Mlha

Jako každý, i já musel vstát a čelit novému dni. Probuzen budíkem z mobilu, jehož způsob buzení jsem ještě nebyl stavu změnit a jsem tím pádem nucen otevírat oči za hlasitého zvolávání: „ Búdíčék, búdíčék, vstávéj!!!“, soukám se tedy z vyhřátých peřin a stavím vodu na kafe. Tousty s máslem a rajčátko jsou mou radostí, kterou si v zápětí kazím rychlým přehledem zpráv na internetu. Čunek opouští vládní řady. Jaká škoda, měl mé sympatie, jelikož mě můj dědeček přesvědčil o jeho nevině svým svědectvím o Čunkově čisté povaze a smyslu pro fair play. Pracoval s ním ve vsetínské Zbrojovce a vsadil by svou čest za tu jeho. No. Tak asi je něco shnilého ve státě českém. Nebo bych měl prozkoumat, co je můj dědeček vlastně zač? V pokoji je šero v důsledku zatažených žaluzií. Chtělo by to trochu dne, říkám si a s plnou pusou rajčete pouštím do pokoje světlo. Nic nevidím. Bílá zeď před okny. Nebo šedý zákal? Ale na obou očích? V rychlosti testuji oči mrkáním. Jsem asi v pořádku. Ha, vždyť to je mlha! Otevírám okno. Chladí, omývá mou rozespalou tvář. Tak jemně se o mě stará, abych nebyl zaskočen studeným proudem vody v koupelně. Mám ji za to rád. Chce, abych neviděl a já jsem jí vděčný. Skryla mi to panelákové království a já mohu na chvilku snít o docela jiném okolním prostředí. Je tam v dáli moře? Lesy? Luka? Je tam všechno. Kdyby tak uměla i ohlušit. Má snaha o autenticitu snění je totiž násilně přetrhnuta vřískotem dětí jdoucích do školky, která ještě včera večer stála před našimi okny. Dnes tam však není, tak co tam ta děcka chtějí? Chtějí se snad utopit nebo ztratit v lese? Já se nenechám od svého přesvědčení odradit. Je to jejich mínus. Skoro chci do té husté bílé vaty zakřičet. „To se smradi neumíte chovat v přírodě? Co máte co pořvávat v lese?“, ale cvaknutí rychlovarné konvice mě ujistí, že jsem doma a mám hotovou kávu. Ach jo. Díky má přítelkyně, pravím k mlze. Hezky jsem si potrénoval představivost. Nalévám hrníček kávy a usedám k procesu s Čunkem. Ten taky pěkně mlží, všechna čest. Jde mu to skvěle, otázkou zůstává, kde je pravda, že? Hm, to se asi těžko dozvíme. Ve Vsetíně je mlha běžná, to mohu potvrdit, je tam dokonce bělejší, čistější, jelikož panu Čunkovi kazily barvu hordy romských spoluneobčanů, a tak je nechal odvézt za město a je o krásnou bílou mlhu postaráno. Musí se mu nechat, že okolnosti tohoto činu zamlžil profesionálním politickým způsobem. Kde se to ten klučina z dědiny, co ještě nedávno jezdil po Vsetíně traktorem, vlastně naučil? Možná se zapsal do kurzu mlžení pro budoucí starosty a posléze dostal titul za absolvování Kurzu politického mlžení v kostce. Měl bych se ho někdy zeptat, ale asi by mi na to odseknul, že se o této věci bavit nebude, jelikož v té době ještě nebyl politikem, či snad použije jednu z formulek správného mlžitele. Správný mlžitel, kterých nalezneme v politickém světě naší republiky bezesporu mnoho, vám řekne, že jste svou otázku položil špatně a tudíž na ni nedokáže adekvátně odpovědět nebo vám rovnou namluví, že váš pohled na věc je zcela chybný, tudíž se k vašim dotazům nebude vyjadřovat,  případně vám na cestu pokyne vztyčeným prostředníčkem, abyste věděl, že jste jednička v oboru. Tak se totiž správní mlžitelé zdraví. Jde na mě z toho vztek, když si uvědomím, jaká hovádka nám vládnou. Ale jsem mladý a nebudu si tím své mládí kazit. Usrknu kávy a pohlédnu na svět za oknem. Rýsují se okolní domy a uzavírají nás do panelového vězení. Je konec všem představám. Má bílá přítelkyně táhne do Vsetína. Mizí. Rozpadá se jako argumenty pana Čunka. Potáhne brzy za ní. Mezi hory. Tam, kde je mlha doma. A já tu zůstanu v panelákovém obětí. Občas bych chtěl zmizet. A někteří politici by měli chtít taky. Mám jeden recept na zmizení. Takové pohádkové zaklínadlo, které vás vrátí zpátky, kam patříte. Pánové, mlha přede mnou, mlha za mnou. . . . . . . . .  . .