O pavím plášti

O Pavím plášti

Letělo pírko krajem, vítr ho zavál do všech končin světa. A já měla to
štěstí,že se dostalo až ke mě. Každou zimu jezdím k babičce na chalupu. Kousek od ní
je krásný park, kam chodím často na procházky.
Jedno zimní ráno, opět po delší procházce, usedám na lavičku a chci si chvíli odpočinout, když tu mi najednou k nohám přiletí pírko. Je bílé jak sníh. Vezmu ho do dlaní a začnu ho jemně hladit. Chvíli si s ním hraji a pokaždé, když  se ho dotknu, zacinká. Jenom
tak jemně, spíš jako když přede kočka.
Chvíli ho tak pozoruji, až mi to nedá a skloním se níž, abych to cinkání lépe slyšela.
A světe div se, žádné předení, žádná melodie. To pírko mi chtělo něco říci.
Za chvíli mi došlo, že když ho odnesu někam, kde je teplo, o všem mi poví.
Neváhám ani minutu. Nesu ho jako drahokam.
U babičky se topí pouze v krbu, tak mu rychle zatopím, aby si pírko mohlo odpočinout. Sháním po chalupě nějakou podušku. No konečně mám, co potřebuji. Sametový polštářek jakoby mu byl šitý na míru. Jemně ho na samet položím a sama si sedám do houpacího
křesla u krbu. Položím si pírko do klína a čekám, co se bude dít.
Připadalo mi, že čím více je v místnosti tepla, tím více se pírko protahuje a sílí.
Najednou slyším překrásný hlas.  Lehký, jemný, nadýchaný.
Stále se rozhlížím, odkud ta nádhera přichází, a tu si najednou vzpomenu na svůj poklad.
Ani bych nečekala, že mu to teplo takhle prospěje. Nabylo na síle a
zkrásnělo.
Začalo mi vypravovat, jak se toulalo po světě a co všechno v něm
zajímavého vidělo
V jedné zemi žil král, který byl moudrý a spravedlivý. Jmenoval se Jaromír. Měl jednu
zvláštnost. Místo hermelínového pláště nosil paví. Proto se mu odjakživa
říkalo paví král. Ale kde k němu přišel a proč ho nosil nikdo z nich nevěděl a
říkalo se, že to neví ani sám král.  Nejčastěji se říkávalo, že ji dostal darem
od svých sudiček, ale k čemu měl sloužit, věděl pouze jeho otec a měl to říci
svému synovi, až mu bude 18 let.
Jenže se stalo to, co nikdo nečekal. Král umřel dříve, než mohl své tajemství prozradit. Následovník trůnu začal plášť nosit přesně v den svých 18 narozenin, ale nikdo už mu nemohl říci, k čemu slouží.
Král chodil často mezi svůj lid. Rád mu poradil, pomohl, nebál se žádné práce. S kovářem
koval kobylu, se ševcem stříhal na šaty, a když bylo třeba i dvůr vymetal. Jeho lid
ho za to velmi miloval.
Ten král neměl žádnou ženu a děti  také ne.Proto se více zdržoval v podhradí než na hradě.
A tak šel rok za rokem a všichni byli spokojeni. Jen královi bylo občas smutno. To když viděl, jak si děti vesele hrají a dovádějí. Zatoužil mít také vlastní rodinu. Jenže co naplat,
v okolním království nebyla žádná princezna na vdávání,  a proto se smířil s tím, že zůstane navždy sám.
Bylo zrovna léto, čas jarmarků a komediantů. Ze všech koutů v království se ozýval smích,  vyhrávání muziky a vyvolávačů, co u  stánků chválili své zboží. Král jmenoval se zrovna toulal mezi stánky a prohlížel si vystavené zboží. Bloumal tak už celé dopoledne a ještě
nic nekoupil. Říkal si, že už to asi vzdá a vrátí se zpátky do hradu. Byl skoro u
hradní brány , když tu ho náhle zastavila dívka,že mu bude číst z ruky.
