Míjení

Na nádraží v kolejišti vlaky čeká osud příští, dva tu stojí proti sobě, smutně, tiše, jako v hrobě, hledí sobě do očí, než vystoupí průvodčí. A pak začnou běhat, skákat ostatní na východ-západ, přecházejí kolejiště, snad se sejdou někdy příště a druzí si nastoupí hned, jak lístek zakoupí. Zamává mi z okénečka, to je všechno – konec – tečka. Snad se mu usmály líce, já už ho nespatřím více, bohužel, už je to tak, odjíždí poslední vlak. Naše tváře přec se míjí, do srdce se smutek vpíjí, vlaky sobě měří záda, ztrácím svého kamaráda, byl v mém srdci drahý host, odřek lásku, sbořil most. A já sama mezi všemi nežiju jen nadějemi, vím, že se už neztrácí, do srdcí se navrací láska jako stálý host – vystavím jí nový most.

---