Václavovy Vánoce

Vánoce znamenaly pro Václava Ondřejku to samé, co pro milióny ostatních lidí. Především to pro něj byl svátek, při kterém se sešla celá rodina. Ale jaký význam pro něj měl takový svátek, když o svou rodinu přišel?

Nejspíš proto vzal také Vašek tuhle práci. Dělal tramvajáka, občas ve dne, občas v noci a když ho požádali o to, jestli by nedělal i večer 24., neměl důvod práci nepřijmout.

Tahle zima se sice zprvu zdála spíš jako ošklivý podzim, ale o to hezčí byl Štědrý den, kdy padal sníh téměř od rána. Už se blížil večer, kdy Václav střídal svého kolegu. Pan Kasema byl Arab, na kterého už doma čekala početná rodina, s kaprem, stromečkem a cukrovím…

„Nevadí ženě, že jste tady?“

„Má žena mě v létě opustila. Jezdí v tuhle dobu hodně lidí?“

„Jen bezdomovci,“ odpověděl Kasema a ukázal na předposlední sedadlo vpravo. Měl takový měkký přízvuk a slova hrozně protahoval.Václav si sundal kabát, rozloučil se s Kasemou a zavřel se do kabiny. Starého bezdomovce na konci vagónu si nevšímal, proč by ho vyháněl?

Jen mačkal tlačítka. Jeden, druhý, páčka, jeden, druhý… Na přední sklo dopadaly vločky, v oknech všech činžovních domů v ulici bylo rozsvíceno a všude jinde blikala nejenom žlutá, ale i zelená a modrá světýlka, možná i červená…

Nikdo do tramvaje nenastoupil, dokonce i ten bezdomovec, jediný cestující, kterého Václav vezl už vystoupil. Takže bezdomovci slaví Vánoce a já ne? přemýšlel Václav.

„Vám ho není líto?“ zeptal se o několik mil výš Soucit.

„Takový je život,“ pokrčil rameny Osud a nalil si další sklenku mléka s rumem.

„Souhlasím s Osudem,“ přidala se do hovoru krásná žena ve večerních šatech, které říkali Spravedlnost. „Navíc je ten člověk idiot. Nezasloužil si to, co donedávna měl.“

„To víš nejlépe ty,“ uznal Soucit a rozhlédl se, jestli někde poblíž neuvidí svojí manželku.

„Jestli hledáš Pochopení, tak ta si šla lehnout,“ řekl Osud, když si všiml Soucitovy zamračené tváře.

„Vánoce by neměl nikdo slavit sám,“ nedal se Soucit a také si nalil mléko, ovšem bez rumu, „A tenhle chlapík není zas tak špatný člověk.“

„Zub za zub,“ odbyla ho znovu Spravedlnost a přiťukla si vesele s Osudem.

Ta světla všude kolem nenechala Václava v klidu. Vždycky mu připadaly kýčovité, ale nikdy mu to tolik nevadilo. Tramvaj dál zela prázdnotou a jediný zvuk, který mohl Václav slyšet bylo cinkání tramvaje, skřípavá jízda po kolejích a sem tam houkání sanitky. Asi kapří kost, napadlo Václava. Potom si s hrůzou uvědomil, že by se raději dusil kostí než tady teď trčel a ještě úplně sám.

O Vánocích se přece dějí zázraky, uslyšel něčí hlas jakoby ze všech stran kabiny.

Když se ale otočil, tak nikoho neviděl. A že by to řekl on sám? Možná, byl líný o tom přemýšlet.

 „Dejte si do nosu,“ znovu uslyšel kohosi říkat. Blouzním, plácl se přes čelo Václav a oklepal se.

 „Ještě jednu. Na zdraví!“

 A potom do tramvaje někdo nastoupil. Václavovi bylo jasné, že je to další bezdomovec, ale překvapovalo ho, že není nijak cítit. Možná čistotný bezdomovec – abstinent. Ale tak to nebylo. Tmavá silueta se přiblížila ke kabinetě řidiče, Václav viděl jen tmavý stín. Potom se otočil.

 „Katko!“

 Václavovy zvlhly oči dojetím. Měl pocit, že Vánoce, které jakoby se celé tramvaje netýkaly, se najednou protáhly škvírou ve dveřích až k němu. Svátek, při kterém se sešla celá rodina a jeho manželka mu byla celou rodinou.

 „Jak si mě našla?“ ptal se zlomeným hlasem.

 „Už ani nevím,“ odpověděla manželka a vrhla se mu do náruče.

 „Bílá, zelená, žodrá, zervená…“

 „Co to plácáš?“ vyprskla Spravedlnost smíchy.

 „Barvy,“ odpověděl prostě Osud mezi škytáním.

 „Co se tady stalo?“ zeptala se rozespalá Pochopení, když se vrátila k manželovi.

 „Jsou opilí,“ odpověděl Soucit.

 Pochopení se zatvářila podezíravě. „Tak oni se opili sami?“

 „Trochu jsem jim pomohl,“ přiznal Soucit a trochu zčervenal.

 „Už zase,“ vydechla Pochopení a uklidila po obou skleničky a zbytek mléka s rumem.

 „No jo, zase,“ řekl Soucit zamračeně. „Jinak bych ale nemohl… Tam dole tomu říkají vánoční zázraky. Já tomu říkám Soucitův zákrok, ale beze mě by Vánoce neměly šmrnc.“