Jaromír byl zvědav, co ho čeká a ochotně nastavil dlaň. Dívka ho chvíli upřeně
pozorovala a pak začala číst z jeho nastavené dlaně: ,, Jsi už dlouho sám a
trápí tě, že nemáš děti ani manželku.¨ Jaromír jen udiveně vzhlédl a kývl na znamení
souhlasu. ,,Nezoufej, to už se brzy změní, jen tomu musíš sám
pomoci. Vím, že nosíš plášť z pavích per. Věř, že není jen tak obyčejný a že
ti pomůže ke štěstí. Až budeš sám, oblékni si ho a zapni na první knoflík.
Při tom vyslov tuto zaklínací formuli: „Paví pero, mrkni třikrát na znamení souhlasu,
musím přinést tvému králi zpátky jeho okrasu.“ Víc ti nesmím říci, dál už si musíš poradit sám.¨
A než se z toho Jaromír vzpamatoval, dívka byla pryč.
Celý zbytek dne nad tím přemýšlel. Říkal si, že nemůže nic ztratit, když to zkusí. ještě téhož dne.
Když  se celý hrad ponořil do ticha,  navlékl si paví plášť a odříkal celé zaklínadlo.
A než se nadál, stál v překrásné zahradě a všude, kam oko pohlédlo, byli pávi. Nádherní
a majestátní.  Zarážející bylo to ticho kolem. Žádný páv nezakřičel, ani
hlásku nevydal. V tom tichu bylo něco až zlověstného.  Jaromír nevěděl, kde se nachází,
pouze tušil, že je to paví království odkud pochází paví plášť.
A taky že ano. Neuvědomil si, že když ho odepínal, zmizel mu z ramen. Byl tu prakticky
uvězněn. Bez pláště se nemohl vrátit zpátky. Neměl na  vybranou, musel postoupit
hlouběji do nitra zahrady a lépe ji prozkoumat.
Čím více pronikal do středu, tím více bylo světla a prostoru, zahrada jako by ožívala před očima.
Přesně uprostřed toho světla stál hrad. Navlas stejný jako ten jeho. Když vstoupil dovnitř, zjistil, že se tam něco děje. Bylo tam velké pozdvižení a ruch. Každý měl plno práce. Po chvíli zjistil, že se tam narodilo dítě, chlapeček. Byl tam takový zmatek, že nikdo
Jaromíra nezpozoroval, když se přiblížil ke kolébce.
Se zděšením zjistil, že je to on sám. Netušil, co to všechno znamená a proč se dostal právě sem v tuto chvíli. Nikdo si ho za tu dobu nevšiml. Mohl se procházet kdekoli a jakoby
ho nikdo neviděl.
Říkal si, že to má asi svůj důvod a brzy zjistí, proč sem vlastně přišel. Stále ho to táhlo ke kolébce, ani nevěděl proč.  Rozhodl se, že u ní zůstane a bude čekat.
Pomalu nastávala noc a vše kolem utichalo. O půlnoci začaly odbíjet hodiny. S každým úderem bylo u kolébky více a více světla. Při posledním úderu se u ní zjevily tři sudičky a jedna z nich držela v rukou paví plášť. První byla bílá jako den, druhá černá jako noc a třetí měla chvíli barvu měsíce a chvíli slunce.
První sudička mu do kolébky položila plášť se slovy: ,, Předávám ti dar od pavího krále. V den tvých 18 narozenin se zasnoubíš s jeho jedinou dcerou Natálkou. Tvůj otec ti v pravý čas vše vysvětlí.¨
,,Cha, chá sestřičko, to by měl Jaromír pěkně vyšlapanou cestičku
ke štěstí. Než tu svou holubičku sevře v náručí, bude to ještě dlouho trvat.
Kdo ví, možná ji nikdy ani nespatří. Tak tedy slyš sudbu mou. Tvůj otec se tvých
narozenin nedožije, navždy s ním bude pochované i jeho tajemství. A v den své
plnoletosti si sice plášť oblékneš, ale jelikož nebudeš vědět, jak se za
princeznou dostat, uvrhneš tak celé království do zapomnění.¨
,, Jsi strašně zlá sestřičko, tohle přeci nemůžeš.¨ Pravila  první sudička. ,,Já mohu přeci
vše, jsem smrt a ta je krutá a nelítostná.¨
,, Neboj se Jaromíre,já ti pomohu.¨ To už se dostala ke slovu třetí sudička. ,, Vím,že jsi tady mezi námi a posloucháš, co si povídáme. Dostal ses sem pomocí pavího pláště a zaklínadla, které ti poradila  věštkyně. To jsem byla já. Nyní ti pomohu ještě jednou.
