Na dostřel III.

 

Koukáme a stále jen koukáme. Nyní mám dojem, že se už ani ta hladina jezera nehýbe. Všechno jakoby se zastavilo. Jen dech dvou lidí je slyšet a ani bych se nedivila, kdyby se tříštil po hladině… Jak depresivní, nezdá se…?

Koukám do očí tak krásně zelených a svůdných, až mi hlava přechází. Ten člověk se mi zdá povědomý, ale nějak si nemůžu nic vybavit.Kdo to je? Odkud ho znám? Proč na mě tak hloupě civí? Proč nic neřekne? Proč už se nesměje svým ďábelským smíchem? Proč už se mi nezdá býti psychopatem?

Jeho dech je najednou tak milý a teplý. Najednou mě chytá za ramena a otáčí moje tělo k sobě. Hledím do země, nechci se na toho člověka dívat. Ale on mě chytá za bradu a já se na něj přece jen musím podívat. Pozoruji teď každý jeho pohyb a někoho mi až přespříliš připomíná. Ale koho?

A pak mě z ničeho nic vzal za ruku a druhou rukou mi začal hladit tvář. A hned poté se ke mně naklonil a dal mi pusu… A pak se mi podíval ten člověk za dlouze do očí, až se mi kolena začala podlamovat. Proč se na mě dívá, jakoby mě znal už léta…?