Pocit

Byl jednou jeden pocit a ten přeskakoval z člověka na člověka. Jednoho dne skočil na mě a nedal mi spát. Rdousil mě, když jsem ho chtěl vykřičet do světa, svázal mi ruce, když jsem o něm chtěl napsat. Nedal mi ten sviňák možnost. Dokonce mi znemožnil ho předat tělesně. Chytil mě pevně za  koule a tak se mu mé koule zalíbily, že se do nich usadil a zabydlel se tam. Stal se vetřelcem a zapustil do mě své kořeny. Hověl si v teple mých varlat a pomalu se mě zmocňoval. Byl to palčivý pocit. Sžíral mě a občas tupě bolel. Vždycky když jsem se pokusil o vzpouru, tvrdě mě uzemnil způsobem, jaký bych nikomu nepřál. Jen si zkuste nahmatat žílu a zatahat si za ni. Nejde to? Věřte mi, jde. On mi to dělá. Dělá mi to a směje se. Je naprosto nepochopitelné, že u každého člověka způsobuje to samé, ale jiným způsobem. Je to způsobový chameleón. Živil se mnou celý rok. Ano, tak moc jsem pro něj byl úrodnou půdou, že u mě přetrval dvanáct měsíců a dusil, svazoval, trápil mě a týral. Budil jsem se za dlouhých teplých nocí a rozmlouval s ním. Proč mi to děláš? Co jsi zač, že máš takovou moc? Nemáš ty jeden pocite ani trochu slitování?? Neměl. Neměl slitování s jinými,nebude ho mít ani se mnou. Proč bych měl být výjimka? A jak to bývá leda v pohádkách, zjevila se mi jednoho dne panna. Přišla z přírody, z mlhy, z vody, z trávy. Kapky horské rosy jí utvořily a mě očarovaly přes mou počáteční averzi. Avšak pocit již ve mně hluboce zakořeněný mi dával v intervalech najevo, že to on rozhodne, zda jsem hoden této krásky. Vyčkával a za temných mračných nocí, kdy i měsíc se raději skryl, mi občas připomněl svou přítomnost.

To jako nebudeme šukat nebo co?

Jako proč? Vždyť máme čas. Není třeba spěchat. Ne?

Ale já chci šukat, Sdělovala mi své vlastní touhy.

Ale já, víš já  nemůžu ještě tak něják ..  .. .

Nezajímalo ji to, věděla,že někde uvnitř mám něco, co ji chci předat a toužila to mít.

Popadla mě za penis a začala proti mé vůli pumpovat stále rychleji a zběsileji. Nemohl jsem se ani bránit, jak moc jsem to chtěl. Avšak můj vetřelec v koulích mi dal patřičně najevo, že se mu to nelíbí. Bolest mnou proudila jako alkohol v krvi. Omamovala mě příjemně i ničivě.

Má krásná dosáhla svého. Sedla na mě jako do sedla a očekávané tajemství přiživovala vlastními nadpozemskými pohyby. Proti této zbrani se nedovedl ubránit ani můj vetřelec. Vzala si své a kolem půlnoci, když nám na naše počínání na chvíli posvítil měsíc, odpadla únavou vedle mne. 

Ráno jsem vstal jako vyměněný. Bylo mi volně a lehce. Cítil jsem, že jsem osvobozen.

Ona jen pobledle vstala a pravila, že má divný pocit. Jaký pocit , ptám se. Nevěděla. Prostě jako by se jí zmocnilo něco nepoznaného. Chvíli jen tak přešlapovala na místě a pak se vypařila. Zbyl po ní jen horský vánek. Nadechl jsem se ho a začal plakat. Bylo mi vše jasné. Nemohla si ho vzít s sebou. Nešlo to, vetřelec přestrojen za vánek je určen pouze mne, než najde vhodného následníka. Ona však byla čistá. Nemohl na  ni. Opět mě tupě píchlo ve varlatech. Bože, proč pocit prázdnoty tak bolí????????  Kde jsi má vílo?

Byl jednou jeden pocit  a ten u mne zůstal celých dvanáct měsíců. Byl jednou jeden pocit a ten mě rok naplňoval. Naplňoval prázdnotou.