Vezmi si  plášť z kolébky a vrať se opět na začátek zahrady. Viděl jsi tam hodně pávů.
Do jednoho z nich je zakletá  i princezna Natálka.
Až vyjde měsíc, dívej se pozorně, budeš mít pouze jednu příležitost. Najdi si nějaký úkryt, odkud budeš mít dobrý výhled a pozorně sleduj,  co se bude dít. Až poznáš, do kterého páva je princezna zakleta, přehoď přes něj plášť a zopakuj tato slova: Paví králi, vracím dar, který jste
mi daroval, za něj žádám co jste mi už dříve sliboval.
A dál už uvidíš sám, co se bude dít. Jen ti říkám, máš pouze jednu možnost. Pokud se ti to nepovede, nebudeš se moci ani ty vrátit zpátky do svého království a budeš navždy
bloudit v paví zahradě.
Ale teď už se nezdržuj, vezmi si plášť a vrať se zpět.¨
Jaromír nemeškal. Našel si místo, odkud bude mít dobrý rozhled a čekal, až vyjde měsíc. Za chvíli se mraky začaly rozestupovat a vše kolem osvětlila stříbrná záře. Zahrada i přesto
zůstávala nadále temná. Až na jednoho páva, který zářil stejně jako
měsíc.
Jaromír neváhal ani minutu, okamžitě přes něj přehodil svůj plášť a v
tu chvíli se měsíc ztratil za mraky. Záře zmizel.  Na chvíli Jaromír zapochyboval, jestli si vybral opravdu správně. Ale najednou cítil zvláštní pocit. Věděl, že už zbývá pouze odříkat kouzelná slova. Sotva dořekl poslední slovo, zahrada ještě
více potemněla. Najednou  začalo svítat.
Jaromír čekal všude pávy, ale místo nich tam byli lidé, kteří procitali z dlouhého spánku.
A ke svému překvapení držel v náručí spanilou dívku. Jaromír měl strach i promluvit, bál
se, že by jí jakýmkoli pohybem mohl ublížit. Nemohl z ní spustit oči. Byla
tak půvabná, tak krásná, až se tajil dech.
A teď se začínali probírat oba. Ne ze spánku,ale ze vzájemného očarování. Chytili se
za ruce a vydali se hledat pavího krále. Nemuseli bloudit dlouho. Šel jim naproti. Měl velkou radost, že vidí svoji dceru a vedle ní tak toužebně dlouho očekávaného ženicha. Jaromír jim musel vypovědět jak se to vše všechno stalo. Jak se s pomocí sudičky dostal až sem.
Král neotálel a dal hned nazítří vystrojit svatbu.
A tak se stal Jaromír králem paví říše.
Obě dvě sudičky byli  pozvané na svatbu. Ta  se konala celý týden.
A tu si náhle Jaromír vzpomněl, že se musí vrátit do své říše, protože
tam nemá kdo panovat.
Jenže nevěděl, jak to má zařídit. Jedině pomocí pavího pláště se mohl vrátit zpět. Pak už by se nemohl nikdy vrátit do pavího království. Byl z toho hodně smutný a nevěděl si rady.  Vzpomněl si na sudičku, která mu už po dvakráte pomohla. Sudička se dlouho nerozmýšlela
a jako svatební dar jim dala kouzlo. Přečarovala Jaromírovo
království do pavího. Nakonec se celé říši začalo říkat paví
království. Jaromír se ani po svatbě s Natálkou nezměnil. Chodil dál mezi
svůj lid a pomáhal jim jak dříve. A když viděl děti, už se mu nestýskalo. Měl doma dva kluky a dvě holky.
Rostli jako z vody a co bylo dál? To už je na jiné vyprávění.
Vidíte, čekala jsem příběh a byla to pohádka.  A nebo se to
doopravdy stalo?  Kdo ví. Jen moje pírko mi odpočívá na klíně a spí. Po tak
dlouhém vypravování se vysílilo. A třeba až se probudí, uslyším další pohádku.