a to zdůrazňuji, velmi nutné, aby vaše manželka nezůstávala v žádném případě sama doma. Je nutné být ji nablízku čtyřiadvacet hodin denně. Prosíme, abyste co nejdříve navštívili naší ordinaci, abychom mohli udělat ještě několik testů a zároveň se dohodnout na dalším společném postupu v řešení této vážné životní komplikace.

S pozdravem

Kurt Jackson
St. Ann Hospital, Portland

 
„Tak tedy, jak jsem říkal," vysvětloval Kurt Jackson, „dle mého vaše žena podlehla vážnému a také velmi vzácnému syndromu rozpolcení osobnosti, který v sobě kombinuje zrakové, sluchové i intrapsychické halucinace. Proto svůj odraz v zrcadle brala jako svého nepřítele, smrtelného nepřítele a snažila se proti němu bojovat." Tak samozřejmě, přitakal Clark a sledoval policisty, kterak obklopují tělo jeho milované Sophie, snažíc se nalézt nějaké otisky prstů a dělají další - pro ně rutinní - záležitosti. Ještě jí okoukni ten pahýl a jdeme na hotdog, úplně jako by jednoho z nich slyšel. Nemohl se ubránit slzám. „Ale jak je možné, že je tak zmrzačená. Přece neublížila sama sobě?" „Obávám se, že si sobě vše skutečně zapříčinila sama, vydechl doktor Jackson, „za celou dobu se v tomto pokoji neobjevil nikdo jiný než ona sama. Krutou hru s ní sehrál její vlastní mozek. Myslím, že když na toho svého imaginárního nepřítele zaútočila, očekávala od něj odvetu, protože by to v takovém případě konfliktu dvou osob bylo přirozené. Myšlenkami se vtělila do té druhé osoby, v podstatě tou osobou byla. Sice byla ve své tělesné schránce, ale to není až tak podstatné, důležitý je mozek. Proto si tedy myslím, že takto ublížila sama sobě. Zvláštní ale je, že nechala toho druhého, ten svůj druhý „JÁ", vyhrát. Zřejmě se podceňovala, považovala se za slabou, méněcennou, protože toho druhého viděla jako silnějšího a nechala ho zvítězit."

 
Clark byl tak podivně prázdný. Nedokázal si představit, že si Sophie sama sobě boří břitvu do čela a odřezává z ní kůži, nedokázal si představit, jak se snaží zlomit si nohu a nakonec se jí to daří. Chtělo se mu zvracet. Cítil bolest, ale myslel si, že až tohle přijde, pokud tohle přijde a jeho žena zemře nebo kdokoliv jiný z rodiny, bude se cítit hůř. Sám si sobě nadával, že se tak necítí. Připadalo mu, že tím plive na Sophiinu památku. „Šéfe,"zavolal jeden z policistů právě ohledávajících Sophiinu mrtvolu na svého kolegu, „něco jsem našel, asi..." Všichni, co byli doteď v pokoji se shlukli kolem toho zohyzděného ranečku masa a kůže. „Podívejte, co je napsáno na tom střepu, co měla zaražený v oku." Zvedl ho do výšky, nastavil tak, aby na něj dobře viděl i přes stínící postavy okolo a četl: „Per Altior Legatio. Nevíte někdo, co to znamená?" Kurt Jackson strnul a očima se vpíjel do protější zdi, ústa mírně pootevřená. „Vím, co to znamená," pomalu prohlásil, téměř šeptal. Všechny páry očí v místnosti se teď upíraly pouze na něj. Doktor Jackson se nadechl: „Per Altior Legatio.....Pro vyšší poslání...."

---