Silně nedokončenej příběh

Když jsem usínal, ležel jsem na zádech, dal si dlaně přes oči a uviděl takové ty obrazce, jako každý, kdo učiní to samé. Mžitky před očima. Snažil jsem se ten obrázek stabilizovat a zjistit, co se zobrazuje, když se obraz zastaví. Třeba jestli jsou vidět žilky ve víčkách, nebo tak něco. Trošku jsem na víčka přitlačil a sledoval obraz. Po nějaké době, když jsem se naučil vyvíjet určitý konstantní tlak, se mi začal rýsovat čím dál více ustálený obrazec, připomínající rýhy v popraskané staré barvě. V dolní čtvrtině obrazce uprostřed jeho levé poloviny svítil nápadný bod. Zřel jsem takovou nepravidelnou síť obdélníků a půlkruhů se svítícím bodem. Docela mě to zaujalo, ale pak jsem usnul. Druhý den jsem obrazec zkusil uvidět znovu. Byl naprosto stejný jako předchozí večer. Pokusil jsem se ho zakreslit, protože mi připadal jako mapa. Mohla to být část centra nějakého starého velkého města, nebo celé menší městečko. Nakreslil jsem si ten plánek a na internetu, na maps.google.com, jsem zkusil pár měst, jestli to nějakému neodpovídá. Neodpovídalo. Nic jsem od toho nečekal, a ani nevím, kde se ve mně vzala ta chuť to zkoušet, ale systematicky, od severu a nultého poledníku, zleva doprava, od shora dolů, jsem začal prozkoumávat jednu mapu města za druhou a porovnával je se mnou zaznamenaným plánkem. V průměru jsem během zhruba jednoho roku prohlédl tak dvacet měst denně. Bác - našel jsem shodu. Zachvátil mě velmi zvláštní, povznášející, uspokojující a zároveň trochu strašidelný pocit. Opravdu to byla mapka centra městečka Aue v Krušných horách v bývalém východním Německu. Nyní mě zajímalo jediné: co označuje ten svítící bod vlevo dole? Na satelitním snímku bod odpovídal umístění domku se zahradou se vzrostlými stromy v ulici Alfreda Brodaufa. S velkým zápalem jsem začal pátrat po tom, kdo to byl ten Brodauf v naději, že se dozvím něco jako: mnich, který dělal pokusy s cestováním v čase, popřípadě psychiatr zkoumající mimo smyslové vnímání atp. Ale ne, byl to nějaký levicový politik. Nic nudnějšího jsem nemohl vypátrat. Bylo tedy třeba se na to místo vydat a osobně to tam obhlídnout. Když jsem do Aue přijel bylo asi 15 hodin a ulice města byly plné pochodujících dělníků oblečených do zelených montérkových kombinéz. Každý nesl kus asi dvoumetrového kovového regálu, nebo to byla část lešení a šli tak těsně a spořádaně za sebou, že se ulice, kde procházeli, nedala přejít z jednoho chodníku na druhý. Doprava byla z centra odkloněná a já se za žádnou cenu nemohl prodrat těmi davy s kovovými regály do ulice Alfreda Brodaufa . Měl jsem dojem, že dělníků je v ulicích tisíckrát víc, nežli je počet obyvatel, kteří se vejdou do všech domů ve městě. Ani jedna ulice v centru Aue se nedala přejít, bylo to fyzicky nemožné. Připadal jsem si jako elektron v obalu atomu, který se chce dostat do jiné energetické slupky. Přesto jsem se o to pokusil, ale zastavila mě jakási pořádková služba. Protože neumím německy, nemohl jsem se ani zeptat, co se to tu děje. Rozhodl jsem se počkat, až to skončí a ulice budou prázdné. Po pěti hodinách se začalo stmívat. Pořád chodili. Ve světlech lamp a po tolika hodinách to defilé začínalo vypadat šíleněji, než si lze představit. Podařilo se mi odjet na kopec, z kterého byl dobrý výhled na střed města. Naladil jsem v autorádiu na středních vlnách českou stanici a čekal. Po dalších čtyřech hodinách, kdy průvody s lešením neustávaly a schylovalo se k půlnoci, se rozhoduji uvařit si maso v Setonově hrnci.