Labuť

Labuť jak pulnoc s bílým chmýřím
do snění neslyšně mi vkradla se.
Až teď vím jak mi její křídla chybí,
když na deset zámků  tam zamkla se.

Klíče sem hledal, však jak v poušti voda nejsou k mání.
Ruce sem na zámcích do krve sedřel,
jejich chlad mi slzy do očí vhaní.
Nezbýva než čekat jestli časem povolí.

Den po dni teče jak v potoce voda,
labuť jak princezna ve věži.
Nenajde nikdy kdo klíče hledá,
marnost se vysměje každému do očí.

Snad jednou konečně deře se otevřou.
Znova ji letět uvidím.
Pro tuhle chvíli bych vše dal za křídla,
proto tak ptákům závidím.

Létat bych chtěl, ale jen pro ni,
jinak ať smrt mě vezme si.
Marnost nad marnost je slzy ronit,
nadějě umírá poslední a láska hned po ní.

---